614. schůzka: Custodia honesta

Uprostřed 16. století přešel z královského majetku do vlastnictví města Brna. Po porážce českého stavovského povstání byl v roce 1621 zkonfiskován a stal se císařskou zemskou pevností, jejíž nejslavnější chvíle nastala na sklonku třicetileté války. V roce 1645 špilberská pevnost přes svůj chatrný stav odolala spolu s městem Brnem tříměsíčnímu obléhání mnohonásobné přesily švédských vojsk a významně tak přispěla k obratu ve válce. V následujících sto letech byl postupně přebudován v mohutnou barokní pevnost, která jako citadela tvořila spolu se stejně opevněným městem jednotnou pevnostní soustavu, největší a nejvýznamnější na Moravě a jednu z předních v celé habsburské monarchii. Tento vývoj byl dovršen na počátku čtyřicátých let 18. století, v první fázi válek mezi Marií Terezií a pruským králem Fridrichem II., pro něhož se v roce 1742 stala brněnská pevnost nepřekonatelnou překážkou.

Ale už dlouho předtím začala probíhat zásadní proměna Špilberku na něco úplně něco jiného, než kvůli čemu ho kdysi začali stavět – na Festungs-Strafe, Festungs-Arrest, případně Festungs-Haft. Což znamená pevnostní žalář. Tak byl Špilberk zásadně označován od roku 1620 až do roku 1783. Nedá se však jednoduše nazvat kriminálem. Představoval určitý specifický charakter vězení z celé hierarchii vězeňských zařízení vůbec. Ne náhodou nesl latinský název custodia honesta. Tedy čestné vězení. Podle paragrafu 17 trestního zákona paragrafu 16 vojenského trestního zákona byl určen jako trest za souboje šlechty a za politické delikty a byl spojen pouze se ztrátou svobody, nikoli cti. Proto v něm nebyla pracovní povinnost a vězňům byla ponechána určitá volnost v organizaci způsobu života a denního zaměstnání. Navíc až do roku 1673 nepřipadalo vůbec v úvahu, aby byl na Špilberku vězněn někdo, kdo nebyl příslušníkem vojenského stavu nebo alespoň nějakým způsobem s válečným či bojovými akcemi nesouvisel. Ani ve století osmnáctém nebylo možné přemisťovat na Špilberk jiné než vojenské či šlechtické vězně. Hrdelní zločinci zde byli vězněni, i když jsme si řekli, že na Špilberku bylo místo pro nóbl, chci říct pro čestné vězně. Obyčejní delikventi nebyli nikdy vězněni v pevnostním žaláři, ale na Špilberku byli. Nikoli v pevnostním žaláři, nýbrž v žaláři na pevnosti.

Rozdíl v tom byl podstatný. Byli totiž odsouzeni k těžkým fyzickým pracím, navíc v poutech a železech, jak se tehdy říkalo, a to zpočátku především jako levná pracovní síla při stavbě, rekonstrukci či úpravách samotné špilberské pevnosti. Aby to bylo ještě složitější: ona měřítka toho, čemu dnes říkáme na jedné straně politické delikty, a na druhé straně delikty obyčejné či hrdelní, byla trochu jiná než dnes. Vzbouřený poddaný, kacíř, blouznivec, armádní zběh, ti všichni byli tehdy řazeni mezi hrdelní zločince, zatímco dnes bychom v nich viděli jistý druh delikventů politických. Lidé, kteří se ocitli v onom podivuhodném špilberském pevnostním žaláři z let 1620 až 1783, byli sice omezeni na svobodě, ale nesměli být zakuti do okovů a s plným respektem se jim musela prokazovat patřičná čest a úcta. Jedinou slabinu představovaly peníze. Problém totiž vězel v tom, kdo bude hradit pobyt vězně na Špilberku a v jaké výši. Na ní totiž záležela úroveň péče o vězně, jeho denní dávky potravin, příspěvek na ošacení, lékařské ošetření a podobně. V té době totiž neexistoval žádný rozpočet špilberské pevnosti na úhradu těchto výdajů, a proto bylo běžnou zvyklostí, že náklady nesl ten, kdo vězně na Špilberk poslal. Protože to nebývalo jednoduché (někteří vězni byli na Špilberku internováni na přímý příkaz císaře a nezřídka dokonce přísně tajně), musela správa pevnosti velmi resolutně vymáhat úhradu výdajů na zemských úřadech, případně na rodině uvězněného šlechtice a nejednou se stalo, že vězeň žil na dluh, což se nutně odrazilo i na úrovni jeho zaopatření.

Vraťme se k samotným začátkům pevnostního žaláře na Špilberku. Když 3. listopadu roku 1622 dozněl v zasedací síni domu moravských zemských stavů v Brně rozsudek nad odbojnými moravskými pány z časů českého protihabsburského povstání, nastalo všeobecné zděšení. Soudní tribunál (předsedal mu jak víme František kardinál z Ditrichštejna) neváhal sáhnout až k trestům nejvyšším: nad dvaceti účastníky povstání byl vynesen ortel smrti, dalších jedenatřicet bylo postiženo tresty na svobodě a na majetku. Evropa, která byla otřesená už dřív popravou sedmadvaceti českých pánů a ohromena rozsudkem ze září 1622 nad těmi, kteří před pomstou Ferdinandovou uprchli za hranice, očekávala, že míra už byla dovršena a císař bude v případě moravské šlechty milosrdnější. Vypadalo, že nebyl. Jedenapadesát předních moravských účastníků povstání čekalo potrestání. Dvacet z nich trest smrti, u některých ještě zostřený utětím pravé ruky, případně rozčtvrcením a zhanobením. K exekuci však nedošlo. Spíše než soucit zapůsobily naléhavé prosby Karla staršího ze Žerotína... a pak taky snaha ukázat přece jenom milostivější tvář... to změnilo tresty smrti na různě dlouhý žalář. Majetkové potrestání císař pán ovšem neodpustil, na tom důsledně trval. Na sklonku roku 1622 nastoupilo svůj trest 16 předních moravských šlechticů, mezi nimiž byl například Bertold Bohobud z Lipé, páni Karel a Bedřich z Kounic, Zdeněk Brtnický z Valdštejna, Jiří Zahrádecký ze Zahrádek, Bernard Prakšický ze Zástřizl a další. Nastoupili na Špilberk. Dva z nich tady zemřeli, ostatní byli postupně v následujících letech omilostňováni.

Máme tu dopis. Odesilatel se jmenuje Bernard Prakšický ze Zástřizl, adresát Adam z Valdštejn, nejvyšší hofmistr Království českého, list byl podán na poštovním úřadě Špilberk. „Sem tak oteklej, jako též dušnost v životě svém jakousi mám, takýže spáti ani ležeti nemohu, div se nezadusím. A k tomu opatření zde na Špilberku žádného nemám, aniž co za peníze se dostati může. Častokráte tři i čtyry dny kouska masa dostati nemůžeme. Doktora žádného užíti nemohu a tak nanejvejš jsa svým vězením a již teď k tou nemocí těžkou ztrápen, sobě sám podoben nejsem.“

Třicetiletá válka přivedla do špilberského pevnostního žaláře nemálo vězňů, tentokrát však výhradně z vojenských kruhů. Jeho pohostinství okusili dva plukovníci dánské armády Nell a Kallenberg, kteří byli zajati v bitvě, kde byl dánský král Kristián poražen. Kallenberg se pokusil úspěšně o útěk, Nell byl zanedlouho po něm propuštěn. Jinou skupinkou významných vězňů byli tři blízcí spolupracovníci a spolubojovníci Albrechta zValdštejna. Byli zatčeni hned v únoru roku 1634 v době posledních okamžiků Valdštejnova života. (Měli štěstí, že nebyli v Chebu.) Generál jízdních vojsk to štěstí neměl. V Chebu sice také nebyl, právě operoval ve Slezsku. byl zatčen, na Špilberku pobyl nějakou dobu a pak byl převezen do Řezna, kde byl sťat.

Spolu s ním byl vězněn i plukovník a později generál kavalerie Schärfenberg. I o něm se říká, že měl být popraven. Ještě za deset let po své údajně popravě se však účastnil jistých obchodních transakcí se statky, a to dokonce na císařově straně. Valdštejnovi nejoddanějším byl třetí vězeň, podplukovník Hämmerle. Právě on se svými jednotkami držel zoufale Plzeň ještě v okamžiku, kdy se Valdštejnův osud v Chebu už tragicky naplnil. „Klid v Evropě však nenastal ani po uzavření vestfálského míru, kterým třicetiletá válka skončila. Turecké nebezpečí, vzájemné rozmíšky mezi zeměmi habsburskými a německými, podezírání Francie a další neklidné momenty přiváděly do špilberského pevnostního žaláře další výrazné osobnosti.“

V červenci roku 1692 byl na Špilberk přivezen vězeň vskutku prominentní, saský generál a polní maršál ve službách saského kurfiřta von Schöning. To už měl za sebou závratnou vojenskou kariéru a před sebou čtyři roky života. Byl to vzdělaný muž, který nastoupil vojenskou dráhu ve svých čtyřiadvaceti letech a díky svým schopnostem postupoval na žebříčku hodností. Nejednou osvědčil statečnost i v přímém boji, vyznamenal se ve válce proti Švédům jako generálmajor, krátce nato byl jmenován generálporučíkem a guvernérem Berlína a stal se plukovníkem tělesné gardy braniborského kurfiřta. Navázal kontakt s rakouským císařem Leopoldem I. a také s francouzským panovnickým dvorem, jakož i se saským kurfiřtem, do jehož služeb nakonec vstoupil. Což neměl dělat. Vzbudil proti sobě podezření, že usiluje o vytvoření spolku Francie se Saskem a s Hannoverem proti císaři. Síť kolem něj se brzy zatáhla a pan maršál putoval na Špilberk.

„O vážnosti podezření svědčí i to, jak byla organizována jeho doprava na Špilberk. Osobně za ni byl odpověděn maršál Daun. Ten zvolil dopravu nenápadnými poštovními kočáry, které najal u brněnského poštmistra. Doprovod maršála Schöninga tvořili jeho dva dlouholetí sluhové, komorník a kuchař a skupina pěti mušketýrů veden speciálně vybraným kaprálem. I kočí patřil mezi nejschopnější, které brněnská pošta zaměstnávala. Trasa byla přísně utajena, vše probíhalo inkognito, všude byli připraveni čerství koně. Na Špilberk dorazili, jak prozrazují podrobné doklady, 14. července 1692 v 10 hodin dopoledne. Za péči o tohoto prominentního vězně byl osobně odpovědný sám zemský hejtman Kolowrat.“

Takže po bezpečnostní stránce dokonalá akce. I po stránce prominentova pohodlí. Dokonce se šlo tak daleko, že bylo stanoveno, aby pan maršál nebyl rušen nějakým sledováním. Sledovali jeho sluhy, neboť „jsou už více než 15 let ve službě svého pána a musejí proto bezpochybně znáti různá maršálova tajemství, zejména všechny jeho dobré přátele a jeho písemný styk s Francií.“ Navíc hrabě Daun důrazně radí „každopádně bedlivě střežit nejenom ony dva jeho sluhy, ale všechny kolem něho, aby se však mohlo zabrániti případné špionáži ve prospěch Saska.“

Ještě na jednu postavu nesmíme zapomenout. Je jí Jiří Olivier Wallis, známý svou závratnou vojenskou kariérou, která vyvrcholila tím, že se stal guvernérem v Messině a v roce 1739 i guvernérem v Srbsku. Byl odvážným velitelem v bojích proti Turkům a císař Karel VI. si byl plně vědom jeho nedocenitelných vojenských kvalit. Zcela neschopen však hrabě Wallis zůstal v okamžiku, kdy vystoupil jako diplomat a aby zabránil dalším válečným operacím, které podle jeho odhadu nemusely dopadnout pro Rakousko dobře, sjednal v Bělehradě náhle, více méně o své újmě a bez příkazu císaře s Turky příměří a krátce na to i mír, ve kterém ovšem Rakousko muselo resignovat na své územní zisky na Turcích, které vybojoval předtím princ Evžen Savojský. Hrabě Jiří Olivier Wallis přišel na Špilberk v únoru 1740 a byl přijat velitelem pevnosti hrabětem Zinzendorfem se všemi vojenskými poctami. Když velitel pevnosti špilberské hrabě Zinzendorf osobně uváděl hraběte Wallise do vykázané místnosti, chtěl mu Wallis na prahu odevzdat svůj kord, jak bývalo běžným zvykem u šlechtických politických vězňů. Ale hrabě Zinzendorf jej s úklonou odmítl a podotkl, že on nemá výslovně císařem nařízeno, aby mu kord odebral. Tím naznačil velice prominentní postavení hraběte Wallise a úctu, kterou k němu sám choval. Wallisovo věznění trvalo ostatně jenom pár měsíců, protože v tom roce císaře zemřel a Wallis byl volný. Z osobností nějakým způsobem výjimečných jsme se svého času zmínili o baronu Trenckovi... Strávil zde tři léta a také tu zemřel, stár sotva 39 let. Stejně významnou, ale na rozdíl od Trencka neznámou osobností je generál a polní maršál Claude Alexandre de Bonneval. Jak jméno napovídá, byl původem Francouz. I když proslul jako výrazný bojovník proti Turkům, upadl do podezření, že připravoval spiknutí proti císaři, že porušil respekt vůči císařskému majestátu a dále že se kdesi a kdovíproč svévolně zdržel a vybočil z určené trasy.

Nad polním zbrojmistrem (to byla jeho tehdejší hodnost) byl vynesen rozsudek: „Odsuzuje se ke ztrátě všech hodností a k trestu stětí mečem.“ Císař mu však udělil milost a namísto smrti dostal Bonneval rok pevnostního vězení. V doprovodu čtyřiceti dragounů nastoupil cestu na Špilberk. Velitel Zinzendorf mu kord nenechal, ale mohl si přivést na pevnost své služebnictvo. Protože se jeho zdravotní stav s příchodem na Špilberk nezlepšil (málokomu se zlepšil, Špilberk na kondici nikomu nepřidal), tak byl nucen najmout si ranhojiče. Zaměstnával kolem sebe celkem osm lidí. Bonneval nicméně snášel vězení těžce. Život na Špilberku byl jednotvárný a nudný. Nejvíce trpěla jeho samolibost. Svůj pokoj směl opouštět jen zřídka, a jakmile překročil práh, pověsil se mu na paty strážný. Provázel ho při občasných návštěvách velitele i cestou na mši. Pokud šli jeho lidé do města, šel s nimi ozbrojený voják. V listech do Vídně si neustále stěžoval a marně prosil, aby se směl pohybovat aspoň po pevnosti. nepokusil by se prý o útěk, ani kdyby zdi byly z másla a papíru. Nejhorší pro něj bylo, že mu kontrolovali všechny dopisy. Cítil se tím z hloubi duše uražen. Ale nakonec se přece jenom za peníze našel ochotný pomocník. Většinu Bonnevalových dopisů pronáší a odesílá kuchař Linc, na jehož brněnskou adresu chodí také odpovědi.

Achmed: Vyměnil jsem noční čepici za turban

Když ho po roce propustili, měl na krku padesátku a byl trápen dnou, ale plný plánů. Po mnoha peripetiích překročil hranice turecké říše, tentokrát nikoli jako voják, ale jako uprchlík, který hledá politický azyl. Ujal se ho bosenský paša, který dokázal jeho talent ve vojenských věcech. Jenže se o tom dozvěděla Vídeň, a protože zrovna s Turky neválčila, tak zažádala o Bonnevalovo vydání. Pro generála zbývalo jediné rozhodnutí – přijmout islám. Jako věřící muslim nemohl být Bonneval nevěřícím vydán. Dostal jméno Achmed a dal si oholit hlavu. „Vyměnil jsem noční čepici za turban,“ řekl poněkud lehkovážně svým přátelům. Turecké vojsko naléhavě potřebovalo po sérii porážek nějakou vzpruhu, a tak sedmapadesátiletý Bonneval do Istanbulu, aby se ujal organizace a výcviku vojenské jednotky, která měla být cvičena v evropském válečném stylu. Vytvořil sbor bombardýrů a byla mu přiznána hodnost paši se dvěma koňskými ohony, čímž se stal váženou osobností. Sultán, zlákán první úspěchy nové jednotky, dal dokonce souhlas k vybudování celého armádního sboru podle evropského vzoru. „Ty směšnosti, které s sebou nese víra,“ psal svému příteli Voltairovi do Francie, „mne nemohly odradit. Pravda je, že jsem vždycky soudil, že Bohu je jedno, jsi-li muslim, křesťan, žid nebo vyznavač ohně.“

V Evropě se stal Achmed paša nesmírně populární osobností. Vycházely o něm knihy. Přežil všechny svoje nepřátele, až do poslední chvíle prosazoval protihabsburskou linii turecké zahraniční politiky. Ale už se blížil konec. Zemřel ve svém domě v Istanbulu v březnu roku 1747. Den jeho smrti připadl náhodou právě na den, kdy muslimové slaví Mohamedovo narození. Turci v tom spatřovali zvláštní přízeň Alláhovu. Byl mu postaven sarkofág z bílého mramoru s tureckým a francouzským nápisem, který hlásal slávu nebožtíkovu. Končil slovy modlitby: „Ať jeho duše odpočívá v ráji na růžovém polštáři.“