530. schůzka: Jak jsme přišli o Slezsko (začátek)

Bleskový útok před Vánocemi roku 1740. byl natolik překvapivý, že habsburské ozbrojené síly dokázaly zareagovat až s několikaměsíčním zpožděním, a to ještě chabě.
Ztráta Slezska... Tedy – dnes už to není nějaké palčivé téma (jsou palčivější), ale v minulosti českého národa patřila k momentům doslova osudovým. Ono šlo tehdy (v širších souvislostech) o všecko. O samo bytí a nebytí českého státu.

Všecko spustil jeden osmadvacetiletý švihák, který doposud dával před politice a vojenstvím přednost spíš filosofování a uměleckým zájmům. Hrál výborně na flétnu a byl literárně činný. Pruský král Friedrich II. Vyhmátl pravou chvíli a poručil armádě (tu zdědil těsně předtím po svém otci), aby bleskově obsadila Slezsko. Samozřejmě bez vyhlášení válečného stavu. Donedávna Friedrich kritizoval otcovo skrblictví. Za cenu konfliktů s ním osvíceně odsuzoval tupost pruského militarismu. To dělal tak dlouho, než se dostal k moci. Pár měsíců po uchopení žezla už viděl věci úplně jinak. Vyhlídka na snadnou kořist zvítězila nad všemi ideály – z těch se vyklubala jenom koketní ozdoba jeho pragmatismu. Otcem vyskrblená a vycepovaná armáda mu najednou přišla vhod. Do válek o Slezsko ji nakonec pošle třikrát. Územní zisk Pruska bude zaplacen půlmilionem životů. Pozlátko intelektuála se rychle sloupne, obnaží se věrolomnost, slávychtivost a chamtivost. Agrese se Friedrichovi ovšem vyplatí. Na konci jeho panování bude mít původně malé, dvouapůlmilionové Prusko před pět milionů obyvatel a čtvrtou největší armádu na evropském kontinentě.

Možná, že jste si ho na našich Toulkách povšimli... nijak jsme to sice nezdůrazňovali, pouze jako takovou poznámku na okraj, ale zmínili jsme se: Nový pruský král byl svého času jedním z předních uchazečů o ruku Marie Terezie. Donedávna se považoval za spojence a přítele Rakouska. Jeho diplomaté až do poslední chvíle panovnici ujišťovali, že Friedrich je ochoten dát k dispozici dokonce vlastní ozbrojené síly, aby jí pomohly čelit hrozícími útoku jiných nepřátel, kteří se formovali na západě. Brzy nato bylo Slezsko okupováno, nicméně z pruské metropole Berlína přicházely do Vídně nadále nejrůznější zdánlivě gentlemanské nabídky. Například dodatečné odstupné. ve výši dvou milionů tolarů. Z Slezsko. Peníze měly tu agresi přemalovat na obchod. Friedrichova „vstřícnost“ však byla jenom další lstí, a ta skutkům protiřečila.

Pořád tu ale byla armáda. Tedy: rakouská armáda. Habsburská... Jenomže ta se jako celek nalézala v krizi. Na konci vlády Karla VI. utrpěla značné šrámy, ba i porážky od Turků, a protože říše byla územně dost roztříštěná, byly ozbrojené síly monarchie rozmístěny po půlce Evropy. Nacházely se na horké a dlouhé protiturecké linii v Uhrách, na Sávě a na Dunaji, našli bychom je v Lombardsku a Toskáně (v severní Itálii), ale taky třeba v Nizozemsku. Chyběly peníze, chyběli vojáci, chyběli schopní důstojníci. Sotva nastoupila na trůn, ocitla se Marie Terezie ve válce na všech stranách – a přitom kolem sebe měla jako rádce jenom samé senilní starce (ty zdědila po otci). V nejužší říšské radě jich sedělo šest a dohromady jim bylo – 425 let. To je dost pozoruhodný průměr. Žádnému z nich (s výjimkou vojenského experta Josefa Harracha – ten měl devětašedesát) nebylo pod sedmdesátku. Státní kancléř a šéf zahraniční politiky hrabě Sinzendorf, ten už prakticky nic nechápal, podobně na tom byl osmasedmdesátiletý ministr financí hrabě Starhemberg, nebo ještě dvaasedmdesátiletý expert na vnitřní věci hrabě Alois Harrach. A rakouská generalita? Neschopná.

Mladé panovnici nezbývalo posléze nic jiného než vyhledat odborníky nové, o generaci mladší. Mezi těmi, kteří se pak u dvora významně uplatnili, byli i dva šlechtici českého původu – hrabě Filip Josef Kinský, český kancléř, a hrabě Václav Antonín Kounic, nejprve dvorní rada, pak státní kancléř. Situace byla tak špatná, že vrchního velitele pro záchrannou akci ve Slezsku, nerozhodného a neschopného generála Neipperga dala Marie Terezie propustit z pevnostního vězení, kde se ocitl za omyly v nedávných bojích s Tureckem. Neipperg potom v prostoru Olomouce a Moravského Šternberka poslepoval cosi vzdáleně připomínající vojsko. K jednotkám, jež přispěchaly z Uher a Sedmihradska, přidal narychlo (metodou bez kde ber) naverbované muže bez jakéhokoli základního výcviku. Podařilo se mu tak postavit do pole dvacet tři chatrné pěchotní a jezdecké pluky. Provázelo je pouhých 19 děl, což byl počet o to směšnější, že právě údernou silou artilerie (kromě svých pěších rychlostřelců) Prusko vynikalo. Schylovalo se k průšvihu. Ten přijít musel.

Habsburská monarchie se dostavila se svou vojenskou odpovědí na pruský vpád s více než tříměsíčním zpožděním – a ještě byla naprosto slabá. Psal se konec března 1741 a generál Neipperg se vydal z Olomouce na pochod, aby se pokusil Slezsko z pruské moci vyprostit. Několik dnů před začátkem této operace Marie Terezie už počtvrté porodila, po dlouhých letech přišel na svět zase Habsburk mužského pohlaví (byť jen polovinou své krve, druhou měl z rodu lotrinského). Příští císař Josef II. Neipperg by hrozně rád oslavil narození následníka trůnu tím, že k nohám panovnice složí válečné vavříny. Jenomže to, co předvedl 10. dubna u Molvic na řece Odře v centru Slezska, to bylo spíše karikaturou bitvy než skutečným bojem. Rychle a brilantně střílející pruští pěšáci za součinnosti mobilního lehkého dělostřelectva habsburské jednotky hravě rozdrtili. Neippergovi nezbylo, než se po jedné jediné bitvě zase pěkně stáhnout. Na hranicích Horního Slezska, Kladska a Moravy zbudoval ze svých jednotek pasivní závoru – ta měla zachytit eventuální pruský útok hlouběji na jih.

V týdnech, kdy Marie Terezie s prázdnýma rukama organizovala kampaň proti pruské agresi, a kdy se dozvídala, že noví spojenci – Bavoři, Sasové a Francouzi – mezitím připravují útok, odhodlala se, takřka zoufalá, požádat o vojenskou pomoc v Uhrách. Rozjela se do Prešpurku, vzala s sebou i svého manžela Františka Štěpána. (S tím se ovšem uherští grófové odmítali bavit, považovali ho za cizince, takže čekával v předpokojích jednacích sálů, nebo se skrýval zpola v inkognitu. Ba ani následující korunovace královny a průvodu se nesměl zúčastnit. Jeden pozorovatel napsal, že se v postranní uličce krčil muž, o kterého nikdo nedbal – manžel královny.) Zato Marie Terezie kouzlem své osobnosti, odvahou a rozhodností, vhodně kombinovanou s ženskými slzami, na magnáty ohromně zapůsobila. Byl to výkon o to obdivuhodnější, že Uhři každé nouze vídeňského dvora využívali zpravidla k odboji a vzpouře. Marie Terezie jednala na všech stranách a úrovních, musela učinit mnoho ústupků ekonomických i politických, okouzlila však uherskou šlechta natolik, že ji po počátečních rozpacích a výhradách nadšeně přijala za svou královnu.

Korunovace Marie Terezie se konala 25. června roku 1741. v prešpurském chrámu svatého Martina. Původní korunovační město, Stoličný Bělehrad, bylo od bitvy u Moháče přes dvě stě let v rukou Turků. Když se za něj hledala vhodná náhrada, padla volba na starodávný Prešpurk. V letech 1563 až 1830 se v tomto dómu nad dnešní slovenskou metropolí Bratislavou uskutečnilo celkem devatenáct korunovací uherských králů z rodu Habsburků a jejich manželek. Právě tady byla pomazána a svatoštěpánskou uherskou korunu přijala i čtyřiadvacetiletá Marie Terezie. Nová panovnice na své Uhry zapůsobila natolik, že jí na místě slíbili postavit na vlastní náklady stotisícovou armádu. A splnili ten slib? Skutečnost byla prozaičtější. Skutek utek... Tedy: úplně neutek. 20 000 mužů - to byla přece jakási pomoc. Existuje napolo legendární, napolo pravdivá historická anekdota o tom, jak Marie Terezie při jednom ze svých vystoupení uvedla celý uherský sněm takřka do stavu davové psychózy. Zprávu nám o tom zachytil (což je možná překvapivé) pan Voltaire, a to ve svých Stručných dějinách století Ludvíka XIV: „Čím více se zkáza zdála nevyhnutelná, tím více odvahy projevila. Opustila Vídeň a vrhla se náručí Maďarům, s nimiž její otec a předkové tak tvrdě zacházeli. Královna se objevila v uherském kroji (podle jiné verze byla ve smutečních černých šatech) s několikaměsíčním Josefem v náručí a dojemně prosila o pomoc ve jménu své opuštěnosti a ve jména plačícího nemluvněte. Vylíčila své zoufalství tak sugestivně, až se zaleskly slzy i v očích některých otrlých válečníků.“

Zemřeme pro svého krále

Její řeč (mluvila latinsky) se nesla asi v tomto duchu: „Opuštěna svými přáteli, pronásledována svými nepřáteli, vystavena útokům svých nejbližších příbuzných, nemám žádné jiné zdroje než vaši loajalitu, vaši odvahu a vaši pevnost. Odevzdávám do vašich rukou dceru a syna vašeho krále, kteří spoléhají na vás, že jim zajistíte bezpečnost.“ Všichni přítomní šlechtici a jejich přátelé vytasili meče a volali: „Moriamur pro rege nostro!“ Budiž zvoláno totéž česky: „Zemřeme pro svého krále!“ Dávali své královně vždy titul krále "a žádná panovnice si tento titul nezasluhovala více. Propukli v slzy, když přísahali, že ji budou hájit. Jen ona zachovala klid, avšak když se se svými dvorními dámami vzdálila, popustila svému pláči, a slzy, které jen její síla zdržovala, jí hojně tekly po lících.“ Císař Josef II. údajně o pár desítek let později tvrdil, že ho matka z vypočítavosti štípala do zadečku, aby hodně plakal.

Marie Terezie zůstávala v Prešpurku, tady také otěhotněla (po páté). Své tchyni, vévodkyni lotrinské, tehdy psala: „Nevím ani, zda mi zůstane alespoň vesnička, kde bych mohla porodit své dítě...“ Pokoušela se zmobilizovat uherské stavy, zatímco ve Frankfurtu nad Mohanem se odehrávalo drama možná ještě záludnější, než byl o dvě stě let později Mnichov. Šlo o plán neuvěřitelných územních nároků, většinou chatrně podepřených právem. Šlo o kořistnický projekt, který proměnil lokální spor o Slezsko v dlouhou celoevropskou válku. Na základě tajných úmluv mělo být území habsburské monarchie roztrháno na kusy. Jakpak si to porcovači představovali? Zájem projevilo bourbonské Španělsko. Že prý by se mu hodila nějaká ta část Itálie, kupříkladu takové Milánsko a Parma by se Španělům zamlouvaly. Francie zase mínila uchvátit rakouské Nizozemí, tedy dnešní Belgii.

Vrcholem rozpínavosti však byly drze vznesené nároky Bavorska, Saska a Pruska, které mířily na komplex historických zemí Koruny české. Tak třeba Bavorsko. Bavorský kurfiřt požadoval pro svou dynastii Čechy (i s Prahou a s českým královským titulem), což ještě nebylo všecko, protože by rád přičlenil i horní Rakousy, Tyroly a takzvanou Innskou čtvrť – což byl rakouský územní trojúhelník, vymezený řekami Dunajem, Innem a Salzem. A máme tu Sasko. Saský kurfiřt... ten zase počítal se ziskem Moravy a taky s nově zřízeným titulem „moravského krále“. Králem Moravy? No to je povedená taškařice. K tomu by nepohrdl zbývajícím skrojkem Slezska. A pro úplnost – co Prusko? To si nechá Slezsko, které ovládá tak jako tak. Kromě toho si vymiňovalo zábor dalších, ještě neanektovaných částí Slezska. No neměli to špatně vymyšlené...

Takto zněly ultimativní požadavky smlouvy. Tu 14. září roku 1741. podepsala protihabsburská koalice ve Frankfurtu nad Mohanem. Mělo Marii Terezii vůbec něco zůstat? Pouze východní část rakouských alpských zemí a Uhry. Pro jednu ženskou až moc... Tak se dohodli ručitelé pragmatické sankce, tedy státy, které svého času slíbily císaři Karlu VI. mírumilovně respektovat následnictví Marie Terezie čili dědění po přeslici, jež bylo ne-li hlavním, tedy nejaktuálnějším obsahem oné listiny. Ani ne za rok po císařově smrti byla pragmatická sankce pro její garanty taky nebožka. „Státoprávnímu celku Koruny české hrozila zkáza. Měl být rozporcován do tří segmentů, v budoucnu na sobě nezávislých. Chladnokrevně naplánované vygumování našeho státu z mapy Evropy - kdyby se bylo zdařilo – by bezpochyby znamenalo i zkázu národní. Přestali bychom prostě existovat. Za této situace (a nic na tom nemění i lecjaké kritické výhrady vůči dynastii Habsburků jako celku) mohl národ spatřovat v habsburském Rakousku alespoň jakési záruky zachování územní celistvosti a jednoty. Však také právě v rámci monarchie nalezl český národ před hrozící pohromou záchranu.“

A končí nám červenec 1741... Marie Terezie pobývá v Prešpurku právě měsíc... a i když jí Uhrové naslibovali hory doly, kolem ní vládne stále větší chaos a beznaděj. Bavorská armáda hravě obsadila Pasov, a zatímco postupovala do nitra horních Rakous, spěchaly jí od západu na pomoc francouzské posily. Půlka září: je obsazena hornorakouská metropole Linec. Bavoři teď mohli postupovat podél Dunaje třeba až k Vídni, a taky o tom uvažovali. Marie Terezie přitom nevěděla, odkud vzít síly, které by dokázaly akutní hrozbě čelit. Rakousko mělo sice velkou armádu, jenomže Neippergovy pluky v počtu dvaceti tisíc mužů byly vázány při slezských hranicích. U Plzně stálo asi pět pluků jízdy, takže jakási naděje, tím to ale končilo. Zbývající jednotky byly daleko: v Itálii, na Balkáně, v Belgii.

„Friedrich II. postřehl strategickou i psychologickou kritičnost chvíle a opět si zahrál na přítele, ba (možná...) na potenciálního spojence, který vlastně nechápe, proč je opakovaně odmítán.“ Vynikající taktika! „S vědomím, že Marie Terezie nemá volbu, ji fakticky ještě víc přitlačil ke zdi, ovšem s pózou gentlemana v rukavičkách. V říjnu (pořád píšeme rok 1741!) přiměl Habsburkovnu k tajné dohodě – ona bude souhlasit s předchozí anexí (to znamená s uloupením Slezska), navíc vydá Prusku ještě i část horního Slezska až k řece Nise... a on v jejím novém konfliktu zachová až do konce neutralitu. Tím si panovnice rozváže ruce, jednotky ze slezské fronty budou moc být použity v zápase s Francouzi, Bavory a Sasy a potichnu se stáhnou k obraně Vídně.“ A Marie Terezie souhlasila... Co jiného jí zbývalo?... Na úkor zemí Koruny české. Jejích zemí. První rok jejího panování byl vůbec nejhorší během všech čtyřiceti let, po která seděla na trůně. Vídeňský vrchní štáb sháněl kdejakého zapomenutého vojáka, aby se mohla zabezpečit obrana hlavního města. Konečná ofenzíva nepřítele byla tak říkajíc na spadnutí.

Jenom vzápětí došlo ve vývoji války k nečekanému obratu. Kterým směrem? Kterým?... Inu, jak to vyjádřit?... Namísto, aby Bavoři pochodovaly směrem východním, to znamená na Vídeň, správně, tak udělaly vlevo v bok, a místo na rakouské hlavní město udeřily ve směru na hlavní město české. „Koncem října roku 1471., dva týdny poté, co Marie Terezie uzavřela tajnou dohodu o neutralitě Pruska, a poté, co začalo stahování uvolněné Neippergovy armády od slezských hranic, překročily hlavní síly nepřítele Dunaj a vnikly přes Vyšší Brod do Čech, aby brzy nato obsadily České Budějovice.“ Copak tím bavorský vévoda jenom sledoval? To oznámil Karel Albrecht zvláštním manifestem, oč mu v této válce jde. A oč mu šlo? Obyvatelstvu českých měst bylo vybubnováno, že si přichází pro legitimní dědictví. Dědictví? Já snad špatně slyším... O jakém dědictví to ten Bavor mele? Již císaře Ferdinand I. (jehož nástupem roku 1526 se Habsburci definitivně zmocnily zemí Koruny české) přislíbil v závěti své državy své české državy bavorským Wittelsbachům.

Tedy: prý. Vlastně oni už je tenkrát vyženili – skrze Ferdinandovu dceru Annu. Ferdinand ale mužské dědice měl...No, to je to. A co? Že tím pádem musel bavorský vévodský rod přes dvě stě let čekat... a zase čekat... trpělivě čekat... nyní však, když bylo poprvé uplatněno nástupnictví po přeslici, se konečně může hlásit o svá stará práva! To je ale svým významem velice malá záminka... Nicméně stačila k velké agresi. (V dějinách – a to nejen našich – ani poprvé, ani naposled.) „Vpád do Čech byl pečlivě připraven a synchronizován. Z jihu se valili přes Vyšší Brod a České Budějovice Bavoři, od západu (přes Plzeň) Francouzi, ze severozápadního směru, z Falce, Sasové. Během několika málo dnů se spojili před Prahou – na Zbraslavi, na Bílé hoře, v Tróji se jich sešlo padesát, možná šedesát tisíc.“

Byl tu ještě pan manžel, František Štěpán Lotrinský... Pověřený vrchním velením nad jednotkami v Čechách... Ty jednotky byly nepočetné, František Štěpán nedokázal útoku nepřítele čelit. Nedovedl se ani přesunout ke Praze. Česká metropole si měla pomoci sama. Krátce po půlnoci 26. listopadu 1741. roku protivník zatroubil ke zteči. Pokusil se překonat hradby a fortny hned na několika místech současně. Na Brusce a u Nové brány (blízkosti letohrádku Belveder) se mu to vzápětí podařilo. Potyčky byly prudké, ale krátké. Ráno obdržel kurfiřt Karel Albrecht (byl ubytovaný v břevnovském klášteře) zprávu, že se Praha vzdala. Tentýž den se slavnostně prošel po Pražském hradě. Roční okupace Prahy začala.