7. dubna  2012 v 15:30  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

538. schůzka: O té velké šlachtě u Zlaté lípy pod Červenou horou

Pruský král Friedrich Veliký - Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Pruský král Friedrich VelikýFoto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

"Dobudu ve vší tichosti Svídnici a zanechám 15 000 mužů k ochraně Krkonoš; v případě, že budou chtít nepřátelské sbory pochodovat do Lužice, může se mu tam tento odřad postavit na odpor. Poté přenesu válku na Moravu. Potáhnu přímou cestou na Olomouc, a tak se bude muset nepřítel přesunout k její obraně. Potom dojde k bitvě v terénu, který si nebude moci vybrat. Jestliže jej porazím (jak lze doufat), pak oblehnu Olomouc. Potom musí nepřítel, aby chránil Vídeň, stáhnout všechny své síly tímto směrem. Po dobytí Olomouce bude moci tvoje armáda obsadit Prahu a udržet Čechy v klidu."

Tak nějak si to přímo ve své hlavě představoval a tak to svou rukou doslova napsal pruský král Friedrich, a to v dopise svému bratru, princi Heinrichovi, poté, co byl neslavně poražen v bitvě u Kolína v červnu 1757 - čímž byly Čechy pro Marii Terezii zachovány - a poté, co zažil v prosinci téhož roku skvělý úspěch v Lutyni v dolním Slezsku - čímž se Marie Terezie přiblížila už takřka definitivně k ztrátě Slezska. Polní maršálek Daun soustředil v průběhu několika měsíců po porážce u Lutyně armádu v prostoru vymezeném městy Trutnov, Úpice, Červený Kostelec, Náchod, Nové Město nad Metují, Dobruška, Rychnov nad Kněžnou, Vamberk, Holice, Hradec Králové, Nový Bydžov a zase Trutnov. Proč právě tady, na severovýchodě Čech? Protože se dalo předpokládat, že pruský král má v úmyslu právě do severovýchodních Čech vpadnout. 

Bylo to logické. Nabízely se mu především přechody u Náchoda a u Trutnova. Jenomže ty byly dobře obsazeny Laudonovými hraničáři. Potom tady byl ještě broumovský výběžek. Prusové měli přesilu a tak Laudon raději couvl, soustředil se na obranu Broumovských stěn a zbytek výběžku nechal nepříteli na pospas. Průchod přes broumovskou horskou hradbu byl možný jenom dvěma sedly. V místní tradici se říká (a taky se píše, konkrétně v díle Aloise Jiráska), že pruští vojáci hnali před sebou místní mužské obyvatele a nutili je odstraňovat v ohni palby záseky Laudonova vojska. Tímto postupem se prý "vyznamenal" pruský generál Fouqué, což byl potomek francouzských protestantských emigrantů. Nic mu to platno nebylo, Laudonovi vojáci pruský útok odrazili a další prolévání krve utnul rozkaz samotného pruského krále. "Ustoupit do Kladska!" Nojo, ale kudy teď do té žírné, zásobené, žádoucí české země?... Do české - nikudy. Tak do jaké? Inu: do moravské. A kudy? To dá rozum: Nejlíp směrem na Olomouc.  

"Morava nebyla dosud prakticky postižena válečnými akcemi. Dalo se tedy předpokládat, že pruským útočníkům padnou do rukou značné zásoby pro vojáky i koně. Z Moravy by pak Prusové mohli podnikat kořistné a diverzní výpravy do Čech. Případné vítězství nad Daunem by pruské armádě umožnilo tažení na Vídeň a uzavření míru nebo alespoň příměří s habsburskou monarchií. Pro pruský vpád na Moravu mluvily i další příznivé okolnosti, neboť hranice mezi pruským a rakouským Slezskem byla mnohem prostupnější a schůdnější než hranice Čech. Navíc ji střežilo pouhých pět tisíc mužů. Zdálo se, že k ovládnutí Moravy pruským vojskem schází jen maličkost - dobýt olomouckou pevnost."  

Olomouc... to by bylo terno, mít ji tak ve svých pruských rukách... to by se to pak válčilo! To by se odtud jinak táhlo - směrem na jih, na Vídeň! S Olomoucí za sebou coby skvělou a výhodně položenou materiální základnou! Kdyby se to povedlo, mohla by Olomouc sloužit jako nadmíru příhodné strategické předpolí pro aktivní obranu Horního Slezska (teda v tom případě, kdyby se císařsko-královské vojsko vydalo na pochod). On si při všech svých úvahách Friedrich možná vzpomněl na Švédy. Na Švédy závěrem třicetileté války? No, jak ti milí Skandinávci měli Olomouc obsazenou po dobu několika let... Kdo ví, třeba i do této doby zaletěla Friedrichova vzpomínka, jenomže... ona měla zaletěla i do let mnohem bližších. Do roků 1741 až 1742. Kdyby tam zaletěla, tak by si pruský král vzpomněl, jak se proti němu vzbouřila většina moravského obyvatelstva. Zřejmě nezaletěla. Bohužel - paměť potentátů je krátká. Velice krátká.  

Králi prajské, z dovoleni, slešele sme divnó, že máš to hlópé minění odsuď táhnót k Vidňo. Viš-le, že mosiš mět prve Holomóc, klíč do Morave, sec nebodeš jisté. Já ti radim s upřimnosti Tvoji Opovážlivosti: Vrať se dom z půl cesté... Nic ta střelba hrozná, velká, ta mě nestraši, jak debe Prajz město dostal a pánem bodócim zostal v této zemi naši.  

Plán dokončené bastionové pevnosti Olomouc z r. 1757 se zaplavením, ale hladina ještě nedosáhla maxima - Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Plán dokončené bastionové pevnosti Olomouc z r. 1757 se zaplavením, ale hladina ještě nedosáhla maximaFoto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Takto si o prajském neboli pruském králi v souvislosti s jeho choutkami na Holomóc neboli Olomouc notovali naši moravští předkové v dobové zpěvohře o pruském obléhání tohoto města roku 1758. Prusové na to šli od lesa. Od slezského. Dvěma proudy si to k nám namířili přes Nisu a Prudnik (na území někdejšího našeho Slezska a dnešního Polska) směrem na Opavu. A to už jsme u nás doma definitivně. Prusové měli přesilu. Osmačtyřicet praporů pěchoty, dvě setniny pěších myslivců, třiačtyřicet eskadron kyrysníků, třicet eskadron dragounů a třicet eskadron husarů - celkem 38 000 mužů. "Císařští nemohli pruské přesile vzdorovat a začali ustupovat. Cestou strhli mosty přes Moravu a Moravici. Za pouhý týden už byli v Olomouci, kde posílili zdejší posádku, a jezdectvo pak ustoupilo ještě dál na jih, k Prostějovu." 

To bylo začátkem května 1758. V té době měl už pruský král se svým předvojem ve své moci Opavu. Jeho polní maršál Keith postupoval v závěsu za ním. Rychleji nemohl, táhl s sebou proviant a munici - asi na tisíci vozech. Další pruské jednotky jistily slezské zázemí. Na prvního máje Prusové vypochodovali. V průvodu, ten průvod směřoval z Opavy směrem na Budišov nad Budišovkou, Domašov nad Bystřicí a na Těšíkov. Už 3. května byli u Šternberka. Tam se usadili jedni Prusové, zatímco jiní obsazovali Uničov a třetí překročili u Litovle řeku Moravu. Odtud měli napilno k Olšanům. Lákaly je tamější vojenské sklady. Další cíl: Brodek u Prostějova a Prostějov. Obsadili ho pruští husaři. Rychlými operacemi obsadil pruský král široké okolí Olomouce, aby zabezpečil obléhání pevnosti a aby získal co nejvíc proviantu pro armádu a píce pro koně. Měl dokonce v úmyslu zaútočit na Litomyšl a zmocnit se tamějších vojenských skladů, to mu už ale nevyšlo. Do cesty se mu postavil rakouský maršál Daun. 

"Jakmile se Daun 1. května přesvědčil, že pruská armáda skutečně táhne na Olomouc, vydal rozkaz k přesunu vojska na Moravu. Generál Laudon vyrazil přes Rychnov nad Kněžnou a Lanškroun na Zábřeh, obsadil Úsov, pak postoupil až k Mohelnici, vtáhl do Konice a jeho hraničáři a husaři se usadili v Ptení a v Náměšti na Hané. Mezitím se dala na pochod celá armáda, přes Opočno a Choceň dorazila k Litomyšli. Tam zaujal Daun obranné postavení, aby mohl zadržet případný vpád pruského vojska do Čech." To vše jsme se dozvěděli z knihy historika doktora Pavla Běliny a jeho kolegů.
 

Maršál Leopold Daun (dílo neznámého německého malíře 18. století)

Maršál Leopold Daun (dílo neznámého německého malíře 18. století)

Karty byly rozdány, řečeno karbanickým slangem. Kdo vynášel trumfy? Byli to Prusové. Olomouc se ocitla v jejich obklíčení. Drancovali před jejími hradbami jednu vesnici za druhou. Zapálili Tršice, Trusovice, Bohuňovice, Dubany. Připravovali se na důkladné obléhání: systematicky budovali tábory, stavěli polní pekárny a nové mosty přes Moravu. Na místních obyvatelích vynucovali potraviny. Všechno najednou však odvézt nemohli, a tak komory a vinné sklepy zapečetili. Obyvatelé Tršic pečeti porušili a vojáci je za trest vydrancovali a řadu příbytků zapálili. V lesích u Černovíru a Chomoutova začali Prusové plést z větví stromů gabiony. Gabiony neboli hradební koše se při obléhání naplňovaly hlínou nebo pískem a stavěly se z nich místo náspů hradby, hlavně reduty pro dělostřelecké baterie nebo různé zátarasy. Z prutů a rákosu vázali Prušové fašiny čili jakési otepi, ze kterých se pak zřizovaly zástěny, chránící zákopníky při kopání zákopů... případně se používaly na to, aby zakryly přibližovací zákopy před palbou z hradeb. 

Nejenom obléhatelé měli u Olomouce napilno. Nezaháleli ani obléhaní. "Byly zahájeny opevňovací práce (každý olomoucký měšťanský dům na ně vyslal jednu osobu). Za denní mzdu pracovala na opevňovacích pracích i městská chudina. Průběžně se bourala předměstí ležící mimo opevnění - na tři sta vojáků strhávalo domy, které by při obléhání mohly sloužit nepříteli. Ve městě byla postavena šibenice - jako výstraha pro každého, kdo by se v této době dopustil podvodu a lichvy. Pevnostní velitelství nařídilo vytrhávat v ulicích dlažbu - získaným materiálem bylo vyspravováno hradební zdivo. Z okolních vesnic a dvorů byl hnán do města dobytek, aby byly rozmnoženy zásoby potravin."  

A obléhalo se. Obléhalo se s pruskou důkladností. Což znamenalo nejenom pasivní hlídání, ale i aktivní útočení. Obléhatelé se rozestavili do velkého půlkruhu. Jenom z východní strany (tedy z levého břehu Moravy) Prusové neútočili - tady bylo úkolem vojska udržovat spojení se Slezskem. "Dobře postavenou, zásobenou a bráněnou pevnost nemohl útočník dobývat z chodu, bez ochrany. Při husté a křížové palbě, kterou umožňovaly obráncům fortifikační systémy,a bez proražení hradebního krunýře by byl takový postup pro útočníka sebevraždou. Nepřítel se musel dostat k pevnosti blíž. Činil tak pomocí zákopů, které se klikatě přibližovaly k hradbám. Ve vzdálenosti asi sedm set až osmi set kroků od hradeb zřizoval útočník takzvané paralely - široké zákopy rovnoběžné s hradbami. Na nich se zřizovala palebná postavení pro děla. Dělostřelci měli při obléhání důležitý úkol. Jednak palbou prorazit průchod v hradbách, jednak bombardováním a pustošením domů spustit na obyvatelstvo hrůzu a zděšení." A hrůzu a zděšení pouštět, to zase Prus uměl. 

Siegmund L’Allemand: Generál Laudon - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Siegmund L’Allemand: Generál LaudonFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Ano, to mu sice šlo, jenže - musel se trefit. A on se sice trefoval, ale do okrajových částí města. Zato olomoučtí dělostřelci zasahovali z redut nepřátelské baterie velice přesně. Což přímo na místě zkritizoval pruský král, který nařídil, aby palba nemířila do města, ale na hradby. Taky zdůraznil, že nechce zruinované město. A veliteli dělostřelců se vyjádřil: "Namísto vítězného věnce vám nasadím oslí čepici!" A na adresu svých ženistů si postěžoval: "Moji zatracení inženýři, kteří zřídili zákopy tím nejnesmyslnějším způsobem, mě uvrhli do této špinavé louže, v níž sedím. Spáchali pěkné darebáctví! Jsou to špinaví lotři, kteří nestojí za špetku tabáku!" Když se Prusové zastříleli, tak se král uklidnil a situace začala pro Olomouc vypadat vážněji. Těžce poškozena byla Kateřinská a Terezská brána a také bastiony dostaly co proto. Hradby se opravovaly svízelně: 

"Do průlomů stavěli obránci bedny, které pak plnili hlínou, anebo nepřítelem rozvalené úseky hradeb vyplňovali kamením. Tam, kde nepřítel mohl ztéci hradby, zabarikádovali přilehlé ulice, nebo je zatarasili náspy. Na ohrožených místech zazdívali domovní dveře i okna v přízemí, aby útočník nemohl skrze ně proniknout hlouběji do města." Přes veškerou snahu pruských vojsk však obklíčení Olomouce nebylo neprodyšné. Hlavně na levém břehu Moravy bylo dost děravé. I v době obležení hnali obchodníci jateční dobytek a dováželi další potraviny do Olomouce. Šťastně se do ní dostala i jednotky v počtu skoro 1400 mužů. Pevnost nedostatkem potravin ani munice netrpělo, zato Prusové měli se zásobami problémy. Dost velké. Obyvatelstvo zachovávalo věrnost Marii Terezii. Odmítalo poskytovat pruské armádě nejen informace, ale i potraviny a píci pro koně. Prusové si museli všecko obstarávat loupežemi a drancováním.  

Sedláci, Hanáci, všeci zhůro vstaňte a krajino braňte jonáci! nebojte se prajských kosó, nasaďte se každé koso, robéte, sekéte, flékéte, žádné ceremonie s klokem neděléte.  

Fridrich II. před bitvou - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Fridrich II. před bitvouFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

A taky že s tím klokem ceremonie nedělali. Fridrich II. se domníval, že dobude Olomouce během čtrnácti dní. Tento jeho plán úplně ztroskotal. Dopustil se několika chyb. Za prvé: zahájil tažení za situace, kdy v severovýchodních Čechách tábořila silná habsburská vojska. Za druhé: podcenil odolnost olomoucké i její posádky. Za třetí: příliš se vzdálil do svých základen ve Slezsku. Počítal s tím, že výprava proběhne v rychlém tempu a že se jeho armáda bude živit za pochodu na úkor napadené země. Jenomže on ten blitzkrieg nějak nefungoval... Bylo nutno dovážet zásoby ze vzdálených základen v Nise a v Kozlí. A tyto obtíže, související se zásobováním, se staly pruské armádě osudnými. 

"Pruské zásobovací kolony měly na své cestě ze Slezska k Olomouci značné těžkosti. Ohrožovaly je císařsko-královské jednotky, ukryté v lesích u Moravského Berouna. Zaútočily, přepadly, obraly a zase zmizely. Byla to taková malá, partyzánská válka. Zemská silnice z Opavy před Litultovice, dvorce, Moravský Beroun, Šternberk a Dolany do Olomouce se stala pro pruské zásobovací transporty praktickou neprůjezdnou." Řešení bylo podle pruského krále dvojí: jednak se bude muset sestavit mimořádně velká kolona zásobovacích vozů se silnou ostrahou, a jednak se pojede jinudy: starší a už delší dobu méně užívanou cestou z Opavy přes Melč, Budišov nad Budišovkou, Domašov nad Bystřicí, Jívovou a Dolany. Tato cesta byla v mnohem horším stavu, než ta první - neupravený povrch, spousta zatáček a oklik, četné úvozy, které se za dešťů mohly stát pastí. Úspěch mohl mít pochod zásobovací kolony pouze v případě, když se ji podaří dokonale utajit, jenomže to se nepovedlo. V kraji bylo plno informátorů. (Oni tam lidi snad ani ty Prušáky neměli rádi.) Zpráva o chystané pruské koloně vyrazila z Nisy 21. června. Z Vidnavy (kde působil odesílatel důvěrného hlášení) to bylo do císařsko-královského hlavního stanu v Konici vzdušnou čarou asi 90 kilometrů. 24. června už o transportu věděli v obležené Olomouci.  

Detail památníku, kde je německy napsáno: Dne 30. června 1758 padlým bojovníkům, jejichž hrdinské nasazení přispělo k osvobození města Olomouce. (Foto uživatel Snek01) - Foto:  CC BY 2.5

Detail památníku, kde je německy napsáno: Dne 30. června 1758 padlým bojovníkům, jejichž hrdinské nasazení přispělo k osvobození města Olomouce. (Foto uživatel Snek01)Foto:  CC BY 2.5

"Sestavení zásobovací kolony z června 1758 z údajně čtyř tisícovek vozů nemělo obdobu v dosavadní válečné historii. Jasně se ukázalo, jaký význam měla pro pruský stát i armádu anexe Slezska. Prakticky z celé země se sjížděli vozkové s vozy a koňskými potahy, aby naložili nevídané množství munice, potravin a lékařských potřeb, dále sudy nápojů, truhlice s penězi, hromady zákopnického náčiní, stanových celt, obuvi, uniforem a bůhví ještě čeho. V Polsku bylo zakoupeno na dva a půl tisíce dobře vykrmených volů, kteří měli být hnáni podél kolony a jejichž osud se měl naplnit v pruských polních jatkách." 

Vojenský historik Emil von Woinowich o tom později napsal: "Vypadalo to téměř tak, jako by se celé pruské povoznictví odváželo do rakouského státu, aby zde vedlo obrannou válku o své vlastní bytí a nebytí." Rakušané v čele s maršálem Daunem byli připraveni. Nachystali na Prusy kleště. Jedno rameno, to byl odřad generálmajora Laudona, druhý generálmajora Žiškoviče, svým původem Chorvata. Ty kleště se měly sevřít někde v Nízkém Jeseníku nebo v Oderských vrších. "26. června 1758 se pruský transport vydal na cestu z Opavy. Už k večeru se zmocnil ozbrojený předvoj Budišova nad Budišovkou. 28. června se počítalo s dosažením Olomouce. Mezitím rakouský generálmajor Laudon obsadil svými husary Domašov nad Bystřicí a sám se přesunul k vesnice Guntramovicím. K dispozici měl přes 7000 mužů a s nimi hodlal čelit nepříteli o celou polovinu silnějšímu." 

Lépe se vedlo jejich kolegům, kteří obsadili baterií děl protilehlý Mlžný kopec a začali Laudona ostřelovat. Pruským pěšákům se pak podařilo bodákovým útokem zatlačit jedno křídlo rakouského protivníka až k místu zvanému Zlatá lípa a znemožnila mu dobýt zpět ztracené postavení na Červené hoře. Během boje se podařilo menším Laudonovým oddílům vniknou do Guntramovic a odvést z transportu 2 000 volů a mnoho vozů, čtyři z nich s penězi. O peníze se postarali vojáci a sedláci. Laudon udával, že šlo o jeden milión zlatých. Převaha pěti pruských praporů nad třemi prapory císařsko-královskými byla zřejmá. Po vyčerpávajícím pětihodinovém boji a ztrátě klíčových postavení nezbylo Laudonovi nic jiného než vydat rozkaz k ústupu směrem na Moravský Beroun. Ten proběhl v naprostém pořádku, protože Prusové neměli dost jezdectva k pronásledování. Mrtvých bylo víc na pruské straně, Laudon nedosáhl hlavního cíle, kterým bylo rozbití zásobovacího transportu. Z hlediska ztrát lze označit výsledek bitky u Guntramovic za nerozhodný.  

Zlatá lípa u Guntramovic - Foto: Občanské sdružení Natura Opava

Zlatá lípa u GuntramovicFoto: Občanské sdružení Natura Opava

Ta lípa na bojišti u Guntramovic stojí dodnes a říká se jí Zlatá. Povídá se o ní hned několik pověsti. Všechny však vznikly mnohem později, protože v době bitvy u Guntramovic to byl teprve mladý stromek. A proč dostala své výjimečné jméno? Variant má pověst několik: Během bojů se pruský král Fridrich dorazil k lípě a posnídal v jejím stínu. Což bylo pro strom takovým vyznamenáním, že se mu od té doby říká "zlatá lípa." Další verze říká, že to může generál Laudon. Při jednom pruském útoku prý stál u lípy pod Červenou horou. Vtom přiletěla nepřátelská kulka, která by ho určitě zasáhla, kdyby se nezaryla do kmene lípy. Strom tak zachránil generálovi život a ten zvolal: "Ó, ty zlatá lípo!" V 18. století často putovali obyvatelé Moravského Berouna do Pruska na pouť. Jednou se k poutníkům při odpočinku v hostinci přidružil starý mládenec, a když se dověděl, že jsou z Berouna, začal tento kraj velmi proklínat. V bitvě o Domašov totiž přišel o nohu a údajně v těchto končinách před svým zraněním zakopal velký poklad. Ten teď nemohl vyzvednout, protože jako mrzák se tam nemohl dostat. Poutníci jeho řeči nedbali a nevěřili mu. Jen jeden mládenec, syn berounského hostinského, bedlivě naslouchal, přisedl si k invalidovi, pilně ho napájel a vyptával se ho na podrobnosti o místu, kde měl být poklad zakopán. Pití rozvázalo muži jazyk a vyprávěl, že zakopal soudek zlaťáků pod starou lípou, která stojí na nejvyšším bodě na cestě z Berouna do Budišova. Poutníci se vrátili domů, na vyprávění zapomněli, jenom mládenec, který se o poklad tolik zajímal, ne. Hledal, hledal, po několikerém marném a namáhavém úsilí přece jen poklad pod lípou - pod "Zlatou lípou" - našel.  

Teď už je zřejmo, proč jsme dnešní schůzku na toulkách českou historií nazvali "O té velké šlachtě u Zlaté lípy pod Červenou horou." Slůvko "šlachta" pochází z němčiny, v níž die Schlacht značí bitvu, boj. U nás má šlachta blíž k porážce či rovnou k jatkám, což ostatně není výraz bitevnímu poli příliš vzdálen, ale v tomto případně bereme šlachtu opravdu jako bitvu. U Zlaté lípy nad Guntramovicemi se však nic nerozhodlo. Před dravou pruskou povodní zachránila Olomouc - a kdo ví celou Moravu, Čechy, ba i Vídeň - jedna obec. Docela malá, byť si říká město. Necelých 500 duší v ní dnes žije. Domašov. Nad Bystřicí. 


Zobrazit místo 538 na větší mapě
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: Brno
Čas vysílání: sobota 15:30; repríza: Studio Noc neděle 19:30  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas