534. schůzka: Mašina povětrnostní

Roku 1547. dal pan Jan z Pernštejna, pán na Potštejně a na Liticích, svým žamberským poddaným povolení, aby mohli přikoupiti k dobru obce čtyři dvory v přilehlé vsi Helvíkovicích, zvaných též Helkovice či Helíkovice. Stalo se tam v úterý před svatým Václavem. A v jedné z chalup na půdě někdejších Helvíkovic se narodil se Janu a Anně Divíškovým syn, jehož pokřtili jménem Václav.

Tak tedy přišel na svět další obyvatel této země, vyzbrojený na životní pouť jménem zemského patrona. Václavů se u nás narodilo a dodnes rodí dostatek a mnozí z nich se uplatnili a uplatňují – ve své profesi, v obchodě či v řemesle... ba některým se školního vzdělání dostalo a dostává, přesto však nejlepší start měli ti, jejichž kolíbky stály ve vyhřátých bytech bohatých měšťanských domů, nejlépe pražských, než v dřevěné chalupě, kupříkladu v chladném podhůří Orlických hor kdesi u Žamberka. Že to povedlo uchytit Vašíkovi Divíšků, na tom měl nehynoucí zásluhu jeden vlivný příbuzný. Konexe jsou konexe. Tato konexe se jmenovala Jindřich Dušík a byl to slovutný rektor jezuitské koleje.

Jako již mnohokrát předtím (a jako mnohokrát potom) prokázali jezuité vytříbený a zvlášť citlivý čich pro talent ukrytý v lidech. Otec Jindřich Dušík tu božskou jiskru v malém Václavovi zpozoroval a rozhodl se, že mu umožní studium a přičiní se o jeho přijetí do kláštera premonstrátů v Louce pod Znojmem. Příjmení Divíšek si chlapec na doporučení pátrés změnil na „dospělejšího“ Diviše, a ani křestní jméno mu nezůstalo stejné: V Louce složil řeholní slib a přijal řádové jméno Prokop. To řeholní jméno později nadělalo mnoho potíží badatelům, zabývajícím se Divišovým životem. Toho původního Václava jsme našli v žamberských matrikách díky albu jezuitského gymnasia ve Znojmě. Proto máme přesné datum narození 26. března roku 1698 a podle zápisu o studiu jsme se dozvěděli, že v Znojmě studoval Wenceslaus Divisch Boëmus Senftenbergensis Praem, tedy: Václav Diviš, Čech ze Žamberka, premonstrát.

„Studia mu platili mniši premonstráti v Louce. Měl před sebou rychlou kariéru. Ale v únoru 1740. roku vypukla první z válek mezi pruským králem Friedrichem II. a Marií Terezií o Slezsko. Prusové odvedl z louckého kláštera jako rukojmího opata, a zdejší mladý převor ho musel vykoupit. Opat, když už byl zase v bezpečí, zuřil, že Diviš vydal celou pokladnu. Za nějaký ten měsíc později proto musel sesazený Diviš nastoupit na malou faru v Příměticích.“ Ještě než se na zapadlé přímětické faře zabydlel, vzdělával se v Olomouci a v Salcburku. Tam byl jako třicetiletý vysvěcen na kněze a poté vyučoval v klášterní škole filosofické předměty. V Salcburku úspěšně obhájil disertační práci a byl promován na doktora teologie. Velice učený pán...

Mezi přímětickými farníky však příliš oblíbený nebyl. Desátky vybíral nekompromisním způsobem (těm, kdo neplatili, natvrdo hrubě spílal z kazatelny), a kromě toho: pořád něco podezřelého na faře kutil. Začal stavět na zahradě nějaké tyče podivné... vypadalo to, jako by chtěl spojit nebe se zemí. Pán Bůh s námi a zlý pryč! Říkal tomu „mašina povětrnostní“, po latinsku: „machina meteorologica“. Anebo tomu říkal: „Mašina na krásné počasí.“ Různé máchiny či mašiny však existovaly už dlouho předtím, než je začal tyčit na své zahrádce přímětický pan farář. Existovaly několik století předtím, než byla objevena podstata blesku. Už ve 13. století sepsal učený mnich Geminian spis s názvem Summa de exemplis, v němž tvrdí, že „šípy hromové jsou ze suchého povětří, vyvstávajícího ze země a zaníceného ve vyšších vrstvách vzduchu, a jakmile přijde ono povětří do styku s mraky, které chtějí dštíti, staví se jak mouka v těsto a jsou pak příliš horké, nežli by se daly zhasit, a jejich částečky se přiostří a tak jako plápolající šípy vše rozdrtí a rozštěpí.“ Pozoruhodný vědecký názor. Navíc kontaminovaný poezií.

Byly však ještě mnohem divočejší představy. No... kupříkladu, že se blesky tvoří v černém mraku plném bláta. Toto bláto se speče a utvoří ohnivý balvan. Taky dobré. A pak tu máme v 17. století jistého biskupa jménem Maiolliho, který opakoval, že blesk je spečený a rozpálený kámen a je ze všech nástrojů boží pomsty ten nejhorší. Jak již však bylo řečeno, bleskosvody (nebo něco jim podobného) byly na světě mnohem dřív. Staré čínské a perské rukopisy nám praví, že už roku 500 před Kristem zaráželi Indové před bouřkou do země železné tyče, Číňané zatloukali tamtéž bambusy se železnou špicí, a Egypťané používali obelisky, kryté ryzím zlatem nebo zlacenou mědí. A ještě bychom tu měli Thráky – ti prý dokonce za bouřek hrozili proti nebo dlouhými tyčemi. S jakými výsledky, o tom už záznamy nehovoří. Poněkud chytřejší byli v tomto směru keltští vojáci, kteří si za bouřek lehli na zem, zapálili pochodně a svůj meč zabodli do země ostřím vzhůru.

Jestliže tohle všecko lidstvo zvládalo, tak proč se vynález bleskosvodu tak opozdil? Inu, vědecké poznání nám poněkud pokulhávalo. A nikoho taky nenapadlo, že by se blesk mohl ovládnout. Až na ty dva. Prvního z nich, toho našeho, už známe: Václav Divíšek alias Prokop Diviš. Syn chudého chalupníka z Orlických hor. Za svého života sloužil na zapadlé faře kdesi na jihu Moravy a dožil zapomenut jako mnich louckého kláštera. A ten druhý: Benjamin Franklin. Syn neméně chudého mydláře z amerického Bostonu. Vyučený knihař a knihkupec, jinak spoluautor Ústavy Spojených států a velvyslanec své vlasti ve Francii. Ti dva se neznali, nikdy o sobě neslyšeli. Oba vynalezli bleskosvod. Je malicherné koumat, kterému z nich se to povedlo dřív.

„Máte slovo, doktore, chopte se práce.“ Těmito slovy – anebo možná nějakými podobnými – vyzvalo Její apoštolské Veličenstvo, císařovna Marie Terezie Prokopia Diviše „pro primo diplomovaného teologa university v Solnohradě, a pro secundo doktora fyzikálního věd Vysokého učení olomouckého, jinak frátera premonstrátské kongregace.“

r_2100x1400_dvojka.png

Ano, právě on se byl zúčastnil jubilejního večera u příležitosti začátku druhého desetiletí vlády Marie Terezie. „Nejdřív krátký úvod, abychom nebyli uvrženi tak říkající in medias res.“ Úvod však padl na demonstraci jezuitského pátera Františka, který třením skleněného kotouče a kožené destičky a papírků dokazoval s pomocí bezových kuliček přítomnost neviditelné síly. Načež dostal slovo milý a vzácný páter Diviš, kterak je možno tuto neviditelnou sílu zarazit tak, že se už neobjeví. „Doufám, že si nikdo nebude myslet, že jsem nějaký čaroděj, když si teď nastrkám do paruky asi dvacet hřebíků hrotem vzhůru a vysaji tuto neviditelnou sílu z přístroje.“ To neřekl nahlas, jenom to polohlasem špitl svému asistentovi.

Demonstrátor se jal čile vysvětlovat, že jsou to pokusy s elektrickou emanací, jakýmsi tajemným fluidem, které současná věda objevuje krok za krokem. „Vaše Apoštolské Veličenstvo, vážené panstvo, nejde tu ani o zázraky, ani o eskamotérská kouzla, jak jsem někde též zaslechl. Před vašimi zraky bude předvedeno několik pokusů z říše fyziky, vědy rychle se rozvíjející. Kdovíkdy budou tyto experimenty užitečné všem lidem...“ A dodal, že co příroda nabízela k poznání ve velkém, napodoboval již před narozením Páně mudrc Thales Milétský, když třel jantar. Právě jantar, po řecku elektrón, po latinsku electrum, je to, co budí elektrum, neboli onu tajemnou sílu. „V přírodě je všechno hotové, všechno tu už bylo, jen to objevit. A k tomu je člověk od přírody obdařen rozumem. Při bouřkách srší nad stěžni lodí plameny až půl sáhu dlouhé, Eliášův oheň je lidé pojmenovali; mračna mezi sebou přitahují blesky a mnohé jiskry z nich míří k zemi. Člověk neuměl přírodu ovládnout a utíkal se proto k pověrám. Však se ještě dnes rozžíhají hromničky a střílí se do mračen. Moudrý Šalamoun přikázal okovat věž svého jeruzalémského chrámu zlatem; zapomněl však jako všichni ostatní stavitelé připoutat nebeského posla k zemi.“

„Ale není to nebezpečné? Jednomu profesorovi – v Petrohradě myslím – se stala hra s touto silou osudnou. Nebeský oheň ho zuhelnatěl jako smolnou štěpinu.“ „Protože učenec zapomněl svést jiskru do lačné země, Vaše Veličenstvo.“ Marie Terezie i Diviš měli na mysli smrtelný úraz petrohradského fyzika Richmanna, který k pokusům s atmosférickou elektřinou používal neuzemněné železné tyče. Dalším bodem programu byly báně holanderské neboli leydenské láhve. Roztočil skleněnou kouli a přidržel u ní koženou podušku. Po několika vteřinách začaly přeskakovat z pólu na pólu jiskry. Diviš sáhl po sošce Vulkána a zapojil ji do práce, takže začala bušit mrňavým perlíkem do kovadlinky, jiskry přitom sršely na všechny strany. „Tyto báně holenderské slabý elektrický proud zahušťují. Mezi námi fyziky se říká, že kondenzují.“

Zatímco si dvorní fyzikové a dvorní celebrity prohlíželi láhve polepené staniolem, vysoukal se jezuitský páter František rukávy a popadl do ruky kliku velké třecí elektriky Winterovy, což byl kotouč, že se za ním sám ztrácel. Roztočil mašinu, jako kdyby brousil sekyru. To by v tom byl hrom, aby bratříčka premonstráta nepřetrumfnul! První, kdo projevil zájem o jezuitův experiment, byl Diviš. Jako by se tuze zajímal o každou podrobnost nového aparátu, nakláněl se k němu, nasazoval si lorňon, ale – ani jediná jiskřička. Diviš projevoval opravdovou účast. Snažil se hledat a svému kolegovi, kde by mohla být na aparátu chyba. Čím blíže měl hlavu u mechanismu, tím zarytěji vypovídal přístroj poslušnost. Pokus skončil debaklem. Císařovně se však ten pokus nějak nezdál. „Copak jenom mohlo být příčinou otcova nezdaru?“ „Kdyby Vaše Apoštolské Veličenstvo dovolilo, tou příčnou jsem byl já. Snad ani ne já, jako dvacet hřebíků v mé nakadeřené paruce. Ty hroty to byly, kdo elektřinu páně Františkovu vysál.“

Úplným strojem proti bouřím

Farář v Příměticích – moc-li měl povinností a práce? Rozhodně na tolik, aby mu to zabránilo v bádání a vynalézání. Učarovaly mu tehdy módní pokusy s elektřinou. Zkoumal její vliv na růst rostlin – pěstoval bylinky v elektrizovaných květináčích. Prostřednictvím leydenských lahví dával vesničanům elektrošoky (nebyly arci příliš silné), a touto elektroléčbou dosáhl jistých úspěch při léčbě ochrnutých údů a při revmatických bolestech. Jeho utkvělá myšlenka však byla jiná: Zneškodnit účinek blesku. Jeho machina meteorologica neboli mašina povětrnostní měla být „úplným strojem proti bouřím“. Jeden ústřední hrot nad dalšími stovkami hrotů, umístěných v plechových krabicích, vyplněných železnými pilinami - to byl jeho projekt bleskosvodu. Těch krabic s hroty bylo celkem třináct a Diviš je připevnil na kolmých kovových stojácích, vkovaných do vodorovně a křížem přes sebe položených ramen, opět zakončených hroty. To ale ještě není úplný popis. Není, protože všechny krabice a hroty byly skovány v ohni a zality olovem.

A ještě tu byla koruna stroje, namontovaná na dřevěný stěžeň, který byl pobitý železným plechem. Toto zařízení bylo zabudováno do silné opěrné konstrukce s celkovou výškou přes 42 metry. Stroj proti bouřím upnul konstruktér k zemi třemi silnými řetězy, které sloužily současně jako zemnění. Na konce řetězů umístil prozíravý Diviš vůbec první zemní elektrody na světě. V dostatečné hloubce pak byly v zemi zakopány železné kužely, přikované k řetězům, vyplněné a opět obsypané železnými pilinami. Machina meteorologica přečnívala vysoko věž samotného kostela. Postrašená vesnice mohla za bouří ve dne či v noci sledovat záhadné světelné úkazy. „Diviš chtěl svým strojem rozptýlit elektrický náboj bouřkového mraku,“ píše Karel Černý v publikaci o přímětickém faráři. „Chtěl zabránit, předejít vytvoření blesku vysátím alespoň části jeho náboje a jeho svedením do země... a to za pomoci několik set hrotů pod jedním hrotem nejvyšším, s nepřerušeným stykem se zemí (i když to byly řetězy, které konstrukci nejenom upínaly, ale i zemnily). Na první pohled to bylo zařízení dost těžkopádné – ale Diviš měl promyšleno, jak stroj umístit na střechách, věžích, na stožárech lodí.“

Stejná myšlenka napadla i Benjamina Franklina. Tomu ovšem stačila pouze jedna tyč a jeden hrot. U Franklina šlo o zařízení na lapání blesku (u Diviše byl jeho stroj zamýšlen jako prevence před bleskem). Každopádně 5. června roku 1754. uviděla přímětická farská zahrada spolu s celou malou jihomoravskou vesničkou nedaleko Znojma první zemněný bleskosvod na světě. „Ani nejlepší znalci Franklinova života (hlavně v době, kdy se Američan věnoval atmosférické elektřině) nedovedou stanovit přesné datum, kdy byl postaven opravdu první bleskosvod. Skutečně fungující bleskosvod. Zprávy se proplétají, mluví se o bleskosvodu, ale nade vším je rozprostřena jakási neurčitost, do které vnáší trochu jistoty zpráva z roku 1760: Tyč, umístěna na domě kupce Westa ve Philadelphii, spojená se zemí, zabránila škodám na majetku i na zdraví lidí při ráně hromové, jak bylo pozorováno.“ Diviš posílal svoje první důkladné pozorování účinky machiny meteolorogiky profesoru Scrincimu na pražskou universitu už šest let předtím – v roce 1754.

„V roce 1755, když Diviš v rámci možností důkladně odzkoušel účinky stroje proti povětří, nabídl císaři ve Vídni (který mu příznivě nakloněn), aby se taková zařízení, totiž bleskosvody stavěla všude v rakouské říši, kde jsou místa zvláště ohrožena strašnými blesky. K překvapení přímětického badatele poslala Vídeň zamítnutí, ba dokonce lehké pokárání. Takové počínání měli císařovi rádci (snad ani ne on sám, tedy císař, tedy Josef II.), protože se velice zajímal o přírodní vědy) za nepřirozené, ba bezbožné zasahování do božího řádu věcí na této zemi. Diviš protestoval, dokazoval, že střílením proti bouřím z moždířů, zvonění, hromničky, procesí a jiné obranné prostředky jsou právě tak nepřirozené jako neúčinné. Psal do novin, přátelé pomáhali publikovat i zahraničí. Jen hrstka nejvěrnějších mu věřila. Vlnu nepřátelství, osočování, pomlouvání nedovedlo nic zastavit. Dvakrát za sebou obeslal Diviš soutěž evropských vědců, kterou vypsala Akademie věd v Petrohradě. Udané téma: co je to elektřina. Teprve koncem minulého století byly rukopisy v Petrohradě objeveny. Oba zůstaly bez odpovědi. Recenzentem těchto prací měl být vědecký pracovník původem z Čech. Ten na krajanském příspěvku nenašel zhola nic zajímavého.“

Ach, jak důvěrná známá situace... Kolik z nás by mohlo přispět se svou troškou do mlýna! Závist a zášť... tyhlety bylinky rostou na každé domácí zemi. Rovněž Divišova elektroléčba, i když ji prováděl za asistence znojemských lékařů, popudila lékaře a lékárníky zblízka i zdáli. „Jak může nelékař léčit?“ „A dokonce jakýmsi ohněm elektrickým, který píchá jako ševcovské šídlo?!“ Byl obviněn, že se obohacuje. Diviš vrátil tuto výtku s poukazem, kam mají chodit jmenovitě chudí nemocní pro svoje léky a masti, když lékárníci nevědí, co je levný peníz... Nakonec musela zakročit Vídeň – Divišův přítel van Swieten, vynikající přírodovědec a lékař, v postavení rovnajícím se ministru zdravotnictví a osobní lékař Marie Terezie se Diviše zastal, dokonce císařským dekretem, kterým podpořil zkoumání účinků elektřiny na lidské tělo.

Matematika, astronomie, vodní stavitelství, elektroléčba, fyzika a samozřejmě i teologie... výčet aktivit Prokopa Diviše. Neúplný. Je toho ještě víc. Taky biologie... a akustika... a hudební mechanika. Diviš byl i zanícený hudebník a hudební nástrojář. Vrcholem jeho snažení v tomto oboru byla vlastní konstrukce hudebního instrumentu, který svými tóny oslnil celou tehdejší hudbymilovnou Evropu. Současníci (a samozřejmě i znalci) považují jeho dílo v hudební mechanice za (a teď bychom mohli citovat), „za královský dar možnostem hudební reprodukce.“ Diviš si se svým instrumentem nástrojem pohrál. To dá rozum – kdekterý mistr houslař a varhanář a flétnař si rád se svým nástrojem pohraje... On si pohrál s nástrojem i s jeho názvem. Pojmenoval ho „Denis d´or“. To máme po česku: „Zlatý Diviš“.

Český historik František Martin Pelcl, který se stal prvním badatelem, zabývajícím se Divišovým životem, nám denisdor přiblížil tímto připodobněním: „Hraje-li se na něm silně – zní jako celý hřmotící orchestr. Je to svědek harmonické duše Divišovy.“ Vyluzovat se na něm daly zvuky všech nástrojů strunných i dechových, nejlépe mu prý šly klarinet, fagot a lesní roh, i když to byl strunný nástroj. Měl hluboký bas a dokonce varhanový rejstřík vox humana. Na 150 souzvučných harmonií na něm dovedl znalec zahrát. Byl to skříňový strunný nástroj o délce přes metr a půl, o šířce téměř metr a o výšce metr a čtvrt... s pedálem a vysouvací klaviaturou. 790 kovových strun v kovovém rámu, 3 klaviatury, trojí pedálový systém. Měl 14 většinou zdvojených rejstříků. Při úhozu na klaviaturu zněl první rejstřík sytě, druhý pak tlumeně a rezonancí dlouho dozníval. Nástroj byl tak důmyslně sestaven, že jej bylo možno vyladit během pětačtyřiceti minut.

A ještě na konec... To by nebyl Divišem Divišem... Copak si páter Prokop ještě vymyslel? Leydenské láhve. A co s nimi? No – byly k nástroji připojené. Jako zdroj elektrické energie. Poprvé na světě. Dodneška ovšem není zcela jasné, jak to všecko vlastně fungovalo, hledá se, pátrá se po různých koutech Evropy, ale doklady scházejí. Nic nezůstalo. Po Divišově smrti zmizel denisdor v louckém klášteře. Roku 1784 ho tam objevil císař Josef II. při konfiskaci kláštera a odvezl si ho ke dvoru i s jedním mnichem, který ovládal hru na tomto divu hudební mechaniky. Ten loucký mnich se pak stal majitelem denisdoru, když se ho císař nabažil. Koncertoval na něm a zbohatl – zemřel prý v Prešpurku. Po denisdoru ani stopa. Jenom zmínka, že syn pruského krále Friedricha nabízel svého času Divišovi za denisdor sumu vpravdě královskou – 10 000 rýnských zlatých.

Roku 1759 bylo na Moravě, zvláště na jihu, velké sucho. Takové, jaké nepamatoval žádný stařík. Rok nato v Příměticích a v okolí zase lilo jako z konve. Úrodu na polích hrozně poničilo krupobití. „Stroj se zdá být nebezpečný tím, že spíše hromobití vyvolává, místo aby rozptyloval bouřky.“ „Kdyby měl stroj rozptylovací účinky, proč se kolem Přímětic opakovaly tak zhoubné lijáky, proč byly průtrže mračen v Šatově a Kellendorfu, které jsou vzdáleny sotva dvě hodiny od Přímětic, zatímco jinde nepršelo?“ „A jak lze vysvětlit loňský suchý podzim a zimu? Byla velice studená a do konce prosince vůbec nepadal sníh!“ Čím to je? „Je to vina jen a jen toho prokletého stroje, té mašiny, která zabraňuje, aby sníh z mračen padal!“ „Nelze beztrestně používat takových prostředků proti bleskům, protože blesk je dílo boží, aby jím trestal lidskou zlobu!“

Takové a podobné myšlenky vedly počestné občany přímětické, že 10. března 1760 se na povětrnostní mašinu svého duchovního pastýře vrhli. „Byli přistiženi, vyrušeni a vytrhli jen zemnící řetězy. Vichřice v noci přikvačivší, však dílo zkázy dokončila.“ Konstrukce prvního fungujícího bleskosvodu na světě skončila v kůlně louckého kláštera. V Příměticích nezbyla ani památka (nepočítáme-li model, který mu sestrojili v minulém století). Nic nepomohlo, že „téhož roku přišli mě prositi, abych machinu proti bouřkám znovu postavil, neboť toho roku těžké bouře ničily znojemský kraj a mnoho škod nadělaly v polích a na vinicích v kraji.“ O svém současníkovi napsal filosof, vyučující na universitě ve Varšavě, pan profesor Procházka: „Slepým dává zrak, léčí chromé údy, též bouřky a hromy zahání. Nezbývá, než šťastnému muži přáti, aby jméno jeho oslavovali pozdní věkové.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.