25. února  2012 v 15:30  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

532. schůzka: Jak jsme přišli o Slezsko (pokračování)

Války o rakouské dědictví - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Války o rakouské dědictvíFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Bezprostřední ohrožení habsburské monarchie bylo na přelomu let 1742 a 43 dočasně zažehnáno. Pokus tří našich milých sousedů, totiž Pruska, Bavorska a Saska, násilím se zmocnit zemí Koruny české, neuspěl. Totiž: částečně neuspěl. Slezsko, jak se zdálo, bylo pro budoucnost ohroženo, ne-li přímo ztraceno. S výjimkou tří malých knížectví - Opavska, Krnovska a Těšínska - se ocitlo v rukou pruského krále Friedricha II., přičemž mírová smlouva z Berlína (uzavřená v červenci roku 1742) toto držení sankcionovala. Marie Terezie ovšem nepřestávala doufat, že jde o epizodu pomíjivou a že co nevidět bude původní stav obnoven.

Představy císařovny Rézi kvitujeme sice s pochopením a uznáním, ale s tou pomíjivostí se velice zmýlila. Částečnou výhrou pro ni bylo, že země Koruny české držela opět pevně ve svých rukou, a také (obrazně řečeno) nehodné české pány. (Některé z nehodných českých pánů.) Před sto dvaceti lety ztrestal její prapradědeček Ferdinand II. odbojný národ tak drtivě, že si Bílou horu a Staroměstské náměstí připomínáme ještě po staletích. Marie Terezie ustavila vyšetřovací komisi, která měla zjistit, jak to vlastně s tou českou nevěrou bylo a koho by za ni měl stihnout trest. Pár pražských měšťanů bylo zatčeno, několika nejzkompromitovanějším šlechticům bylo doporučeno, aby se odebrali na svá panství a aby se z nich nevzdalovali. Měli čekat na rozsudky. Celkem šest jich bylo, a všechny znamenaly smrt. 

Martin van Meytens: Marie Terezie ve věku pětatřiceti let - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Martin van Meytens: Marie Terezie ve věku pětatřiceti letFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Nejtvrdší tresty postihly nejvyššího purkrabího pána z Kolovrat, dále barona z Kaisersteinu (ten byl kancléřem Karla Albrechta neboli Karla III.), také hrabě Paradis dostal nejvyšší trest. Rozsudky smrti byly vyneseny i nad hrabětem Michnou a dvěma mladými pány z Bubna. Jako by v menším měřítku proběhla repriza pobělohorské exekuce. I když - ona to žádná repríza nebyla. Scénář té hry byl napsán a schválen, leč neinscenován. Popraven nebyl vůbec nikdo a po třech letech dosáhli dokonce někteří z odsouzenců opět svých někdejších úřadů. Absolutní trest měl být vykonán i na Karlu Davidovi, což byl předák bavorské strany. Ten byl zadržen, když chtěl z Prahy uprchnout. Jako poslední z hlavních viníků byl odsouzen k potupné smrti. Nejprve mu měla být uťata ruka a poté měl být rozčtvrcen. Nic z toho ho však nepotkalo. Tedy - fakt je, že na popravčím lešení poklekl, a taky je pravda, že svou pravici katovi nastavil, jenomže v té chvíli doručil zvláštní posel Davidovo omilostnění. Namísto popravy byl převezen do budínské pevnosti v Uhrách, kde strávil zbytek života. Ze všech odsouzenců byl potrestán nejpřísněji. Pražský arcibiskup Manderscheidt, který Bavora Karla Albrechta před časem pomazal, byl na deset let vyhnán z Prahy. Zkrátka: ona teď už byla docela jiná doba.  

"Koncem dubna roku 1743. se Marie Terezie vydala na cestu do Prahy, aby tam byla korunována českou královnou. Putovala zvolna jenom po malých etapách, v doprovodu svého manžela a syna. Její družinu tvořili vysocí rakouští a uherští hodnostáři a také velvyslanci cizích mocností. V ústrety jí vyjelo poselstvo českých stavů, aby ji pozdravilo na hranicích země. K setkání došlo u vesnice Pávova, nedaleko Jihlavy, kde královnin průvod překročil moravsko-českou zemskou hranici. Krátkou zastávku učinila Marie Terezie rovněž ve Staré Boleslavi, v místech, kde skonal mučednickou smrtí svatý Václav. Dědička zemí Koruny české tam zakladateli českého státu složila hold. Slavnostní vjezd Marie Terezie do Prahy se odehrál 29. dubna 1743. roku. Po vstupu do města se nádherný královnin průvod ubíral přes prostorný Koňský trh (dnešní Václavské náměstí). Panovnice seděla ve slavnostním kočáře, po její levici seděl její manžel velkovévoda toskánský František Štěpán. Před kočárem jeli tři heroldi, Čech, Rakušan a Uher, nesoucí erby svých zemí. O důvodu jejich zařazení do slavnostního průvodu dodnes vypovídá výzdoba vídeňského morového sloupu. Ti tři, to byly totiž symboly rovnoprávného a pevného spojení všech zemí pod habsburskou vládou."  

Musela to být velká sláva. Česká královna v metropoli Českého království, uvítaná českými představiteli... Jeden z těch českých představitelů, purkmistr Starého Města pražského, kromě toho, že Marii Terezii předal klíče od města, přednesl slavnostní uvítání. Německy. Královna mu odpověděla. Rovněž německy. Před Karolinem, starobylou pražskou universitou, si panovnice vyměnila s rektorem krátké pozdravné projevy. Latinsky. Přes Kamenný most si to pak průvod namířil vzhůru na Hrad, a tam, na prostranství před katedrálou, uvítal panovnici jménem českých stavů nejvyšší zemský purkrabí hrabě Schaffgotsch. Česky. Stavovský slib věrnosti složil rovněž česky. Královna mu odpověděla. Německy. Česky neuměla. Chybička se vloudila. Česká panovnice bez znalosti češtiny. Mnohem horší to však bylo s královskou korunou. Nemálo českých historiků jí ta slova nemohla zapomenout. Marie Terezie je pronesla na adresu české královské koruny, kterou právě přivezli z Vídně: "Když dorazila, vzala jsem ji do rukou. Je těžká a podobá se... was heisst? Narrenhäubel? Na ja: Taková bláznovská čapka to je."  

Biskup Arnošt z Lichtenštejna roku 1743 korunoval Marii Terezii na českou královnu - Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Biskup Arnošt z Lichtenštejna roku 1743 korunoval Marii Terezii na českou královnuFoto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Další problém vystal při určování data korunovace. Marie Terezie to chtěla mít za sebou 5. května, ale nejvyšší český kancléř Filip Josef Kinský trval na dvanáctém květnu. "V Prešpurku šlo všechno nějak rychleji, přestože zemský sněm v Praze nemá vůbec takový význam jako v Uhrách." Panovnice vyráběla jedno faux pas za druhým jako na běžícím páse. V sobotu 11. května přijala Marie Terezie ve Vladislavském sále Pražského hradu hold českých stavů. Slavnostní přísahy se zúčastnilo tolik šlechty, hodnostářů i přihlížejících, že se všichni přítomní ani nevešli dovnitř a postávali v sousedních sálech a na schodišti. Královna vyslechla úvodní, česky pronesené proslovy nejvyšších úředníků Království českého. Odpověděla německy. Řekla: "Hluboce nás zasáhlo neštěstí, jež země Koruny české postihlo" (tím myslela válku o dědictví habsburské), "napříště učiníme vše, abychom nejen vyhojila rány, které země utrpěla, ale abychom především povznesli slávu této země." (Byla to téměř stejná slova, jaká nedávno pronesla před uherskými stavy.) Pak přišla korunovace. Poprvé v našich dějinách byla uvedena na trůn žena. Nikoli však jako „regina," tedy manželka krále, nýbrž jako "femina rex," doslova "žena vladař, žena král." 12. května přijala Marie Terezie v katedrále svatého Víta z rukou olomouckého biskupa Arnošta z Lichtenštejna (příštího arcibiskupa salcburského) českou královskou korunu. Před Bohem, neposkvrněnou Pannou a všemi svatými se slavnostním slibem zavázala, že zůstane pevná v katolické víře, že českým stavům zachová jejich stará práva a privilegia a že nezcizí nic z území Českého království, ale naopak, že jej podle svých možností rozšíří a že učiní vše k jeho prospěchu a vážnosti. 

Zvláštní. Neskrýval se náhodou v té přísaze jakýsi... dejme tomu rozpor? Inu, byl tam. Nejmenoval se ten rozpor "Slezsko“? Jmenoval. Královna v této době už totiž Slezsko (které bylo českým lénem) odstoupila. Prusům je odstoupila. Když se to ale vezme z druhé strany, tak tato přísaha královnu současně ospravedlňovala k tomu, aby neustále, podle svých možností, hledala cesty, jak ztracené území dobýt zpět. No, to bylo od ní hezké. Škoda jen, že se jí to nikdy nepovedlo. Ale... aspoň že snaha tu byla. "Toto je prohlášení, slibující věrnost naší dědičné nejmilostivější paní a korunované královně." Pronesl nejvyšší kancléř hrabě Kinský. Korunované královně. Tím se zdůrazňovalo, že Karel Albrecht nikdy vlastně českým králem korunován nebyl, zatímco Marie Terezie ano. Uherská a teď už i česká královna prodloužila svůj pobyt v Praze až do června. V hlavním městě království se tak mohla zúčastnit tradičních slavností k uctění svatého Jana Nepomuckého. Pod mostem ozářeným světlem svící proplula na lodi až k místu, kdy měl být světec svržen do řeky. Nakonec se Marie Terezie po více než měsíčním pobytu v Praze vydala na zpáteční cestu do Vídně. "Královnin průvod opouštěl Prahu přes Vyšehrad a dále se ubíral po benešovské silnici směrem na Benešov, Tábor a České Budějovice, kde se panovnici dostalo zvlášť vřelého uvítání od početných zástupů poddaných. Průvod se tam vmísil do davů lidu, němuž Marie Terezie promlouvala zcela volně a bez zábran. Ukazovala lidem malého arcivévodu se slovy: ´Podívejte! Dá-li Bůh, je to váš příští král a pán!´" Pohled na dvouletého Josífka v jejím náručí uváděl českobudějovické obyvatelstvo do stavu nadšení naprosto nevídaného.  

"Třebaže země byla velmi vyčerpaná," píše profesor novověkých dějin na pařížské Sorbonně Victor-Lucien Tapié, "rozhodl český zemský sněm o přijetí mimořádné berně ve výši sedm set tisíc zlatých, stejně jako o řádné berni pěti set tisíc zlatých pro vojenské účely. Sněm mimo jiné schválil dar v podobě částky statisíce zlatých, určených k úhradě nákladů na korunovační cestu i vlastní korunovaci Marie Terezie českou královnou. Bylo však třeba najít někoho, kdo by peníze půjčil. Poněvadž zástavy ztrácely svou dřívější hodnotu a království bylo zatíženo předchozími dluhy, případní věřitelé projevovali ochotu jen k půjčkám na lichvářský úrok. Bez ohledu na náklady tenkrát České království vojskům Marie Terezie zverbovalo přes sedm a půl tisíce branců a dodalo na dva tisíce koní. Otázka nástupnictví na českém trůně přišla tedy český lid draho." Což však ještě nebylo všechno. Našinec by se divil, kdyby bylo. 

Karel Albrecht, jako český král Karel III. - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Karel Albrecht, jako český král Karel III.Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Následujícího roku (to máme letopočet 1744) obnovil již brzy zjara pruský král Fridrich II. vůči Marii Terezii nepřátelství. Věru gentleman každým coulem, tenhleten Prušák, jak již bylo ostatně v tomto seriálu nejednou řečeno. V srpnu vpadl do Čech (v srpnu k nám často chodily různé nevítané návštěvy) a protože nás tentokrát žádné vojsko nechránilo, tak Prusové od září do listopadu okupovali Prahu. To máme po necelých čtyřech letech druhou invazi. Drancovali, loupili a ukládali výpalné ještě nemilosrdněji než před nimi Bavoři a Francouzi. A vojsko Jejího Veličenstva české královny Marie Terezie neráčilo její zemi bránit? Nemohlo. A pročpak to? Inu, obsadilo Bavory. Marie Terezie si tím chtěla jaksi vynahradit ztrátu devíti desetin Slezska. Stála o to tím víc, že bavorský vévoda Karel Albrecht se nedávno zmocnil nejenom titulu českého krále, byť bez koruny, ale dokonce i žezla německého císaře. Ta drzost - po staletí byl přece tento prestižní klacík rezervován pro Habsburky! 

Jestliže v osobě jejího otce Karla VI. vymřela dynastie Habsburků po meči a ona jako žena podle říšských zákonů nárok na titul císařovny neměla, pak z toho všeho (při její dynastické pýše) vyplývalo jenom jedno: Císařem se měl stát František Štěpán Lotrinský, její zákonitý manžel. Věci se sice vyvinuly jinak, avšak ona se svým temperamentem nemínila složit ruce v klín. "Zdálo se, že nanejvýš příznivá chvíle k vykonání odvety nastala: habsburské ozbrojené síly držely valnou část Bavorska. Spojenci Bavorů Francouzi rozvinuli novou válečnou operaci ve jménu obrany zájmů Karla VII." - toto jméno přijal Bavor Karel Albrecht spolu s císařským titulem, takže jako český král byl Karel III. a jako císař Karel VII. Jestli se v těch číslovkách někdo nevyzná, nevadí, on stejně Karel co nevidět zmizí na smetišti dějin. "Francouzi poslali do Bavorska intervenční sbor o síle padesáti pěti tisíc mužů, jenomže podpůrná akce selhala. Rakouská armáda rozdrtila nejdříve bavorskou armádu u Simbachu" - to bylo už v květnu 1743, zprávu o vítězství se Marie Terezie dozvěděla právě tehdy, když ji korunovali v Praze - "vzápětí obsadila Mnichov a v soustředěném náporu zahnala francouzské interventy až k Rýnu. Bavoři byli přinuceni k příměří, Rakušané měli volné ruce v Itálii, tam se jim taky dařilo, zvítězili nad Španěly u Campo Santa, a úspěch měl i spojenec Marie Terezie, anglický král Jiří II., který úspěšně hájil rakouské Nizozemí." 

Fridrich mohl docela nerušeně ovládnout většinu Českého království, a protože pruská nenasytnost je přímo pověstná, pokoušel se proniknout dále do Horních Rakous, směrem na Linec. Tam ovšem narazil na rozhořčený odpor místního obyvatelstva. "Musím jej připsat na vrub tohoto zabedněného a pověrčivého lidu" - ano, takto nezapomenutelně se vyslovil na účet obyvatelstva, které bránilo svůj domov. "Kdo byl na rakouské straně schopen udržet zbraň, bojoval už někde jinde (v Bavorsku, na Rýně ve Francii, v Itálii). Na domácí půdě zbyly jen bezvýznamné zajišťovací posádky. Čtyřproudý úder sedmdesátitisícové pruské armády ve směru od Chebu, od Děčína, na severu pak od Žitavy a z Kladska (původně českého, nyní německého), byl ve své prudkosti vylepšeným opakováním prušáckého blitzkriegu z konce roku 1740. Počátkem září 44. roku se sbory Friedricha II. setkaly před Prahou, bráněnou hrstkou narychlo zverbovaných vojáků oddíly zemské milice, měšťanskými a studentskými gardami." 

Bombardování Prahy Prusy - Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Bombardování Prahy PrusyFoto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Dokud protivník nepřisunul dělostřelectvo, ještě to šlo. Když pak zahájily palbu baterie umístěné na kopcích Královských Vinohrad, bylo zle. Těžké bombardování ničilo hradby, pevnostní zařízení i budovy ve vnitřním městě. 16. září 1744 Praha kapitulovala. Prusové se v ní zabydleli skoro na tři měsíce a nelítostně ji po celou tu dobu drancovali. Současně se stali pány severních Čech, do všech směrů vyslali oddíly k přehrazení hlavních strategických komunikací. Pronikli až na jih země, kde se zmocnili Tábora, Hluboké i Českých Budějovic.b "Císařovna na ten vpád reagovala okamžitým povoláním vojska prince Karla Lotrinského z válčiště ve vzdáleném Alsasku. Jeho armáda (pronásledovaná ovšem Francouzi a vzápětí i Bavory) spěchala na pomoc ohroženým Čechám. Cestou se k ní připojily i saské regimenty (August III. byl novým habsburským spojencem - velice toužil po odvetě za to, že nedávno i jeho zemi obsadili Prusové). Zatímco jednotky záchranné expedice začátkem října začaly od západu a jihu pruské okupanty vytlačovat z Čech, přes Moravu mířily na Slezsko uherské pluky. Koncem listopadu - to už měli Prusové v české metropoli vážné zásobovací potíže a věděli, že se neudrží - byla osvobozena Praha. Počátkem roku 1745. byly Čechy vyčištěny."  

Záchrana se tedy dostavila poměrně rychle... Ale cena za ni byla vysoká. Poničená Praha... vydrancované vsi i města - ale co především: do prostoru nedávno opuštěného v rýnské oblasti armádou prince Karla Lotrinského vnikly francouzské a bavorské jednotky - následkem čehož muselo být spěšně vyklizeno prakticky celé Bavorsko, kam se z frankfurtského exilu ihned vrátil císař. Vladař s korunou, ale bez země, Karel Albrecht Sedmý, před časem i Třetí. Tomu se říká vojenským slovníkem ztráta těžce dobytých pozic. Tuhletu ztrátu vyřešila ve prospěch Marie Terezie jedna z náhod (nebo co to vlastně je), jež tak často zasahuje do historických dějů. Copak se stalo? Karel Albrecht Sedmý a Třetí, sotva se vrátil domů, zemřel. Říše byla bez říše. Opuštěné žezlo bavorského vévody převzal teprve sedmnáctiletý Karlův syn Maxmilián Josef, jenomže ten se okamžitě zřekl jak dřívějších bavorských nároků na habsburské dědictví, tak i nároků na císařskou hodnost. Ta nepříjemná bavorská otázka byla po letech střetů náhle sprovozena ze světa. Nejen to. Pro manžela Marie Terezie se nečekaně otevřela cesta k říšské koruně. František Štěpán sice o ni vůbec nestál, ale na jeho názor se nikdo neptal. 13. září 1745 byl tento manželský partner Habsburkovny volbou ve Frankfurtu nad Mohanem vyzdvižen k titulu německého císaře. Pod jménem František I.  

Náhlé rozuzlení konfliktů Rakouska s Bavorskem zviklalo sebejistotu pruského krále Fridricha a připjala křídla Marii Terezii. Dalo se to očekávat: následoval rakouský pokus o znovuzískání ztraceného Slezska, kam se pruské jednotky po násilném vytlačení z Čech uchýlily. Karel Lotrinský shromáždil na jaře roku 1745. u Hradce Králové více než stotisícovou rakousko-saskou armádu a sebevědomě vyrazil na sever. Ačkoli měl "Velký Fric" - tedy pruský král Friedrich II., mnohem méně sil, chladnokrevně sledoval postup habsburských kolon, a když se ocitly na místě, na kterém si je přál mít, totiž u Hohenfriedbergu (dnes je to polská Dobromierz v dolním Slezsku), tvrdě udeřil. Stalo se to 4. června 1745. "Zaskočeného, na klíčovou bitvu zcela nepřipraveného prince lotrinského, během čtyřhodinové řeže rozdrtil a vrhl jeho voje opět zpátky, aby bezradnému vojevůdci uštědřil podobnou lekci ještě jednou, totiž na konci září u Horního Žďáru nedaleko Trutnova." Další Friedrichova vítězná bitva: u Hennersdorfu v Horní Lužici. Porazil saská vojska dřív, než se stačila spojit s rakouskou armádou. 

Sedmiletá válka - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Sedmiletá válkaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

A tak nám ten ambiciózní plán dobýt zpátky ukradené Slezsko - Čechům ukradené Slezsko - ztroskotal. Byl ovšem nahrazen okamžitě jiným válečným projektem. Naprosto nesmyslným. Tažení na Berlín. Karel Lotrinský byl nepoučitelný. Musel přijmout další trpkou zkušenost. V půlce prosince 1745 byl poražen ještě jednou, tentokrát před branami Drážďan, u vesnice Kesselsdorfu. Bylo jasné, že habsburská monarchie si vojenskou silou navrácení Slezska nevynutí. Obě strany už toho taky měly dost a tak nakonec rády uzavřely vánoční drážďanský mír. Jím druhá válka o Slezsko skončila, aniž cokoli vyřešila. Pruské panství nad Slezskem bylo znovu potvrzeno. Za to, že se Marie Terezie musela smířit se sérií porážek, se jí ze strany Fridricha II. dostalo dvou satisfakcí. Ta první: dodatečně uznal Františka I. za císaře, ačkoli původně jako braniborský kurfiřt s jeho volbou nesouhlasil. A to druhé zadostiučinění: byl to proslulý Friedrichův výrok. Komu byl adresován, není třeba vysvětlovat. "Na habsburském trůně sedí jeden jediný chlap. A tím je žena." 


Zobrazit místo 532 na větší mapě
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas