493. schůzka: Trubač Jeho Jasnosti

Pavel Vejvanovský, služebník vysokého duchovního hodnostáře, reprezentuje hudbu slohu, ve kterém jsou nástroje zcela zrovnoprávněny s vokálními hlasy.

Komponuje všechno, co od něj vrchnost žádá: vedle liturgické hudby i skladby čistě nástrojové. Na rozdíl od Haranta se zdá, že Michna ani Vejvanovský neprošli v mládí důkladným školením a že Vejvanovský byl ve skladbě víceméně samouk. Právě Vejvanovský je jediný známý trubač, který kdy zastával vedoucí hudební funkci u panského dvora, což si nevysloužil jen virtuosním troubením. O jeho hudebním nadání a píli svědčí i přes sto dochovaných skladeb, což je počet, jakým se nemůže pochlubit ani leckterý z jeho známějších současníků. Takže – další postavička, která nám utěšeně zabydluje ten nepříliš klidný věk. Víme o ní nemálo, ale ještě víc bychom o ní vědět potřebovali.

Dětství Pavla Vejvanovského

Celý život se podepisoval „Pavel“, ale od jisté doby (zhruba od svých čtyřiceti let) si kdovíproč přidal k Pavlovi taky „Josefa“. Všeobecně se uvádí, že se Vejvanovský narodil na Hukvaldech. I do katalogu studentů opavského gymnasia se zapisuje jako „Hochwaldensis“, tedy: „Hukvaldský“, jenomže ve stejném pramenu se dočítáme, že nikoli z Hukvald, ale z Hlučína je ten student Pavel: „Hulcinensis." Po česku: „Hlučínský“. Odkud ale vlastně byl? Až teprve ve 20. století neúnavní badatelé vyštrachali ve starých lejstrech, že Pavlův otec se jmenoval Václav a že byl mušketýrem u hejtmana opavského knížectví v Hlučíně. Nejpozději roku 1644. se stal tatík Václav Vejvanovský velitelem hradní stráže na Hukvaldech a hned nato si koupil v Ostravě dům v Kostelní ulici, což nebyla dobrá koupě, protože ještě téhož roku tento dům lehl popelem při dobývání Ostravy Švédy, pročež ho později vedli v zápisech jako „pustý grunt“. Z uvedených údajů vyplývá – nepřímo, ale vyplývá – že Pavel Vejvanovský se narodil před rokem 1644 v Hlučíně. Pravděpodobně se tak stalo někdy kolem roku 1639. Byl sice později označován jako „Moravan z Hukvald“, to ale nebylo v rozporu se skutečností: jeho otec v té době skutečně působil na Hukvaldech.

Skládat kamínky mozaiky o jednom ze tří největších českých muzikantů 17. století je věru mnohem těžší než složit tu nejjednodušší hudební etudu. Otec Václav měl zpočátku na Hukvaldech těžkou službu. Musel mezi svými mušketýry udržovat v době bojů třicetileté války náležitou bojovou morálku. Většinou se mu to dařilo, někdy vůbec ne. Na většinu ze tří stovek vycvičených, silných Valachů bylo sice spolehnutí, ale kupříkladu jistého poručíka Balzera musel vyměnit, protože když měl Balzer hájit Brušperk proti Švédům, schoval se před nimi do husího chlívku. Pak si ale zřejmě Vejvanovský polepšil a dělal na Hukvaldech obročního písaře. V té době už tam Pavel nepobýval. Studoval v Opavě. Bylo to gymnasium jezuitské a to znamenalo, že chlapec měl vzdělání zadarmo. Tím spíš, že byl velmi hudebně nadaný. V Opavě si opisoval pro svou potřebu některé skladby a dokonce se pokoušel pár jich složit. Tu úplně první přivedl na svět v šestnácti letech. Byla určena pro diskant s doprovodem pěti nástrojů.

Byl to tedy zdatný žáček. Když školní docházku dokončil (to mu bylo asi dvaadvacet), vstoupil rovnou do služeb olomouckého biskupství. Což nebyla věc samozřejmá. Svědectví nám o tom podává vrchní regent biskupských statků Reiter, který závěr Vejvanovského vídeňské praxe komentuje takto: „Pavel, trubač Vaší Jasnosti, se zde již tolik naučil, že ho tu ve všech kostelích žádají, aby troubil v jejich hudbě; já jsem ho pak slyšet skvěle troubit o svátku svatého Antonína Paduánského v kostele otců minoritů, a nepochybuji, že Vaše Jasnost bude mít z jeho umění velkou radost.“ Jeho Jasnost měla bezesporu velkou radost, protože skutečně talentovaných muzikantů není nikdy dost, takže si pán nyní musel dávat veliký pozor, aby mu takový šikovný trubač neuvízl ve Vídni anebo u jiného pána. Ale Pavel ve Vídni neuvízl, protože ho to táhlo domů, do Kroměříže. On totiž uvízl v dočista jiných tenatech – patřila sličné 19leté Anně Terezii Minikátorové. Ostatně – ženich měl už věk na ženění, kolem 27. Nevěstě kolovala v žilách italská krev, protože její otec – svého času kroměřížský primátor – se přistěhoval na Hanou z Lugana.

„Urozený a učený pán Pavel Vejvanovský, trubač nejjasnějšího a nejdůstojnějšího knížete biskupa olomouckého Karla z Lichtenštejna.“ Takto honosně zněl ženichův titul. Začínal dokonce slůvkem „urozený“. Šlechticem ovšem Pavel nebyl. Učený, to ano – tohle přídavné jméno – „urozený“ – vyjadřovalo úctu k ženichovu vzdělání. Zkrátka Pavla si v Kroměříži velice považovali, skoro jako šlechtice. A taky to určitě souviselo s jeho vysokým postavením u dvora. Být biskupským trubačem rovnalo se býti celebritou. Do jisté míry byl hmotně zabezpečen. Rozhodně ho nemůžeme považovat za chudobného. O jeho jmění svědčí jediný jeho český dopis, který poslal do Brna. Šlo o urgenci dlužných peněz – devadesáti zlatých – které Vejvanovský půjčil na úrok jistému účetnímu.

Věřitel prosí svého brněnského známého, aby „bylo napsáno psaní ode mne a podpisem mého jména, že budoucně mě Heinrich Schmidt (Jindra Šmíd, to je ten nešťastný dlužník) jedno sto tolarů již najisto dlužen mi jest, a já Vám takový dluh odkazuji, aby on od něho takovou summu vyzdvihl, počítaje interessy za 6 let. A kromě toho další útraty na dvanáct tolarů, to aby on všecko vynahradil. Jakou odpověď na to dostane, prosím, aby se mně skrze maličké psaní oznámilo, neboť já budu v Kroměříži poněkud pozůstávat. A jistotně nechť tomu věří, že jeho práce daremná nebude, však on bude mít pán ocassii každý den něco vždycky poslati.“ Jakože že ona se najde příležitost něco z dlužníka vytáhnout a tím pádem že i vymahatel si na něco přijde.

Zajímavé hmotné postavení

Jaké bylo konkrétně hmotné postavení Vejvanovského, lze určit stěží, ale je zajímavé, že výší svého ročního platu 180 zlatých se usadil na pátém místě mezi sedmdesáti šesti placenými zaměstnanci biskupova dvora v Kroměříži (Víc peněz brali už jenom lékař, vrchní kuchař, kuchař a sekretář.) Za pár let nato postoupil dokonce na místo třetí, na víc si pak přišli už jenom štolba a německý sekretář. A to nedostával biskupský trubač Jeho Jasnosti jenom peníze - kromě mzdy se fasovaly i naturálie, jako sůl, svíčky, pivo, víno, palivové dříví, obilí, luštěniny. Piva například dostávali někteří zaměstnanci tolik, že je museli prodávat. Jinak by se snad upili. K výhodám zaměstnanců dvora patřilo i bezplatné lékařské ošeření a léky. A to si přitom ani zdravotní pojištění platit nemuseli...

„Hudba, a zvláště ti, kteří ji prováděli, zaujímali u dvora – královského, knížecího či hraběcího – méně významné postavení, než bychom předpokládali. Přesto byl biskupský dvůr v Kroměříži za Lichtenštejnovy vlády světlou výjimkou. Vždyť kolik šlechticů tehdy na Moravě investovalo raději do hostin, lovů a nákladného oblečení než do hudby. Nejlepší hudebníci, za které byli v té době považováni Italové, byli velmi drazí. Hudebníci byli pro šlechtu do značné míry přepychem, který vedle bohatství předpokládal i osobní zájem šlechtice o hudbu.“ Pan kroměřížský biskup Lichtenštejn z Castelcorna si na muziku zřejmě potrpěl. Kdoví... třeba si i sám někdy zahrál. Ale nezahrál. On neuměl ani notu. Na druhé straně pro svou kapelu objednával hudební nástroje u těch nejlepších výrobců. Struny si nechával posílat až z Říma.

Na hudebníky pohlížel jako na sluhy, jejichž úkolem je přispívat k lesku jeho dvora. Za poměrně krátkou dobu vybudoval Karel Lichtenštejn z Castelcorna (říkal si podle hradu Castelcorna v jižním Tyrolsku; pocházel totiž z rodu hraběcího, nikoli z knížecího jako Lichtenštejnové) z omšelé Kroměříže skvělé sídlo. Když krátce poté, co jej zvolili olomouckým biskupem, svoje sídelní město navštívil, hořce zaplakal. Při pohledu z věže spatřil, jak je Kroměříž stále poničená poté, co ji vypálilo švédsko vojsko. Přenocovat musel v jakémsi měšťanském domě, protože biskupský zámek byl jenom provizorně zastřešen.

Začal ale okamžitě investovat: obnovil zahradu a zvelebil kolegiátní kostel sv. Mořice v Olomouci, nechal vystavět rotundu a kolonády v kroměřížské Květné zahradě a řadu staveb a zařízení ve svých městech, zlepšil hygienu a zavedl bezpečnostní opatření proti požáru. Měl na to, jeho diecéze byla největší v Evropě. Jako biskup vlastnil řadu panství – Kroměříž, Vyškov, Chrlice, Kelč, Hulkvaldy, Mírov a četný další majetek. Ve srovnání s ním byl pražský arcibiskup prakticky sociální případ.

„V Lichtenštejnově době se malá Kroměříž stala nejkrásnějším městem Moravy, a biskupská residence patřila k pozoruhodnostem, které neopomenul shlédnout nikdo, kdo cestoval přes Moravu,“ píše se v monografii doktora Jiřího Sehnala. „Prostřednictvím biskupa byla spojena s většinou metropolí Evropy – biskup udržoval pravidelný písemný styk s Vídní, Římem, Benátkami, Iserou u Bolzana, kde žili jeho příbuzní, Salcburkem, Pasovem, Řeznem, Vratislaví, Hlohovem i Prahou. Povahou byl biskup střízlivý, věcný, pragmaticky uvažující. K hospodářským úředníkům, kteří se někdy bezohledně obohacovali na účet poddaných, byl přísný a spravedlivý. Vždy se rozhodně ujímal poddaných, kteří si mu stěžovali na křivdy páchané hospodářskými správci nebo dočasně ubytovaným vojskem. Na druhé straně trval u svých poddaných tvrdě na odvádění naturálních i peněžních daní. Vzhledem ke svému postavení a důvěře u vídeňského dvora byl žádán často o nějakou přímluvu, ať už šlo o církevní prebendu, místo v zemské správě nebo velitelskou funkci ve vojsku. Při studiu jeho korespondence nabýváme dojmu, že většina významných míst byla obsazována jen na základě protekce vlivné osobnosti.“ V sedmnáctém století. Jistě, v sedmnáctém. Nejde třeba o náhodnou záminku kupříkladu se stoletím úplně jiným... nám mnohem bližším? Ne. Tak to mi spadl kámen ze srdce. Ale řeknu vám, jak nám tady tehdá ten klientelismus kvetl...

I tehdá klientelismus kvetl...

„Aby se mladý muž mohl vyučit za polního trubače neboli Feldtrompetera čili po latinsku tubicen campestris, musel být: a) svobodný (tedy nikoli poddaný); manželského původu, ve stáří nejméně šestnácti let; b) musel se vyučit po dobu dvou let u řádně kvalifikovaného polního trubače a podrobit se veřejné zkoušce. Učeň (nebo ten, kdo ho poslal na vyučení) byl povinen zaplatit mistrovi 100 tolarů; c) po splnění těchto podmínek dostal učeň výuční list a byl oprávněn používat čestný titul polní trubač. Směl si svobodně zvolit svého zaměstnavatele. Jestliže se vyučil na účet některého šlechtice, byl povinen nastoupit první službu u něho. Aby však získal právo sám vyučovat (což byl vydatný zdroj příjmu), musel se do sedmi let zúčastnit ve vojsku polního tažení.“

Jaké byly povinnosti tubiceni, tedy trubačů? Nespíš silně a čistě troubit, ne? Tak jednoduché to nebylo. V prvé řadě museli doprovázet biskupa na jeho cestách. Velcí páni totiž nikdy necestovali sami, ale s ozbrojeným doprovodem. Prakticky stejně jako dnes. Úlohu ozbrojených průvodců ale neplnila ochranka, nýbrž trubači, kteří měli současně za povinnost troubit fanfáry, oznamující poddaným, že jejich obcí projíždí vznešená osobnost. V současné době přebrali roli trubačů média. Podle dochovaného seznamu ze 70. let 17. století byl biskupův průvod obsazen takto: „2 jízdní sluhové, 2 pážata na koních, 1 lazebník na koni, 1 lékárník na koni, 2 trubači na koních, 1 jízdní sluha na koni, 1 pomocník na koni, dále: kaplan, kancelista, kuchyňský písař, stolník, topič, kostelník (tihleti všichni v jedné velké šestispřežné kolesce), kuchař s pomocníkem a dva lokajové v jedné malé kolesce.“

Biskupovi polní trubači ale nebyli obyčejní vojáci, byli to vzdělaní lidé. Někteří z nich pomáhali Vejvanovskému při opisování skladeb. Když jsme se rozpovídali o trubačích, neměli bychom zapomenout na tympanisty. Co ti měli s trubači společného? Byli s nimi neodmyslitelně spojeni. Jejich tympány plnily funkci basového nástroje. Půvab trubačské hry byl dán jejím jásavým zvukem, ke kterému ve spodní poloze přispívalo bouření tympánů. Trubači na koních používali malé tympány, zavěšené na bocích koně před sedlem. Jejich tón byl krátký, suchý a slabší než tón velkých tympánů. Ať tak či onak – celé okolí věděli, že jedou páni. „Přikázal jsem trubači Pavlovi, aby se sem do Brna co nejdříve dostavil (psal pan biskup svému komorníkovi) a to s dvěma dobrými houslisty, učněm tympanistou, ale bez tympánů, a aby s sebou přinesl všechny veselé hudební kusy, ale hlavně tance.“

Vejvanovský byl sice jakými hlavním biskupským trubačem, ale nemůžeme si ho představovat jako nějakého moderního dirigenta. Řídil a hrál dohromady. Jak se v Kroměříži dirigovalo, to přesně nevíme. Velmi důležité bylo udávání taktu a tempa, které muselo být slyšitelné nebo viditelné. Z roku 1672 máme zprávu, že dirigent udával takt stříbrnou hůlkou, doslova „virgulou“, tedy proutkem – mával jím nebo jím tloukl. Muzikanty? To snad ani... Nebo že by ano? Ale ne, do nějakého pultíku tloukl. Byly dochovány party, nadepsané MDC. Ty byly pro Vejvanovského. „MDC“ znamenalo „Maestro di capella.“

K Vejvanovského kroměřížským přátelům a spolupracovníkům nejvěrnějším patřil nějakou dobu – i když jen krátkou dobu – Jindřich Ignác František Biber. Původně komorník, který však vyrostl ve velmi zdatného houslistu. Kromě toho, že hrál, tak i skládal, přičemž část svých notových partů napsal tajným písmem. Jeho nejpozoruhodnějším dílem byla sonáta s imitacemi hlasů ptáků a zvířat pro sólové husle. Zatímco Vejvanovský zůstal věrný biskupovu dvoru prakticky po celý život, Biber mu dal výpověď. To nemohl, ale on se neptal. Prostě zmizel do Rakous a nastoupil tam ke dvoru arcibiskupa salcburského. Pomohl si? Moc ne. Dostával zprvu stejných 120 zlatek, jaké měl v Kroměříži. Olomoucký biskup se však nakonec ukázal jako grand a milému Biberovi vyhotovil propouštěcí list. Přitom však Lichtenštejn dost vytrpěl. Kdo? Biskup? Ne, jeho synovec... ten, který onen propouštěcí list do Salcburku přivezl. „Vaše milostivé psaní jsem panu arcibiskupovi v Salcburku předal a ten projevil velkou radost. Dvakrát jsem u něho byl na obědě, přičemž on pokaždé začínal přípitkem z velkého poháru na zdraví Vaší Jasnosti. Přítomní kanovníci stále dolévali, což jsem já statečně vydržel přesto, že víno bylo velmi špatné.“

Biber dosáhl v Salcburku takového společenského a uměleckého postavení, jaké mu Kroměříž nebyla schopna nikdy poskytnout. Salcburský arcibiskup vedl svůj dvůr s mnohem větším přepychem než biskup Karel. Biber byl jmenován zástupcem kapelníka, a nakonec celou tu slavnou salcburskou kapelu vedl. Císař Leopold ho vyznamenal zlatým řetězem a roku 1690 ho povýšil do šlechtického stavu. Zdali biskup Karel pochopil velikost umělecké ztráty, kterou Biberovým odchodem utrpěl, to nevíme. Jeho kapelník Vejvanovský jako skladatel nedosáhl Biberovy velikosti ani věhlasu, ale právě Vejvanovskému vděčíme za to, že se alespoň některé Biberovy skladby vůbec dochovaly.

„Biskupova kapela byla proslulá především mezi moravskou šlechtou a vysokými důstojníky, kteří na ní oceňovali její trubače. Vědělo se o ní také ve Vídni, v Praze a ve Slezsku. O muzice, kterou Pavel Josef Vejvanovský psal, by se vědělo nich možná ještě dále a více, kdyby se tenkrát skladby šířily nejvíce opisováním. Tištěné skladby byly totiž velmi drahé, vycházely jen v malém nákladu a měly povahu dárkových exemplářů, jejichž věnováním se skladatel snažil získat přízeň mecenášů. Z těchto důvodů se mnohé hudební tisky dochovaly unikátně a často jen neúplně. Příkladem mohou být tisky Adama Michny z Otradovic, které nám většinou zůstaly jen v torsech.“

Sbírka biskupa Lichtenštejna je opravdu bohatá. Nelze ani pořádně vyčíslit, co všechno se v ní nachází, protože všechny její položky nejsou dodnes úplně zpracovány. Přesto však lze odhadnout, že nejméně jednu třetinu v té záplavě skladeb opsal vlastnoručně Pavel Vejvanovský. Vlastnoručně... Nejméně jednu třetinu? O zbytku si nejsme jisti, protože jsou to rukopisy bez autorova jména. Jsou sice psány rukou Vejvanovského, není však vždycky jasné, jestli je autorem on nebo jiný skladatel. Nejjistější je to u rukopisů, na kterých se pod titulem nachází dvojité W – Vejvanovského autorská šifra. Takže kolik toho skutečně napsal, to se nejspíš neví? A asi to nikdo přesně nezjistí. Pouze zhruba můžeme určit, že je autorem kolem sto třiceti skladeb včetně kusů nedokončených nebo jenom náčrtů. Tak vysoký počet děl se nedochoval od žádného jiného z českých skladatelů 17. století. Byl to člověk, který byl schopen napsat během jednoho roku 20 sonát – z toho v jednom jediném měsíci jich složil pět. To máme jednu sonátu za jeden týden. Vejvanovský nebyl typ skladatele, který by tvořil z vnitřní potřeby a promítal do svého díla osobní zážitky. Ne, on skládal z vnější nutnosti a jeho jedinou vnitřní pohnutkou byla ctižádost ukázat, co dovede. A odkud bral svoje hudební nápady? Většinou byly nesporně jeho, ale taky si vypůjčoval. Hudební odborníci vypátrali, že nápěv ukolébavky Hajej, můj andílku (kterou známe ze Smetanovy opery Hubička) použil dvě stě let před Smetanou v jedné své Sonatě a v jedné Serenadě. Ani on si jej však nevymyslel, protože ten nápěv koloval po Evropě u o století dřív.

Poslední pět let žil Pavel Josef Vejvanovský jako vdovec. Neměl už síly na to, aby opisoval, natož aby skládal. Důvodem bylo nejenom blížící se stáří a stále častější nemoci, ale i skutečnost, že kůr svatého Mořice byl už dostatečně zásoben notami. Jeho opisy nikdy nepotřeboval. Zemřel v červenci roku 1693. Úmrtní zápis v překladu zní: „24. července Léta Páně 1693. byl pochován pan Pavel Vejvanovský, představený kůru u svatého Mořice na hřbitově Panny Marie u farního kostela, stár kolem šedesáti let.“ Ve skutečnosti mu tolik nebylo – měl sotva 55 let. Kde se nacházel jeho hrob, není dnes známo, protože hřbitov u kostela Panny Marie už dávno neexistuje. V biskupské korespondenci se nenašla o jeho smrti nejmenší zmínka... jakoby se ztráta dlouholetého, věrného služebníka svého pána ani nedotkla. Jeho muzika (hlavně zvonivé žestě, kterou jako trubač Jeho Jasnosti mistrně ovládal) svou bohatou zvukovou fantazií těší dodnes. Její autor vlastně žádný náhrobek nepotřebuje.