25. března  2007 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

613. schůzka: Citadela

Kanóny na Špilberku (foto uživatel Kirk) - Foto: licence Creative Commons 2,5 Generic

Kanóny na Špilberku (foto uživatel Kirk)Foto: licence Creative Commons 2,5 Generic

Citadela je samostatný pevnostní objekt uvnitř všech druhů pevností a opevněných i pevnostních měst, dislokovaný nejčastěji uprostřed opevněného prostoru, případně na jeho okraji, pokud možno umístěný na vyvýšeném místě, který byl uzpůsoben ke kruhové obraně. Citadela byla obsazena stálou vojenskou osádkou a obsahovala stanoviště velitele pevnosti, kasárna, skladiště, nemocnici a někdy také stanoviště dalekonosného dělostřelectva. V případě pádu pevnosti tvořila poslední středisko odporu obránců. Kromě vojenské funkce měla citadela rovněž významnou funkci policejní, když trvale hájila zájmy pána města a potlačovala případný odboj jeho obyvatel.

Citadela. Srdce pevnosti. Srdcem pevnosti jménem Brno byl Špilberk. Podobu citadely začal Špilberk nabývat během poslední třetiny 17. století a v počátečních desetiletích 18. století, kdy se město proměnilo v řádnou bastionovou pevnost s citadelou na kopci. Kolem města tak během tohoto dlouhého časového období (způsobeného nedostatkem finančních prostředků - jako vždycky, a nejenom v Brně) vyrostlo postupně podle projektu císařských vojenských inženýrů Tensiniho, Henela, de Rocheta a Sauttera osm bezejmenných bastionů, označených pouze čísly, opatřených prostými rovnými boky, které svíraly 90stupňový úhel se spojovacími zdmi neboli kurtinami. Tento základní hradební okruh (dokončený v roce 1688) obklopoval z vnější strany příkop, jehož zavodňování bylo možné řízeně provádět téměř po celém obvodu městské pevnosti. Pouze v jihozápadní části městského opevnění, kde se terén na úpatí Špilberku již zvyšoval, byl příkop suchý. Na kontrskarpové straně (což bylo na vnější straně příkopu, odvrácené od bráněného objektu) lemovala příkop krytá cesta, která se rozšiřovala ve shromaždiště. Jinak však nebyly v brněnské pevnosti vybudovány žádné pevnostní články a zcela zde chyběla střední linie obrany uvnitř příkopu. Na obranu bran nebyly postaveny žádné raveliny. Protože bastionová fortifikace kolem Brna vznikala kolem staré městské zástavby, nebylo v tomto případě možné zajistit její optimální pravidelný půdorys. Ani po výstavbě bastionového opevnění z Brna nezmizely původní středověké hradby, které zůstaly z větší části zachovány v jeho týlu a sloužily pro různé městské účely. Odstraněna však byla většina starých věží i příkop a před hradbami také téměř všechny barbakány. (Barbakán, to byla samostatná obranná stavba, přesunutá před bránu města nebo hradu - brána tak byla chráněna před přímým nepřátelským ostřelováním.)  

Špilberská kasemata v noci - Foto: David Novak, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Špilberská kasemata v nociFoto: David Novak, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

"Pravidelného charakteru opevnění nebylo dosaženo ani u brněnské citadely, jejíž výstavba byla dokončena v roce 1700," píše se v knize Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od autora doktora Vladimíra Kupky. "Navzdory obdélníkovému půdorysu byl totiž Špilberk obklopen pěti bastiony propojenými navzájem kurtinami, přičemž vnitřek objektu si v této době stále ještě uchovával původní hradní charakter. Také špilberská citadela byla obklopena příkopem, opatřeným krytou cestou a shromaždišti. Krytá cesta navazovala na krytou cestu kolem městského opevnění, takže Špilberk tvořil s Brnem jediný celek. Přesto si však citadela zachovala svou nezávislost a kruhovou obranyschopnost, neboť byla opatřena vnitřním i vnějším opevněním také proti městu. To naopak vůči citadele opevněno nebylo, s výjimkou ponechaného pásu starých středověkých hradeb, který mezi bastiony plnil funkci kurtiny. Komunikaci mezi městem a citadelou umožňoval i v době případného nepřátelského ostřelování řádný zemní kufr, ve který se změnila původní improvizovaná krytá komunikace z doby švédského obležení."  

Další opevňovací práce v Brně probíhaly na sklonku vlády císaře Karla VI. (to bylo ve 30. letech 18. století). Projekty výstavby brněnské pevnosti vypracovali francouzští pevnostní inženýři. Ti položili její těžiště do předpolí pevnosti, když se rozhodli posílit obranu kryté cesty výstavbou lunet. (Lunety, to byly samostatné pevnůstky.) U hlavního obranného pásma přibyl jeden detašovaný bastion u vodárny pod vrchem Petrovem, a kromě toho se v době nástupu císařovny Marie Terezie na trůn podařilo dokončit poměrně rozsáhlé stavební úpravy Špilberku, který byl poničený požárem a výbuchem střelného prachu. Vestavěním do dvou postranních příkopů, severního a jižního (zatímco přední a zadní příkop zůstaly zachovány a zpevněny) vznikly známé špilberské kasematy, sloužící v této době jako bezpečné prostory, odolné proti nepřátelskému ostřelovaní, vhodné k ukrytí osádky objektu i k uskladnění zásob. Byly to dvoupatrové, z cihel postavené klenuté chodby, které se vnitřní stěnou opíraly o strmě klesající skalní podloží hradu, z vnější strany pak byly chráněny mohutnou hradbou se zásypem. Zaklenuty byly sto pětadvaceti centimetry silnými cihlovými stropy, opatřenými shora ještě metrovou vrstvou zeminy. Nahlédněme nejprve do severních kasemat: Ty tvoří v obou patrech dvojité, přibližně 109 metrů dlouhé chodby - dělící zeď o síle víc než jeden metr je na několika místech přerušena průchozími otvory. A kasematy jižní - ty jsou o něco kratší (asi 102 metry), a jednoduché. Jejich spodní patro je poměrně nízké a jeho středem probíhal zděný odvodňovací kanál ze zadního do předního příkopu. Chodba v horním patře je široká skoro 7 metrů a uprostřed ní byly směrem k venkovní hradbě vestavěny čtyři pece, ve kterých bylo možné napéci chléb pro 5000 osob. 

Původním účelem kasemat bylo totiž poskytnout úkryt vojenské posádce, její výzbroji, výstroji a dalšímu materiálu v případě dělostřeleckého bombardování pevnosti. Proto také byly opatřeny světlíky, zajišťujícími alespoň omezený přístup denního světla a především čerstvého vzduchu, i topeništi s komíny a kachlovými kamny. V severních kasematech bylo možno umístit celkem 1200 mužů, jižní kasematy s pecemi měly sloužit jako zásobovací a skladovací prostory. Úpravy a vylepšování brněnské pevnosti byly dokončeny právě v době, kdy začaly dlouhé a těžké boje habsburské monarchie s Pruským královstvím. Po započetí války o habsburské dědictví byly od roku 1741 ještě prováděny různé armovací práce jako příprava proti případného nepřátelskému obléhání - jako bylo zřizování palisád nebo čištění prostoru v předpolí pevnosti od zástavby a porostu, které by bránily výstřelu pevnostních zbraní. O tom, že se všechny tyto přípravy skutečně osvědčily, vypovídá fakt, že od února do dubna 1742 brněnská osádka čítající 4750 mužů úspěšně odolala obléhání spojeným pruským a saským vojskem. Pevnost Brno tak - stejně jako před 97 lety, v roce 1645 - splnila svou nejdůležitější strategickou úlohu, když zastavila nepřátelské tažení na Vídeň. Je ovšem pravda, že na rozdíl od švédského urputného obléhání před takřka jedním stoletím se vojsko pruského krále Fridricha II. o skutečné bojové akce proti Brnu prakticky ani nepokusilo a omezilo se jen na blokádu pevnosti a rabování i vypalování brněnských předměstí a širokého okolí. Ani když prusko-saské obléhání odeznělo, opevňovací práce v Brně neskončily, nýbrž souvisle pokračovaly až do konce války o habsburské dědictví v roce 1748. 

Baron von Trenck na Špilberku zemřel (portrét neznámého autora) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Baron von Trenck na Špilberku zemřel (portrét neznámého autora)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

K novému nepřátelskému útoku na brněnskou pevnost však už nedošlo. On si to protivník zřejmě rozmyslel. Ani se mu moc nedivíme. Těžiště opevňovacích prací se sice soustředilo v moravském prostoru na Olomouc, ale stavební činnost neustala ani v Brně. V lednu 1753 tady byl výnosem Dvorské rady určen pevnostní rajón sahající 180 až 200 sáhů od kryté cesty, kde byla zakázána jakákoli stálá zástavba, která by omezovala palbu pevnostních zbraní. Ze souvislostí sice může být každému jasné, co to je zač ten rajón, ale pro úplnost: rajón je předpolí pevnosti, rozdělené do několika pásem, podléhající přísným vojenským předpisům, určujícím v jaké vzdálenosti od pevnosti mohou být stavěny civilní budovy i jakého druhu a stavebního provedení mohou být. Zpravidla nesměly být v tomto prostoru buď vůbec stavěny permanentní objekty, nebo je muselo být možné v případě ohrožení rychle odstranit. V 50. letech 18. století proběhla na místě původní parkánu (parkán je prostor mezi hlavní hradební zdí a příkopem ) výstavba přízemních kasáren, a to na jižní, západní a severní straně Špilberku. Tato kasárna byla odolná vůči nepřátelskému ostřelování. Byla rovněž zbořena válcová hradní věž - on totiž široko daleko nebyl žádný památkář, který by protestoval - a na jejím místě vzniklo nové západní křídlo s vjezdem do citadely. Svou existenci ukončila uprostřed 18. století ozbrojená městská jednotka, kterou nahradila stálá profesionální vojenská osádka. Pro její ubytování v Brně sloužila nejprve takzvaná Stará kasárna, která pak doplnila kasárna nová. "Práce na opravách brněnského opevnění znovu podnítily události sedmileté války," nahlížíme opět do knihy o pevnostech a opevněních doktora Vladimíra Kupky. "V jejím průběhu - roce 1757 - byla před východní zdí starého paláce na Špilberku vybudována nová budova velitelství. Tentokrát se však pruské vojsko pokusilo dobýt Olomouc (v roce 1758), zatímco Brno zůstalo bojového střetnutí ušetřeno. Okolí brněnské pevnosti tak po skočení války během 70. a 80. let 18. století doplnila už jenom tři mírová skladiště střelného prachu, dvě dělostřelecké kůlny a několik strážnic."  

V Brně i před Brnem byl po celý zbytek 18. století klid. Každý si raději nechal zajít chuť, než by na tuhle pevnost s citadelou zaútočil. V roce 1783 rozhodl císař Josef II. o doplňkovém využití citadely na Špilberku jako věznice. Ustavení státní věznice byla k 1. listopadu roku 1783 vyňata z pravomoci velitele pevnosti a svěřena do správy civilních soudních institucí. Josefovo nařízení se netýkala jenom brněnského Špilberku. Císař totiž rozhodl (v rámci celkových reforem rakouského soudnictví a vězeňství), že pouze na dvou pevnostech v takzvaných dědičných zemích - to jest v zemích Koruny české a ve vlastním Rakousku - budou zřízeny věznice "pro zvlášť těžké zločince, zejména vrahy, lupiče, žháře, falšovatele úředních listin a penězokazce, jakož i další velmi nebezpečná individua." Těmito pevnostmi se z císařovy vůle staly Schlossberk ve Štýrském Hradci (pro zločince z rakouských zemí), a brněnský Špilberk pro odsouzené z Čech, Moravy, Slezska a z Haliče. Císař zároveň dvorskými dekrety zrušil tresty pevnostního vězení a opevňovacích prací i věznice na ostatních pevnostech. Jejich vězně nechal předat z dosavadní pravomoci vojenských orgánů do pravomocí civilních a soudních úřadů. "Josef II., který Špilberk dobře znal z dřívějších návštěv a znovu jej navštívil počátkem září 1783, nařídil, aby pro trestance bylo kromě dosavadní vězeňské budovy, nacházející se v zadním příkopu, vyklizeno a na vězení upraveno i horní patro severních kasemat, opatřené světlíky i kamny. Horní patra vězeňské dvoupatrové budovy v zadním příkopu byla určena původně pro takzvané státní vězně a příslušníky vyššího stavu; přízemní (takzvaná temnice) pak obyčejným trestancům, odsouzeným k práci na pevnosti. V místnostech nejvyššího a středního patra, které se nazývaly kasematové světnice, byli s největší pravděpodobností vězněni kromě ´nevěrných´ úředníků i někteří známí vězňové z řad šlechty a důstojníků. Nejproslulejší z nich, velitel pandurů baron Trenck, zde také roku 1749 zemřel." 

Špilberk - Žalář národů (foto uživatel Maxx) - Foto: licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Špilberk - Žalář národů (foto uživatel Maxx)Foto: licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Pro očekávané přírůstky byly upraveny přízemní temnice. Je zajímavé, že v němčině se pro tyto prostory používané zkomolené české slůvko Temnitzen. Temnice sestávaly ze dvou větších cel, které pojaly šestnáct a dvacet dvě osoby, a dvou menších, z nichž jedna byla určena pro dva dozorce a druhá pro osm vězňů. Mezi celami byly úzké předsíňky s topeništi, ze kterých se cely vytápěly. Intenzivně se pracovalo také na úpravě horního patra severních kasemat. Stavební úpravy zde spočívaly v rozdělení vnitřní chodby příčnými, téměř metr silnými zdmi na pět velkých cel a dvě místnosti dozorců na obou koncích chodby. Mezi celami tak vznikly malé předsíňky, ze kterých se do cel vcházelo a kde byla i topeniště k vytápění jednotlivých prostor. Světlíky, komín, okna do chodby i pevné dveře byly opatřeny silnými mřížemi, cely a místnosti dozorců dostaly dřevěné podlahy, v celách byly postaveny dlouhé společné pryčny. Kamna byla zhotovena z hladkých, tmavohnědě polévaných kachlů, k otopu se používalo bukové dřevo. "Postupně muselo vojsko z rozhodnutí císaře uvolnit k vězeňským účelům také zbývající části kasemat. První na řadě bylo spodní patro kasemat severních. Josef II. rozkázal v září roku 1784 - den po osobní prohlídce špilberské věznice - aby pro doživotně odsouzené byly určeny ´nejhlubší a nejhorší kasematy.´ Podle vzoru věznice ve Štýrském Hradci zde musel ženijní útvar zhotovit malé dřevěné komůrky, sbité ze silných prken a trámů, do kterých byli nejtěžší zločinci nastálo přikováni. Tato vůbec nejtěžší forma trestu (trest smrti byl za Josefa II. zrušen), udělovaná za vraždy se zvláště přitěžujícími okolnostmi, byla na Špilberku mimořádně krutá. Na rozdíl do Štýrského Hradce nemělo spodní patro špilberských kasemat ani nepřímé osvětlení, vytápění či dostatečné větrání. Vězňové byli v pohybu omezeni nejenom stísněnými prostorami komůrek (přibližně dvakrát jeden a čtvrt metru), ale i řetězy, kterými byli přikováni k zadní stěně tak, aby si mohli pouze lehnout a vstát. Na rozdíl od ostatních vězňů nesměli svou kobku opustit ani na práci, ani v případě onemocnění. jako jedinou stranu dostávali pouze chléb a vodu."  

Těm dřevěných komůrkám se říkalo Block- nebo také Pflockhäuser - domky z bloků či z floků. Jejich obyvateli se stalo všech deset na Špilberku se nacházejících trestanců odsouzených na doživotí. V dalších měsících se celkový počet komůrek zvýšil na 29. O císaři se vypráví historka, že se prý nechal na jednu hodinu uvěznit v jedné z těchto dřevěných komůrek pro nejtěžší zločince. Když poznal krutost tohoto způsobu věznění, okamžitě a na věčné časy je zakázal. Příběh se traduje i u seriózních autorů. Uvádí se dokonce i rok - 1783. Krásná historka - leč zcela nepravdivá. Prameny hovoří o tom, že tento způsob věznění zavedl svým přípisem právě Josef II. a jeho jménem byly potvrzovány rozsudky o přikování nejtěžších zločinců v těchto prostorách. Také z jižních kasemat se odvezl vojenský materiál a tak mohly být rozděleny na velké cely a malé dřevěné domečky (těch tu bylo "sflokováno" jedenatřicet). V rámci pevnosti se nacházely ještě jedny menší kasematy. Byly v takzvané hornverku, vnější části opevnění na úpatí kopce. Tady vzniklo vězení pro ženy. Císař Leopold II., který - byť na krátkou dobu - vystřídal na trůně svého staršího bratra Josefa - měl velké zásluhy na zmírnění krutých vězeňských podmínek v celé monarchii. Kromě zrušení některých nelidských druhů trestů - jako vypalování cejchů, přikování, tažení lodí - kromě značného zlepšení stravy a podobně zakázal i věznění v nedostatečně větraných prostorách bez denního osvětlení. Bezprostředně po vydání příslušného dvorského dekretu byli v květnu roku 1790 vězni z dolního patra kasemat přemístěni do horních pater mezi ostatní, dřevěné komůrky byly zbourány a jejich dřevo pak použito ke stavebním úpravám budov v příkopu. Nejhorší forma vězení na Špilberku se tedy používala pět let a pět měsíců. 


Zvětšit mapu
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas