22. prosince  2012 v 15:30  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

575. schůzka: Hladomor

Josef II. - portrét Josepha Hickela - Foto: Wikimedia, public domain

Josef II. - portrét Josepha HickelaFoto: Wikimedia, public domain

"Utrpěl jsem největší ztrátu, která se může někdy nějakému knížeti a smrtelníkovi stát. Proto se také pokládám za nejnešťastnějšího a nejvíce politováníhodného člověka. Přestal jsem být otcem. To je víc, než mohu snést. Přes svou odevzdanost se nemohu zdržet toho, aby neříkal a nemyslel si Bože, vrať mi mou dceru, dej mi ji zpátky. Slyším její hlas, vidím ji před sebou..."

Josefovi II. zemřel (na zápal plic) nejdražší člověk na světě, jeho osmiletá dcerka Marie Terezie, (jíž se říkalo po francouzsku Marie-Therese). Smutný příběh. Pro Josefa doslova tragický. Příliš času však na oplakávání neměl. Hlásilo se jeho další dítě. Sice už žádné nečekal, ale ono už tu bylo a vyžadovalo veškerou jeho pozornost. Jmenovalo se - impérium.
Josef byl nucen stále víc se zabývat hladem v některých zemích říše. Nejvíce strádaly Čechy a Slezsko, v menší míře Morava a Dolní Rakousy. Po neúrodách v letech 1769 a 1770 byla situace víc než dramatická. Jeden rok řádily silné deště, druhý rok pro změnu přišel v březnu sníh, napadlo ho přes půl metru a ležel na polích přes čtrnáct dní. Když roztál, dostavily se záplavy, které znemožňovaly setí. Se setbou se mohlo začít až po svatém Jiří. Ještě by se bývalo všechno mohlo napravit, ale zase dorazil nevídaný rozmar počasí: předchozí sníh a mokro vystřídalo neobvyklé sucho, které trvalo od konce dubna až do 17. června. Na polích nezůstalo téměř nic. Ceny obilí rychle stoupaly. Brzy byly spotřebovány i zásoby určené na osivo. 

Generál Laudon - Foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Generál LaudonFoto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Proto úřady už na jaře roku 1770 zakázaly vývoz obilí z Čech, ale ani to příliš nepomohlo. Celé další léto pak pršelo, takže všechno hnilo doslova před očima. Lidé začali umírat hlady. Jedlo se všechno - tráva, kořínky, slupky ze žaludů. Chleba se pekl z pilin a s kousky zelí. Bandy žebráků ohrožovaly pocestné. Hromadně hynul dobytek. Císař se o tom hodlal přesvědčit osobně, ale závěr léta roku 1770 byl už dříve vyhrazen zahraniční politice.
Zahraniční politika - to znamenalo v tomto případě: zase Fried­rich. Pruský král si dal s Josefem schůzku tentokrát v Uničově (německy se toto město psalo Neustadt, díky čemuž docházelo k časté záměně s Neustadtlem, což je Nové Město na Moravě). Hlavní jednání měl vést tentokrát kancléř Kounic. Císař Josef s generálem Laudonem se starali o organizaci zábavy pro královského hosta. (Zábava to byla vojenská - manévry; ale nepovedly se - třetí den schůzky zasáhla Uničov silná bouřka, která rozvodnila kdejaký potok; když se vyjasnilo, nebyly rakouské pluky s to v manévrech pokračovat). Mnoho času zabraly důvěrné rozhovory. O mezinárodní politice. Nejvíc je zajímalo, co bude s Polskem, lépe řečeno, jak si je co nejelegantněji (až nadejde ten správný moment) rozdělit, ba přímo naporcovat. Císař se však nerozjel do českých zemí pouze za Friedrichem a za manévry. Chtěl si udělat obrázek o tom, jak tu vypadá zásobování potravinami. Protože někdy je skutečnost nad všechna slova, poslal Josef Marii Terezii v polovině září z Prahy bochník chleba - coby doklad nedostatku obilí a drahoty. A tak, zatímco do té doby byl zakázán vývoz obilí pouze z Čech, bylo toto opatření rozšířeno na celou říši.  

Už toho bylo na nás moc. Sedmiletá válka, doprovázená epidemiemi a hladem, překonávala nejčernější představy. Hlad, mor, zimnice a horká nemoc si v řadách českého obyvatelstva krutě zařádily. Ztráty? Na půl milionu lidí. Šlechtu, hospodařící v zemích Koruny české, bída a utrpení a obyvatelstva vesměs nijak nedojala. Z hlášení předsedy císařské komise hraběte Trautmannsdorfa se dozvídáme: "Protože je povinnost přikazována zcela svévolně, žijí sedláci jako otroci. Jsou otupení, nevraživí a mlčenliví, vzdorují a svěřenou půdu obdělávají špatně. Chodí oblečení v hadrech, jsou rachitičtí a hubení. Od dětství jsou nuceni robotovat. V hroutících se chatrčích spí rodiče na slámě a nahé děti na vyvýšených okrajích udupané země. Nemyjí se a přispívají tak k šíření epidemií. Není tu jediný lékař, který by se o ně staral. Jejich osobní majetek není chráněn před chtivostí velkých pánů. Mají-li pěkného koně, donutí je majitel panství, aby mu ho prodali. Jestliže jejich dobrý kůň na robotě pojde, zaplatí jim za starou slepou herku. Na mnoha místech jsou poddaní nuceni kupovat od vrchnosti špatné skopové za svévolně stanovené ceny. Na každé návsi a před každým zámkem jsou vidět mučicí nástroje. Bouřivší se sedláci jsou zavíráni do želez, musí sedět na zašpičatělém kolíku, pronikajícím jim hluboko do masa. Na nohou jsou jim přivazovány kameny. Za úplnou maličkost dostanou patnáct ran holí. Jinde vzali kvůli nedostatku krmení sedlákům doškové střechy, aby jimi nakrmili koně. Nakonec těm ubožákům zakázali sbírat listí v lese na podestýlku, aby neplašili zvěř."  

Leopold II. se svým bratrem Josefem II., obraz Pompea Batoniho - Foto: Wikimedia, public domain

Leopold II. se svým bratrem Josefem II., obraz Pompea BatonihoFoto: Wikimedia, public domain

"Důsledky války a hladomoru dolehly na všechny vrstvy českého obyvatelstva. I pražští fabrikanti, vyrábějící hedvábí, jsou ožebračeni," napsal s politováním Josef. "Mají půjčky, které nejsou schopni zaplatit; vůbec neprodávají a krachují." V hlášení své matce musel konstatovat: "Čechy se málem položily. Hlad ničí zemi, a bude tuto zemi ničit ještě více, protože nikdo neví, co podniknout." Takové osobní zážitky nemohly toho reformně naladěného panovníka potěšit. On sám dával přednost dobře fungujícímu a zákony dodržujícímu úřednickému aparátu před šlechtickou správou. Josef se chtěl vydat do českých zemí už dřív, aby byl osobně při překonávání důsledků sedmileté války, ale starostlivá Marie Terezie mu to zakázala. "Musím se ohnout a tento zákaz přidat ke statisícům dalších nepříjemností, k nimž mě mimořádně nepříznivý osud odsoudil," stěžoval si bratrovi Leopoldovi do Florencie. "Je mi čtyřicet tři; jsem naplněn láskou k vlasti a vůlí konat; a musím tomu všemu nejenom přihlížet, ale k svému neštěstí jsme to dokonce jako viník - ačkoli jsem nevinen." Své matce psal: "Záležitosti si stojí ve všech ohledech špatně. Jsem ve špatné jak zahraniční, tak vnitřní hospodářské a správní situaci." Hlad se šířil dál a dál, a i když Josef uvolnil na jaře roku 1771 dvakrát 20 000 zlatých, aby byly zajištěny pracovní příležitosti pro chudé, nedokázal tím zabránit emigraci hladovějících z Čech do Uher a Dolního Rakouska. 

Pouhou kapkou na rozžhavenou plotnu bylo následné otevření vojenských skladů s obilím. V klatovské kronice rodiny Šebestových se o té době píše: "Roku 1769. tak hrozné deště byly, že jich od čtyř set let nebylo, a protože cokoliv zaseto, to do jara vyhynulo, takže do žní ani semena na polích nevostaly. Pšenice stála dvanáct zlatých, ječmen vosum zlatých, hrách se prodával za šestnáct zlatých, voves za čtyři zlatý. Však přece toho všeho nedostatek byl, tři žejdlíky bílý mouky za jedenáct krejcarů, prostřední ječná mouka za sedum krejcarů tři žejdlíky, hrachu žejdlík za pět krejcarů. V předešlým roce ačkoliv drobet pšenice bylo, všecko se do Bavor vyvezlo, neb v Bavořích a říši předtím ještě mnohem větší škody byly než v Čechách. Z toho takový hlad roku 1770 nastal, že mnozí skoro celý rok žádného chleba nejedli a kdyby zemských jablek do Velikonoc nezůstalo, s kterýma se před hladem na ten čas hájili, byli by museli pomřít. Milost císařská si stanovila taxu na čtyři zlaté pod hrdelním trestem, avšak boháči, a ti, kteří obilí ještě měli, je skovali a zkazit nechali, než aby na taxu byli pauzírovali. A přišel rok 1771., ve žních nepřestali lidi hladem umírat neb se žita zase ztratila, strych za sedum zlatých byl, ječmen za pět zlatých, pšenice za šest zlatých, hrách dokonce vůbec žádný nebyl a proto za vosum zlatých po žních strych byl. Z tý neúrody hrozný strach pošel všemožných lidem neb neměli tu zimu čím zasít. Císař všemožně prostředky dělal s dovážením obilí z Uher do Čech, však tu drahotu zamezit nemohl."  

Jan Willenberg, dojení mléka a stloukání másla, počátek 17. století - Foto: Český Krumlov

Jan Willenberg, dojení mléka a stloukání másla, počátek 17. stoletíFoto: Český Krumlov

Líčení to je výmluvné, zvlášť když si porovnáme tyto údaje s předešlými cenami. Za strych čili korec pšenice (to je asi jeden dnešní hektolitr) se platilo 12 zlatých, i když předtím byl za 3 až 4 zlaté. Ječmen stál 8 zlatých proti dřívějším dvěma zlatkám, tři žejdlíky bílé mouky (čili asi tři půllitry) stály 11 krejcarů, což byla jednodenní mzda tesařského tovaryše. Jeden zlatý měl šedesát krejcarů - to vydělal zednický mistr za čtyři dny, tovaryš za 6 dnů celodenní práce. "V květnu 1771. roku postihl hladomor i Prahu, žádní obchodníci nepřijížděli do města se zbožím. Koncem května se sem začalo dovážet obilí a mouka z Uher, ale i tak byl nedostatek chleba. Dvoukilogramový chléb stál 10 krejcarů a prodával se jenom dvakrát denně - ráno v 8 hodin a odpoledne ve 14 hodin za vojenské asistence." Což byla situace zralá k nepokojům. Když ne v Praze, tak určitě na venkově. Zjevně se projevovaly vzpourami proti robotě. Sedláky velice sužovaly hlavně potažní roboty, kterými byli denně povinováni své vrchnosti. Vzpoury vypukly celkem na šestnácti panstvích - nejprve v jižních a západních Čechách v kraji prácheňském, klatovském a táborském a na panství bezdružickém a lnářském. Na Bezdružicku povstali na jaře roku 1771 sedláci proti robotě a setrvávali v odporu až do podzimu. V srpnu bylo povoláno na panství vojsko, ale jeho přítomnost sedláky ještě víc rozjitřila. V některých obcích - například v Lomech a v Zádubu - odmítali obyvatelé vůbec chodit na robotu, pokud vojáci nebudou odvoláni. Zlomily je tělesné tresty a vězení, jenže v tu chvíli už docházel k dalším nepokojům na Kouřimsku. 

"Nevolnické vzpoury propukly i v roce 1772 a následujícím. Bylo to povstání vesnické chudiny na panství Rosice na Chrudimsku a povstání na těch panstvích, kde nároky vrchnosti byly neúnosné, například na panství Bezděkov na Plzeňsku, na panství Letohrad na Hradecku, v Nahém Újezdci na Tachovsku, na Rakovnicku, v Těrešově a Manětíně na Plzeňsku a jinde. K velkým protestním akcím proti peněžním dávkám došlo v západních Čechách na panství Dvory na Tachovsku, které patřilo hraběti Františku Antonínu Kolovratovi. Zvyšoval peněžní dávky, a to vyvolávalo už v 60. letech 18. století silné protesty robotníků."  

Všechno vyvrcholilo v roce 1775. do té doby největším selským povstáním. Josef II. stačil dělat několik věcí najednou. Zatímco jedním okem sledoval bídu doma, zvlášť v Čechách a dolních Rakousích, druhým šilhal na dění mimo monarchii. Pokračovaly boje mezi osmanskou říší a Ruskem, přičemž sympatie Vídně byly (tentokrát kupodivu) na straně Turků. Sympatie Vídně snad... nikoli však preference Josefovy. To je pravda, ten dával přednost spojenectví s Petrohradem. Rozpor rozhodlo Rusko. Jeho vojenské úspěchy vedly k podpisu tajné dohody, ve které Marie Terezie slibovala sultánovi pomoc v případě, že by se Petrohrad pokusil vnutit mu nevýhodnou mírovou smlouvu. Navenek bylo ovšem Rakousko nezúčastněné, čímž si získalo sympatie ruské carevny. Proč tolik tajných dohod a zjevných sympatií? Protože ve hře bylo Polsko. Tuto zemi čekalo porcování mezi Rakousko, Rusko a Prusko. Vídeň s tím začala už v roce 1769, kdy obsadila - se souhlasem polského krále a bývalého milence ruské carevny Stanisława Poniatowského - třináct tehdy polských měst u hranic s Horními Uhrami (jde o dnešní Spiš na Slovensku). 

Jan Matejko: Pád Polska - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Matejko: Pád PolskaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Po dvou letech dostal rakouský maršál Lacy rozkaz získat pod kontrolu další území v okolí těchto měst, což už se stále slabšímu Polsku nelíbilo, a tak se odhodlalo k protestu. V únoru roku 1772 uzavřelo Rusko a Prusko smlouvu o rozdělení Polska, v níž se nezapomnělo na možnost války se vzpouzejícím se Rakouskem. "Nejjednoduší by asi bylo prostě na nabízené dělení Polska přistoupit," prohlásila Marie Terezie. "Ale jakým právem lze oloupit nevinného, když jsme se vždycky chlubili, že jej chceme hájit a podporovat? Námitka, že Rakousko nemůže zůstat samo mezi dvěma dalšími mocnostmi - Pruskem a Ruskem - aniž by z toho mělo nějakou výhodu, mi nepřipadá jako dostatečný důvod, ba ani jako čestná záminka, abychom se připojili ke dvěma nespravedlivým usurpátorům v úmyslu zničit bez jakéhokoli právního nároku někoho třetího." Tento "pamětní spis" byl určen Josefovi II. a kancléři Kounicovi, kteří dělení obhajovali a chtěli ve spolku dělících se mocností vidět jako třetího Rakousko. "Každé dělení je ve svém základě nechvalné a pro nás škodlivé." 

Císařovna vzdorovala dlouho, ale její námitky nakonec neobstály. Nabídku z Berlínu a Petrohradu, aby se na dělení Polska podílela, nemohla odmítnout. 5. srpna roku 1772 podepsalo Rakousko spolu s Ruskem a Pruskem "traktát o rozdělení." "To nešťastné dělení Polska mě stálo deset let života," stěžovala si Marie Terezie. "Jak dlouho dobu jsem se mu bránila! Jen prohry Turků následující jedna za druhou, žádné vyhlídky, že přijde pomoc od Francie nebo od Anglie, pravděpodobnost, že budeme muset vést válku proti Rusku a Prusku sami, bída, hlad a zničující nemoci v mých zemích mne donutily, abych přistoupila na ty neblahé návrhy, jež vrhají stín na celou mou vládu. Bůh uchovej, abych se za to nemusela ještě odpovídat na onom světě..." "Plakala, ale brala" - to o ní poznamenal Fridrich II. Prus dostal 35 000, Ruska 110 000 a Rakušanka 70 000 čtverečních kilometrů, což v rakouském případě znamenalo další království, Halič a Vladimirskou oblast s hlavním městem Lvov. 

Jako most mezi rakouským Polskem a Sedmihradskem získala Marie Terezie Bukovinu, která byla doposud pod tureckou správou. Nejvíc dostala při dělení Polska ruská carevna. A to ještě nebylo všechno, protože po vítězně vedené a úspěšně zakončené rusko-turecké válce získala Azov a část Krymu a kromě toho volnou ruku v podunajských knížectvích Moldavsku a Valašsku. Z Ruska se stala definitivně hrozivá velmoc a nebezpečný soused Rakouska. "Zvětšením těchto dvou mocností, Ruska a Pruska, a polským dělením začalo moje neštěstí," stěžovala si císařovna Marie Terezie, a nadále vzdychala: "Morálka a moc nejsou vždycky v souladu. Člověk musí jednat jako nějaký Prušák a zároveň by si chtěl zachovat zdání čestnosti." Bylo to pro ni těžké dilema. "Ale já tuším, co vzejde z porušování všeho, co bylo až dosud svaté a správné. Už nejsem s to dále nést vládní břemeno..." Aby jaksi udržela krok, shrábla podstatný územní zisk, a aby se poněkud odškodnila za utrpěné neštěstí, že musela spolknout kus Polska, dala si z haličských důchodů vyplácet pro svou vlastní potřebu ročně 100 000 zlatých. S peněžním obkladkem prý takový vřed už tolik nebolí. Ani ten morální.
 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: obnovená premiéra na Dvojce v pondělí–pátek 20:00; reprízy nejlepších dílů v neděli 08:04  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 21. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1217. schůzka: Poslední etapa na cestě ke svobodě

    Ještě v polovině roku 1918, čtyři měsíce před rozhodnutím, bylo Německo před výhrou. Okupovalo ohromný kus severní Francie a k tomu mnohonásobně větší území na východě Evropy, ukořistěné podepsáním brestlitevského ...

     
  • 14. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1216. schůzka: První bitva legií československých

    Československé legie si prošly v Rusku nejprve těžkým křtem bitvy u Zborova, aby posléze poté, co si vydobyly jméno, uvízly v zemi rozpolcené občanskou válkou, zmítající se v chaosu bolševické revoluce. Jejich cesta...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas