9. března  2013 v 15:30  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

586. schůzka: Čas se zastavil

Martin van Meytens: Marie Terezie v rodinném kruhu - Foto: Wikimedia, public domain

Martin van Meytens: Marie Terezie v rodinném kruhuFoto: Wikimedia, public domain

Léta plynula Marii Terezii stejně rychle, jak jí perly růžence klouzají mezi prsty.

Bylo jí šedesát let a když se podívala do zrcadla, pozorovala, jak rychle stárne. V obličeji, poznamenaném jizvami po neštovicích a šrámy po nehodě, kterou zažila před časem v kočáře, se starostmi prohloubily vrásky. Bez zvětšovacího skla už nedokázala rozlišit osoby, i když stály jen několik kroků před ní. Vzhledem ke své korpulentnosti, "ačkoli už téměř nejím ani maso, ani polévku, jenom ovoce a zeleninu" byla čím dál tím méně pohyblivější. Nohy, ačkoli na nich měla pečlivě navlečeny kamaše, vypovídaly stále víc službu. 

Jean-Étienne Liotard: Marie Terezie Habsburská - Foto: Wikimedia, public domain

Jean-Étienne Liotard: Marie Terezie HabsburskáFoto: Wikimedia, public domain

"Začátkem prosince roku 1777 oznámil rakouský vyslanec v Mnichově do Vídně, že Josefův bývalý švagr, jedenapadesátiletý bezdětný kurfiřt Maxmilián Josef je nemocný a že vše nasvědčuje tomu, že se jedná o neštovice. Den před koncem roku si tato nemoc připsala na své konto další oběť." Tuto informaci jsme našli v knize historika Luboše Taraby o Josefovi II. Na Nový rok 1778 se v Hofburku konala obvyklá audience, večer patřil zábavě, Marie Terezie se věnovala oblíbeným kartám a Josef si nezávazně povídal s jednou dvorní dámou, když tu vpadl dovnitř kancléř Kounic. Stačilo několik slov a Marie Terezie se zvedla a šla za synem, aby mu řekla, že bavorský kurfiřt je na pravdě Boží a s ním i starší wittelbašská linie. První Josefova slova byla: "To nám Maxmilián Josef provedl pěkný kousek. Zároveň nám dal grandiózní novoroční dárek!" Už dřív šlo o to, komu jeho země, až zemře, připadne. Byli tu sice Wittelbachové z mladší linie a další příbuzní, ale nároky na Bavorsko si mohlo dělat i Rakousko. Josef byl svého času švagrem zesnulého Maxmiliána Josefa, jenomže jeho manželství - pokud se dobře pamatuji - se sestrou bavorského kurfiřta zrovna moc povedené nebylo. Povedené nepovedené, jako záminka bylo dobré. Kromě toho přičinliví pátrači objevili kdesi v archivu zaprášený dokument, jímž v polovině 15. století udělil císař Zikmund vévodovi Albrechtovi Rakouskému Dolní Bavorsko v léno. On sice existoval taktéž dokument, který tento krok později rušil, ale o tom se už taktně mlčelo.  

"V dubnu 1778. roku se císař Josef odebral do Čech k armádě, která se formovala proti Prusům. Ti vtáhli do Saska a do zbytku Slezska, které jim nepatřilo a chystalo se na Bavorsko." "Přiznávám, že bych dala přednost průměrnému míru před válkou, byť slavnou," svěřila se Marie Terezie svému synu Ferdinandovi, a na kolenou prosila syna Josefa, aby nevynechal žádný pokus, jímž by zabránil ozbrojené srážce. "Válka je přece odporná záležitost; je proti lidskosti a proti štěstí!" Boj začal Fridrich II. Což nebylo ostatně poprvé. I když Marie Terezie věděla, že se tak stane, přece jenom měla strach, až ji překvapí ta Jobova zvěst. "Každé dveře, které přibouchne vítr, každý vůz, který jede o něco rychleji, způsobí, že se začnu třást..." Když dostala zprávu, že v červenci 1778 vpadl pruský král do Čech a že stejně jako ve třech slezských válkách to byl opět on, kdo nyní zahájil válku o bavorské dědictví, naříkala: "Tak teď tedy máme válku, které jsem se bála, a jakou válku! Takovou, v níž se nedá nic vyhrát, jenom všechno ztratit. Musím se přiznat, že jsem spotřebovala veškerou svoji odvahu, všechnu svou naději vkládám jedině v Boha." 

Prusové pochodovali kupředu pomalu, vyhýbali se útokům na rakouská postavení, neměli žádné zázračné zbraně, "vražedné kanóny," kterých se Marie Terezie velice bála. Ani Rakušané do boje nespěchali. Jedni se snažili těm druhým sebrat z polí spoře se vyskytující potraviny. Rakušané říkali válce o bavorské dědictví "švestkový povyk", Prusové zase "bramborová válka." Sotva tato válka začala, pokoušela se ji císařovna ukončit. Bez předchozího souhlasu svého spoluvládce, ale se souhlasem svého státního kancléře vyslala k pruskému králi mírového vyjednávače. "Má přání směřují k tomu, aby se znovu navázala a do konce dovedla jednání, jež vedlo až do této chvíle Jeho Veličenstvo císař a jež byla k mému velkému politování přerušena." Byla ochotná se sama ponížit, vrhnout se (podle vlastních slov) pruskému panovníkovi k nohám, jen aby ho přiměla k uzavření míru už proto, že její syn (jak poznala) není žádný vojenský génius. 

Bernhard Rode: Olejomalba Fridrich II. a polní lékař ve válce o bavorské dědictví - Foto: Wikimedia, public domain

Bernhard Rode: Olejomalba Fridrich II. a polní lékař ve válce o bavorské dědictvíFoto: Wikimedia, public domain

"Můj pane bratře a bratranče!" tak začínal její dopis pruskému králi Fridrichovi. Takhle to tam opravdu stálo: bratře a bratranče. "Podnikám tento krok bez vědomí svého císařského syna a prosím Vaši Výsost, ať už věc dopadne jakkoli, aby toto tajemství před světem uchovala." Marie Terezie tomu Prusovi vysvětlila, že Josef vyjednávání přerušil k její velké lítosti, proto ať je Fridrich "znovu připraven k rozhovorům pro blaho lidského pokolení a našich rodin." V té době byl Josef vzdálen od pruského krále na dosah dělové střely. Přesto jeho největším nepřítelem byla jeho stará matka ve Vídni. Jak rychle se Josef dozvěděl, co mu maminka provedla? Velice rychle. Musel se cítit podveden a potupen. Takhle si nechat ukrást válku... Zuřil. Do zad mu vpadla osoba nejbližší. Stará dáma v Hofburku ho prostě zesměšnila, zacházela s ním jako se školákem, kterému se nedá nedůvěřovat. A přitom mu ještě napsala: "Je mi jedno, jestli se ostuda sveze po mých šedinách." "Po jejích?! Po mých! Je to ta nejhanebnější demarše, jakou si mohl kdo vymyslet!" "Musím zařídit věc tak, aby vedly k cíli a neškodily. Je třeba sklonit hlavu, zachránit aspoň trosky a poddané, kteří nám zbyli, učinit šťastnějšími."
 

V první chvíli Josef jako malé dítě vyhrožoval, že odjede k bratrovi Leopoldovi do Florencie a matka že ho už nikdy neuvidí. "Začneš-li tím, že vrátíš klid, mír a štěstí těm, kteří si to zaslouží, získáš tak větší slávu než všemi tituly dobyvatele!" Císař musel mít pocit, že ho postavili pod kuratelu. Stále tvrdohlavěji trval na svých námitkách. Matku to rozhořčilo do té míry, že v dodatku ke své závěti zakázala, aby jí rodina vůbec šla na pohřeb. Jedné své důvěrnici si postěžovala: "Jsem na duši i na těle naplněná neutěšitelným zármutkem. Nemůžu už říkat nic než: Staň se vůle Tvá!" Chmurné myšlenky přetrhl císaři jeho protivník, reagující na iniciativu Marie Terezie. Na jedné straně se muselo Rakousko stáhnout z větší části obsazených bavorských území a přiznat Prusku následnictví Hohenzollernů v markrabstvích Ansbach a Bayreuth, na druhé straně nabídl Fridrich Rakousku jako "bolestné" za ukončení války malou část bavorského pohraničí jižně od Innu a Salzachu. Tomu kusu území - popravdě docela bohatému a výnosnému - se říkalo Innviertel neboli Innská čtvrť. Spadalo do něj i město Braunau na Innu (mimochodem -o více než stovku let později se v něm narodil nejhorší diktátor na této planetě). "Je to jen nepatrná věc," hádal se neustále Josef se svou matkou, "když si člověk pomyslí, co všechno by se mohlo podařit." "Není to nejskvělejší dílo mé zahraniční politiky, ale rozhodně nejsvědomitější a nejužitečnější pro celou monarchii." 

Nastolení míru bylo posledním politickým činem v životě panovnice. Její starostí teď bylo, aby čas, který jí zbýval, využila pro přípravu na smrt, která pro ni znamenala přechod do věčného života. "Člověk je šťastný jen do té míry, do jaké koná svou povinnost, jak vykonává své povolání a je pánem svých vášní a sklonů. Povolání vládnout, to je strašlivě zodpovědný úřad, kde za jeden uspokojivý okamžik má člověk sto strastiplných." (Marie Terezie)
Tyto a podobné řeči vedou politikové dodneška. (Skoro se chce vyslovit podiv, proč do takového utrpení vlastně lezou.) Až do poslední chvíle (i když okamžiky uspokojení byly stále řidší) se snažila Marie Terezie konat svou povinnost. "Ale už na tu práci nestačím. Má činorodost je pryč. Když teď pracuji, potřebuji dvojnásobek doby, než jakou jsem potřebovala dříve, abych splnila své pensum." Stávalo se, že nadělala kaňky, a jednou vylila na akta dvorní válečné rady kávu. "Také sloh a písmenka už nejsou nejlepší, protože ruce a oči mi sem tam všechno pokroutí a pokřiví." 

Osobní lékař Marie Terezie von Störck - Foto: Wikimedia, public domain

Osobní lékař Marie Terezie von StörckFoto: Wikimedia, public domain

Pracovat a modlit se bylo a zůstalo životním příkazem Marie Terezie. Čím byla starší, tím víc si uvědomovala, že musí dělat obojí, aby se zasloužila o pozemskou říši kolem sebe a zasloužila si říši nebeskou. "Třesu se při pomyšlení na strašlivé vyúčtování, jež budu muset jednou vykonat. Ve věcech náboženských, duchovních, právních, ve výchově dětí a ve státních povinnostech se necítím obzvlášť vinna, obžalovávám se však ze všech nevědomých cizích zapomenutých hříchů a vyznávám se před Bohem, že jsem vinna všemi svými chybami, všemi válkami, jež jsem v životě ve své zpupnosti započala, nenávistí, hněvem, těžkopádností, měkkostí, pomluvami vůči svým bližníma malou dobročinností." To napsala na lístek, který vložila do své modlitební knížky. O Dušičkách roku 1780 navštívila Marie Terezie jako vždy rodinnou hrobku v kryptě kapucínského kláštera. "Dušičky jsou velký den zbožnosti, pro mne ještě víc než pro ostatní, protože jsem tak stará." Trpěla pokročilým revmatismem, byla obtloustlá a dýchavičná a už delší dobu nedokázala chodit po schodech. Sloužící ji museli spouštět dolů v křesle pomocí kladkového mechanismu. Ten se při zpáteční cestě zasekl - císařovna v tom viděla jasné znamení blížícího se konce. "Hrobka mě už nechce vydat."
 

Josef jejím nářkům moc nevěřil. Za zhoršujícím se matčiným zdravotním stavem viděl předstírání, které mu mělo zabránit v plánované cestě do Anglie a Nizozemí. Důkaz měl po ruce: Necelý týden po Dušičkách se třiašedesátiletá panovnice dala odvézt na lov bažantů, i když dřív se loveckým zábavám vyhýbala. Tentokrát chtěla být bezpodmínečně u toho, hodlala přihlížet loveckým radovánkám a ukázat účastníkům honu Artemidinu sochu, kterou právě nechala postavit do parku. Účastníky lovu překvapil déšť, při němž Marie Terezie ve svém otevřeném voze prochladla. Nebrala to ale nijak vážně, nechtěla rodinu lekat. "Zařídila jsem se podle poslední módy, protože jsem si přivodila nachlazení, jaké teď mají mé dcery a všichni lidé. Nemyslete si, že jsem nemocná. Zachovávám obvyklou životosprávu, je mi jen nevolno, ale nejsem pacientka." Její zdraví se však horšilo den ode dne. "Nemoci je třeba přijímat s oddaným duchem a s trpělivostí, jíž je člověk svému stvořiteli dlužen." Přivolala k sobě zpovědníka a chtěla se dát zaopatřit svátostmi umírajících, Josef ale podání posledního pomazání zakázal - povolil je teprve o dva dny později, když se její stav dále pronikavě zhoršoval. "Vím, že nemám naději se uzdravit. Proti smrti není léku, a až přijde naše hodinka, nikdo nás nezachrání."  

Josef začal brát její nemoc konečně vážně. Po všechna léta mu byla matka jedinou osobou, ke které cítil opravdový vztah, když pomineme jeho první manželku a dcerku. Proto zredukoval veškerou pozornost pouze na umírajícího člověka, svádějícího ve velkém sále v Hofburku svůj poslední zápas. Dny a noci trávil u matčina lože, on, který se jí v poslední době vyhýbal, a pokoušel se ji konejšit v jejím bolestivém umírání. Tento přísný a chladný muž plakal a své slzy se nesnažil před okolím skrývat. Ke všem chronickým potížím nemocné se přidal akutní katar průdušek a záchvaty kašle a dušnosti. Osobní lékař von Störck jí pustil žilou, čímž jí samozřejmě vůbec nepomohl, její stav se nadále horšil. Navíc se dostavila prudká horečka. Všichni zůstávali vůči nemoci bezmocní. I samotná Marie Terezie (jejíž energie byla jinak nevyčerpatelná) počítala dny a hodiny neúprosného času. Umírající císařovna dala své děti v ochranu nejstaršího: "Předávám ti je. Buď jim otcem!" Pak ho napomenula, aby se nikdy nepustil víry svých otců. "Chci se podívat smrti do tváře," řekl Josef oné noci, kterou naposledy strávili společně. 

Přesunul císařovnu v její pohodlné lenošce k oknu, protože chtěla ještě jednou vyhlédnout ven. Těžká dušnost a zhoršující se činnost srdce ji naprosto vyčerpaly. V té chvíli u ní byl syn Josef, syn Maxmilián a zeť Albert. Přenesli ji na lože. Josefovi se zdálo, že ji neuložili správně: "Vaše Milost neleží dobře." Odpověděla: "Dosti dobře k tomu, abych zemřela." To byla její poslední slova. Její čas se zastavil dne 29. listopadu 1780 před 21. hodinou. Zemřela ve věku 63 let, 6 měsíců a 16 dnů tam, kde se narodila - ve vídeňském Hofburku, v pokoji leopoldinského traktu. Byl konec. Josef usedl k listu papíru a psal svému bratrovi do Florencie: "Milý bratře, jsem včerejším ceremoniálem tak sklíčen že Ti o tom nejsem schopen říct ani slovo. Tento pohřeb byl tak strašnou událostí, že si jeho dosah ještě nedovedeme představit. Čtyřicet let připoutání, předmět mého života a mé vděčnosti za všechny dobré skutky, to je ztráta, kterou nelze pochopit, s níž se nelze smířit. Pokud jde o mé postavení v životě, všechno se rozpadlo a stojím téměř sám ve světě. Prozřetelnost mi vzala ženu a děti, otce a matku. Nechť mi zůstane aspoň tvé přátelství, o to Tě z hloubi srdce prosím."  

Náhrobek Marie Terezie a Františka I. v rodinné kryptě ve Vídni (foto georges Jansoone) - Foto: licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Náhrobek Marie Terezie a Františka I. v rodinné kryptě ve Vídni (foto georges Jansoone)Foto: licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Pohřeb Marie Terezie se konal 3. prosince 1780. Byla uložena v císařské hrobce u kapucínů ve Vídni po boku svého manžela. Nádherný cínový sarkofág byl vytvořen už před třiceti lety. Na jeho víku jsou plastiky císaře a císařovny, nikoli ve strnulé poloze, ale pololežící, v družném rozhovoru, u hlav mají anděla s pozounem. Zpráva o úmrtí Marie Terezie se rychle rozšířila do měst a vesnic monarchie. V Praze začaly zvonit hrany a tři dny se v chrámu svaté-ho Víta konaly smuteční obřady. V Brně se sloužily smuteční mše v kostele svatého Jakuba a v Olomouci v kapucínském dómu. Ve všech dědičných zemích probíhalo smuteční loučení, jenomže lidé smutní nebyli. (Což je poněkud divné zjištění.) V samotné Vídni, ve městě, na kterém si mrtvá tak zakládala, postrádaly obřady truchlivou hloubku, jež by se předpokládala. (To je ještě podivnější.) Vídeňané neprojevili dostatek lítosti nad smrtí císařovny, byli lhostejní. (Což je snad nejpodivnější.) 

Dávali tak najevo zejména svůj nesouhlas i s nápojovou daní, kterou Marie Terezie stačila ještě zavést. Český historik František Martin Pelcl, který zažil poslední léta vlády Marie Terezie, o tom napsal ve svých Pamětech: "Vídni se choval lid při jejím pohřbu tak nevázaně a posměšně, že jej museli utišit a místy rozehnat vojskem. Lidé křičeli hlasitě: Udusila se daněmi, které nám uložila! Někteří si zulámali při těch bouřlivých výtržnostech ruku nebo nohu. Vídeňský lid byl tak rozpustilý, že pověsil na císařovy pokoje nápis: Josef I. byl vždy galant, Josef II. je vždy tyran!" Nastupující panovník se na nevděčnou Vídeň zlobil. Veřejně prohlásil: "Vidím, že obyvatelé Vídně nejsou mé matce vděčni a že nejsou nakloněni ani mně. Češi snad mne budou milovat více!." 


Zvětšit mapu
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: obnovená premiéra na Dvojce v pondělí–pátek 20:00; reprízy nejlepších dílů v neděli 08:04  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 21. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1217. schůzka: Poslední etapa na cestě ke svobodě

    Ještě v polovině roku 1918, čtyři měsíce před rozhodnutím, bylo Německo před výhrou. Okupovalo ohromný kus severní Francie a k tomu mnohonásobně větší území na východě Evropy, ukořistěné podepsáním brestlitevského ...

     
  • 14. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1216. schůzka: První bitva legií československých

    Československé legie si prošly v Rusku nejprve těžkým křtem bitvy u Zborova, aby posléze poté, co si vydobyly jméno, uvízly v zemi rozpolcené občanskou válkou, zmítající se v chaosu bolševické revoluce. Jejich cesta...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas