536. schůzka: Smrt nebo vítězství. Jedno z toho je nám souzeno

Pruský král postavil do války 70 000 mužů pěchoty a jízdního vojska a 224 děla. Vojsko rozdělil do tří armád, které koncem srpna (jsme pořád v roce 1756) vpadly do Saska, obsadily je a tím si vytvořily nástupiště pro výpravu do Čech od severozápadu. Tak začal dlouhý válečný konflikt, který vešel do dějepisu pod názvem sedmiletá válka. I když se vídeňská vláda na válku připravovala a disponovala v té době vojskem, které mělo kolem 95 000 mužů, byla rychlým spádem válečných událostí zaskočena. V Čechách, v táboře u Kolína, se teprve shromažďovala armáda pod velením polního maršála Brownea, a na Moravě v táboře u Olomouce stál sbor pod velením polního zbrojmistra Piccolominiho. Ty armády se pohnuly prakticky ve stejný okamžik.

Začneme u Prusů: Po obsazení Saska následovala výprava pruského vojska do Čech. 30 000 mužů nechal Friedrich u města Pirny, aby obléhali saské vojsko, a s čtyřicetitisícovou armádou se vypravil do Čech. Ve Slezsku bylo připraveno ještě dalších 35 000 mužů – taky k útoku na české země. A co rakouské vojsko v Čechách? Polní maršál Browne vyrazil od Kolína s cílem přesunout se k saským hranicím a poskytnou pomoc saské armádě. Prvního. říjnového dne se rakouské a pruské vojsko střetlo v bitvě u Lovosic. Vítězství (i když neslané nemastné) si připsala na vrub pruská armáda. Začátek bojů nepřinesl Friedrichovi takové úspěchy, na jaké byl zvyklý v předcházející válce. Bylo třeba pokračovat, a pruský král neviděl žádnou jinou cestu než novou velkou výpravu do Čech. Tu cestu mu nemusel nikdo ukazovat. Tu dobře znal. On k nám trefil výborně.

Ve druhé polovině dubna roku 1757. zahájil Friedrich II. velkou výpravu do Čech. Pruská vojska postupovala do středu země ze Saska, Slezska a Lužice. (Jako zajímavost lze uvést, že dvě z těchto tří zemí byly po staletí nedílnou součástí českého státu.) Pod jejich tlakem ustupovaly habsburské sbory Piccolominiho z prostoru Hradce Králové a Browneovy od Budyně směrem ku Praze. Začátkem května 1757. roku stály nepřátelské armády u Prahy naproti sobě. Habsburské vojsko pod velením Karla Lotrinského se sešikovalo k obraně na návrších od Vítkova ke Štěrboholům. Útok zahájili Prusové 6. května na pravé (slabší) křídlo bojové sestavy habsburských vojsk. Habsburské pluky nápor nevydržely a jejich porážka znamenala ztrátu bitvy i prostoru. I když ztráty byly veliké – na bojišti zůstalo ležet kolem 13 000 habsburských vojáků – nebyla armáda Karla Lotrinského úplně zničena. Kolem 40 tisíc mužů ustoupilo do opevněné Prahy a přibližně 12 tisíc se jich vydalo k Táboru.

Leckterými z těchto události jsme se již zabývali. To jsme však ještě neprobírali informace o seskupování všech protivníků Pruska. Když se o tom dozvěděl pruský král Friedrich II., okomentoval to slovy: „Když člověk čte oviny, dojde k závěru, že smečka králů a knížat na mě chce uspořádat hon jako na jelena. Co se mě týče, nedovolím jim udělat, co chtějí, a doufám, že hon zahájím sám.“ A zahájil ho. A nic nedbal na skutečnost, že proti čtyřem milionům Prusů se postavil blok mocností s více než osmdesáti miliony obyvatel. Poměr pruských a britsko-hannoverských vojáků proti rakouským ruským, francouzským, říšským a švédským mužům činil zhruba dva ku třem. Ani to Friedricha příliš nezarmoutilo. Než se odebral ke svém armádě, tak sestře Amálce napsal: „Před námi stojí epochální události. Před posledním rozhodnutím musíme podstoupit strašnou hru. Bezpochyby musíme počítat se všemi východisky. Zbývá nám pouze smrt, nebo vítězství. Jedno z toho je nám souzeno.“

6. května se konala bitva u Štěrbohol. Pro Rakušany skončila špatně. Při vytvoření bojové sestavy se habsburské vojsko dopustilo chyby, pravé křídlo postoupilo příliš daleko dopředu, čímž vznikla u Kyjí mezera a fronta se roztrhla. Rakouská jízda byla rozprášena, vojáci prchali v panice k pražské městské bráně a do sázavského údolí, čímž nechali pěchotu zbaběle na pospas nepříteli. Princ Karel Lotrinský se je s kordem v ruce marně snažil zastavit. Rozrušilo ho to natolik, že omdlel (dostal plicní infarkt) a musel být z bojiště odvezen. Jakmile mu pustili žilou, urychleně se chtěl navzdory svému stavu vrátit na bojiště, jenomže prchající masy vojáků mu to znemožnily. Boj pěchoty muž proti muži byl nelítostný. Pruský velitel, maršál Schwerin, se pokoušel zastavit rakouský protiútok, popadl prapor jednoho pluku a s pokřikem „Na ně, děti moje, na ně!“ se vrhl do boje. Po několika metrech mu kartáčová koule urazila půl hlavy a střely ho zasáhly do hrudi a do břicha. „Zemřel jeden z největších generálů století,“ prohlásil o něm posléze král Fridrich.

Zatím Praha odolávala pruskému obléhání. Rakouské jednotky se pokoušely zbořit pruské mosty, vedoucí přes Vltavu, ale hlavně se připravovaly na protiútok. V hradbách Prahy se už nedalo příliš dlouho vydržet. Bylo zde koncentrováno na 120 000 lidí, zásoby potravin docházely. V této situaci, kdy se pruský král pomalu připravoval na triumfální vstup do české metropole, najednou s překvapením zjistil, že proti němu pochoduje - kde se vzala, tu se vzala – další rakouská armáda. A nejenom to – ta armáda má víc než 50 000 mužů. Moment – a kde se tu vlastně vzala? Vznikla spojením dvou sborů, sestavených z nově odvedených branců a saských přeběhlíků, rozmístěných u Olomouce a Hradce Králové. V jejím čele stál maršál Daun.

Dvaapadesátiletý hrabě Leopold Josef Maria Daun, rodák z Vídně, účastník bojů v Itálii a tureckých válek, podílel se na vyhnání francouzských vojsk z Čech. Marie Terezie po něm žádala, aby podnikl energické kroky na osvobození Prahy, a písemně ho motivovala: „Dávám Vám své císařské a královské slovo, že v případě šťastného rozhodnutí s vděčností a milostí ocením Vaše zásluhy. Nešťastný výsledek Vám pak nebude kladen za vinu.“ No, kdoví, zdali byl kladen čili nic. Já si osobně myslím, že by kladen byl. Prusové na tom zdaleka nebyli tak dobře, jak by se na vítězící armádu patřilo. Jejich síly byly velmi roztříštěné – Friedrich přišel, jak jsme si už řekli, o 14 000 mužů, dalších 50 000 obléhalo Prahu, 30 000 stálo ve východním Prusku, 20 000 bylo vázáno v Pomořansku a v Porýní, 27 000 pak v Sasku a v Čechách zajišťovalo spojovací a zásobovací komunikace. Proti Daunovi mu zbývalo kolem třiceti tisíc mužů. Přesilu tedy měl Rakušan.

Pruský král se přesily nepřítele nezalekl.Předal velení u Prahy princi Jindřichovi, spojil se se zbylými jednotkami a vyrazil ke Kolínu. „Veličenstvo! Vaše přítomnost vydá za 50 000 mužů!“ Tohle před králem vykřikoval jeho velitel Mořic Anhaltský. „Musíte na nepřítele zaútočit!“ 18. června 1757 se proti sobě postavilo 35 000 rakouských pěšáků, 19 000 jezdců a 154 děla proti dvaceti jednomu tisíci pruských pěšáků, čtrnácti tisícům jezdců a devadesáti dělům. Teď ještě zbývá upřesnit, kde se ta velká bitva měla konat. Bylo to v líbezné polabské krajině nedaleko města jménem – Kolín. „Rakouská křídla stála na Vinném vrchu u Bošic a na Křečhořském vrchu a bylo je takřka nemožné dobýt čelním útokem. Levé křídlo navíc chránil před odchvatem pás rybníků. Střed armády se nacházel na svahu Přerovského svahu. Prusové se rozložili u Nového Města podél silnice z Plaňan do Kolína. Od časného rána se obě strany připravovaly k boji. Po jedné hodině odpoledne přikázal pruský král zaujmout výchozí postavení. Vojáky trápilo mimořádné horko.“

„Slunce pálilo, žíznili jsme a neměli jsme ani kapku vody, jíž bychom zahnali muka. Slovy nelze vyjádřit, co znamená nedostatek vody pro člověka před bitvou, co je to za nesnesitelné utrpení a jak za takových podmínek chutná sklenice čerstvé, čisté vody. To se musí zažít, aby byl člověk schopen ocenit takové dobrodiní...“ Fridrich II. předpokládal, že jeho jezdecký sbor vytlačí uherské jezdce z jejich postavení napříč kolínskou silnicí a poté obchvátí rakouské pravé křídlo. Útok na levé křídlo se měl pouze předstírat, Mezitím měly pravé křídlo zaměstnat tři pruské pluky, které by po ovládnutí obce Křečhoře prorazily cestu jádru pruské pěchoty. Dobře to měl pruský panovník a vojevůdce v jedné osobě vymyšleno. Nám laikům to sice trochu připomíná jednu známou filmovou scénu, že nepřítele zmateme tím, že levé křídlo přesuneme na střed a pravé vrhneme doleva, ale – vojenští stratégové tomu rozumějí mnohem líp. Maršál Daun Friedrichův plán prohlédl. Od toho to byl koneckonců maršál... Posílil pravé křídlo a vyslal záložní divizi na vrch Křečhoř. Fridrich zase zastavil postup hlavních pěších sil a posílil jednotky, které postupovaly kupředu. Daun nepřátelské demonstrace na levém křídle ignoroval a vydal se do centra dění.

Mezitím se však Prusům podařilo vyhnat Rakušany z vesnice Křečhoře (každý chvilku tahá pilku), sešikovali své síly a čekali, jestli si Rakušané troufnou na protiútok. V této chvíli Fridrich považoval bitvu prakticky za vyhranou. Rakouské jezdectvo se pokusilo o útok, ale neuspělo. Fridrich si byl vítězstvím takřka jist. „Ve tři hodiny odpoledne přikázal Daun přesunout nejlepší jednotky z levého křídla do nejohroženějšího místa. Pruský král pochopil hrozící nebezpečí a vydal rozkaz k frontálnímu útoku po celé linii bitevního šiku. Předpokládal, že nepřítel zůstane zakopaný na výšinách. Útočící Prusové však narazili na zuřivý odpor, navíc jeden z pruských generálů strhl do útoku nejenom svou, ale i sousední brigádu. Tato chyba se Prusům vymstila – museli postupovat do příkrého svahu a jejich postup se zpomalil. Rakouská děla nepřítele doslova decimovala. Útok Prusů ztroskotal.“

Blížila se pátá hodina odpolední, když se Rakušanům rozhodli nepřítele u vrchu Křečhoř nadobro udolat. Prusové však útok rakouských pěšáků odrazili, což znamenalo poslední možnost rozhodnout bitvu ve svůj prospěch. Jenomže to se nestalo. Fridrich už neměl k dispozici řádné čerstvé vojáky, kterými by zaplnil mezery. Traduje se anekdota, že král v silném rozrušení křičel na své vojáky: „Vy neřádi! Chcete snad žít věčně?“ Jeden z vojáků mu měl nato odpovědět: „Fritzi, za šest grošů žoldu toho už dneska bylo dost!“ Šestá hodina odpolední: rakouské jezdectvo podniklo další útok, který nepřátelskou pěchotu převálcoval. Bitvu u Kolína nerozhodla pruská pěchota, ale rakouská jízda.

Zbývající fáze bitvy bylo jenom odklízení trosek. Z pruských praporů se podařilo uniknout jen jednotlivcům; někteří se vzdali a mnohem víc jich přeběhlo k vítězi. Rakouské jezdectvo zničilo jeden z praporů pruské gardy a také dragouny. Po osmé hodině večerní se rozbité pruské jednotky shromáždily u Plaňan, aby odtud nastoupily ústup přes Sadskou na Nymburk. Tam také směřuje poražený pruský král pod ochranou jedné eskadrony tělesné stráže, následován zbytkem jezdectva. Za tmy průvod dorazí na nymburské náměstí. Fridrich seskočí z koně, usedne v podloubí na dřevěnou vodovodní rouru a položí hlavu na stolek, patřící kterési zelinářce. Psychický šok a fyzické vyčerpání u něho vyvolají reakci hodnou rozmazleného dítěte. Rozpláče se – a pak usne.

Fridrich tedy docela klidně odjel. Proč ho vítěz Daun nepronásledoval? To mu taky kdekdo vytýkal. Po bitvě. Po bitvě je kdekdo generálem. Ale přesto se přímo nabízelo, jenomže Daun dobře věděl, že hlavního účelu bylo dosaženo. Zdánlivě neporazitelný Prus utrpěl zničující porážku. Přesně tak. A kromě toho: „Nebylo radno s vítězným, ale krajně unaveným vojskem pronásledovat ve válečném umění tak zkušeného a lstivého nepřítele.“ Prohlásil maršál Daun. A ještě je na místě připomenout starou známou poučku, že poraženému nepříteli je třeba leckdy pro jeho ústup vybudovat třeba i pověstné zlaté mosty, aby si to náhodou nerozmyslel. Tak to byla druhá zásada, jak se má chovat vítěz. A ta třetí? V císařské armádě přežíval prastarý zvyk přenocovat na opanovaném bojišti, učinit díkůvzdání a hlučně oslavit vítězství a přežití. Když z vojska opadne bitevní fúrie, je třeba vždycky nějaký čas počkat, než se znovu zmobilizuje. „Čtvrtého dne po bitvě se v kostele svatého Václava ve Svojšicích konala slavnostní děkovná mše. Obec sama se otřásala pozdravnými salvami téměř půldruhé stovky děl a třiceti tisíc ručnic. Slavnostní hlahol zvonů se rozléhal po celé monarchii. Největší úlevu však pociťovaly Čechy a jejich metropole. Nikdo v tom tehdy nespatřoval projev pragocentrismu.“

Mezi kostrbatými, ale jinak naprosto upřímnými básnickými výtvory, zaujala čestné místo skladba selského písmáka Františka Vaváka z Milčic:

Na vše strany české zemi
vzácný hlas se rozlíhá,
že král pruský s vojsky svými
zase z Čech se ubírá.
Dostal ránu na hlavu,
ač chtěl vidět Jihlavu,
od Kolína musel zpátkem
a zanechal i Prahu.

U Kolína přišel Fridrich II. o pověst neporazitelného vojevůdce. Všichni si uvědomili, že i on se dopouští chyb a že není neomylný. A důvody jeho neúspěchu – alespoň ve stručnosti? Podcenil převahu a sílu nepřítele. Po bitvě u Prahy se měl soustředit na rozptýlení ustupujících Rakušanů a Dauna měl zatlačit na Moravu. Pokud chtěl znovu bojovat, měl tak učinit blízko Prahy a nasadit obléhací jednotky. Závažným omylem se ukázal čelný útok, který nepříteli umožnil využít početní převahy a mistrovsky vybraného postavení. Daun měl výhodu, protože znal okolí Kolína z předválečných manévrů. Velkou slabinou se ukázala být liknavost a pomalost pruské jízdy. Útok na dvakrát silnější armádu u Kolína v jejím vynikajícím postavení lze označit za odvážný, ale velice nezodpovědný čin. Jak už řečeno: Po bitvě se to dobře radí...

Na vídeňském dvoře zavládlo nadšení a bouřlivé oslavy. V pohnutí a se slzami v očích přijímala Marie Terezie první gratulace. V chrámu svatého Štěpána hřmělo Te Deum, po dva dny se u městských bran nevybíraly poplatky a divadla hrála zdarma. Maršála Dauna zahrnula panovnice díky a pochvalami. V den bitvy u Kolína bylo oficiálně založeno nejvyšší rakouské ocenění pro důstojníky – Vojenský řád Marie Terezie. Při první řádové promoci dostal velkokříž Daun a kvůli císaři také Karel Lotrinský, přestože u Prahy nepodal nijak skvělý výkon a bitvy u Kolína se vůbec nezúčastnil. Na počest vítězství nechala císařovna razit medaili s nápisem Nechť Bůh zničí všechnu pýchu! a proti své letní residenci Schönbrunnu dala postavit klasicistní halovou kolonádu Gloriette jako památník té slavné bitvy u Kolína.