6. schůzka: Člověk doby bronzové

Na své cestě našimi dějinami opouštíme dnes dobu kamennou a ocitáme se na prahu kovové doby. Její jméno zvoní bronzem.

Byl to proces, nebo náhoda?

S objevem bronzu nebylo hned tak hrr... Nebyla to jenom jednorázová záležitost, odstartovaná okamžikem, kdy se podařilo vytavit kov... Byl to proces, který trval staletí. Do první slitiny kovů musel člověk vložit kromě zručnosti především myšlenkové úsilí, kterým dal dohromady nejméně čtyři objevy.
Za prvé: Měď´je kujná!
Za druhé: Dá se tavit!
Za třetí: Lze ji získat pálením z rudy!
A za čtvrté: Je možné vyrobit slitinu mědi, nejlíp tak, že se přidá nevysoké procento cínu, a nový kov je pak snáz zpracovatelný, přitom trvanlivější a kvalitnější!
Jak jednoduché! Jak geniální.

Přírodní měď - to byl zpočátku pro lidi jenom takový lepší druh nerostu. Hmota se dala kováním tvarovat, roztepávat na pláty, vytahovat do délky. Ukázalo se však, že když se měď zahřeje, tak se stává tvárnější než hrnčířská hlína, dokonce se mění v jakousi těžkou tekutinu a přijme podobu jakékoli formy, do které je nalita. A když vychladne a ztuhne, tak si svůj nový tvar podrží. A nejenom to - dá se brousit dokonce líp než pazourek. Jenomže - v čistém stavu se měď v přírodě vyskytovala jenom zřídka. Člověk brzy zjistil, že zahříváním některých hornin ji může získat ve větším množství. Kov sice v kameni neviděl, ale naštěstí měly nerosty pestrý vzhled, a ten ho zaujal. Rudy stříbra, olova, cínu, mědi, antimonu, arsenu pravěkého člověka lákaly... vyráběl z nich ozdoby a taky barviva. Už dlouho předtím, než je poprvé vložil o ohně, tak je sbíral. K první tavbě došlo asi bezděčně. Odtud už musela být cesta k bronzu krátká.

Nestačilo jenom „vynalézt“ tavbu. Bylo zapotřebí dalšího vynálezu, tavicí pece. Asi to zase byla náhoda, že i nepatrné přidání cínu zvyšuje tvrdost mědi a zároveň snižuje bod tání. Pouhá polovina jednoho procenta cínu zvýší tvrdost mědi čtyřikrát, 10 procent cínu osmkrát. Když cín tvoří ve slitině 13 procent, snižuje se bod tání bronzu skoro o tři sta procent. Naši kovolijci z doby bronzové dosáhli, pokud se to tak dá říct, mezinárodního úspěchu. Jejich "Czech made" bronzový sortiment se našel až v Anglii. Ono "Czech made" chápejte v uvozovkách. Kdyby měl být náš bronzový exportér uveden jménem, muselo by to být jméno Únětice.

Objev na konci 19. století

Únětice. Vesnice pár kilometrů od Roztok u Prahy. Taková humna hlavního města. V roce 1879 tady bylo objeveno velké pohřebiště lidí ze starší doby bronzové. Další byla nalezena v Podkrušnohoří, ve východních Čechách, na jižní Moravě, ale i daleko za našimi hranicemi. Únětičtí lidé žili v miniaturních vsích s pěti až sedmi kůlovými chalupami. Podle pohřebišť se soudí, že tyto osady mohly být domovem pro čtyřicet až osmdesát obyvatel.

Archeologové však našli vedle nadzemních kůlových domů o ploše kolem třicet metrů čtverečních i pozůstatky mnohem větších stavení s plošnou rozlohou třikrát větší. Šlo o shromaždiště? Nebo o honosné příbytků náčelníků? Nevíme. Nevíme toho víc. Ještě tak nejspolehlivější svědectví vydávají hroby. Naši dávní předkové z doby bronzové nám svými památkami odkázali... něco jako neutříděný zmatek. Čerta starého se starali, jaké problémy budou za nějakých pět tisíciletí mít jejich potomci s vymýšlení systému. Nejspíš by se náramně divili, kdyby se dověděli, že jsme je přejmenovali na kulturu únětickou. To byla hlavní a neobyčejně významná kultura z počátku doby bronzové.

Poprvé a naposled v pravěkých dějinách se Čechy staly jakýmsi centrem pro celou střední Evropu. Keramika byla zdobená střídmě, s jakýmsi cudným vkusem, ale vypracovaná perfektně. Poznávací znamení: typickým tvarem byly hrnečky s ouškem dole. Své mrtvé pohřbívali Únětičtí ve skrčené poloze, ale nic nového pod sluncem. Skrčenci byli i ze starší doby.

Ze starší doby bronzové cestujeme do téže doby, ale střední. Jsme na návštěvě u lidí kultury mohylové. Těch kultur vlastně bylo víc. Jejich nejvýraznějším znakem byly právě mohyly... jakési miniaturní pyramidy nad hroby. Osídlení: hlavně západní a jižní Čechy. Zemědělci, pastevci, chovatelé skotu. Jsou považováni za jakési předchůdce Keltů. Faktem je, že se pozdější Keltové vynořili z anonymity na přibližně stejném území.

Mladší doba bronzová: Kultura knovízská. V lecčems záhadná. Je nazvána podle obce Knovíze blízko Slaného ve středních Čechách, její lidé žili od centra směrem na severozápad Čech, přibližně od Kolína po Krušné hory. Pozoruhodné znaky: husté nakupení sídlišť, ale málo stop po obydlích a málo hrobů. Časté nepříliš pietní zacházení s mrtvolami. Stopy po lidojedství.

Na světě žije na pět miliard lidí. Mluvím o dnešním světě, samozřejmě. Skoro polovina se dorozumívá způsobem, ve kterém je utajený tentýž jazykový základ. Ještě před šesti tisíci lety mluvili předkové našich předků touž pravěkou řečí. Kdysi existoval jeden indoevropský jazyk. Pro dnešní jazykovědce je příbuznost kupříkladu češtiny s indickými a íránskými jazyky evidentní. Jaký byl ten prajazyk? Vědci se pokoušejí srovnáváním desítek rozdílných jazyků o jeho rekonstrukci. Podařilo se už sestavil jakými základní slovník Indoevropanů - je v něm asi 960 výrazů.

Pokusme se spolu s nimi o rekonstrukci jediného slova: sníh. Sněg, snow, Schnee, sneo, sneiws, sniegas, neige, neve, nix, ninctu... Po rozboru se zrodilo přepokládané indoevropské slovo... píše se to: „sneigwh“. Jazykový rozbor však poučil i prehistoriky, kteří si dodnes marně lámou hlavu nad tím, kde byla pravlast indoevropského plemene: museli z vlastní zkušenosti dobře znát sníh!

Svět se točí

Spirála. Bronzová spirála, samozřejmě, i když brzy se začaly používat i jiné, dražší kovy. Ta spirála připomíná nejenom sluneční kotouč, ale kotouč vůbec. Kruh. Kolo.

Kolo. Převratný vynález. Nejstarší doklady o existenci kola na našem území pocházejí právě z doby bronzové, i když se dá předpokládat, že je lidé znali v mladší době kamenné. Kola byla buď z jednoho kusu dřeva, anebo pospojovaná ze tří částí. Nasazovala se na osu, která se také otáčela. Některá kola už měla "pneumatiku": koženou bandáž, připevněnou měděnými hřeby.

V údolí Indu, stejně jako ve Švédsku, jezdily v té době vozy s pružnými koženými závěsy, které tlumily otřesy.
Kámen. Bronz. Pak se objevilo: železo. Na dobu kamennou, bronzovou a železnou rozdělil prehistorii dánský archeolog Thomsen. To jeho dělení z první poloviny předminulého století používáme dodnes, i když není nejpřesnější. Kámen, bronz, železo, tedy suroviny užívané k výrobě nástrojů a předmětů, mají ve vývoji roli druhotnou. Ale my žádnou dobu přejmenovávat nebudeme.