581. schůzka: Rychtář

Vývoj událostí předčil jeho obavy. Úplně všechny, i když. přece jenom něco málo. potěšitelného mezi všemi těmi jobovkami. Čerstvá depeše. Od přítele, komisaře Claryho, který právě přesídlil s vojenským štábem z Bydžova do Smiřic. Příjemná zvěst, oku lahodící. V té radostné informaci stálo komisař Clary sděloval, že podporučík Reis (to je ten od Colloredova pluku) právě v Náchodě zatkl rychtáře Antonína Nývlta ze Rtyně a další členy selské vlády. Tolik štěstí najednou. Adjunkt Bienenberg nevěděl honem, jak takového trumfu využít. Teprve po rebelii zaměřil všechny síly na vlastní obranu před výtkami dvora, stejně jako mnozí jiní státní úředníci. Prozatím však udělal to nejjednodušší. Pochlubil se.

S hlubokým uspokojením hlásil tu čerstvou novinu do Prahy: Rtyňský rychtář je hlava a pero celého povstání, u něho se buřiči shromažďovali. Nazývali ho svým nejvyšším představitelem a velitelem. Vedl současně kancelář, vydával rozkazy a dokonce uspořádal řádně vypsanou peněžní sbírku. No, ale snad to ani psát neměl. Přece se každý jeho nadřízený musel ptát, jak to, že v kraji se podařilo utajit tak rozsáhlou činnost před úřady, jejichž byl představitelem. Během vzpoury samotné se nic ani nešustlo, aby o tom hned druhého dne nevěděl nejenom místní vrchní, ale hned několik správců v okolí. A najednou - po týdnu rebelie - objeví podporučík centrum. A kdyby jenom to: vládu s rozsáhlou agendou! Nikdo se nad tím však kupodivu nepozastavil, protože tady byl konečně aspoň nějaký prokazatelný úspěch v pátrání. Všem úředníkům se tak ulevilo, že to muselo být až slyšet. Nesmírně stoupla vážnost armády po tomto činu, konstatuje historik profesor Josef Petráň ve své knize Rebelie.

Nikdo nepomyslil na málo povzbuzující skutečnost, která svědčila spíš o nedostatečné operativnosti jejích důstojníků. Gubernium totiž požádalo už 25. března zemské vojenské velitelství, aby všichni rychtáři a konšelé v krajině, kde začala a odkud se šířila vzpoura – na Teplicku, Náchodsku, Smiřicku, Hoříněvesku a Chlumecku – byli okamžitě zatčeni. Kníže Fürstenberk zasedal se svým štábem u jednoho stolu, v komisi pro potlačení rebelie, aby mohli rozhodovat a zasahovat neprodleně. A přitom podporučík Reis posádkou v Novém Městě nad Metují dostane příkaz až třetího dne k večeru. Civil Bienenberg by za tu dobu bez nesnází stihl dojet do Vídně a zpět. Selské guberno – jak si teď všichni zvykli říkat – mělo tři dny k dobru.

U sochy krále Davida, před vchodem na hřbitov s kostelem sv. Jana Křtitele - ilustrace Václava Fialy z knihy Aloise Jiráska Skaláci|foto:Farnost Rtyně v Podkrkonoší

Armáda vlastně neměla s takovým protivníkem žádné zkušenosti. Stereotypy, ze kterých se skládala vojenská taktika, tady neplatily. Kdyby si úředníci i velitelé uvědomili, že vojsko, které honilo kdejaký stín selského buřiče, přitáhla na zámek knížete Piccolominiho až osm dní poté, co v Náchodě strávily pomalý celý den houfy sedláků, musilo by to pro ně být přímo skličující. „Tak zvaný gubernátor Nývlt rozeslal všem rychtářům panství oběžníky pod záminkou, že jsou předvoláni vrchnostenským plnomocníkem k narovnání robot,“ sděloval služebně podporučík Reis. „V úterek 28. března brzy po ránu skutečně přišlo do hospody pod zámkem na padesát či více rychtářů a sedláků. Považoval jsme za nutné nepustit jich do zámku víc než šest až osm a chtěl jsem být přítomen jednání hospodářského úřadu s nimi. Viděl jsem, kterak gubernátor Nývlt se svým pobočníkem Kozlem, rychtářem z Kostelce, Schreiberem, rychtářem e Svatoňovic, Nývltem, rychtářem z Batňovic a Hejnou, sedlákem ze Rtyně, předložili se zvláštní autoritou zdejšímu vrchnostenskému úřadu návrh na úpravu roboty s podotknutím, že on a jeho společníci z tohoto návrhu nesleví ani v nejmenším, protože jsou nyní pány oni a oni rozhodují. Dále pohrozil, že odtud neodejdou, dokud návrh nebude podepsán. Běda jestli úředníci odmítnou podpis. Pak gubernátor neručí za to, co bude následovat. Zmínění společníci k tomu přisvědčovali gesty a slovy.“

Pan podporučík si jaksi nevěděl rady, žádný konkrétní příkaz k zatýkání zatím nedostal. Sedlákům bylo dáno na srozuměnou, že jejich návrh musí být prohlédnut a úředně zapsán do knih, což nejde tak rychle. Gubernátor na to odpověděl, že počkají třebas do druhého dne, ale běda jestli potom nedostanou podpis! „Mně zatím k večeru doručili rozkaz z Bydžova – ze štábu generála Wallise,“ sděluje nám podporučík Reis, a my víme, že to byl onen opožděný příkaz k zatčení rychtářů v okolí, který za Reisem putoval do Nového Města a odtud do Náchoda. „Hned jsem oznámil vrchnímu své rozhodnutí a dal mu na srozuměnou, že ukládám jménem Její Výsosti císařovny, aby mi byl bez odkladu nápomocen. Dal jsme předvolat sedláky, kteří tu byli ráno, pod záminkou, že jim bude přečten nový patent a podepsán jejich návrh. Mladý, ale talentovaný. Zabezpečil jsem zámek uvnitř i pro případ násilného útoku zvenčí.“

V hospodě pod hradbami čekal velký houf rebelů. „Všechno tak, abych nevzbudil ani v nejmenším podezření. Sedláci přišli naprosto klidni a hovořili mezitím s vrchním a důchodním. Odebral jsem se k nim a uvěznil je v kanceláři.“ Pan podporučík to píše skoro jako reportáž s překvapivými dějovými střihy. „Sedláci přišli naprosto klidni. Uvěznil jsem je v kanceláři. Byl mezi nimi také rychtář z Kyjí Helfleisch, který sem ráno přišel zaplatit kontribuci. On i rychtář z Radče Celba se domnívali, že sem byli předvoláni kvůli úřední záležitosti, a proto se zúčastnili ranního jednání. (Docela obyčejná a poměrně průhledná výmluva.) Oba přišli i nyní, protože jsem předvolal všechny, kteří tu byli ráno. (Velice sofistikované.) Mohu však potvrdit. že Hetfleisch po ránu, dřív než se dostavili ostatní, naříkal na svou bezmocnost. Také vrchnostenští úředníci dosvědčovali, že chtěl, seč mu stačily síly, přidržet obec, aby plnila dosavadní povinnosti proti přání a rozhodnutí guberna. S uvězněnými zůstal také jeden čeledín, která neměl s nimi nic společného, pouze jim přivedl koně“

Když se kácí les, létají třísky...

„Potom večer kolem osmé hledal gubernátora jaksi špion. Chtěl mu dát česky psaný lístek. Zadrželi jsme ho. (Jak operativní.) Ostatní sedláci v hospodě vzali do zaječích ještě v době, kdy jsme zatýkal hlavní rebely. Kolem deváté jsem obdr-žel zprávu, že prý sem míří sedláci, opatřeni puškami, sekyrami a vidlemi - podle nařízení, které jim zanechal gubernátor.“ Naštěstí „to byl jen planý poplach. Zatčení rebelů jsem hned hlásil. Ještě před rozbřeskem byli dopraveni do Nového Města. Potvrzuji, že toto všechno bylo tak a nejinak,“ končí Josef Reis obšírnou právu, která je dnes uložena ve vídeňském státním archivu v písemnostech dvorské válečné rady.

Všechno to začalo ve Rtyni – podobně jako jinde – před několika týdny patentem. Úpický farář Gittliger, když líčí počátky selského guberna v sousedství, dává vinu teplickým, kde „se to vyzdvihlo, ňáký cirkuláře patentu císařskýho odněkud dostali a jemu nerozuměli a tak jedno panství od druhého jsou nakazili.“ Povstání bylo připraveno. Kdy se „nákaza“ rozšířila, to už jsme se od faráře Gittligera nedozvěděli. Úředník Vrchota z panství nedaleko Úpice, ve Vlčici, měl počátkem března „zaručený zprávy“, že tím byl vinen skalský písař.

Správce s ním měl nějaké nedorozumění a vyhodil ho ze služby, načež písař na oplátku sdělil poddaným: „Vrchní vás klame, tají před vámi patent, v němž strojí, že už víc nemáte robotovat. Ukrývá ho v kanceláři; jestli chcete, opatřím vám ho. Ještě dva dny tam budu chodit.“ Potom prý za spropitné z hlavní vlasy cosi sestavil, napsal – a zmizel. Tak (prý) začalo nejproslulejší selské povstání v českých zemích. To je první verze. Ono jich bylo víc. „Brzy po tom, co dal krajský hejtman zatknout některé sedláky v této končině, protože nechtěli robotovat,“ píše historik profesor Josef Petráň, „požadoval teplický farář na své osadnici, k tomu vdově, příliš vysokou částku za pohřeb manžela. Žena si postěžovala vrchnímu a ten vyhledal v čerstvém patentu o štolových taxách, že farář ji skutečně chtěl okrást. Kněz to nenechal bez pomsty, nařkl správce, že zatajuje poddaným patent o svobodě.“ Ono se totiž někdy stávalo, že duchovní a vrchnostenští správci byli na kordy, i když obvykle táhli spolu. Tereziánské patenty nadělaly hodně zlé krve.

Pohled na Rtyni od „rychetské“ kapličky - ilustrace Václava Fialy z knihy Aloise Jiráska Skaláci|foto:Farnost Rtyně v Podkrkonoší

Byli ste nezdvořáci,
milí páni sedláci,
kdo vás bude ctnostem učit,
bude mít práci,
neb tak tvrdé stvoření
a hned od narození
žádnej jest v světě neviděl
v české zemi...

Pan Theodor Nývlt, poslední přímý potomek vzpurného rychtáře, se dívá z fotografie na náhrobku na rtyňském hřbitůvku přes jedno století. Umřel brzo a tak jeho plaché oči neviděly ani první, ani druhou světovou válku, i když se obou dožít mohly. Zůstal jen pomníček u zdi zvonice a vybledlá podobizna tichého, mírného muže. Třeba tak vypadal i jeho předek Antonín, ten odvážný, statečný, spravedlivý člověk. Nebo – snad ne?