29. července  2007 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

631. schůzka: Válka proti Turkovi

Vojna proti Turkovi - Foto: promoravia.blog. cz

Vojna proti TurkoviFoto: promoravia.blog. cz

Opět se v Toulkách českou minulostí zahledíme na širší horizont, než nám nabízejí hranice Českého království, Moravského markrabství a zbytku Slezského vévodství. Pokusíme se zjistit, jaké tahy podnikl šachový král jménem Josef II. na evropské šachovnici. Především nás čeká vojna proti Turkovi, ale nejenom ona. My se musíme podívat předtím také na západ od monarchie.

Na začátku svého samostatného vládnutí, v roce 1781, podnikl Josef cestu do rakouského Nizozemí. Přivítal ho mohutný jásot obyvatelstva, a Josef proto nabyl dojmu, že tenhle zbytek velkého burgundského dědictví je věrnou, i když vzdálenou vnější stráží monarchie. Rakouské Nizozemí s centrem v Bruselu tvořilo jakousi nárazníkovou zónu mezi Francouzským královstvím a Spojenými nizozemskými provinciemi. Rakušané měli ve své moci území dnešní Belgie, a stejně silni se cítili Nizozemci ve svých hraničních pevnostech. Mír Francie a Rakouska trval už dlouho, jejich spojenectví se osvědčilo. Něco však Josefovi II. vadilo. Šelda. Doposud je. Řeka. Francouzsky se říká Escaut, nizozemsky Schelde, německy Schelda. Západoevropská řeka, která protéká Francií, Belgií a Nizozemskem. Spojovala a dosud spojuje velké obchodní centrum Antverpy s mořem. Podle smlouvy byla rakouským lodím uzavřena. Rakušané nemohli k moři, Holanďané svou konkurenci na jihu vyřadili. 

Josef II. proto Holanďanům sdělil, že pevnosti, ve kterých jsou umístěni jejich vojáci, budou srovnány se zemí. Vědomě riskoval konflikt, přičemž podcenil, jak se později ukázalo, houževnatost a tvrdohlavost Holanďanů. Považoval je za bons mangeurs (dobré jedlíky, myslí se másla a sýrů). Nejprve dal obsadit hraniční pevnosti a pak vyzval Holanďany, aby vyklidili tu, která kontrolovala ústí Šeldy. A jednoho mlhavého říjnového dne roku 1784 skutečně na řeku Šeldu vypluly rakouské lodě se vztyčenou vlajkou. První z nich, brigantina Louis, byla ihned po vyplutí z Antverp vyzvána holandskou strážní lodí, aby zastavila. Zastavila, ovšem až poté, co říční hladinu rozčeřily salvy z kartáčů. Loď Holanďané dobyli a odvlekli. "Přece jen stříleli, Výsosti“, hlásil ministr Kounic do Vídně Josefovi. Ten byl zlostí bez sebe. "Ti handlíři a kramáři se odvážili postavit se mi na odpor! Nenamáhali se vyjednávat. Doopravdy stříleli!" Na samotném bojišti to leckdy vypadlo jako komické divadlo. Nepočetné rakouské oddíly se motaly stejně jako jejich holandští protivníci v mlze mezi tamními kanály a největší ztráty nakonec zaznamenali ovčáci, když jim vystresovaní Nizozemci vystříleli stáda ovcí v domnění, že jejich bílá rouna jsou kabáty Josefových vojáků. 

Pohled z Antverp na řeku Schelde - Foto: Jan Wildens

Pohled z Antverp na řeku ScheldeFoto: Jan Wildens

Ukázalo se, že Vídeň není na válku připravena a že všechno jen předstírala. A do hry se vložily evropské velmoci. Prusko zakázalo průchod rakouských jednotek svými državami, a Francie ohlásila, že se zapojí do boje s Nizozemím, pokud se Josef nedohodne s Holanďany po dobrém. A další rakouský tah na šachovnici: co kdyby si Rakousko vyměnilo rakouské Nizozemí (neboli dnešní Belgii) za Bavorsko... Když bude Francie souhlasit, bude odškodněna Lucemburskem a Namurskem, což je dnešní Valonsko. Manévr však skončil fiaskem. Handlířská licitace s jejich vlastí navýsost urazila Belgičany, kteří odpověděli tím, že vystupňovali národně-osvobozovací zápas (čili další z válek) a posléze vyhlášením samostatnosti. Habsburci museli v roce 1794 Belgii vyklidit. Na svém kontě zahraniční politiky tedy Josef příliš mnoho úspěchů neměl. Ani zdaleka to nebyly všechny problémy. Josefovi hořela koudel ještě v Uhrách. 

Ona už tam byla delší doba situace dost napjatá, a teď se vyhrotila povstáním grófů, kteří byli proti josefinské centralizaci, takže panovník byl nucen vydat patent, kterým se vrátila samospráva Uher z roku 1780. A bylo tu ještě další ohnisko napětí. Na hranicích západních a severních. Prusko. Ve stavu nejvyšší pohotovosti tam stanuly rakouské pluky, očekávající pruský útok. Nešťastná situace. Probíhala v měsících, kdy panovníkova nemoc byla stále horší, kdy byl upoután na lůžko. Drama v Belgii a Uhersku, na spadnutí konflikt s Pruskem, a uvnitř říše sílící opoziční hnutí proti Josefově berní a urbariální reformě. A taky vzrůstající drahota a nedostatek zboží, zejména potravin. A do toho všeho ta nešťastná válka s Tureckem. V létě roku 1785, zatím se táhla jednání o tom, jak co nejčestněji vycouvat ze slepé uličky holandského dobrodružství, se Josef opět vydal do Itálie. V jižním Tyrolsku se málem utopil při záplavách, ale to ho nemohlo od dalšího putování odradit. Chtěl se setkat se svými sourozenci Leopoldem a Marií Karolinou, ale hlavně si chtěl užít pobytu v Miláně. V té době totiž zmizelo (a na dost dlouho) Milánsko jako státní útvar a místo něj tu byla habsburská provincie, označovaná k nevoli jejich italských obyvatel jako Rakouská Lombardie. 

Tak přece jen nějaký územní zisk... Jenomže tu bylo něco horšího: rakouskému císaři už nezůstal v Evropě žádný spojenec. Anglie zkřížila s Vídní šavle vždycky, když Habsburkové její zájmy mařili. O Fridrichovi se není třeba ani zmiňovat, ale pruského krále se Josef už nemusel bát. Zdálo se, že je na sklonku života. Sám sebe popsal jako "starou kostru," která se nehodí už k ničemu jinému, než aby byla hozena na mrchoviště. V srpnu roku 1786 v Sanssouci čtyřiasedmdesátiletý Fridrich II. zemřel. Za své dlouhé vlády zvětšil pruské území o dvě třetiny; počet obyvatel se více než zdvojnásobil. Nejprve pro lid, poději i pro německé dějepisce se tento protihráč Marie Terezie a Josefa stane Veliký. Josef k jeho smrti poznamenal: "Jako voják želím ztráty velkého muže, který se svým válečným uměním navěky zapíše do naší doby. Jako občan lituji, že jeho smrt nepřišla o třicet let dříve. V roce 1758 by byla daleko větší předností než v roce 1786." Když umíral, měl pruský král údajně pronést tato slova: "Překročili jsme horu, nyní se nám půjde líp." (Ale však víte, jak je to s hodnověrností posledních slov...)  

Vojna proti Turkovi - Foto: Ruská fontána

Vojna proti TurkoviFoto: Ruská fontána

Proti Rakousku však stála i italská knížata a městské republiky, pro které byli Rakušané barbaři ze severu, cizí jako všichni dobyvatelé, rozdělující si hrdinné antické krajiny a stará města mezi sebe jako kořist po úspěšném lovu. Josef se chladnokrevně podílel na dělení Polska. Jižní Slované nemohli pochopit, proč jim Rakousko nepřispěchá na pomoc proti úhlavnímu nepříteli, Turkům. Kdo tedy mohl být přirozeným spojencem Rakouska? Existoval vůbec někdo takový? Josef se rozhlížel, a zatímco se rozhlížel, tak ho jeho kancléř Kounic našel. Spojence. Ruského. Kníže Potěmkin byl jednooký muž, kterého ruská carevna Kateřina oslovovala holoubku. (Měl na ni takový vliv, že jí směl vyhledávat i milence.) Kníže Potěmkin byl autorem plánu, podle něhož měla Kateřina k větší slávě Ruska a jako demonstraci proti Turkům odcestovat na právě dobytý poloostrov Krym, aby se tam setkala s císařem Josefem. Potěmkinovi se podařilo Kateřinu pro svůj plán získat a mohl tak zinscenovat jednu z nejokázalejších událostí století. 

V lednu 1787 vyrazila Kateřina z Petrohradu. Její doprovod tvořilo 186 vozů, převážně saní. Jenom její nádherný povoz táhlo na třicet koní. Podél trasy nechal Potěmkin postavit okázalé budovy nejen pro přenocování carevnina doprovodu, ale hlavně proto, aby carevně a vyslancům Rakouska, Francie a Anglie, kteří ji doprovázeli, poskytl uspokojivý obraz ruské říše. Byl to Josefův vyslanec, kníže de Ligne, který do světa vyslal historku o vesnicích z kartonu. Z Kyjeva pokračovala plavba po Dněpru - Potěmkin přistavil 80 galér a zorganizoval tak nejvelkolepější říční plavbu v lidských dějinách. Josef odejel z Vídně teprve v dubnu. Samozřejmě nikoli jako císař, ale jako hrabě Falkenstein. Doprovázel ho hrabě Kinský a několik sluhů, právě tolik, kolik bylo u soukromníků v 18. století obvyklé. Pochopitelně se kolem něj opět vynořily legendy: Ve Lvově hrál například kuželky, navštívil několik židovských rodin a byl na inspekci v několika úřadech. Hlavně se přesvědčil, jak se rakouský obchod s Ruskem zintenzivnil. Kateřina totiž otevřela svou zemi rakouskému zboží. Ale to všechno pořád ještě nebylo nejdůležitější. Tím byli Turci.  

Kateřina čekala na Josefa v polovině května u Jekatěrinoslavi. Na širé Rusi se vlekou nejenom dálavy, ale ani čas nepospíchá; Kateřina vyrazila jak jsme si řekli z Petrohradu v lednu. Jekatěrinoslav byl nedlouho předtím založen jejím bývalým milencem v rámci začleňování nových území do ruského impéria. Ještě předtím dostal rakouský vyslanec de Ligne pokyn, aby zjistil, v jaké náladě se carevna nachází a co na svého hosta chystá. De Ligne však udělal mnohem víc, jak se dozvídáme z knihy historika Luboše Taraby: "Referoval nejen o Kateřině, ale s chutí si zgustl i na líčení Potěmkinových vesnic z papundeklu. Také Josef se na vlastní oči seznamoval s realitou velké země. Ukládal do své paměti jiné, ale jinak o nic menší, však o to víc šokující dojmy - zvláště z tvrdého zacházení s ruskými vojáky. Když se například jeden důstojník popálil na rukou střelným prachem, Josef mu sám po čtyřech dnech absolutního nezájmu ze strany ruských felčarů zranění ošetřil a obvázal. Na vlastní oči se také mohl přesvědčit, jak Potěmkin doslova ze země vydupával nová města a opevnění. Vojáci tahali jakou soumaři v pytlích na zádech zem a vysypávali ji na valech."  

"V této zemi je všechno možné, nikdo tu nepřemýšlí o tom, kolik námahy a peněz to stojí," napsal v této souvislosti Josef o obrovském ohňostroji, uspořádaném na jeho počest a kompletně provedeném bídně oblečenými a podvyživenými vojáky. "Protože někdo zapomněl přivést koně pro přejezd Dněpru, který se kvůli silným dešťům rozvodnil, na určené místo, bylo odveleno 400 vojáků, aby táhli celý den lodě, v nichž byly vozy a kočáry. Pochodovali ve vodě, která jim byla až po ramena. Je to neslýchané, jak málo se v této zemi dbá o lidi. Prostředky nestojí nic, nehledají tu nic jiného než iluze a prchavý úspěch." Zda došlo při rozhovorech mezi Josefem a Kateřinou na Turky? Carevna se snažila, seč mohla, ale Josef se vyhýbal tématu, kvůli kterému byl do Ruska vlastně pozván. Blízkost turbanů v něm žádný pocit nebezpečí nevyvolávala, ani nepociťoval touhu napravit si před Evropou reputaci po nizozemské blamáži. Spíš než turbanů se bál ruských čepic. Některé ruské válečné lodě mu připadaly, že byly postaveny jen pro něho a že po jeho odjezdu je zase rozeberou. 

Nakonec ho ale přece jenom Rusové dostali. Dostali ho svým velikášstvím a divadlem na efekt. Josef se nechal unést demonstrací síly ruských vojsk, která „můžete vést tam, kam chcete!" Nejprve mu v Sevastopolu kníže Potěmkin ukázal, co se stane, až řekne stu tisícům mužů: "Kupředu!" Nato se otevřela okna a Josefovu zraku se dostalo pohledu na nesčetné pluky, které se v těsných formacích táhly až k pobřeží. Hold z tisíců hrdel dorazil k císařovým i carevniným uším: "Ať žije vládkyně Černého moře!" Pak nechal Potěmkin spustit na vodu válečnou loď s osmdesáti děly a s Josefovým jménem na přídi. A krátce nato mu Kateřina nabídla rekonstrukci bitvy u Poltavy, kde Petr Veliký před desetiletími porazil Švédy. Jako na obrovském barokním plátně se na scéně pohybovaly v bitevní vřavě tisíce vojáků, blýskalo se z kanónů, k nebi stoupala oblaka dýmu ze střelného prachu, před Josefovýma očima se odvíjel obratně vymyšlený scénář o hrdinné zdatnosti ruského lidu. Aranžmá nemělo chybu. Nedalo se odolat. 

Carevna Kateřina a kníže Potěmkin (uživatel shakko) - Foto: licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Carevna Kateřina a kníže Potěmkin (uživatel shakko)Foto: licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Příští den císař a carevnou podepsali spojeneckou smlouvu, podle které mělo Rakousko za vojenské přispění proti tureckému sultánu Abdul Hamidovi dostat v případě vítězství Bosnu, Srbsko a Makedonii. Rusku by otevřela po obsazení Dardanel cesta do Středozemního moře. Domluveno, podepsáno, připraveno. Teď už se mohlo jenom čekat. Ale nečekalo se dlouho. Turci nečekali na ruský útok a válku začali sami. Podle dohody mezi Josefem a Kateřinou muselo Rakousko rovněž vytáhnout. V návaznosti na oblasti ruského útoku měl být celý Balkánský poloostrov obklíčen vojsky ve velkém oblouku a Turci tak odříznuti od zázemí obrovským kruhem vojsk. Přídavné jméno obrovský není přehnané. Hlavní rakouská armáda pod Josefovým osobním velením měla operovat na Dunaji a Sávě proti Srbsku, pět dalších armádních útvarů pak mělo postupovat na linii mezi Sedmihradskem (v dnešním Rumunsku) a Chorvatskem. Spolu s ruskými oddíly běžela rakouská fronta napříč celým Balkánem - od pobřeží Jadranu před Chorvatsko, Srbsko a Sedmihradsko až do Moldávie. 

Poprvé ve vojenské historii tak vznikla skutečná frontová linie, dlouhá přes 600 kilometrů. Prostě Turci, "tyto (podle Josefa) příšery, nehodné obývání Evropy (konec císařského citátu)", tak ti měli být jednoduše převálcováni a Vídeň by si tak mohla do svých účetních knih zanést nové příjmy - a teď opět budeme citovat císaře pána Josefa - "za ztracené provincie, které byly její koruně uloupeny." Teď mohlo Rakousko vyhlásit Osmanské říši válku. Stalo se tak 7. února 1788. Josef chtěl být při tom, a tak se ještě téhož měsíce vypravil za svými vojáky - přes Terst a Temešvár až do Futaku, kde ležel hlavní tábor. Ale válčit Josef nemusel. Nemoci, které řádily mezi jeho muži, snižovaly bojeschopnost rakouské armády každý den. Ani vrchnímu veliteli se nevyhnuly. Celý ten balkánský podnik byl od samého počátku pochybný. Císaři uškodil mnohem víc, než si zasloužil. Ztratil svou dobrou pověst, tedy: o velkou část z ní přišel. I na válečném poli se snažil pěstovat svůj obraz otce vlasti. V ležení žil spartánsky, spal jako vojáci, jedl a pil jako kapitáni, staral se o spoustu nedůležitých věcí - zdálo se, že je všude a že je o všem do detailu informován. Oblékal se do lehké lněné uniformy, i když noci tu byly velmi chladné a přes den zase pálilo slunce. Armádu decimovala úplavice, ale i horečnaté nemoci. (Současníci jim říkali líná a střídavá nemoc.) Horečka brzy přepadla i panovníka. O jeho labilním zdravotním stavu svědčil průjem a náhlé zvracení. Z polního ležení napsal svému bratru Leopoldovi: "Jsem nejnešťastnější člověk na světě. Duševně i tělesně nevyslovitelně trpím. Viditelně hubnu, protože v noci nemohu spát. Už drahnou dobu mě kromě jiného trápí lehká střídavá horečka. Jen s velkou námahou se udržím na koni, i když jen kluše." 

Josef zřejmě onemocněl malárií. Tato nemoc hubí v těle červené krvinky a způsobuje chudokrevnost a celkovou slabost. A zmínka o kašli? Pravděpodobně se u císaře vyskytly první příznaky tuberkulózy. Šetřit se však nemínil. Chvílemi se zdálo, jako by vyhledával smrt - ať už v podobě nepřátelské střely anebo sebezničení vyčerpáním. Sbory pod vedením knížete Lichtenštejna si zatím celé měsíce lámaly zuby na pevnosti Dubica v Chorvatsku. Když Lichtenštejn onemocněl, císař sáhl do svých rezerv a vytáhl z jeho sídla v Čechách jednoho ze svých neoblíbenců, třiasedmdesátiletého polního maršála Laudona. Jen co se stačil tento veterán dostavit na bojiště, Turci nevydrželi a Dubica padla. Snaha zajistit Banát, kam pronikly osmanské oddíly, vedla k velkým přesunům. Skončilo obléhání Bělehradu a hlavní sbor se dal do pohybu. Při těchto manévrech však došlo k obrovské blamáži. U Karansebesu, ležícím tehdy na rakouském území, se začali ostřelovat opilí rumunští hraničáři s císařskými husary. Josefovi vojáci, vyděšení pokřikem hraničářů a střelbou, zpanikařili. Zatímco se důstojníci snažili bitku zastavit voláním Halt!, jejich mužům se zdálo, že slyší turecké Alláh! Zmatek doplnili vozatajové na koních s přesekanými postraňky. Prchali a přitom křičeli, že Turci jsou nablízku. 

V té chvíli utíkal téměř každý, kdo měl nohy. Panika byla tak dokonalá, že Josefa, pokoušejícího se chaos zastavit (přesedl kvůli tomu z vozu na koně), opustili i někteří důstojníci a on sám se v doprovodu zbytku svého štábu musel, když se dostal do palby vlastních lidí, k prchajícím se vojákům připojit. Na "bojišti" zůstalo na deset tisíc mrtvých a raněných mužů císařsko-královské armády. Když Turci den nato počítali kořist, zjistili, že vedle výzbroje jim padla do rukou i zavazadla samotného císaře. Nelze se co divit, když jejich bývalý majitel později přiznal, že ho opustila odvaha. Také kancléř Kounic zrovna nehýřil sebevědomím: "Pokud se nestane zázrak, bojím se, psal císaři, že tato válka skončí strašnou katastrofou."
 


Zobrazit místo 631 na větší mapě
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas