578. schůzka: Radujte se, sedláci, budete mít rekraci

Radujte se, sedláci, budete mít rekraci, přišel posel s tou novinou právě o půlnoci, přines myslím svobodu, nebudete pít vodu, pivo, víno, velký džbány, tak jako páni.

Není úplně jasné (ale ani podstatné), ve kterém konkrétním místě se ta vzbouřenecká lavina utrhla. Bouře vypukly prakticky současně na několika panstvích v severovýchodních a severních Čechách, odkud se pak vějířovitě rozšířily do vnitrozemí. Teplice nad Metují, Trutnov, Broumov, Náchod, Smiřice – tam někde to začalo. Srocování vesničanů leckde vedli sami rychtáři, a kde ne, tam je k tomu rozčilený dav vzápětí přinutil. Oheň povstání se měl šířit počínaje svátkem svatého Josefa, tedy 19. března 1775, jenomže ono to začalo mnohem dřív.

První ohýnky zaplály na Teplicku; nedlouho po nich se ozvaly dvě vesnice na panství polickém: v Dědově a Lachově vypukl odpor vůči robotám už 3. února 1775. Vzpoura – spíš zprávy o ní – vyvolávaly řetězovou reakci v celé oblasti. Vrchnostenští správci byli zaplaveni delegacemi z jednotlivých vesnic, které se domáhaly sdělení, zda se upravují roboty podle nového regulativu. Neboli podle předpisu o ulehčení roboty. Koncem února vyslala deputace už polovina vesnic na Broumovsku, a taky se ozývaly stále častěji hlasy, že „brzy bude jinak, sedláci se musejí zdvihnout!“ Pokud ještě nezačaly jarní práce, spor o roboty se nevyhrocoval, jenomže když 17. února ohlásil krajský hejtman v Hradci Králové na zemské gubernium, že poddaní z Teplicka odmítají robotovat a že jejich příklad může mít špatný vliv na pracovní morálku i na ostatních panstvích, uvědomili si v Praze, že musejí jednat. Ovšemže: jaro na krku a pracovní síly nikde. Takže – jak z toho? Tvrdě. S nikým se nemazlit.

Gubernium rozhodlo, že krajský hejtman dá zatknout pět hlavních rebelů a dopraví je před hrdelní soud, jak to stanovuje patent o těch, kteří odmítají robotovat. Současně se pražské gubernium dotázalo u dvorské kanceláře ve Vídni, co dělat dál. Proto krajský hejtman v Hradci Králové pověřil svého adjunkta (jistého Karla Josefa Bienenberga), aby zajel s vojáky na Teplicko, tady zatkl pár předních odbojníků a přivezl je do Hradce. „Kostky jsou vrženy.“ Řekl už před mnoha staletími Gaius Julius Caesar, když se rozhodl povstat proti Římu: překročil říčku Rubikon a vytáhl proti republice. Tady však žádný Rubikon netekl. Tady tekla akorát Metuje. „Jak později prohlásil Bienenberg, v chalupách nebyl nikdo doma a obyvatele našel až na konci vsi v rychtě,“ dozvídáme se v Podivuhodných příbězích historika a spisovatele, doktora Miroslava Ivanova. „Seděla tam pohromadě celá obec a o něčem se radila. Bienenberg chtěl označené rebely odvést, ale rychtář a všichni říkali, že je už pozdě. Nastal večer, okolí kopce a lesy nevyhlížely příjemně. Ráno si tedy Bienenberg přivedl víc vojáků a zatkl čtyři muže. Ti se už nezdráhali, ale vtom se přihodilo něco, s čím nikdo nepočítal: ostatní se rozhodli, že půjdou taky. A tak se vydal na cestu podivný průvod: adjunkt Bienenberg s několika vojáky, uprostřed zatčení rebelové, za nimi houf poddaných. V každé vesnici, kterou procházeli, se houf zvětšoval.“

Pohled na kostel a na rtyňskou rychtu - ilustrace Václava Fialy z knihy Aloise Jiráska Skaláci

Když se přiblížili k Hradci, táhlo se za oddílem vojáků několik set mužů, pěších i na koni. Kolik přesně, v tom se odhady různí. V pamětním zápise městské knihy královéhradecké se popisuje, jak byli čtyři zatčení dopraveni do města: „Vydalo se s nimi do města 200 osob. Žádali císařský patent a chtěli se dohadovat s krajským úřadem. Později přitáhli k Hradci ze Smiřic v počtu čtyř set osob, nechtěli robotovat. Dále přišli z Lochenic, Předměřic a Plotišť (byli získáni Smiřickými) – 17. března přitáhli sedláci z různých stran k Hradci Králové. Magistrátní rada a velitel vojska nařídili zavřít město a zdvojnásobit stráže. Poddaní žádali velitele vojska, aby vězni byli propuštěni. Chtěli dále svobodu a pa-tent osvobozující je od roboty. Třetího dne nato přišli znovu Smiřičtí v počtu asi šesti set osob. Chtěli mít písemně potvrzeno, co bylo vyhlášeno o robotách.“

Byla druhá polovina března v tom zvláštním roce 75., hlásilo se už jaro, s jarními pracemi se však nespěchalo. Poddaní postupně přestávali robotovat, českou krajinu křižovaly zástupy lidí, které vybíjely zámky a panské usedlosti, taky fary a byty vrchnostenských správců. Informátor velitele trestné výpravy proti vzbouřencům, opočenský měšťan Václav Horák, napsal ve svém hlášení: „Během tří dnů, kdy jsem projel královéhradeckým krajem, jsem pouze v tomto kraji zjistil zničený zámek a faru v Hoříněvsi, další vydrancované zámky v Cerekvici, Sadové, Stračově a v Libčanech. Rovněž vytlučené byty správců v Jeřicích, v Barchově a v Barchůvku, ve Stěžarech a v Nedělišti. Celkem škoda za víc než 3500 zlatých.“ Někde to odnesl i pivovar s hospodou. Zlatý patent však nenašli nikde. Neexistoval. Ale lidi se nevzdávali, nerobotovali, houfů přibývalo. Tehdy se také začaly objevovat mezi lidem cedulky „od hořejších Němců“. (Hořejší Němci, to byli němečtí obyvatelé z Náchodska, Policka, Novoměstska, Opočenska i z Hradecka.)Všude tam kolovaly lístky, ve kterých němečtí poddaní vyzývali, „aby se žádný neodvažoval na robotu jezdit a aby byl každý na tři dny zachystaný s chlebem, a aby čekal přistrojený napořád, jak ve dne, tak v noci.“

Prostě pohotovost. Příkazy byly číslovány. Za další se v těch letácích žádalo, „kdyby uslyšeli hlas na velký zvon, k tomu hlasu aby se každý sešel.“ A konečně výhrůžka dezertérům: „který by hospodář svůj příbytek opustil, tak že mají moci vyrabovat ho a vypálit.“ Češi nebo Němci, začínalo to vřít všude. Nejprve se akce soustřeďovaly do centra toho kterého panství, později nastoupila nová taktika: Je třeba hledat spravedlnost v Praze! (Zrovna v Praze ji chtěli najít.) Tam sedí páni, kteří zatajují patent, tam je třeba vydobýt svobodu! „Vedle houfů, větvících se na množství praménků a táhnoucích křížem krážem venkovem od jednoho zámku ke druhému, od jedné fary k další, začal vzrůstat proud směřující ku Praze. Byl ozbrojen – ale jenom klacky, vidlemi, zrezivělými zbraněmi. Dvakrát přitom narazil na vojsko: v závěrečné fázi u Prahy; a předtím: u Chlumce nad Cidlinou.“ V noci na 24. března 1775 přitáhl k vesnici Kratonohy houf, táhnoucí od Libčan. Hned v osm hodin ráno se pustil do ničení panské kanceláře:

Již pak v dvoře, v zámku
bylo vidět známku
příchodu toho,
i kamna rozbořený,
okna roztlučený,
škody přemnoho.

Tuto kostrbatou poezii má na svědomí královéhradecký student Jan Chvojka. (Svým zjevem byl prý nápadně podobný císaři Josefovi – rebelanti mu říkali proto „selský císař“, a také měl přezdívku Student.) Potřebovali ho pro jeho rozhled i jazykové znalosti – uměl prý německy i latinsky. Složil Lamentaci o 92 slokách, ve které vylíčil nejenom rebelii ale i svou účast. Dlužno dodat, že ji psal ve vězení a že tudíž měla být jakýmsi jeho alibi. Ona ta Chvojkova účast na celé té rebelii nebyla asi zrovna dobrovolná. (To už dnes těžko někdo rozsoudí.) Což možná platilo o více účastnících.

Toť měsíce března,
šestnáctý den sice,
vidět od Libčan
zástupy hlučící
k naší vsi Roudnici
běžet ze všech stran.
Přišel ke mně smělý
pacholík veselý,
ostře se točil
a řka: stroj se s námi,
půjdem na pány,
tak ke mně vkročil.
Já se začnu smáti
a jeho se ptáti,
koho s sebou máš.
Neptej se na to nic,
však nás tu bude víc,
hned je uhlídáš.
Toť jeden velký houf
běží do Kratonoh,
mně za ním taky
dva chlapové hnali,
a mocně strkali.
mezi sedláky.

Ať už chtě nebo nechtě, podílel se Chvojka – spolu s mnoha jinými – na rabování kratonožského statku, který patřil zámku v Chlumci. Zdejšího správce poddaní obzvláště nenáviděli, proto se po něm sháněli a zajali ho. Žádali, aby jim vystavil potvrzení, že tu provedli dokonalé dílo zkázy. Ne, že nic neprovedli, ale že to provedli. Doslova. Zapsal to ve svým pamětech kratonožský kantor: „Když všecko roztloukli a pobrali, chtěli mít atestaci, že jak od přednějších poručeno, že tak udělali. Pročež správce takto jich atestýroval ve škole kratonožské, poněvadž neměl na čem psát a čím psát v zámku: Já nížepodepsaný tímto atestýruji, že co troník platilo a lidská ruka přemohla, v rub a nic obrátili. Což se stalo v zámku kratonožském dne 24. Martii roku 1775. Matěj Josef Graulich, toho času správce.“

U sochy krále Davida, před vchodem na hřbitov s kostelem sv. Jana Křtitele - ilustrace Václava Fialy z knihy Aloise Jiráska Skaláci

Zatímco organizátoři pochodu na Prahu se snažili co možná nejpoctivěji, aby se vyvarovali všeho, co by je mohlo charakterizovat jako ničící element, proud jdoucí přes Kratonohy ke Chlumci naopak vyžadovat potvrzení, že to, co troník platilo (co mělo nějakou cenu), to že zničili. Před zkázou v Kratonohách vydrancovali zámek v Libčanech, pak táhli na Barchov, kde učinili škody (vrchností pravděpodobně zveličené) za 25 000 zlatých, a další směr: přes Barchůvky do Chlumce. Svůj destruktivní program chtěli završit právě tady. Před městem se spojili s rebelanty, kteří sem dorazili z okolí. Kanceláře a byty zdejších vrchnostenských úředníků byly v panském pivovaru, kam vzbouřenci došli po hrázi rybníka. Místní posádka měla osm mužů a důstojníka, který viděl zástup a pochopil situaci. Zeptal se „zdaž koho honíte?“ a svou otázku vzápětí ještě rozšířil:

Aj páni rychtáři,
kteří jste z vás moudří,
přistupte ke mně:
já se vás míním ptát,
co myslíte dělat,
povězte věrně.

Nám už je jasné, že takto situaci zveršoval Jan Chvojka. Jeho dílko zachytilo i výčitky, kterými nevolníci zahrnuli pana direktora:

Tu mnozí poddaní,
že jim pobral krávy,
mu vyčítají –
jest velký škůdce náš,
shoďte ho mezi nás –
dole volají.

Autor Lamentace patřil k těm vyjednavačům, které zástup vyslal za direktorem Antonínem Píčem. Situace byla dost napjatá, hrozila katastrofa, a tehdy se Chvojka rozhodl zasáhnout: zastal se správce: „On snad jen zloděje dle viny trestal...“ Píč viděl, že je zle, že mu běží o kůži, a proto počal sobě naříkati: kteří jste moudří, hleďte mě šanovati.

Nastalo vyjednávání, rebelanti chtěli, aby jim písemně potvrdil, že je s robotou konec, chytrý direktor chtěl vzor, podle něhož by potvrzení podepsal, což byla samozřejmě výmluva, a tak Chvojka sáhl do kapsy a vytáhl z ní papír, který vzbouřenci prý dostali v kterémsi zámku, jenže správce pořád otálel, načež poddaní volali, že písemnost může napsat Chvojka, umí to přece, a pan direktor Píč to jenom podepíše. Situace se zdála být uklidněna. Docela ano. Správce dal vyvalit z pivovaru dva sudy, někteří rebelové vybíjeli byty a kanceláře, ostatní popíjeli, Chvojka se hleděl ztratit a osm vojáků taky poznalo, že ono bude nejlíp, když se rychle vypaří. A tehdy si nějaká hlava vzpomněla, že se nad městem tyčí zámek Karlova Koruna. Jenom malé zdržení: stojí za to. V našem pořadu, ale ještě víc ve skutečnosti, pakliže se zde ocitneme.

Zámek si dal postavit jako své letní sídlo na začátku 20. let 18. století hrabě František Ferdinand Kinský, nejvyšší kancléř a nejvyšší lovčí Království českého. Plány zpracoval jeden z nejvýznamnějších barokních stavitelů italského původu Jan Blažej Santini-Aichel. Vlastní stavební práce na zámku řídil pražský architekt František Maxmilián Kaňka. Výstavba zámku trvala jenom tři roky. Když se chýlila ke konci, konala se shodou okolností v Praze korunovace císaře Karla VI. na českého krále. Panovník po korunovačních obřadech poctil nejvyššího kancléře Kinského tím, že přijal pozvání k návštěvě jeho právě dostavěného zámku. Na počest a památku císařovy korunovace a návštěvy v Chlumci nad Cidlinou pojmenoval majitel zámek Karlova Koruna. Samotná stavba má ojedinělý půdorys, který připomíná tvar královské koruny. Skládá se z válcového jádra a tří radiálně nakoso postavených jednopatrových křídel se čtvercovým půdorysem. Za druhé světové války byl zámek těžce poškozen požárem. Po rekonstrukci v 69. roce minulého století byl veřejnosti zpřístupněn. V současné době je zámek opět majetkem rodiny Kinských. Původní expozice byla nahrazena interiérovou, seznamující návštěvníky s dějinami rodu Kinských v portrétech a chovem koní Kinských – chlumeckých plaváků.

Konec odbočky. Před touto Karlovou Korunou stanul v onen březnový den dav tří set, možná čtyř set lidí. Chlumečtí měšťané s ním nesympatizovali, právě naopak. Možná, že padly i nějaké ty nadávky a několik místních mladíků proti venkovanům zaútočilo. V zámku byla posádka o síle třiceti mužů. „Chceme mluvit se správcem Kammlem!“ Zatím výkřiky. Hned na to však padly na zámeckou mříž i kameny. Vojenskému veliteli je jasné, že rebelanty v případě útoku nezastaví, a tak běží za správcem, aby je šel uchlácholit a něco jim slíbit. Správce se váhavě obléká, dělá to pomalu, jako by čekal, že se něco přihodí, co změní jeho osud. Že dojde k něčemu nepředvídanému. A došlo? Došlo. I když to vypadá až neuvěřitelně. Jeden účastník všech akcí u Chlumce nad Cidlinou, o kterém víme jenom to, že to byl důstojník, napsal komusi dopis, ve kterém autenticky popisuje průběh událostí.

„Dnes nalézám první okamžik, kdy mohu podat krátkou zprávu o zdejších událostech. Jsme v opravdové selské válce a tento vzbouřený lid je tak opovážlivý, že nejen zachází velmi tvrdě s venkovským obyvatelstvem (pisatel měl asi na mysli majetné sedláky), nýbrž také do základů ničí a plení nejkrásnější zámky a cokoli nalezne z jejich zařízení, to buď uloupí nebo rozbije a ničí.“ (Pan důstojník si zřejmě nemusel moc vymýšlet. No... on si asi nevymýšlel vůbec.)

„Dne 22. Martii 1775 ve 12 hodin v poledne dostala naše setnina náhle rozkaz k pochodu, neznámo kam a proč. Odešli jsme téhož dne s poloviční výstrojí a prapor shromáždil se následující dne v Týnci nad Labem. Teprve tu jsme se dozvěděli, že musíme táhnout proti té zatracené chátře, když tu bylo mužstvo podělováno dvaceti ostrými patronami. Příštího dne, totiž 24., pochodoval celý prapor k Chlumci a tu jsme již narazili na rebely, kteří sem přišli o hodinu dříve než my, vyplenili vrchnostenskou kancelář i s bytem správcovým, pobrali vše, co mohli unésti, rozbili všechna okna a roztrhali všechny spisy v archivu – nezbývalo konečně než aby ještě zapálili dvůr. Bylo jich asi tři sta mužů. Když pak byli hotovi se dvorem, táhli do zámku Karlova Koruna s úmyslem, že tam budou řádit stejným způsobem a že při tom zavraždí mladého hraběte – desetiletého chlapce, který se však spolu s úředníky spasil útěkem. Ale v tom jsme naštěstí dorazili.“

Něčí štěstí to určitě bylo. Správce Kamml netušil, že se usměje i na něj. Právě v okamžiku, kdy se chystal vyjít s poručíkem ze zámku a odebrat se k bráně, kde na něho čekali vzbouřenci, objevila se u pečlivě zatarasených mříží skupina vojáků na koni. Nikdo nevěděl, odkud jsou a kde se tu vzali. Jako kdyby spadli z nebe. Ale to ještě nebyl konec. To byl teprve začátek. Pravda – začátek konce.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související