21. dubna  2012 v 15:30  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

540. schůzka: Sedmiletá válka

Sedmiletá válka - Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Sedmiletá válkaFoto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

V říjnu roku 1760 se podařilo rusko-rakouským jednotkám obsadit dokonce pruské hlavní město Berlín. "Všechno je ztraceno!" psal zoufalý král Fridrich II. svému ministrovi: "Zachraňte královskou rodinu. Sbohem navždy!"

Ztracený Berlín musela být pro pruského krále těžká rána. Jednalo se opravdu o bytí a nebytí jeho země. Berlínský magistrát se rozhodl vyplatit se. Za krutých podmínek: kapitulace posádky a výpalné jeden a půl milionů tolarů, plus 300 000 tolarů pro velitele sborů. Hlavní město Pruska se na čtyři dny ocitlo v nepřátelských rukou. Spojenci se však nechovali zrovna spojenecky. Rusové umožnili Rakušanům obsadit několik berlínských bran, ale odmítli jim vydat kontribuci. V Postupimi byla zničena zbrojovka a do řeky Havoly naházeno na 18 000 zámků k ručnicím. Královské paláce zůstaly ušetřeny. Generál Esterházy si odvezl ze Sanssouci pouze portrét pruského panovníka jeho dvě flétny. "V okolí hlavního města však zavládl děs a hrůza," píše historik František Stellner ve své knize Sedmiletá válka v Evropě.
 

Bitva u Lehnice, kterou Rakušané prohráli díky brilantnímu manévru Fridricha II. a také díky nedostatečné podpoře jednotek polního zbrojmistra Laudona ze strany sboru maršála Dauna - Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Bitva u Lehnice, kterou Rakušané prohráli díky brilantnímu manévru Fridricha II. a také díky nedostatečné podpoře jednotek polního zbrojmistra Laudona ze strany sboru maršála DaunaFoto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

"Obyvatelé se báli cizích vojáků, opouštěli domovy a schovávali se v lesích. Bylo sice zakázáno jakékoli násilí na civilním obyvatelstvu, vojsko smělo zabavovat pouze píci a dobytek, přesto se vojáci dopouštěli zvěrstev a rabování. V Charlottenburku a Schönhausenu zničili vše, co se nedalo odnést. Jeden z pruských dvořanů o tom napsal ve svých pamětech: Roztrhali obrazy, rozštípali nábytek, z podstavců sházeli sochy a busty ze vzácné antické sbírky a rozbili je. Obdivovali je staří Řekové, Římané si jich vážili, Gótové a Hunové i ostatní barbarské národy je uchránili, aby je nakonec zničily ruce Rakušanů a Sasů. (Ty ruce patřily spíše ruským kozákům. Kastelána mučili Rusové rozžhavenými kleštěmi, aby prozradil, kam uschoval cennosti. Zaživa upálili děvče, které se bránilo znásilnění. Ruští velitelé slibovali, že viníky potrestají, nikdy však k tomu nedošlo.) Hrůz nebylo ušetřeno ani berlínské obyvatelstvo. Vojáci si vynucovali na obyvatelích peníze, oblečení a brali vše, co dokázali unést. Berlín se naplnil kozáky, Chorvaty a husary, kteří se ve dne vloupávali do domů, kradli a loupili, bili zraňovali lidi. Kdo se opozdil na ulici, toho obrali od hlavy až k patě; vykradeno a zpustošeno byly 282 domy." (Maně se vynořuje připomínka dvojího ničení Prahy, nemluvě o dalších obsazených a obležených českých moravských městech, v roce 1744: tři měsíce nepřetržitého pruského plundrování, o 13 let nato: barbarské třítýdenní dělostřelecké bombardování; jenom na katedrálu svatého Víta bylo vystřeleno podle odhadů 22 000 pum, koulí a kartáčů.) Byly zničeny manufaktury na výrobu střelného prachu, sukna, slévárny a mincovny. Byl vyprázdněn vojenský arsenál, sebrána nebo zničena děla, pušky, pistole, uniformy, mnoho válečného materiálu. Co se nemohlo pobrat, to se zničilo nebo prodalo za směšné ceny. Tunu soli bylo možno koupit za tolar nebo nové sedlo za zlatku. Byly odvezeny všechny koně a královské mapy. Rusům zůstaly na památku symbolické klíče od pruské metropole, jež pak byly vystaveny v Kazaňském chrámu v Petrohradě.  

Konec Berlína... Ten se však nekonal. Všechno sice nasvědčovalo, že Prusko končí, ale - ještě ne. Jeho král vyrazil k Berlínu s hlavní armádou. Rakouský maršál Daun sice Fridricha pronásledoval, ale nějak se mu nepodařilo ho dohonit, a ruská armáda se o operaci u Berlína přestala starat. Důvod? Vyčerpané vojsko, chladné a deštivé počasí. Rusové se stáhli do Slezska. Ostatně když se mezi ruskými a rakouskými vojáky rozkřiklo, že se blíží Friedrichova armáda, zavládla všeobecná panika (panika ve vítězném táboře). Ještě tu noc, co zpráva o pruském pochodu přišla, vyklidily ruská a rakouská armáda Berlín. Je to braniborský zázrak, vyjádřil se pruský král, a nebyl dalek pravdy. A aby těch zázraků bylo ještě víc, dorazil k němu ještě ruský zázrak: zpráva, že zemřela ruská carevna Alžběta. Její nástupce (byl to Petr toho jména Třetí) pruský militarismus na rozdíl od ní obdivoval. Opustil dosavadní spojence a přešel na stranu Pruska. Tento zvrat zachránil velkému Fritzovi kůži. 

"Začátkem listopadu 1760 se rakouský maršál Daun střetl s pruským králem u Torgavy, ale ani jeden nedobojoval bitvu až do konce. Daun utržil zranění a Friedrich II. v předtuše porážky přenechal velení svým podřízeným, kteří opět dosáhli nečekaně příznivého obratu. Jejich soupeř sice utrpěl menší ztráty a udržel si bojeschopnost, ale po zprávě, že nespolehliví ruští spojenci se vracejí do zimních ležení, nastoupili císařští na pochod zpět do Saska. Kvůli nepřízni podzimního počasí ztroskotal i Laudonův pokus o dobytí slezské pevností Kozlí." A již se kvapem blížilo období, kdy šavle měly putovat zpátky do pochev, dělům se měly čistit laufy a již se z nich nemělo střílet, a koně husarů měly nadále spokojeně přežvykovat v maštalích obrok. Ještě než se tak stalo, provedli Prusové v roce 1762 kořistnický vpád do severozápadních Čech. Byli však počátkem srpna poblíž Teplic poraženi. Větší škody napáchali v severovýchodních Čechách (tam mimo jiné vypálili Hradec Králové). Kořistné a záškodné akce v posledních letech a měsících konfliktu úplně převládly nad regulérním vedením bojových akcí, protože původně ukáznění a skvěle vycvičení vojáci byli ve své drtivé většině už mrtvi. Odchodem Ruska a poté i Švédska z protipruské koalice se rázem změnil na hlavním bojišti poměr sil ve prospěch Prusů. Přítomnost ruského pomocného sboru ve Slezska usnadnila pruskému králi vítězství v bitvě u Burkatówa nad maršálem Daunem. To byl červenec 1762, a za čtvrt roku nato se vzdala císařsko-královská posádka ve Svídnici a koncem téhož měsíce zvítězili Prusové u Freiberku v Sasku.  

Bombardování obležené Prahy v roce 1757 - Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Bombardování obležené Prahy v roce 1757Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Epilog sedmileté války se stejně jako její prolog odehrál v Čechách. Kořistný nájezd Prusů v důsledku vítězství u Freiberku opět směřoval do severozápadních krajů, kde města Žatec a Most postihl osud Hradce Králové - byla vypálena. "Dnes 10. února roku 1763. byla v Paříži podepsána mírová smlouva mezi Francií a Španělskem na jedné a Británií a Portugalskem na druhé straně. Za pět dní nato došlo k uzavření další mírové smlouvy mezi habsburskou monarchií, Saskem a Pruskem na zámečku Hubertusburk nedaleko Lipska. Základem této smlouvy byla zásada, že v rámci Svaté říše římské je nutno nastolit stav k roku 1756. Slezsko s Kladskem zůstaly zachovány Prusku, které se zase zavázalo plně respektovat suverenitu Saska. Friedrich II. přislíbil v tajném dodatku dát při příští volbě svůj kurfiřtský hlas Jo-sefovi, prvorozenému synovi Marie Terezie a Františka Štěpána." 

Zdali se mohla habsburská monarchie považovat za vítěze? Plně sice obnovila své velmocenské postavení, ale hlavního účelu války - navrácení většina Slezska s Kladskem - dosaženo nebylo - a navíc státní dluh vzrostl na téměř dvojnásobek, takže bylo zapotřebí provést velké hospodářské a společenské reformy. Účty sedmileté války: Na rozdíl od válek předešlých v ní bojovaly všechny velmoci. Ta válka vlastně nebyla příliš dlouhá, Evropa zažila mnohem delší běsnění, ale její důsledky. ty byly strašné. Lidské ztráty byly nevídaného rozsahu. Pro evropské bojiště (ono se jinak válčilo i v severní Americe a v Indii) se odhaduje 550 000 padlých. Z toho 180 000 připadá na Prusko, 160 000 na Rakousko, Rusů padlo 120 000. Co se týče civilního obyvatelstva, přišlo Prusko o třetinu milionu lidí. Rakouských obětí bylo jenom o pár tisíc míň. Také finanční ztráty byly rekordní. Ve všech měnách všech zúčastněných velmocí dosahují cifry stamilionů jednotek. Ve stejných čísel se pohyboval i státní dluh.  

Rozloučili jsme se se sedmiletou válkou a je na čase dát sbohem i jednomu z jejích nejvýznamnějších protagonistů. Je to generál, o kterém se dodnes - jako o jediném ze všech maršálů a maršálků a generálů té doby - zpívá písnička. Dodnes. Ano, ta o tom, jak jede přes vesnici, jak jede přes ves, na hlavě čepici,... a tak dále. Gideon Ernst von Laudon. "Z panství Laudohne, kde se von Laudon v roce 1717. narodil, je dnes městečko Laudohna a to se nachází na území Estonské republiky. Jeho mateřštinou nebyla etsonština, ale němčina, nicméně on - protože jako kadet nastoupil původně do ruských služeb - si osvojil základy slovanských jazyků, což mu později usnadnilo kontakt v armádě habsburské monarchie, stejně jako s obyvateli českých zemí, kde mu bylo souzeno vést většinu válečných operací." Mnohé z toho, co jsme se dozvěděli z knihy historika dr. Pavla Běliny a jeho kolegů Andreje Romaňáka a Petr Adrleho, už dobře víme, stejně jako je nám známo, že se nejprve hlásil u pruského krále, a když ten (ke své škodě) neprojevil o jeho služby zájem, přihlásil se v pandurském pluku Františka von Trencka, který sloužil české a uherské královně Marii Terezii.
 

Bitva u Kolína - Foto: Wikimedia, public domain

Bitva u KolínaFoto: Wikimedia, public domain

Laudon na sebe poprvé upozornil v časných ranních hodinách 26. května roku 1745. Copak provedl? Vyznamenal se. Přímo bojově. Podílel se na úspěšné zteči hradeb slezského města Kozlí. V následujícím roce přišel o velitele (tedy o barona Trencka - zatčen a odsouzen). Podrobnosti si zatím necháme pro sebe, ale i jeho příběhu se budeme věnovat, teď však následujme šlépěje Gideona Laudona... Sbor Trenckových pandurů byl po pádu svého velitele rozpuštěn a po částech včleněn do nově se formující hraničářské pěchoty. Velitelem jedné její setniny se ujal na vyšší příkaz Laudon. Jeho sídlo se jmenovalo Bunić. (Poznámka opravdu na okraj: za 250 let nato bylo v témže Buniči sídlo československé, poté české jednotky v rámci sil OSN v Chorvatsku.) Pro Laudona se stalo toto městečko místem velké radosti i velkého žalu. Narodili se mu tady a v útlém věku zemřeli dva synové. Laudon vlastního syna už neměl - adoptoval však svého synovce, který po dotáhl až na polního maršála, i když vojenský talent svého strýčka a později i tatínka mu chyběl. 

"Gideon von Laudon využil možnosti, kterou mu poskytla sedmiletá válka, k nevídanému vzestupu," píše se v monografii Olomouc-Domašov. Nebylo rozhodně jeho vinou, že armády, v jejichž řadách vybojoval své první velké bitvy u Lovosic a Štěrbohol, vesměs neuspěly. Jakmile dostal příležitost k samostatné iniciativě, prokázal, že v oboru partyzánské války nemá v Evropě konkurenta. To vysvětluje, proč Laudon povýšil během jediného roku (bylo to roku 1757) z podplukovníka na generálmajora a stal se jedním z prvních nositelů rytířského kříže Vojenského řádu Marie Terezie. V následujícím roce se ukázalo, že novopečený ´jenerál´ si bude vědět rady i ve větších bojích. Za lví podíl na skvělých úspěších armád habsburské monarchie u Domašova na Moravě a u Hochkirchu v Horní Lužici obdržel hodnost polního podmaršálka a nadto další velkokříž. To ještě nebylo všechno - po vítězství u slezských Kunovic (v dalším roce, tedy 1759) byl už polním zbrojmistrem, což nezní nijak honosně, ale polní zbrojmistr, to byl General-Feldzeugmeister, tedy generál dělostřelectva, "v tom roce se stal velícím generálem v Českém království a majitelem pěšího pluku." 

Jako armádní velitel utrpěl od pruského krále jedinou porážku, u Lehnice ve Slezsku, roku 1760, ale tu zase vyvážila četná vítězství - u Gunramovic a Domašova, u Kamenné Hory a u Svídnice. Prostě skvělá kariéra. Ta kariéra byla na pokračování. Když bylo po sedmileté válce, usadil se Laudon v českých zemích, přičemž se rozhodl věnovat daleko mírumilovnějšímu způsobu života než předtím. Střídavě pobýval ve svém domě ve Starém Městě pražském a na bečvárském zámku, léčil se v Karlových Varech a v Teplicích, a aby tak docela nevyšel ze cviku, dohlížel na stavbu nových opevnění v Hradci Králové, Terezíně a Novém Plesu. (Což byl pozdější Josefov.) Semtam se také účastnil manévrů na různých místech v českých zemích. Nějaký čas byl zemským vojenským volitelem na Moravě, a když už ho vojna přestala bavit, vyměnil s královniným svolením veškerý nemovitý majetek v českých zemích za panství Hadersdorf u Vídně, no, a měl svatý pokoj. Neměl. Když vypukla takzvaná bramborová válka (koncem 80. let), bylo zase na Laudonovi, aby vedl na českém teritoriu válečné operace. To měl už přes 60 let... Na tehdejší dobu kmetský věk. Dostalo se mu za to maršálské hole. 

Portrét generála Laudona od neznámého malíře - Foto: Wikimedia, public domain

Portrét generála Laudona od neznámého malířeFoto: Wikimedia, public domain

A pak už konečně odešel na zasloužený odpočinek. Odešel - ale po dalším desetiletí byl povolán do války. Tentokrát s osmanskou říší, kteroužto pranici vedla habsburská monarchie po boku Ruska. Laudon se při ní velice vyznamenal. Za vlády syna Marie Terezie, Josefa II., bylo to roku 1789 (ať počítám, jak počítám, vychází mi maršálova tehdejší 72 léta) dobyl několik srbských měst, především pak Bělehrad. Tak tomu se říká odcházet se štítem a středem... Jenomže Laudon ani tehdy neodešel. Tedy: odešel. Ale brzy se vrátil, protože když nastoupil na trůn Josefův mladší bratr Leopold II., vzpomněl si na starého dobrého Laudona a jmenoval ho generalissimem. To bylo v době, kdy hrozilo, že se do konfliktu na Balkáně zamíchá tradiční nepřítel Habsburků Prusko. Laudon se stal vrchním velitelem císařsko-královských vojsk, která se soustřeďovala v českých zemích, aby je chránila proti možnému pruskému vpádu. Při obhlídce polních opevnění u Jakubčovic a u Opavského Hradce (dnes se mu říká Hradec nad Moravicí) polní maršál a generalissimus Gideon Arnošť von Laudon prochladl. Dostal zápal plic a 14. července roku 1790 v Novém Jičíně zemřel. 


Zobrazit místo 540 na větší mapě
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas