17. března  2012 v 15:30  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

535. schůzka: Jak jsme přišli o Slezsko (dokončení)

V roce 1745 se i nadále bojovalo na italském bojišti - Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

V roce 1745 se i nadále bojovalo na italském bojištiFoto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Psal se rok 1745 a ve střední Evropě konečně zavládl klid zbraní. Klid to byl však neúplný. Nadále se rozhořčeně válčilo na italském a nizozemském bojišti, kam se habsburské ozbrojené síly vrátily. Měnlivý řetězec válečných operací je velmi obtížné sledovat.

Postačí, povíme-li, že na italské frontě si vedly zdatněji habsburské jednotky, zatímco v rakouském Nizozemí vítězili Francouzi a v roce 1747 je takřka celé obsadili. Ostatně všechny válčící státy už ekonomicky mlely z posledního. Vždyť nepřetržité konflikty trvaly celých osm let. Všeobecný mír, uzavřený v říjnu roku 1748 v Cáchách přijala Evropa s velkou úlevou, byť byl výrazem nikoli vzájemného usmíření, ale všeobecného zemdlení. 

Zdali se ty konflikty a úleva a zemdlení projevily nějak na mapě Evropy? Pár drobných korektur bychom tam mohli najít. Tak třeba Nizozemí. Francie je vrátila Rakousku, Marie Terezie zase odstoupila Španělsku Parmu a Piacenzu, a Lombardie na severu Itálie patřila od nynějška Sardinii. Jinak si rakouská diplomacie odnášela z Cách dva zisky. Ani ne územní, jako spíš politické. Ovšem důležité. Slavnostně byla znovuuznána pragmatická sankce, a stejně slavnostně bylo potvrzeno, že František Štěpán, manžel Marie Terezie, zastává nadále roli německého císaře. Taková malá medicínka na utržené rány. Takový drobný balzám. Pomyslný balzám na skutečnou jizvu, která zbyla po amputaci Slezska. Každopádně získal náš starý kontinent do dalšího velkého střetu čas devíti oddechových let. V té době se u nás leccos událo, což si vbrzku na jedné z dalších schůzek vyříkáme, ale teď bychom rádi pokračovali v příběhu o tom, jak jsme ztratili Slezsko.  

Dobové zobrazení ohňostroje uspořádaného v Cáchách u příležitosti uzavření míru v r. 1748 - Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Dobové zobrazení ohňostroje uspořádaného v Cáchách u příležitosti uzavření míru v r. 1748Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

"Pruský král nespal. Pruský král Friedrich II. měl výbornou špionážní síť, která měla vývoj situace v táboře nepřátel jak pod drobnohledem. Král zvolil obranu bojem, preventivním úderem. Jak už bylo jeho (tedy pruským) zvykem, bez vyhlášení války vpadl koncem srpna 1756. roku do sousedního Saska, aby si tak vytvořil nástupiště k útoku na Čechy, a případně i dál, možná až na Vídeň." No, a zase tu byl moment překvapení. Ten ovládal pruský Friedrich dokonale. Sehrál opravdu důležitou roli, neboť zkřížil plány rakouského generálního štábu. U Olomouce se formovala jedna armáda, u Kolína druhá, ale namísto původně předpokládaného vpádu do Slezska musely se habsburské ozbrojené síly za takto změněných okolností spěšně přesunout do severozápadních Čech, protože Friedrich překročil sasko-české hranice a namířil si to rovnou na Prahu. A začaly se psát první slabiky, první slova, první věty, první stránky nové války. Války, které se dostalo číslovky "sedmiletá."  

"První výstřel sedmileté války na středoevropském bojišti padl u pevnosti Stolpen. Prusové vyzvali 3. září její posádku, aby otevřela bránu. Velitel odmítl, pruský podplukovník na něj ve vzteku vystřelil, a Sasové se urychleně vzdali." A pak už šlo ráz na ráz. Ani ne za týden nato padly Drážďany. Král se v nich zmocnil pěti set děl. Friedrich chtěl získat sympatie obyvatelstva a tak nechal saskou královnu bydlet i s dětmi v zámku a sám se nastěhoval do domu na předměstí. Obsazení saské metropole připomínalo jakýsi gentlemanský večírek, jak o tom svědčí vzpomínky jednoho pruského vojáka: "Jak se nám žilo! Ha! Tam se žralo! Pomyslete na tolik velikých hladových chlapů! Platilo pravidlo: Naval, neřáde, co máš i v tom nejzazším koutě!" Poměr sil byl zcela jasný. Z vojenského hlediska považoval pruský král úder na Sasko za úspěšný. Odpor, na který narazily jeho kolony, byl mizivý. "Vojákům se dařilo dobře jako ve městě. Bylo tam plno markytánek. Celý den se jen vařilo a peklo. Každý si mohl vzít, co chtěl, dokonce víc, než mohl zaplatiti: maso, máslo, sýr, chleba, ovoce a zeleninu. Kromě stráží si mohl každý dělat, co chtěl: hrát kuželky, procházet se." 

Canaletto: Drážďany v 18. století - Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Canaletto: Drážďany v 18. stoletíFoto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Pruští důstojníci v Drážďanech nekupovali ani tak menáž, jako spíš dalekohledy a mapy. Bylo to jasné - chystal se útoky na Čechy. Vrchní velitelka Marie Terezie nepověřila dohledem nad armádou svého manžela - sama se zajímala o dění na bojištích, směšovala se do velení, posílala z Vídně generálům instrukce a vyžadovala dokonce denní hlášení. Generálnímu štábu panovnice moc nedůvěřovala - zasedali v něm osmasedmdesátiletý hrabě Harrach a dvaasedmdesátiletý hrabě Neipperg. Na druhé straně se snažila motivovat mladé důstojníky, kteří byli neurození, ale měli zásluhy. (Dvořané jim s opovržením říkali misera plebs.) "Za nejstatečnějšího, nejzkušenějšího a nejschopnějšího rakouského generála a jediného rovnocenného protivníka bylo lze považovat velitele armády v Čechách, padesátiletého maršála Brownea. Pocházel z rodiny irských uprchlíků, které Karel VI. povýšil na hrabata. Browne se vyznamenal už za války o rakouské dědictví. Oženil se s příslušnicí české šlechty, dcerou neapolského vicekrále, hraběnkou Martinicovou."  

Pruský král ztratil čekáním na saskou kapitulaci celý měsíc. Tím ovšem umožnil Rakušanům, aby se připravili na obranu. Překvapivý úder na Čechy se nekonal. Ve Vídni všichni čekali, že Prus zaútočí ze Slezska a proto na slezských hranicích soustředili dvě armády. Když Prusové obsadili Sasko, dostali se Rakušané do těžké situace - nepřítel je teď mohl napadnout ze dvou stran. Na Moravě operovala armáda knížete Piccolominiho, ve středních Čechách čekalo na povel 35 000 vojáků pod velením maršála Brownea. "Zpráva, že rakouští vojáci obsadili 11. září Ústí nad Labem a Děčín, čímž zablokovali přístup do země po vodě, přiměla pruského krále vyslat pozorovací sbor přes Petrovice do Čech." Cestou došlo k několika drobným potyčkám, což Friedrich komentoval těmito slovy: "Zajali jsme 70 Rakušanů. Stačí přidat tři nuly a je po válce."
 

S těmi nulami však muselo pruské Veličenstvo počkat, protože začátkem září se jeho kolony sice přesunuly k Velemínu, ale rakouské armádě se podařilo rychlým pochodem dorazit ze středních Čech a zaujmout tábor u Lovosic. Rakouský maršál Browne hodlal pochodovat k Ústí nad Labem a levým křídlem operovat směrem na Teplice, aby zamaskoval pokus zachránit saskou armádu. Víceméně náhodou se obě armády setkaly u Lovosic a 1. října svedly první bitvu nové války. No... tak to by nebyl špatný titulek takové reportáže: Bitva víceméně náhodou. Na bitevním poli zahaleném v mlze proti sobě stálo téměř 29 000 pruských a 34 000 rakouských vojáků. V půl osmé zahájila děla na obou stranách palbu. Pruský vévoda August Vilém dostal za úkol obsadit a udržet vrch Lovoš, Friedrich hodlal pravým křídlem zaútočit na Lovosice. Pruský král později vzpomínal: "Viděl jsem špatně, ale pořád lépe než moje suita, jež mě měla informovat o vývoji situace. Nakonec neviděla nic." 

Carl Röchling: Fridrich II. mezi svými vojáky - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Carl Röchling: Fridrich II. mezi svými vojákyFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Pruská jízda vyrazila na Chorvaty, August Vilém obdržel posily, ale přestože donutil nepřítele k ústupu, působili Chorvati v pruských řadách značné ztráty. Browne si povšiml nebezpečí na pravém křídle a vyslal celý sbor na pomoc jednotkám u Lovoše. Friedrich II. nemohl provést zamýšlený obchvat a útok na Lovosice, protože mu v cestě stálo dvacet švadron rakouské jízdy. Jezdecký pluk měl 4 až 5 švadron, což bylo dohromady 670 mužů. Švadrona měla sílu 155 mužů a byla to tedy síla značná. Kromě toho nadále zuřila dělostřelecká palba. Za takových podmínek útočit bylo vražedné. Však si o tom jeden pruských vojáků (ten, který měl štěstí a přežil) po bitvě poznamenal: "Postupovali jsme stále kupředu. Tehdy mi spadlo srdce do kalhot; nejraději bych se býval schoval do nitra země a podobný strach, ba smrtelnou bledost bylo brzo vidět ve všech obličejích, i u těch, kteří se jinak vyznačovali velkou srdnatostí. Prázdné čutory lítaly mezi kulkami; většina vojáků vypila své malé zásoby až do dny, neboť převládl názor: Dnes se potřebuji napít na kuráž a zítra už možná ani kapku!"  

Pruská jízda odrazila díky značné přesile nepřátelské jednotky, ale dostala se do dělostřelecké palby a musela ustoupit. Těžce raněn a zajat byl kníže Lobkowitz. Rakouská jízda opět zaujala bojové postavení a pruští jezdci znovu zaútočili. Podařilo se jim zahnat Rakušany, ale dostali se do nepříznivého terénu, plného roklí a bažin, kde se proti nim valily dva pluky z rakouského levého křídla. Tomuto protiútoku nemohli čelit a mnoho jezdců bylo zajato - proto Prusové po statečném voji ustoupili. Tím byl zlomen bojový elán pruské jízdy, která se stáhla za pěší pluky. Jednalo se o značný neúspěch, neboť ztroskotaly nejlepší jezdecké jednotky. Pruští jezdci doplatili na to, že jim dělostřelectvo neposkytlo dostatečnou oporu.  

Blížilo se poledne toho prvního říjnového dne, ale na bitevním poli u Lovosic se ještě nekončilo. Okolo dvanácté hodiny přikázal Browne zformovat nový útočný sbor proti Lovoši, kde pruským vojákům docházelo střelivo. Pruský král nehodlal riskovat. Zavelel k ústupu a opustil bitevní pole. Jenomže situace se obrátila. Rakušany se podařilo odrazit a celé pruské křídlo se dalo do pohybu. Narazilo sice na silný odpor, ale přesto pokračovalo frontálním útokem na Lovosice. Po těžkých bojích padlo městečko do pruských rukou. Browne se stáhl, zatímco Friedrich se vrátil na bojiště. On sice pruský král ten boj už vzdal, ale v Bílince ho dostihla zpráva o úspěchu a u toho rozhodně chtěl být. Bitvu u Lovosic vyhráli Prusové, jenomže byli tak vyčerpáni, že protivníka nepronásledovali. Neměli nato sílu.  

Kaplička v Lovosicích připomínající bitvu - Foto:  Miraceti, Licence Attribution-ShareAlike 2.5 Generic (CC BY-SA 2.5)

Kaplička v Lovosicích připomínající bitvuFoto:  Miraceti, Licence Attribution-ShareAlike 2.5 Generic (CC BY-SA 2.5)

Byl to někdo z obyčejných vojáků, který nám zanechal popis bitvy. Je nesrovnatelně působivější než hlášení nějakého papaláše. Z líčení situace nám dojde, na čí straně pisatel bojoval, ale po všech těch letech je to vlastně dočista jedno, zda o té hrůze vypovídal Němec, Rakušan nebo třeba Čech: "Dobrotivé nebe! Kulky nám hvízdaly kolem hlavy, zarývaly se před našimi hlavami do země. kosily lidi jako obilí. Pak postoupila i jízda. Udělali jsme jí místo a pustili ji dopředu, aby mohla vyrazit na nepřítele. To byla mela, všechno rachotilo a blýskalo se, když udeřili. Člověk to musel vidět na vlastní oči: koně, vlekoucí za sebou jezdce ve třmenu nebo s vyhřezlými střevy. Mezitím nás velitelé hnali stále více do kopce. Jakmile náš předvoj dosáhl vrcholu, začala strašná přestřelka z mušket. Naše přední jednotky nadmíru trpěly, vojáci vzadu se bezhlavě tlačili, aby se dostali nahoru. Tam klopýtali přes hory mrtvých či raněných. Naši rodní Prusové a Braniboři se vrhli na pandury jako fúrie. Já sám jsem byl horlivostí a horkem tak omámený, že jsem, aniž jsem si byl vědom hrůzy a strachu, vystřílel najednou skoro všech 60 pa-tron, až se mi málem zavařila puška. Všude leželi Prusové a panduři, pokud se ještě někdo hýbal, dostal do hlavy ránu pažbou nebo bajonetem. Pak se znovu rozpoutala bitva v nížině. Ale kdo to může popsat. z Lovosic vycházel kouř a dým, rachotilo to a bouřilo, jako by měl nastat konec světa, všechny smysly ohlušoval nekonečný rachot několika tisíc bubnů, srdceryvné tóny vojenské hudby, křik velitelů a řev adjutantů, volání o pomoc tisíců trpících, pochroumaných a polomrtvých obětí toho dne..."  

Jaké byly počty? Počty obětí? Prusové ztratili 2906, Rakušané 2863 muže. Rozdíl ve ztrátách - pouzí 43 vojáci. Ze strategického hlediska není možné tuto bitvu označit jako jednoznačný úspěch pruského krále. On totiž vlastně dobyl pouze jeden izolovaný kopec Lovoš a oblast obsazenou rakouským vojskem - totiž Lovosice. Rakušané se stáhli z bojiště, ale Prusové měli větší ztráty. Rakouskému veliteli Browneovi se podařilo nepřítele zastavit. Bitvu považoval jenom za "přípravu vyprošťovací operace." Fridrich II. rozhlásil své vítězství na všechny strany, protože věřil, že ta zpráva "vyvolá v saském táboře velký děs." Pruský následník trůnu, který se bitvy také zúčastnil, o nepříteli poznamenal: "V porovnání s minulostí byla rakouská jízda lépe připravena, oblečena i vycvičena, pěchota vypadá lépe, má více kázně a pořádných lidí."  

A rakouský dvorský a státní kancléř Kounic, ten si zase neodpustil tento komentář: "Nerozhodná bitva. Nebudeme ji slavit jako vítězství, neboť se nechceme podobat pruskému králi." A ještě jedno svědectví, které pochází od jakéhosi z návštěvníků Čech té doby: "Dovedli nás asi k padesáti zajatcům z pruské jízdy. Bože, to byla podívaná. Málokdo neutržil rány nebo boule, někteří byli posekáni po celém obličeji, jiní v šíji, další na uších, ramenou nebo stehnech. To bylo sténání a naříkání! Jak nám ti ubozí hoši blahořečili, že jsme unikli takovému osudu, a jak jsme sami Bohu za to děkovali. V Praze samé byl bezpříkladný strach z Prušáků. Ve městě již věděli, jak dopadla bitva u Lovosic, a už viděli vítěze před branami. Také zde postávali kolem nás hloučky vojáků a měšťanů, těm jsme měli povědět, co Prus hodlá. Někteří z nás utěšovali ty zvědavé jelimánky, jiní měli radost, když je mohli důkladně vystrašit a říkali jim, že nepřítel dorazí nejpozději ve čtyřech dnech a že je rozlícen jako ďábel sám. Tu mnozí spínali ruce, ženy a děti se dokonce za brekotu váleli v blátě."  

Portrét Václava Antonína Kounice (dílo neznámého mistra) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Portrét Václava Antonína Kounice (dílo neznámého mistra)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Byl to oprávněný strach? Pražané se báli zbytečně. Prusové couvli raději zpátky do Saska, aby tam přezimovali. Zimu strávil král Fridrich v saské metropoli Drážďanech v jednom z luxusních paláců, který patřil hraběti Brühlovi. Zde se údajně našlo tři sta paruk, což pruského monarchu vedlo k poznámce: "To je až příliš pro muže bez hlavy." V rámci propagandistického boje svedl Friedrich veškerou vinu za válečné hrůzy na neoblíbeného saského prvního ministra. Snížil se až k osobní pomstě a nechat vydrancovat Brühlovy nemovitosti. Z jeho drážďanské residence se například ztratilo přes 8000 cenných knih. Král vydal rozkaz i ke zpustošení dalšího jeho majetku. Tamější soudní úředník o tom s německou důkladností sepsal protokol: "Stodoly vyprázdněny, dobytek pozabíjen, nábytek, obrazy, postele, stříbrné příbory, porcelán - zkrátka vše, co se mohlo zpeněžit, bylo vyneseno a zahájen prodej. Nejlepší věci si koupili pruští důstojníci, kteří odeslali do Braniborska plné vozy, aby tímto lupem vyzdobili svá sídla, menší věci byly prodány pod cenou měšťanům a sedlákům z okolních vesnic. Poté vytloukli pruští vojáci kameny všechna okna a zámek posléze vypálili."
 

Všechny tyto podrobnosti zde uvádíme, aby bylo vrženo to pravé světlo na "osvíceného pruského panovníka." Ten trávil veškerý volný čas v Drážďanech velice ušlechtilou a bohulibou činností. Rádi se o ní zmíníme: Hrál na flétnu, poslouchal oratoria a účastnil se katolických mší. A ve volných chvilkách připravoval válku. Intenzivně se připravoval na nové tažení. Všude se horečně zbrojilo, shromažďovaly se vojenské jednotky, hledaly se čerstvé finanční zdroje. Marie Terezie sestavila zvláštní vojenskou komisi, ale sama se jejích zasedání nemohla po delší dobu zúčastnit, neboť ji v prosinci vyčerpal porod posledního dítěte, arcivévody Maxmiliána. Přesto komisi zahrnovala písemnými dotazy a příkazy - především usilovala o to, aby její armáda dosáhla co největšího početního stavu. 

"V lednu 1757 přistoupili Rakušané a Prusové na výměnu zajatců," dočetli jsme se v publikaci historika doktora Františka Stellnera nazvané Sedmiletá válka v Evropě. "Zajetí znamenalo pro vojáky i důstojníky velký šok a zásadní změnu. Vojáci nemuseli poslouchat povely a či signály bubnů a trumpet, nekonal se výcvik. Místo toho jen nekonečné čekání, nic nedělání a nuda, kterou zaháněli vyprávěním neustále se opakujících vojáckých příhod, vzpomínáním na milostná dobrodružství, karetními hrami a hrou v kostky. Na obživu dostávali omezené finanční prostředky. Z deprimujícího prostředí unikali zajatci při výpravách do města,. které jim poskytovaly aspoň trochu svobody. Nakupovali, navazovali kontakty s něžným pohlavím, pídili se po zprávách, tajně žebrali, uzavírali obchody a pokoušeli se odeslat necenzurovanou poštu. Cechovní nařízení jim zakazovala nechat se najímat na práci, ale tu a tam si přece jenom šikovní zajatci našli příležitost k výdělku. Všichni hltali zprávy o postupu armád a doufali v brzké vysvobození či výměnu. Mladší vojáci neustále spřádali plány na útěk. Občas se jim to povedlo, ale zdaleka ne všichni se vrátili do armády, raději si to namířili domů. Pokud byli chyceni, čekaly je tvrdé tresty."  

Louis de Silvestre: Portrét Heinricha vonBrühla - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Louis de Silvestre: Portrét Heinricha vonBrühlaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Novou kampaň zahájili Prusové na jaře. To už se psal rok 1757. Třemi proudy, ze Saska, z Lužice a ze Slezska se nahrnuli Prusové do středu Čech a v těžké řeži - u Štěrbohol, na dohled Praze - rozvrátili rakouské obranné seskupení. Ten krvavý boj nesl datum 6. května 1757. Na bojišti zůstalo ležet asi 13 000 pobitých nebo raněných habsburských vojáků. Část poražené armády kvapně ustoupila k Táboru, zatímco asi čtyřicet tisíc mužů nalezlo spásu za hradbami Prahy. Prusové ji však vzápětí obklíčili. V květnu dorazil i Fridrich II. Utábořil se v Břevnově. Prusové se rozložili na Bílé hoře, mezi Libocí a Lysolaji, hlavní stan zřídili ve Veleslavíně. Rakouské ležení se rozkládalo mezi horou Žižkovem, výšinami u Hrdlořez, Malešic, Olšan a Nuslí. Císařský maršál Browne neměl o pruském nepříteli skoro žádné zprávy. Vysvětloval to neochotou obyvatelstva Českého království zapojit se do špionážní služby: "Češi se silně orientují na materiální stránku. Mezi zdejšími obyvateli a obyvateli Itálie, Německa či Flander je velký rozdíl. Nechci se chlubit, ale mohu říci, že ač jsem byl kdekoli, nikdy jsem nebyl malicherný, co se získávání špionů týče, ale tak špatnou situaci jako zde jsem ještě nezažil. Tady pro lidi platí jen materiální stránka. Duchovno nemá žádnou cenu." Takovou pověst jsme věru měli. 

Počátkem června zahájili Prusové bezohledné, takřka třítýdenní dělostřelecké bombardování. Děla byla umístěna na Vítkově a ve Střešovicích. (Odtud také pochází místní název Na Bateriích, který se dochoval ve jménech několika střešovických ulic.) Ostřelování Prahy bylo zaměřeno programově nejenom na opevnění, ale hlavně na významné architektonické památky a na obytné čtvrti. Jeden z pruských důstojníků na to vzpomínal: "V noci to vypadalo opravdu nádherně, když na město ze všech stran dopadaly a vybuchovaly zápalné bomby a dělové koule." Ano, chápeme, musel to být pro Prušáka silný estetický zážitek. 

Opakovala se situace z roku 1744, jenom s tím rozdílem, že tentokrát bral nepřítel mnohem méně ohledů. Za oběť ostřelování padly téměř všechny vinice v bezprostředním okolí města, zpustošení neušla ani Stromovka a Špitálské pole v dnešním Karlíně. V samotném městě vznikaly škody především na památkách. Na chrám svatého Víta se podle odhadů vystřílelo 22 000 pum, koulí a kartáčů. V samotné katedrále bylo nalezeno 770 koulí. Značné škody utrpěla Královská míčovna, Trojský zámek, Prašná brána, střela rozmetala jednoho z andělů na Mariánském sloupu na Staroměstském náměstí. Kolej v Celetné ulici zachránil před vyhořením její rektor, historik Gelasius Dobner. Přelidněné město, ve kterém se najednou ocitlo snad 120 tisíc lidí, začalo brzo hladovět a obyvatelé nestačili hasit požáry, větrem ještě rozdmýchávané. Něco se muselo stát. Odněkud přece musela přijít záchrana. A přišla. Vše se odehrálo u Kolína a jméno zachránce: maršál Daun


Zobrazit místo 535 na větší mapě
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: Brno
Čas vysílání: sobota 15:30; repríza: Studio Noc neděle 19:30  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas