611. schůzka: Ples, posléze Josefstadt, nyní Josefov

20 fotografií

„Dne 15. února roku 1763 se sešli v loveckém zámečku Hubertusburku nedaleko Lipska zástupci Saska, Rakouska a Pruska, aby ukončili sedmiletou válku a uzavřeli mír. Hubertusburský mír přes všechnu snahu rakouských vyjednávačů potvrdil v Evropě status quo, to jest pruskou okupaci Slezska a Kladska. Odstoupením obou území ztratilo Rakousko i tři významné pevnosti: Kladsko, Nisu a Svídnici. Rakousku tak nastaly starosti, jak zabezpečit vojensky Čechy přes další expanzí Pruska. Proto byly postaveny tři pevnosti: Hradec Králové, Josefov a Terezín. Josefovská pevnost měla z nich být nejmohutnější a nejdokonalejší. Strategickou výhodnost navrženého místa musíme posuzovat především z hlediska tehdejšího způsobu vedení války. V případě Josefova byla násobena blízkostí říšských hranic na česko-kladském pomezí, přirozeným vyvýšením terénu nad okolní krajinou a soutokem řek Labe, Úpy a Metuje, které samy o sobě byly značnou vojenskou překážkou a zároveň skýtaly možnost zatopit krajinu v případě obležení.“

Krátce po skončení sedmileté to měl být maršál Daun, podle jiných zpráv generálové Haddik, Laudon a Lacy, kteří navrhli zřídit pevnost při Labi. Není tak důležité, v jakém pořadí to pány napadly, ale nápady to byly dva. Tím byl zavdán námět ke sporu, zda na pevnost přestavět Hradec Králové (otcem této myšlenky byl Daun), nebo vybudovat zcela novou pevnost poblíž Jaroměře (o to se zasazovala již zmíněná generálská trojice). Prestižnost sporu podtrhl fakt, že k němu byli přizváni francouzští inženýři, tehdy proslulí stavitelé opevnění. V jejich řadách se poprvé setkáváme s kapitánem Querlondem. Panu kapitánovi se zamlouvala krajina kolem Jaroměře, jenomže převážily finanční důvody, a přednost dostala lacinější přestavba Hradce Králové. Na tomto rozhodnutí měl svůj podíl (jako čerstvý spoluvladař své matky) i Josef II. „Sám ale musel cítit, že zvítězilo kompromisní řešení a myšlenky na stavbu nové pevnosti se nevzdal. Potvrzují to i jeho časté cesty do východních Čech, kde sledoval nejenom postup prací na hradecké pevnosti, ale zajížděl přitom až na Jaroměřsko a zkoumal tam terén.“

Mezitím se u Hradce pilně bouralo a stavělo. Už od roku 1766 se rozeběhlo vykupování pozemků a geodetické práce, na které navázaly práce stavební. Aby bylo získáno místo pro novou pevnost, byla zbořena dosavadní předměstí, což představovalo vážný zásah do městské aglomerace – beze zbytky byly také odstraněny staré švédské šance. Zároveň byly odstartovány práce na regulaci Labe a Orlice tak, aby bylo možné jejich vodu použít pro zaplavování pevnostních příkopů i rozsáhlých ploch před hradbami. Město postupně obklopil mírně nepravidelný osmiúhelník pevnostních valů, které byly nasypávány bez armování, ze zeminy získané rozebráním vrchu Rožberk, z něhož by bylo možné pevnost ohrozit dělostřeleckou palbou. Z valů vystupovalo osm mohutných bastionů. Obranyschopnosti toto opevnění dosáhlo už v roce 1778, ještě před vypuknutím takzvané bramborové války, během níž čerstvě dobudovaná pevnost Hradec Králové tvořila silný opěrný bod proti Kladskému výběžku. Na druhé straně se projevila její nevýhodná strategická poloha. Byla to sice dobrá pevnost, jenže ležela příliš hluboko uprostřed vlastního území - nepříteli byla tím pádem podstoupena značná část severovýchodních Čech pro zásobování a přezimování. Na základě těchto zkušeností se přistoupilo k výstavbě nové pevnosti, která dostala jméno podle vesnice, u níž měla stát – Ples.

„Bramborová válka a obranná taktika generála Lacyho (který mezitím povýšil na maršála), rozhodly o stavbě pevnosti Plesu. Opětovně se prokázalo, jak snadno lze do Čech proniknout a jak klíčovou roli pro jejich obranu může sehrát opevněná pozice u Jaroměře. Proto se v létě roku 1779 znovu vydal Josef II. s maršály Haddikem a Laudonem na cesty a tentokrát projel celé pohraničí severních a severovýchodních Čech. Během cesty si psal deník a pro svou matku pak zpracoval memorandum, ve kterém zdůraznil nutnost vybudování dvou pevností – pozdějšího Josefova a Terezína. O stavbě těchto pevností se definitivně rozhodlo ještě koncem téhož roku a za několik měsíců již začaly na Plese první stavební práce.“

Vesnice Ples stála na dohled od Jaroměře přes 600 let. Vladykové Plesové Heřmanští tu měli dvě tvrze s kostelem a kaplí. Císařským rozkazem o expropriaci (vyvlastnění) koupila celé smiřické panství i s Plesem císařská komora. V Plesu to znamenalo sto dvacet domovních čísel. Tam, kde rolníci obdělávali svoje políčka, měl v blízké budoucnosti panovat čilý stavební ruch a později řinčet zbraně a hřmět děla. Obyvatelé se museli vystěhovat (nejvíce jich odešlo do Nového Plesu a do Třebechovic, kde jejich potomci žijí dodnes). „Stavba pevnosti, to nebyla idyla, ale pravý babylón. Přicházeli sem pracovat tisíce lidí z celé Evropy. Všichni byli vázáni přísahou nejpřísnější mlčenlivosti. Ten, kdo mluvil, kdo vyzradil, ten byl pověšen, jako například tesař Ignác z Pardubic. Byl najat, aby řídil kácení dříví v albrechtických lesích. Podle Smolné knihy města Pardubic byl obžalován jako zloděj pevnostních plánů pro velezradu. Byl popraven a pro výstrahu jeho tělo viselo na šibenici skoro tři měsíce.“

Stavělo se rychle, nic se zbytečně nezdržovalo. Za dělníky přicházeli do pevnosti řemeslníci, obchodníci a spekulanti. V celém obvodu budoucí pevnosti se stavěly tesařské, kolářské, kovářské a jiné dílny. Vojenská správa zřizovala dřevěné baráky pro očekávané vojsko a vystěhovaná pleská stavení byla opravována a upravována pro důstojníky a úředníky. Stavba největší pevnosti u nás musela spolknout spoustu materiálu... A také že polykala. Kvalitní hlíny poskytovaly surovinu pro cihelny, postavené na druhém břehu Labe. Stavebním kamenem byl pískovec z okolí Dubence a Choustníkova Hradiště. Spotřebovalo se i velké množství vápna a dřeva. Své bohatství vydaly lesy albrechtické, náchodské, debrnovské a les Království u Dvora Králové. „V říjnu roku 1780 zavítal na ples císař Josef II. Předtím se zastavil v Hradci Králové. Za velké účasti položil v Plesu základní kámen v místech, kde později stála Jaroměřská brána. Podle starého zvyku byly do kamene vloženy běžné peníze tehdejší doby, zlaté, stříbrné i měděné, a kámen byl zapuštěn do základů, císař podepsal i zakládací listinu.“

Hned nato odjel Josef II. v doprovodu své družiny k Litoměřicům a tady položil základní kámen k pevnosti Theresienstadt neboli Terezín. „Při stavbě pevnosti Ples bylo nutno přeložit řečiště Labe a Metuje směrem k severu. Oba toky byly napřímeny a regulovány. Řečiště Labe bylo značně zkráceno a ústí Metuje do Labe posunuto asi o 700 metrů.“ Nikoli už kapitán, ale generál Ludvík Querlonde du Hamel skloubil v případě josefovské pevnosti v jeden celek dva opevňovací systémy, nadzemní a podzemní. Nadzemní část se skládá ze tří částí: Horní pevnost. Měla podobu podélného bastionového osmiúhelníku v obvodu asi tří kilometrů na táhlém návrší nad Labem. je obehnána dvojím hradebním okruhem a složitou soustavou valů a příkopů. K vnitřnímu okruhu jsou po celém obvodu pevnosti přistavěny jako poslední obranný val kasárna. Ta měla sklápěcí střechy – sklopením vznikla široká cesta, po níž mohla přejíždět děla a pochodovat oddíly vojáků. Podlahy půd byly z tlusté vrstvy udusané hlíny – až jeden a půl metrů silné. Měly tlumit a zachycovat případné nepřátelské střely a spolu s masivním stropem měly za úkol chránit vojáky v kasárnách. Ti mohli klidně spát, protože neslyšeli žádný hluk. Na hradbě pevnosti bylo možno umístit až 360 děl a střílet odtud na nepřítele, kdyby pronikl až do pevnosti.

Dolní pevnost: Nacházela se na pravém břehu Labe a byla chráněna od severu korunní hradbou. Měla zabránit, aby nepřítel pronikl do předmostí a ke stavidlům na Labi a Metuji, jejichž pomocí mohlo být zatopeno široké předpolí pevnosti. A ještě je tu třetí nadzemní stavba: tvrz Brdce. To byla rohová stavba, která přiléhala k vlastní pevnosti. Měla chránit mírné návrší. Kdyby nepřítel tuto tvrz obsadil, tak mohl odtud dělostřelecky ostřelovat pevnost. Pod hradebním valem pevnosti je rozsáhlá spleť prostor a chodeb, kasematy, křižovatky a rozcestí. V celkové délce třiceti kilometrů. Prostory se rozlišovaly na skladištní, obranné a ubytovací. Stavební plány udávají v chodbách asi 19 000 dveří, které dělí chodby na jednotlivé rajóny. Nejníže položená chodba je v hloubce třiadvaceti metrů. Chodby jsou pečlivě vydlážděny a dodnes se neví, jak je provedeno větrání. Vzduch je tu čistý, někdy vzniká i průvan. Teplota vzduchu se pohybuje od desíti do třinácti stupňů. Každá chodba má svůj trativod, místy jsou tvory ve skále, aby hornina mohla dýchat. „Systém chodeb je doplněn četnými naslouchacími chodbami. Ty jsou vysunuty daleko do předpolí pevnosti. Mají rovné stropy a vyúsťují v komínky. Tenké kamenné desky na komíncích zastávají funkci desky resonanční a přenášely zvuky shora. V chodbičkách seděli speciálně vycvičení vojáci a bedlivě naslouchali, co se nad nimi děje. Bezpečně zjistili pohyb dělostřelectva, jezdectva i pěchoty.“ Zprávy o pohybu nepřátelských vojsk předávali veliteli. Ještě dnes jsou tyto chodby v poměrně dobrém stavu. „Podle legendy mělo být pod náměstím stejné druhé náměstí. Pevnostní plány však tuto domněnku vyvracejí. Podobně se jen vyprávělo, že z josefovské pevnosti vedla chodba až do Hradce Králové.“

Miny v podzemních chodbách

Neodmyslitelnou součástí podzemních chodeb jsou miny a pece. Miny jsou chodbičky 50 až 60 metrů dlouhé a každá z nich měla jiný stupeň stoupání – rozvětvují se v podobě rozmarýny a jsou zakončeny komůrkou neboli pecí. V případě, že by se nepřítel přiblížil k pevnosti, navalily se do pecí sudy střelného prachu a vedly se od nich zápalné šňůry zpět do spojovacích chodeb, k takzvaným odpalovacím kufrům. V nich seděli vojáci - minéři, a na rozkaz šňůry zapalovali a pece vyhazovali do vzduchu. V chodbičkách jsou na stěnách zářezy ve střech až šesti sledech za sebou. Do zářezu nejvzdálenějšího od spojovací chodby se nasucho nakladly cihly, aby po vznícení prachu nemohl tlak plynu proniknout do chodeb, nýbrž ven. Měli to zkrátka promyšlené do detailu. Když by se dostal nepřítel až do předpolí pevnosti, byl by ničen jednotlivými výbuchy podzemních náloží. A žádná drobná pyrotechnika by to nebyla: podle tehdejších výpočtů by zničil jeden jediný výbuch až 700 nepřátelských vojáků. Aby velitel věděl, kdy má kterou minu dát vyhodit do povětří, dostával zprávy z odposlouchávacích chodeb. Soustava podkopů s naslouchacími a výbušnými komorami byla v Josefově uskutečněna ve velkém rozsahu a stala se ojedinělou v celé Evropě.

Stavba pokračovala obdivuhodným tempem. Císař Josef II. osobně prověřoval postup výstavby a jeho krátkodobé návštěvy jsou zaznamenány v 80. letech takřka každý rok. K některé z těchto návštěv se váže i vyprávění z Babičky Boženy Němcové. „A císaře Josefa jste osobně znala? ptal se jeden z mlečů babičky. Jakpak bych ho neznala, vždyť jsem s ním mluvil; vždyť mi tuhleten tolar vlastní rukou dal, řekla babička berouc na granátech zavěšený tolar do ruky. Když se stavěl Nový Ples... jako Josefov... byla jsem výrostek. Povídalo se o něm všude, a kdo ho viděl, vážil si toho jak nevím čeho. Moje kmotra se živila děláním vlněných houní, chodila je prodávat do Plesu. Když máma viděla, že má těžké břímě, řekla, aby jí pomohla. Před Plesem jsem si sedly na srovnaná dřeva a obouvaly jsme se – tu vidíme, jak jakýsi pán přichází k nám. V ruce nesl cosi podobného floutně, chvilku po chvilce si to klad k tváři a začal se pomalu kolem dokola točit. Kmotra mi řekla, že to není žádná floutna, že to má takovou rourku a v ní je sklíčko a skrze to se dívá, a to prý je daleko vidět. To všude vidí, kde a kdo co dělá. Kam jdete a co nesete? Jářku, do Plesu neseme dílo, řekla kmotra. Vlněné houně, panáčku, na přikrývání, snad by se vám některá líbila. Je to tvoje dcera? Ne, kmotřina, řekla kmotra, a pán se na mne pěkně podíval: jaktěživa jsem neviděla tak pěkné modré oči, nic jinak než jako chrpa. A pak ještě kmotra řekla: Madla myslela, že jste muzikant, já jí pověděla, kdo jste. A ty to víš? Já nevím, jak vám říkají, na to kmotra, ale vy jste jeden z těch, co tu chodí dohlížet na ty lidi, a skrze tu trubičku se na ně koukáte, ne-li? No, to poslední jsi, matko, trefila. Podal mi trubičku k oku a já viděla, lidičky, divy v Jaroměři zrovna do oken jsem viděla každého pěkně pozorovala. A tak mně napadlo, kdybych viděla skrze to sklíčko Josefa císaře. Což ti tolik na císaři záleží? Máš ho ráda? Bodejť bych neměla, povídám, když ho každý člověku pro jeho dobrotu a hodnost chválí. Však se za něj každý den modlíme. – Chtěla bys s ním také mluvit? I zachraň pánbůh, kampak bych oči dala... Mne se také nestydíš a císař je přece člověk jako já. S tímto lístkem – říkal a něco napsal – jdi, matko, do Plesu do zásobárny, na ten lístek ti za houně zaplatí. A ty – řekl mně – ty si vezmi tento stříbrný tolar na památku, abys nezapomněla na císaře Josefa. Až přijdete domů, můžete říct, že jste mluvily s císařem Josefem! – Dořekl a rychle odešel My klekly a žádná jsme nevěděly, co děláme leknutím a radostí.“

„Když projížděl Josef Jaroměřskou branou, seskočil z koně a poklepával prstem na zdivo. Na udivené dotazy odpověděl, že se chtěl přesvědčit, jestli cihly nejsou ze zlata, když je pevnost tak drahá.“ Byla to speciální stavba ve všech ohledech. Při stavbě podzemních chodeb se používalo zajímavého postupu. Položila se řada cihel, posypala se práškovým páleným vápnem a jemným pískem a polila se vodou. Za horka, když se vápno hasilo, položila se další vrstva cihel. Cihly podzemních chodeb tedy nejsou spojovány obyčejnou maltou, nýbrž jsou do sebe přímo spečeny. Část chodeb byla stavěna v otevřeném výkopu a ihned zasypána, část je vtesána do skály. Ražení chodeb ve skále prováděli kutnohorští havíři – jejich pomocníci byli psi. Vynášeli v košících upevněných na bocích hlínu a kámen na povrch a nazpět nosili cihly. Cihly v podzemí se musely konzervovat. Jednou za rok se s nesmírnou důkladností omývaly směsí okru, vosku a teplého piva. Na takové cihly si zub času netroufal. „Osidlovací patent podepsal Josef II. v prosinci roku 1782. Slíbil vyhlásit budoucí pevnost královským svobodným městem a ustanovit jeho magistrát. Muselo se stavět do čtverhraných bloků – každý dům z důkladného materiálu, přesně podle předpisu o výšce domu, o komínech, střechách, žlabech a klenutích, o studních, sklepích a stokách. Nezapomnělo se ani na stanovení nádob a nářadí potřebných k hašení ohně. Projektovaný dům musel být postaven do dvou let. Fasády měly být střízlivé a pokud možno ploché.“

Tím královským městem byl Ples prohlášen roku 1791 – Josef tehdy už nebyl naživu. Stalo se tak při slavné korunovaci Leopolda II. na českého krále. Cestou z Prahy se královský manželský pár zastavil na Plesu – předváděla se tu účinnost obranných zařízení. Tehdy snad vznikla myšlenka pojmenovat pevnost po svém zakladateli. K tomu však došlo až ž rozhodnutí dvorské válečné rady v roce 1793 za nového panovníka Františka II.: „Nařízení královského českého gubernia. Dle dvorního listu od 16. března běžného roku ráčili jejich císařsko-královské Milosti ustanoviti, aby město a pevnost Plesy k slavné památce jeho císařsko-královské Milosti nejmilejšího pána strejce, císaře a krále Josefa Druhého od této chvíle Josefstadt se jmenovalo. Což se tuto k všeobecné vědomosti oznamuje.“