488. schůzka: Čechořečnost

Moc pěkné, že? Ty verše připomínají obrázky naivních malířů. Zřejmě insitní autor. I to se o něm dalo říct. Je tu však jeden háček. Ten insitní autor není z dneška. Ani ze včerejška. Spíš z hodně vzdáleného předvčerejška. Od jeho doby neuplynulo několik let, ani desítek let, ale pár stovek. Něco přes tři sta.

Jejich autor se jmenoval Václav Jan Rosa a byl rodákem ze Zdic u Berouna. Provozoval právnickou praxi – byl advokát. Později vstoupil do státní služby a byl ustanoven radou nad apelacemi – nejprve v lavici doktorské, pak v lavici rytířské. V této funkci vedl vyšetřování nad francouzskými žháři, kteří zakládali požáry v našich zemích. Bylo to dobré živobytí (podobně jako i dnes), jenže nedokázalo upoutat celou osobnost páně Rosovu. Pustil se (zřejmě z dlouhé chvíle) do české mluvnice. Ta byla psaná latinsky, tedy až na název, Čechořečnost, kterýžto termín si autor sám při té příležitosti vymyslel.

„Výklad o krátkých a dlouhých hláskách,“ (Čechořečnost, strana 439.): „Zvučka.“ (zvučka, to je podle něj samohláska) „Před spolozvučkou“ (to je souhláska) „a zvučkou dlouhou může se též prodloužiti anebo zkrátiti v zpěvoncích“ (rozumějme : v básních). „Příklad v naproti psaných řádcích viděti jest, kdežto i v slovci kabeli se prodlužuje.“ Ten příklad: „Ještě tu noc v kabelí mámť některé kaštany dobrý.“

(Čechořečnost, strana 439.) „Znamenej: Někteří se domnívají, jakoby zvučky“ (my už víme, že zvučky jsou samohlásky)... „tedy zvučky a a y obojetný býti a dle libosti se prodloužiti anebo zkrátiti mohly. Já ale k tomu zdání nepřistupuji, nebo kdyby bez rozdílu se prodlužovati a krátkovati měly, byla by pak nechutná a nepořádná zpěvomluva.“ (Zpěvomluva, to je pochopitelně báseň.) „A protož zvučka krátká nemá se prodlužovati, leč skrz následující položenku“ (položenka, nádherný výraz, škoda, že se Rosovi neuchytil; položenka, to je prosím pozice)... „skrz položenku anebo skrz ozdobilku“ (ozdobilka = básnická figura) „anebo v jednoslovkách.“ (Taky pěkné slůvko. Znamená „jednoslabičné“ slovo.") „Jakož pak zpěvořečnící“ (básníci) „chtějíce někdy z potřeby zpěvořečnické krátkou zvučku prodloužiti, přidávají skrz položilku“ (tedy kvůli pozici) „ještě jednu souzvučku“ (souhlásku), „tak aby byla položenka.“ (Položenka je na rozdíl od položilky – poziční délka.).