22. srpna  2004 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

478. schůzka: Bouře

Selské bouře - ilustrace románu A. Jiráska Skály - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Selské bouře - ilustrace románu A. Jiráska SkályFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Za surové třicetileté války se venkov zpola vylidnil. Feudálové, nyní vesměs cizinci bez vztahu k domácímu obyvatelstvu, vyřešili problém opuštěných polí tím, že intenzivněji, než tomu bylo před válkou, začali hospodařit ve vlastní režii. Fixní peněžní renta za pronajatou půdu nemohla vzhledem k inflaci uspokojit jejich životní nároky. Vrchnostenské velkostatky zvýšily své výnosy dvěma opatřením jdoucími ruku v ruce. Začaly zabírat ladem ležící půdu a současně nevídaně zvyšovat robotní povinnosti.

To samozřejmě nemohlo platit a taky neplatilo všeobecně, protože na každém panství byla situace jiná. Konkrétní podmínky se od sebe dost lišily, ale (pro naši orientaci:) platí, že na mnohých panstvích se nyní oproti obvyklým dvanácti až dvaceti dnům roční roboty před válkou zatížení postupně zvýšilo i na 150 až 156 dnů ročně. To znamená, že padesát nedělí a nějaký ten svátek sice poddaným zůstaly jako dny pracovního klidu, ale jinak zhruba od pondělí do středy museli chodit na robotu, zatímco pro práci na sebe jim zbýval čtvrtek až sobota. Meze únosnosti byly leckde opravdu překročeny. Pokora přerostla v nenávist, a ta nakonec vyústila v akt zoufalství. V rebelii.  

Poddanských bouří se v druhé polovině 17. století odehrálo ve skutečnosti několik desítek. Svým vznikem i příčinou se více či méně podobaly rebelii chodské. Pro nás reprezentuje tuto nejproslulejší ze všech rebelií na sklonku 17. století především jméno Jana Sladkého Koziny (zanedlouho k ní připutujeme). Ty rebelie nepředstavovaly žádný vědomý boj proti feudalismu. Poddaní (a šlo o zápas venkova, nikoli měst) jenom žádali úlevy v nesnesitelné situaci. Odvolávali se přitom na "stará práva", na dřívější poměry, ve kterých se jim žilo líp, přáli si, aby byly respektovány zvyklosti nebo glejty, kterých například jenom Chodové nashromáždili v průběhu staletí čtyřiadvacet.  

Všechny rebelie měly podobný nebo úplně stejný scénář. Vypadal tak, že když prostě bylo zle, vždycky se mezi vesničany na panství vyskytl trochu odvážnější vůdce: někde rychtář, jinde sedlák nebo kovář. Neburcoval do zbraně, ale upozorňoval na možnost, jak využít existujícího petičního práva. Navrhoval, aby se stěžovalo na vrchnost panovníkovi. Ale opatrně, sousedé, pravím, opatrně! Tak to bylo u všech rebelií, průběh byl dočista stereotypní. Je až zarážející sledovat, s jakou holubičí mírumilovností, s jakou naivitou až sametovou vstupovali naši předkové do svých pří. Znovu a opět skládali zkroušené, devótní petice, adresované císaři Leopoldovi Prvnímu, aniž je napadlo, co je za to čeká. 

Císař Leopold I. - Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Císař Leopold I.Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Přesvědčeni, že panovník je čest a ušlechtilost sama, že jenom neví, jak zle s jeho poddanými nakládá vrchnost, vysílali nové a nové deputace, dokud někdo jejich stížné listy neroztrhal a mluvčí nespokojenců nepozavíral. Teprve když se za humny objevil oddíl kyrysníků, instinkt a děs z existenčního ohrožení vtiskl mužům do rukou sekery, kosy, cepy a vidle. Pak několik salv přimělo srocené vesničany k pokoře. A následovala obvyklá dohra - exemplární potrestání vůdců, aniž rozsudky braly v úvahu, že na počátku všeho byla pouhá ustrašená prosba. 

Ty "ustrašené prosby" se měly dostat k sluchu a pozornosti císaře pána, tedy k Leopoldovi Prvnímu. To znamená, že se podavatelé petic s nimi museli vypravit do Vídně, ale nejenom tam. Ještě kupříkladu do Čech. Nedá se sice říci, že by u nás císař pobýval rád (císař, jak jenom mohl, tak se českým zemím vyhýbal, dělal to přímo programově), ale tehdy zrovna byl u nás, neboť prchal. Před morem. V září 1679 se objevil se svým dvorem v Praze, protože do Rakouska právě přeskočila morová epidemie z Uher. Vídeň byla zamořená. Vzal to ovšem - jak se zanedlouho ukázalo - nesprávným směrem, protože mor vzápětí přeskočil i do Čech. Jenom v Praze údajně skosil na dvaatřicet tisíc lidí. 

První známky nespokojenosti se objevily na severu boleslavského kraje, na panství Frýdlant, Grabštejn, Lemberk a Liberec, na podzim 1679 a v zimě následujícího roku. Rozpustilí ptáčkové podali memoriál v Brandejse, protože tu byl právě přítomen císař. (Memoriál není v tomto případě dejme tomu atletický mítink, ale písemná stížnost, petice, původně pamětní spis.) Stížnost nepodali jistě všichni poddaní panství. Jednotlivé články jsou kostrbatě až hrubě sesbírané, jsou příliš prosté, neslušné a není jim rozumět. „Musejí mít někoho zvenčí, kdo jim pomáhá!“ Pozorný posluchač dozajista pozná, že jde o hlášení, které podává agent o situaci. V tomto případě se autor raportu jmenoval František Materna z Květnice a to hlášení podával majiteli panství frýdlantského a libereckého, Františku Ferdinandu hraběti Gallasovi. 

Petice (taky se jim říkalo - jak už víme - memoriály), byl oblíbený způsob, kterak si venkovské obyvatelstvo stěžovalo panovníkovi. Koho z Frýdlantských napadlo tu petiční akci rozjet, to nevíme, ale ostatní jména nám známa jsou. To znamená jména obcí, které se zapojily. Raspenava, Ludvíkov, Luh, Horní a Dolní Řásnice, Dětřichov. A jména hlavních aktérů: Martin Nicht z Raspenavy, Mikuláš Hening z Dětřichova, Kryštof Hofmann z Horní Řasnice, Eliáš Stelzig z Ludvíkova, Ondřej Stelzig, kovář z Dolní Řasnice. Nám však bude stačit jenom jedno. Ondřej Stelzig. Právě o něm bude vyprávět první toulka českou minulostí nazvaná Železná koruna, kterýžto titulek jsme si vypůjčili z románu Václava Kaplického.  

"Frýdlantská deputace k císaři byla šestičlenná. Na cestu se vydali v listopadu. Dorazili do Brandýsa nad Labem, kde si počkali na císaři na kamenném mostě u mlýna, a tam Ondřej Stelzig memoriál předal." Co v tom memoriálu neboli ve stížnosti bylo? Šestnáct bodů, které se týkaly pěti oblastí života panství: to znamená člověčenství, roboty, nuceného nákupu a prodeje zboží a daně ze soli. Člověčenství - tak se tehdy říkalo nevolnictví. Nejvíc stěžovatelům vadilo právě to člověčenství. Totiž že byli nuceni "holdovat" - skládat přísahu věrnosti - a při tom holdování že museli slibovat člověčenství. A protestovali rovněž proti tomu, že si vrchnost osobovala právo udělit souhlas, jestli to - anebo jiné - poddanské dítě se nebude věnovat rolnické práci a bude se učit nějakému řemeslu. Což zdaleka nebylo všechno. Co ještě? 

Na seznamu byla ještě řada obtížných robotních povinností. Jako například zvyšování počtu robot: povinné předení, stavební roboty, robota u hamru, daleké fůry. Poddaní nesouhlasili ani s povinným nákupem panského zboží, jako byl dobytek, ovce, máslo, sýr, obilí, pálenka, pivo a kapři. Co na to císař pán? Setkání panovníka s prostými venkovany nebylo ničím mimořádným, císař byl na to zvyklý. Poselstvo bylo tudíž milostivě vyslyšeno, a uslyšelo ještě milostivější odpověď, že výsledek stížnosti naleznou v české dvorské kanceláři. "Císař nařizuje, že je třeba stížnost prověřit a v případě, že stížnosti podané rolníky na vrchnostenské novinky jsou oprávněné, je nezbytné je odstranit." A pokud nejsou... tedy oprávněné? "Pokud k ničemu takovému nedošlo, mají být stěžující si sedláci uvězněni."  

Robotní patent z roku 1717 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Robotní patent z roku 1717Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Odpověď na petici Frýdlantských byla hotova do měsíce. Odmítavá. Robotní povinnosti nejsou podle ní vůbec nové, platí od nepaměti a nijak se nezvyšovaly. Taky s člověčenstvím nebyly doposud ty nejmenší problémy. A protože nejlepší obrana je útok, vydal městský soud ve Frýdlantu svědectví, že ne vrchnost, ale poddaní mají máslo na hlavě. "Všichni šafáři si každoročně stěžovali u našeho pana hraběte, že poddaní přes opakovaná nařízení vykonávali velmi nedbale své povinnosti u dvorů, proto tito šafáři byli povoláni k soudu. Tam dobrovolně vypověděli, že poddaní nechtějí poslouchat příkazy vrchnosti, a to pokud jde o jejich služebnosti a roboty. Dávají najevo svou neposlušnost. Mnoho z nich vykonává nepořádně roboty - místo, aby přišli na pole ráno v šest hodin, dostaví se teprve ve deset až jedenáct. Dokonce mnozí vůbec nepřijdou. Navíc mnozí opakovaně vypovídají, že ´kdo chce jít robotovat, ať jde.´" 

Takže ono teď už šlo o něco docela jiného, než o pouhou neposlušnost... Ono se rebelantům prostě nelíbilo nevolnictví jako takové... no a ty roboty - ty by už nemusely být vůbec... Poněkud předběhli dobu. O něčem takovém začal uvažovat až císař Josef II. až o sto let později, když svým patentem poslal do historie nevolnictví, a pak už jenom císař Ferdinand, za jehož vlády byly zrušeno poddanství a robotní břemena - v roce 1848. Do té doby nám však chybí několik generací...  

"Panství Lemberk se nacházelo v nevelké příhraničním prostoru, přibližně vyhrazeném z jedné strany městem Libercem a z druhé strany zemskou hranicí. V 17. století je tvořilo pouze 17 vsí, nenalezneme zde žádné město ani městečko. Zdejší půda byla špatná, neúrodná, bylo nutno ji přihnojovat drahým hnojivem jako byl popel a vápno. Robot tu bylo málo, takže mnohý sedlák podle starého zvyku pracoval jenom sedm nebo osm dní potažní roboty ročně. Formani a řemeslníci tu vydělali málo, domkáři mají jenom své domky a živí se namáhavě předením a nádenickou prací." Takovou zprávu o stavu na samém severu Čechu v době před povstáním jsme našli v knize Selské rebelie, sepsané vedoucím archivářem archivu Národního muzea v Praze, profesorem dr. Jaroslavem Čechurou, doktorem věd. 

Že by tu byl život nějak zvlášť snadný, to tedy nebyl, ale také se nedá mluvit o tom, že by byli poddaní nadměrně svou vrchností zatěžováni. Tou vrchností byl Rudolf Breda, hrabě původu nizozemského. Stížnost podali lemberští poddaní začátkem ledna 1680. Hrabě Breda nechal předvést jistého Michaela Krieschla, který měl petici sepsat. Nebyl však zastižen doma. "Nemám čas svého syna posílat někam v tomto špatném počasí," odpověděl podle dochovaných záznamů Michaelův otec tónem, o kterém se naprosto nedalo říct, že by byl poslušný. Pan hrabě Breda k tomu v hlášení císařským úřadům podotýká: "Nebyla to pravda, za což jsem jej mohl nechat vypráskat. Za svou neposlušnost dostal pouze dva mírné pohlavky a byl zavřen do komůrky pod mostem, nikoli do věže." 

Netrvalo příliš dlouho a v sobotu 13. ledna zažilo lemberské panství něco, co dosud ne: Úderem deváté hodiny ranní se před lemberský zámek dostavilo asi 60 poddaných. Část z nich měla střelné zbraně, ostatní klacky. Přátelský rozhovor s vrchností? Nevypadalo to tak. Chtěli osvobodit svého kamaráda. Nepovedlo se. Na zámku vystřelili z děla a z několika mušket. A byl konec rebelie. Naopak. Ti, co chtěli táhnout proti zámku, sice byli na začátku dost skleslí na duchu a malomyslní, jenže potom v noci se asi 300 shromážděných vzbouřenců se dalo na pochod. Táhli od jedné vsi k druhé, aby donutili k účasti i ty, kteří chtěli být poslušní. 

O tom existuje výpověď jistého Michela Schöbela, tesaře, který události popsal v dopise svému bratrovi: "O celé věci jsem nevěděl až do dne, kdy vypukla v Lemberku první velká vzpoura. Zakrátko se objevili u nás ve vsi. Vytáhli mne z postele a řekli: ´Jsi poctivý muž, pojď na rychtu; pokud jsi ale šelma, zůstaň doma.´ Na rychtě jsem se dověděl, že byli se suplikou u císaře. Řekli jsem jim, že by bylo lepší, kdyby o tom věděla vrchnost. Odpověděli mi takto: ´Není více milosti u naší vrchnosti - už toho máme dost! Žádali jsme našeho hraběte ve věcech berně, soli a předení. Nedostali jsme žádnou milost. Vyrvat srdce z těla, což by nám rádi udělali.´ Tak jsem jim řekl: podívejte se na to, co děláte, to nejsou žádné malé věci, když chcete začít, tak abyste to měli řádně rozmyšleno. Nadávali mi, že jsem šelma a řekli: ´Když nechceš s námi držet, mohlo by se ti něco přihodit.´ Tak jsem musel držet s nimi. Druhý den přestali pracovat a všichni přísahali. Museli jsme zvednout dva prsty a říci: ´Přísahám Bohu a všem svatým, že chci žít a zemřít s obcí, pokud se nevyřeší naše věci.´"  

Rebelové předali vlastníkovi panství, hraběti Rudolfu Bredovi, šestnáct článků. Z nich bylo nejdůležitější, že v loňském roce zaplatili 30 berní. Nechyběla stížnost, že musejí povinně odebírat ovoce a jiné výrobky z panství. Dále že by měli podle urbáře tkát ročně tři čteníky příze - ve skutečnosti je jich za dva roky 15. Vzpomněli si na to, že každý rolník musí chovat pro panstvo husu. Pokud uhyne (ta husa, samozřejmě), zaplatí pokutu (myslí se rolník). Nad rámec stanovených polních dnů musí rolník odpracovat ještě jeden den navíc. Stráž na zámku poddané velmi zatěžuje. A kromě toho vrchnost skoro dvanáct let nepřetržitě staví... a staví... a staví..., což rolníky zatěžuje. A ještě nesmíme zapomenout na vinné fůry a solní činže a taky na křtiny v krčmě, které musí rodiče uspořádat a povinně zaplatit pohoštění. No, bylo toho dost... A to se do toho černého seznamu už nevešly vlasy. 

Vlasy jsou se jménem Breda spjaty přímo nerozlučně. Hrabě se totiž do dějin trvale zapsal - potupným, nuceným, násilným stříháním vlasů. Měl k tomu nutit vlastní poddané, aby tak (údajně) zvýšil příjmy panství. Však oni to ve své petici nezapomněli náležitě zdůraznit: "Našim ubohým ženám a služkám způsobuje mnohou bolest, že si musejí často dokonce stříhat vlasy ze svých hlav, za což dostanou pár grošíků." Ještě tvrději to napsal o hraběti Bredovi jeho současník, generál křížovnického řádu Jiří Pospíchal. "Když sedláci co dávat neměli, dal ženy jejich a děvečky holit a vlasy parukářům prodával." Kdoví, koho napadlo dát do stížnosti vlasy poddanských žen a dcer? Možná její pisatel, který se pokusil pomocí tohoto působivého detailu získat pro Lemberské o trošku víc sympatií... 

Hrabě Rudolf Breda byl kvůli tomuto bodu každopádně vyslýchán. "Vzpomínám si nato, že si asi jeden nebo dvě dívky a několik chlapců nechalo ostříhat vlasy, rozhodně však žádná žena a rozhodně ne za malou cenu. Dostali za to jeden tolar nebo jeden zlatý. Popírám, že by k tomu došlo jen u mě, také poddaní na jiných panstvích sami nabízeli za poplatek své vlasy. Je to zlá stížnost a velmi se divím, co tím vlastně bylo myšleno." Tento bod žaloby byl opravdu zlý. Daleko víc než o nějaký (jak se zdá i pochybný) finanční profit šlo o čest vrchnosti. Verdikt, který byl ve věci "vlasy" vynesen, dává za pravdu panu hraběti: "Byly sice nakoupeny vlasy od dvou děveček a dvou mládenců. Ti k tomu ovšem nebyli nuceni. Své vlasy prodali dobrovolně, žádné ženě se to nikdy nestalo. Na okolních panstvích rovněž přicházejí chudí lidé a rádi prodávají své vlasy." Jakékoli viny byl hrabě zproštěn, ale ještě po několika staletích se to v knihách nejrůznějšího druhu hemží barvitými zmínkami o ženách a dívkách, které přepadali Bredovi panští drábi a stříhali je dohola.  

Zatímco kolem Frýdlantu a Lemberku to koncem roku 1679 a začátkem roku následujícího bublalo docela rebelantsky, byl všude okolo relativní klid. Ale dlouho nevydržel. Brzy se začali bouřit poddaní na Litoměřicku, na severu Boleslavska, na Slánsku, na Šluknovsku. Buřiči se obraceli na sedláky v sousedních krajích výzvami, na které šlo jen velmi těžko nereagovat: "Milí sousedé, my z celého panství Vám dáváme vědět, že se dnes všichni z celého panství shromáždíme u Těchlovic. Sousední panství nás nutí, abychom jim oznámili, zdali s nimi chceme držet. Pokud tomu tak nebude, tak v okamžiku u Vás bude z okolních panství několik set mužů. Když souhlasíte, vyšlete posly do Těchlovic, abychom věděli, kdo s námi půjde, až to začne." 

Byly konflikty? Byly, ale ne mezi povstalci a vrchností nebo státem. Tak mezi kým? Mezi poddanými navzájem. Mydlili se mezi sebou? Jak jest českým zvykem. Ploskovičtí kupříkladu přepadli poddané litoměřických dominikánů z Vysokého Újezda a po silném výprasku jim vypřáhli dobytek na poli a odehnali ho pryč. Slíbili jim, že ho vrátí, až se zaručí, že přestanou poslouchat vrchnost a zejména robotovat. U Stvolínek zase vypili poddaní značné množství piva - na čtyřiadvacet sudů - a aby po nich nezůstala žádná stopa, tak ty prázdné sudy rozbili. V Dolních Liběšicích přísahali rychtáři a vůdcové povstání věrnost. Věrnost rebelii. Proběhl docela svérázný rituál: Každý účastník si musel vzít skývu chleba, ponořit ji do mísy s pivem a pak sníst. Když do všichni učinili, společně pak vypili pivo z mísy. 

Krajem křižovali poslové s listy, informujícími panstvo, co se kde děje a co se možná i přibližuje. Tato zpravodajská činnost nenacházela u rebelantů pochopení: "Dostal jsem Vaše tři zcela vlhké listy." Hlásil jakýsi krajský úředník do Litoměřic. "Posel totiž spadl do Labe." Útočištěm v celém širokém kraji se stalo město Litoměřice, do kterého prchala šlechta, úředníci, správci, jezuité, preláti, a kněží ze vzbouřeného panství zákupského, kamenického, novozámeckého, stvolínského, děčínského, liběšického, ploskovického, lovosického. Poděšeně se ozývali se i hejtmané z dalších panství... tenhleten kupříkladu z bílinského: "Proslýchá se, že řada hejtmanů a úředníků se zachránila před selským povstáním v královských městech. Nevím, opravdu nevím, jak se mám zachovat - pokud povstanou rolníci, tak to zruinuje panství. Stojím s úředníky ve zdejším otevřeném zámku, jsme v nebezpečí života, mohou přijít každou hodinou. Když nebudou někteří poddaní chtít, tak je budou povstalci bít a nutit, aby přestali být věrnými své vrchnosti. Je třeba se obávat nejhoršího." Bílinský hejtman měl opravdu nahnáno: "Pokud jde o strach z povstání, nelze jej popsat - čím se povstání blíží, tím je větší."  

Rebelie skutečně rostla. Kdo se ještě nebouřil, toho rychle přesvědčili, že je taky povstalec. Z každého domu se prostě musel dostavit hospodář - kde nebyl doma, byly vyhnány ženy. Což je ojedinělé, protože jinak se buntovali především chlapi. Kdo se zdráhal přijít, byl přinucen. Ale většinou stačily jenom vyhrůžky. Šlo se od vesnice k vesnici, od rychty k rychtě. Když rebelové obyvatelům vzkázali, že se musí přijít, jinak že k nim přijdou, "a všecko vám vychlastáme a sežereme!" - to byl autentický citát, tak všichni rychle pochopili, kde je jejich místo. A taky se přísahalo? Taky. S pivem a chlebem? Většinou nasucho a nalačno. Poddaný (například v Roztokách na Děčínsku) musel přísahat na vorařský hák, který byl zatlučen do země. Dotkl se ho dvěma prsty a řekl: "Ve jménu Boha Otce, Syna i Ducha svatého chceme spolu držet pohromadě." Když to dotyčný řekl, tak už patřil do houfu namířeného proti vrchnosti. Zkrátka už nebylo cesty zpátky. Ani když hrozilo krveprolití. 


Zobrazit místo 478 na větší mapě
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas