18. března  2007 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

612. schůzka: Když se rodily pevnost a město s něžným jménem Terezín

Pevnost Terezín - Foto: Hans Weingartz, licence Creative Commons Attribution 3,0 Německo

Pevnost TerezínFoto: Hans Weingartz, licence Creative Commons Attribution 3,0 Německo

Je čas na další zastavení, i když - po pravdě - nebude to žádný odpočinek. Opět budeme putovat po vlastech českých, přičemž tentokrát nás kroky povedou směrem severním, nedaleko od Ohře a od Labe, na dohled od města Litoměřic. Zvláště když je jasné počasí, lze spatřit z kopce Radobýlu kromě bochánku Řípu i chumáč do zeleně letitých již stromů ponořeného městečka, upozorňující na sebe jako vztyčeným ukazováčkem věží kostela.

To město, i když nese křehké dívčí a ženské jméno, má za sebou pohnutou minulost. Je to Terezín a my se mu budeme věnovat - dá-li Pánbůh a Český rozhlas - v čase ode dneška dosti vzdáleném, ale nyní se zaměříme na jeho počátky - kde a kým a jak a proč bylo založeno. "Z průběhu tří slezských válek a války o dědictví bavorské - od roku 1740 v průběhu téměř čtyřicet let - vyplynul pro rakouskou monarchii poznatek, že dosavadní obranný systém, vybudovaný v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ve 2. polovině 17. století už nevyhovuje metodám vedení války v 18. století. Trvalé nebezpečí pro územní celistvost monarchie představovala výbojná politika pruského krále Fridricha II., která ohrožovala české země i vlastní Rakousko zejména tehdy, když se spojila s dalšími protihabsburskými protivníky. Během uvedených válek nepřítel nerušeně pronikal do nitra Slezska, jehož se Habsburkové nakonec museli vzdát, ale i na Moravu, do Rakouska a přes opěrné body do nitra Čech a ku Praze. Mezi Rakouskem a Pruskem trvalo ve 2. polovině 18. století nepřetržité napětí, živené habsburskou snahou po znovudobytí Slezska."  

Za první slezské války, která byla bojem o rakouské dědictví, dobyla Prahu francouzsko-bavorsko-saská vojska. Severozápadní pohraničí Čech, levý labský břeh a údolí Ohře se staly i v dalších letech dějištěm snadného průchodu tentokrát pruských vojsk, která tímto směrem dvakrát postupovala ku Praze. Druhá slezská válka: Roku 1744 vedl tudy svůj nejsilnější armádní sbor sám pruský král, jeho další armády útočily na Prahu od severu a severovýchodu. Zásobování pruských oddílů, které oblehly a nakonec dobyly Prahu, obstarávaly lodě, jimi se náklady převážely z Magdeburku do Lovosic a Litoměřic a odtud po souši ku Praze. Když měli Prusové Prahu v rukou, spadly jim do klína prakticky celé Čechy. A máme tu slezskou válku číslo 3: O té se často píše jako o válce sedmileté (však taky právě tolik let trvala). I ona byla do značné míry přenesena na území Čech. Po svém vítězství v bitvě u Lovosic (my víme, že se konala v roce 1756) postupovali Prusové přes Budyni nad Ohří a po spojení s vojsky, která se valila z Lužice a Slezska, oblehli Prahu. Jejich těžké dělostřelectvo způsobilo ve městě obrovské škody, však jsem si o tom povídali. Z vojenských základen v Sasku putovalo velké množství válečného materiálu a proviantu po trase Drážďany-Pirna-Lovosice-Budyně nad Ohří ku Praze, k obléhajícím vojskům. Kromě toho se náklady opět převážely po Labi do Lovosic a Litoměřic, kde si Prusové zřídili polní pekárny. Prahu zachránilo před kapitulací rakouské vítězství v bitvě u Kolína (1757) a uherská a francouzská pomoc, která nakonec donutila Fridricha II. vyklidit Čechy. 

Pevnost Terezín - Foto: Hans Weingartz, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Pevnost TerezínFoto: Hans Weingartz, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Ale ještě nám pořád zbývalo jedno vojenské tažení Pruska, to poslední v 18. století, v letech 1778 a 1779: Pro útočníka už nebylo tak úspěšné jako v předchozích válkách. Přesto se Prusům podařilo obsadit část severovýchodních a severních Čech - Litoměřice, Teplice, Ústí nad Labem, Českou, Lípu, Úštěk. Jejich jízda pronikala do Budyně, Mostu i Žatce a ohrožovala dokonce i Prahu. Dobře rozestavěná rakouská obrana a úspěch protiútočných manévrů donutily Fridricha II. se z Čech zase odporoučet. "Cílem pruských válečných operací, jak ukázal průběh slezských válek, byla v Čechách Praha a na Moravě Olomouc. Na obraně těchto měst závisela bezpečnost Vídně, kterou nepřítel po ovládnutí Čech a Moravy mohl snadno ohrozit. Bránit tato města z jejich vlastních hradeb bylo nemožné nebo to nemělo vyhlídky na trvalý úspěch, jestliže se nepřítel hluboko zabydlel v zemi. Rakouští vojenští odborníci se proto snažili přenést těžiště obrany těchto center do vzdálenějších oblastí. Kromě opevnění Olomouce a Chebu a posílení pražské pevnostní soustavy naléhali vojenští inženýři na výstavbu nových opevnění v severovýchodních a severních Čechách. Nově opevněný Hradec Králové významně přispěl k úspěchu obranných operací rakouských vojsk za posledního prusko-rakouského konfliktu v 18. století. K dalšímu posílení obrany této části Čech, proti možnému náporu z Kladska a Slezska, se roku 1780 začala stavět pevnost Ples, později nazvaná Josefov. V témže roce rozhodl císař o vybudování pevnosti Theresienstadt. Terezín."  

Poprvé oznámil konečné rozhodnutí Josefa II. vybudovat v severních Čechách novou pevnost, pojmenovanou na počest císařovny a královny Marie Terezie, dne 10. ledna roku 1780 polní zbrojmistr Karel Klement Pellegrini. Pevnost to měla být mohutná - jejím úkolem bylo čelit dalším možným útokům ze Saska. Projektována byla poblíž soutoku Ohře a Labe u Litoměřic. Vyhlídnut byl prostor stávajících vesnic Německé Kopisty a Trávčice. Tato pevnost měla být budována podle nejnovějších zásad bastionového způsobu opevňování, který byl formulován v polovině 18. století francouzskou inženýrskou školou v Mezieres. Začaly se připravovat projekty, a zároveň s nimi probíhaly přípravné práce, spojené se zbořením dvou vesnic, srovnáním a navýšením terénu a přeložením řeky Ohře do nového řečiště. 10. října 1780 císař Josef II. slavnostně položil základní kámen nové pevnosti na místě budoucího kavalíru IV. "Stavební práce se plně rozběhly už od jara roku 1781 a jejich hlavní objem skončil v roce 1790, přestože se různé dokončovací práce protáhly až do počátku 19. století. V průběhu deseti lety výstavby byl vybudován složitý komplex pevnostních zařízení, který se skládal ze tří částí: Hlavní pevnosti na levém břehu Nové Ohře, Malé pevnosti na pravém břehu Staré Ohře a z Horní a Dolního retranchementu mezi Novou a Starou Ohří. (Retranchement byla kasematová nadstavba na bastionu, která uzavírala jeho hrdlo a umožňovala obranu i v případě jeho obsazení nepřítelem.) Jelikož se stavělo na volné rovné ploše se zcela odstraněnou předcházející výstavbou, byla velikost pevnosti i její tvar dány výhradně vojenskými taktickými potřebami a úkoly, které měla pevnostní zařízení plnit."  

Plán Terezína z roku 1790 - Foto: Wikimedia, public domain

Plán Terezína z roku 1790Foto: Wikimedia, public domain

Proč se stavělo zrovna tady? Bylo pro to několik důvodů. Rakouským vojenským specialistům vyhovovala výhodná poloha nové pevnosti, která umožňovala využít obranné funkce řeky Ohře, příhodného terénu i blízké labské vodní cesty. Labe mělo být od nové pevnosti vzdáleno na dostřel tehdejších děl. Tato řeka by umožňovala zásobování pevnosti a její blízkost by zase mohla zabezpečovat ochranu rozsáhlých armádních skladů v Litoměřicích, Lovosicích a Budyni. Hlavním strategickým posláním nové pevnosti bylo ovládání suchozemské cesty Praha-Drážďany a také kontrola labského vodního spojení. Funkce pevnosti v době války byla vrchním vojenským velením ve Vídni velmi přesně stanovena. Předpokládalo se, že v okamžiku vpádu silných nepřátelských vojsk ze Saska pevnost sice nezabrání jejich dalšímu proniknutí do vnitrozemí, ale bude představovat silný obranný uzel, který nepřítel nebude moci obejít. Tedy svoje hlavní síly muset vrhnout právě proti této pevnosti. Její obrana přitom bude tak mohutná, že obránci budou moci odolávat do doby, než přijdou na pomoc polní vojska, pro které v pevnosti budou připraveny operační zásoby. A v tom případě, když by byly rozvinuty útočné operace do Saska, tak by pevnost měla sloužit jako základna pro útočící vojska. "Naplno se rozeběhly zemní práce, stavba cest a doprava stavebního materiálu, na nichž se vedle nakomandovaných vojenských ženijních oddílů podíleli i najatí nevolníci z okolních vesnic. Další výstavbu už prováděli kvalifikovaní řemeslníci a dělníci. Nejdříve však byly zbourány a zrušeny dvě vesnice, které ležely přímo v prostoru zřizované pevnosti." 

Už jsme narazili na ně i na jejich jména: Německé Kopisty a Trávčice. "Jejich obyvatelé se museli za výkupné vzdát svého majetku a odstěhovat se. Stavba zasáhla i katastr dalších obcí, mimo jiné i města Litoměřic. Do Litoměřic zavítal císař v říjnu roku 1780 a prohlédl si místo budoucí pevnosti, které v té době už bylo nepřehledným staveništěm. Pevnostní objekty se budovaly souběžně a stavba probíhala na tehdejší dobu neobyčejně rychle a plynule. Celkový rozsah opevnění dosáhl téměř čtyř set hektarů."  

Hlavní pevnost byla podle projektu postavena ve tvaru protáhlé osmiúhelníkové hvězdice o délce strany 380 metrů. V úhlech hvězdice bylo vybudováno osm bastionů s rovnými boky, navzájem propojené kurtinami. (Bastion, zopakujme si, je bašta pětiúhelníkového půdorysu, která vystupuje z obranné linie špičkou do příkopu. Kurtina je spojovací zeď mezi bastiony.) Bastiony byly od sebe vzdáleny 390 metrů. Hradby měly šířku 30 metrů. Hlavními uzlovými body obrany byly takzvané kavalíry - mohutné pětiboké jednopatrové stavby s kasematami, osvětlenými přímým světlem a určenými jednak pro ubytování vojsk v době války, jednak jako skladiště, zásobárny, polní nemocnice a podobně. Všechny vnitřní prostory byly opatřeny půlkruhovými klenbami. Součástí takzvané Velké - to znamená hlavní pevnosti se stalo i vlastní město Terezín - Theresienstadt. Císařským osídlovacím patentem z prosince roku 1782 se stal Terezín královským městem - ve skutečnosti však město bylo až do konce 19. století zcela podřízeno vojenským potřebám. Zůstalo jakýmsi nepřirozeným sídlištěm, sevřeným těsným krunýřem hradeb a valů, které znemožňovaly založení průmyslu. 

Zaměstnání většiny obyvatel bylo těsně svázáno s potřebami vojska. "Město Terezín uprostřed pevnostního valu se stavělo na volné ploše podle předem připraveného urbanistického plánu. Jeho střed tvoří rozsáhlé obdélníkové náměstí. Ulice běží rovnoběžně se světovými stranami a šachovnicovým způsobem člení celkovou plochu v rozloze třiceti šesti hektarů na větší stavební čtverce nebo obdélníky. Náměstí lemují reprezentativní vojenské budovy a budovy duchovní a městské správy. Městu i náměstí dominuje empírový kostel. Vojenské objekty pro hromadné ubytování vojsk, magazíny a zbrojnice byly rozmístěny v okrajových částech města, v blízkosti hradeb. Celkové pojetí staveb vycházelo z užitečnosti a rozumnosti, architektonické vyjádření staveb je velice jednoduché, jednotvárné a strohé. Vojenská funkce pevnosti vtiskla typické rysy nejen architektuře, urbanismu města, ale také jeho obyvatelům. Město se neosídlovalo živelně, ale regulovaně. Erár otevřel brány města jen takovým zájemcům, kteří ovládali řemeslo, potřebné pro fungování posádky."  

Plán hlavní pevnosti z roku 1869 (uživatel Pavel Voženílek) - Foto: Wikimedia, public domain

Plán hlavní pevnosti z roku 1869 (uživatel Pavel Voženílek)Foto: Wikimedia, public domain

Důležitým činitelem při obraně terezínské pevnosti byla voda. Tu bylo možné systémem stavidel napouštět jak do pevnostních příkopů, tak s její pomocí chránit severní i jižní stranu pevnosti prostřednictvím rozsáhlých záplavových ploch. Toto manévrování vodou umožňoval především plochý terén v okolí pevnosti, který ležel jen málo vyvýšen nad hladinou řeky Ohře - tu bylo možné pomocí stavidel zdvihnout na potřebnou úroveň. Západní strana hlavní pevnosti a východní strana malé pevnosti, které nebylo lze z důvodů poněkud vyvýšeného terénu ochránit vodou, byla zabezpečena rozsáhlým systémem podzemních galerií s minami a odposlouchávacími chodbami o délce téměř třiceti kilometrů, který ovšem nedosahoval rozsahu a složitosti těchto zařízení u pevnosti Ples neboli Josefov, budované ve stejné době. Mezierská škola, to byl vrchol pevnostního stavitelství, a Terezín znamenal a znamená skvělý a ve světovém měřítku unikátní příklad uplatnění myšlenek této francouzské inženýrské školy v praxi. Jím dosáhlo pevnostní stavitelství habsburské monarchie na území českých zemí absolutní špičky. Touto pevností dospěl bastionový způsob opevňování ke svému vrcholu, a zároveň prakticky zakončil skoro třísetletou nadvládu v dějinách fortifikací. "V červnu 1790. roku byl za přítomnosti generálního ženijního ředitele, polního zbrojmistra Karla Pellegriniho úspěšně přezkoušen celý systém pevnosti, proběhlo rovněž cvičné napouštění příkopů i záplavových ploch vodou a poté byl Terezín předán do plného užívání."  

Velká pevnost - to byla vlastní pevnost, ale zároveň také město Terezín. A Malá pevnost? Původní projekt z konce 18. století počítal s tím, že na místě dnešní Malé pevnosti bude stát pouhá jednoduchá předsunutá pevnůstka. Nakonec se však názory pevnostních stavitelů, ale i vyšších vojenských i politických míst ve Vídni změnily a byla vybudována samostatná pevnostní stavba. Malá pevnost však měla hned od počátku funkci pevnostního vězení. Říkalo se jí Festungs Stockhaus. Pro tyto účely se dobře hodil přední kasematový trakt obdélníkové pevnostní stavby, který je přivrácen k městu Terezínu. Uzavřeného prostoru pevnosti se využívalo ještě i k jiným účelům - byla tu kasárna, takzvaný důstojnický pavilón, konírny, skladiště střelného prachu, dělostřelecké a proviantní sklady a další objekty. Vojenská trestnice pohltila jak kriminální delikventy, tak politické vězně. Značné byly možnosti "pracovního využití vězňů." Vojenská správa zde zřídila krejčovské, obuvnické a ještě jiné dílny. Z prominentních vězňů zde pobýval hrabě Alexander Ypsilanti, jeden z vůdců řeckého povstání proti turecké samovládě. V roce 1848 sem putovali revolucionáři z pražského červnového povstání. Cely Malé pevnosti obývali také účastníci sarajevského atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este

Za první světové války byla Malá pevnost přeplněna nejen zatčenými vojáky, ale i civilními osobami, které projevovaly svůj odpor proti válce "urážkou majestátu" nebo "velezrádnými řečmi." Za první republiky byla Malá pevnost proměněna ve vojenskou věznici a trestnici, Velká pevnost zůstala vojenským městem. Od doby habsburské monarchie až do roku 1994 sloužila bývalá pevnostní kasárna pro ubytování vojska. Nejtragičtější kapitolou bylo období druhé světové války, kdy byl objekt Malé pevnosti přeměněn na věznici pražského gestapa a Hlavní pevnost se stala židovským ghettem. V Malé pevnosti a v ghettu během války zahynulo 37 000 lidí. 


Zvětšit mapu
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: obnovená premiéra na Dvojce v pondělí–pátek 20:00; reprízy nejlepších dílů v neděli 08:04  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 21. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1217. schůzka: Poslední etapa na cestě ke svobodě

    Ještě v polovině roku 1918, čtyři měsíce před rozhodnutím, bylo Německo před výhrou. Okupovalo ohromný kus severní Francie a k tomu mnohonásobně větší území na východě Evropy, ukořistěné podepsáním brestlitevského ...

     
  • 14. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1216. schůzka: První bitva legií československých

    Československé legie si prošly v Rusku nejprve těžkým křtem bitvy u Zborova, aby posléze poté, co si vydobyly jméno, uvízly v zemi rozpolcené občanskou válkou, zmítající se v chaosu bolševické revoluce. Jejich cesta...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas