15. listopadu  2009 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

751. schůzka: Babička

Pomník Babičky v Babiččině údolí na fotografii Honzy Groha - Foto: Honza Groh, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Pomník Babičky v Babiččině údolí na fotografii Honzy GrohaFoto: Honza Groh, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

"19. října 1853 nám na souchotě zemřel nejstarší syn Hynek, žák první vyšší reální školy, chlapec to dobrý, poctivý to charakter, a velmi vtipný k učení. Byl vždy zdravý, ale velmi silně rostl, byl patnáct roků stár a vyšší o kus než já. Jednou se silně uběhl, dostal píchání mna prsou a kašel, nevšímal si toho, až bylo zle, pak se k tomu přidal průjem, který nebyl k zastavení, a tak po čtrnáctitýdenní nemoci při lékařské péči zemřel ve Všeobecné nemocnici. Jak začalo vyšetřování manžela, přišlo na poštovní správu v Ďarmotách, aby se naše listy zadržely a do Budína zaslaly, a tak jsme se teprve po šesti nedělích o nemoci Hynkově dověděli. Ano tolik svědomí neměli, aby poslali list z Budína rychle zpět, a doktor ani netajil, že to sotva s Hynkem dobře dopadne, ačkoli si žádný nemyslel, že by to vzalo tak rychlý konec."

To napsala Božena Němcová v dopise svému známému, ve kterém ho jinak prosila o trochu brambor. Po rychlém návratu z Uher zastihla svého syna ještě naživu, bylo to ale na poslední chvíli, za dva dny nato Hynek umírá. Byla to pro Boženu Němcovou těžká doba. Svého nejstaršího syna pohřbila a tři mladší děti taktak uživí. "Já věru nevím, co už si mám počít," prosí profesora Jana Evangelistu Purkyně: "Nemám groše peněz, a bez těch přece není živobytí možné. Dnes nemohu psát, protože nemám tolik peněz, abych si koupila papír. Kdybych byla sama, tak bych si z toho študentského života nic nedělala, jen když si trochu hlad zaženu, ale když se mám starat o tolik krků, to je smutná věc." 

Nebylo nikdo, kdo by měl zvláštní zájem české rukopisy tisknout, čtenářů citelně ubylo. Manžel jí posílal z Uher patnáct zlatých měsíčně. Pět jí poukazovala anonymně matka známého malíře Jaroslava Čermáka. Kromě toho Boženě Němcové vypomáhali někteří staří přátelé, neopustil ji Purkyně ani Palacký. O Palackém, který ji se svou manželkou Terezou zval k sobě i v dobách nejhorších, poznamenala: "Ne každý jako on umí dát tak, aby peníze nepálily na dlani." Jinak ale Němcová, která vždy otevírala svým přátelům srdce a nyní sama potřebovala pochopení, cítila chlad, upjatost a dokonce i zlobu. Pro mnohé se stala pouhým předmětem opatrné a zdrženlivé dobročinnosti, jako například pro Františka Matouše Klácela, který na ni ještě donedávna čekával na brněnském nádraží, když tudy projížděla. Teď, když byla považována za politickou nespolehlivou, na její prosebné dopisy neodpovídal a před Vánocemi jí poslal deset zlatých s velmi odměřeným dopisem. Někdy raději zůstávala hlady, než aby riskovala další a další zklamání.  

Dům na rohu ulic Ječné a Ke Karlovu, kde B. Němcová v roce 1854 napsala Babičku - Foto: Luděk Kovář, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Dům na rohu ulic Ječné a Ke Karlovu, kde B. Němcová v roce 1854 napsala BabičkuFoto: Luděk Kovář, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

"Kdybych měla volit, tedy bych si přála narodit se znova as za dvě stě let, anebo ještě později, neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší," napsala Božena Němcová 17. prosince 1851. Její slova nás zavádějí do doby, kdy spisovatelka myslela víc než kdy jindy na dětství. Stalo se pro ni tématem každého dne. "Začala jsem v tom pracovat po Hynkově smrti, nejhorší době mého života, kdy mne omrzelo v světě žít. Utekla jsem do toho osamělého stavení v malém údolíčku, k nohám milé babičky, a když jsem slyšela její rozumná slova, její písně a pohádky, když tu přede mnou stál její milý obraz, měla jsem za to, že jsem děvče, běhala jsem s veselou myslí po lukách, lese a háji, navštívila upřímné duše všechny a zapomněla při nich na všecek ostatní svět, se všemi jeho trampotami."
 

Tato představa Němcovou oslnila, ale jednotná literární koncepce jí dělala zpočátku potíže. Její dávný přítel Jan Ignác Hanuš nebyl spokojen s tím, jak spisovatelka utrácí svůj talent v pouhém sběratelství pohádek. Totéž jí říkával i další její obdivovatel dr. Čejka. Představoval si jeden rok v krajině mezi Orlickými horami a Krkonošemi, přičemž by autorka postupně popisovala slavnosti, obřady, obyčeje, zvyky, hry a pověry. Naštěstí nezpečetily jeho rady hluboké zřídlo, ze kterého prýštily barevné scény jejího dětství, živé postavy milých osob a veselé či pohnuté příběhy, které se prostě a přirozeně zcelovaly v umělecké dílo, jehož zářivým středem byla babička.  

Staré bělidlo - Foto: Jiří Nesl

Staré bělidloFoto: Jiří Nesl

"Chvalně známá naše spisovatelka paní Božena Němcová dokončila právě a nakladateli panu Pospíšilovi do tisku odevzdala větší novelistickou práci pod titulem Babička, obrazy to z venkova, zjevující se nejvíce v oboru, v jehož líčení paní Němcová uznanou jest mistryní." Tato noticka se objevila v časopise Lumír i v Pražských novinách. Nakladatel Pospíšil rozhodl, že Babičku vydá na pokračování. "Boje se, že bude kniha v celku drahá, vydá ji ve čtvero sešitech." Honorář dělal za 10 archů a 26 stran (14 zlatých za jeden arch) - 151 zlatý a 22 krejcary. (Opisovač tohoto rukopisu si vydělal podstatně víc.) "Mé krásné mládí, sladká samota, ve které jsem žila, prosté vychování, jakého jsem požívala, krátce ideální dívčí život, ta čistá, krásná poezie, rád našeho života - to bylo to! Nikdo z vás nevidí milé Ratibořice tak krásnými jako já! Vy vidíte v nich jen prózu skutečnosti, mně zůstaly rájem! Každý kámen, každou květinu vidím ještě, jak byly, dokud jsem byla děvčetem, děvčetem plným obraznosti."
 

Babička byl idealizovaný obrázek. "Miluji ne lidi skutečné, jak jsou, nýbrž vědomě si jiných v duši utvořím a po těch budu toužit." Panklovi (v Babičce to jsou jak známo Proškovi) žili sice na Bělidle, ale jinde než blízko splavu na Úpě, a ani tam nezůstali nadlouho, protože panstvo dalo bělidlo srovnat se zemí a na jeho místě postavilo skleník; Barunčina rodina se pak musela nastěhovat do malého a vlhkého bytu pod ratejnou. I paní kněžna byla zcela jiná, než jak ji charakterizuje autorka (a víme, že schovanek měla několik). Viktorku (k té se ještě vrátíme) nezabil blesk, ale zemřela jako žebravá alkoholička šest let po smrti Němcové, tedy v roce 1868. 

Ratibořické Staré bělidlo (foto uživatel Karpac) - Foto: licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Ratibořické Staré bělidlo (foto uživatel Karpac)Foto: licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

I s Mančinkou ze mlýna to bylo jinak - neprovdala se za chudého mládka, ale za bohatého mlynáře do Dobrušky. V roce 1871 měla spáchat sebevraždu. Rovněž Kristlu z ratibořické Panské hospody potkal jiný osud - nikdy nechodila se žernovským chasníkem Jakubem Mílou. Vzala si venkovského učitele Nemastu a s ním se na čas odstěhovala do Orlických hor, tady však kantor zakrátko zemřel a ona zůstala se sedmi sirotky, hladu zažila víc než dost. A Babička? "I postava babičky je sen spojený s reálnými detaily," píše dr. Miroslav Ivanov v knize Zahrada života paní Betty. "Nebo přesněji řečeno: je to syntéza reálna a básnivosti. Němcová v knize píše, že babička měla syna dvě dcery. Nejstarší žila mnoho let ve Vídni u přátel, od nichž se vdala. Druhá dcera pak šla na její místo. Pravda byla ale jiná. Magdalena Novotná, rozená Čudová, měla svatbu 5. února 1792 ve věku dvaceti dvou let, ženichovi Jiřímu, mušketýru, bylo 29 let. Svatba byla nutná, sedm měsíců poté se narodil syn Karel Augustin. Celkem měla babička ne tři děti (jak uvedla Němcová), ale během 13letého manželství jich porodila deset, pět chlapců, pět dcer. Z oněch pěti děvčat tři zemřela, dvě dospěla: Marie Magdalena Terezie, narozená v Kladsku v roce 1797, údajná matka Boženy Němcové, a Johanna Barbora Terezie, narozená o 8 let později - o ní ještě donedávna myslelo, že je čtrnáctiletou matkou Boženy."  

Babička nezemřela na Starém bělidle, kam přišla asi v roce 1825. Pobyla zde jenom pět let, a protože se nepohodla s svou dcerou Terezií Panklovou, odešla od ní v dceři Johanně, která bydlela v ratibořickém dvoře, a odtud se s ní později přestěhovala do Vídně. Tady zemřela 27. března 1841 a byla pohřbena na starém matzleinsdorfském hřbitově. Ten je od roku 1924 proměněný ve vídeňský park. Když babička zemřela, byla zcela chudá, pohřeb do společného hrobu proto muselo vypravit bratrstvo Floriánské sdružení lásky a pomoci. Takže výrok paní kněžny o šťastné to ženě (v knize dokonce dvakrát opakovaný) byl jenom zbožným přáním Němcové. Ke štěstí měla babička právě tak daleko jako její potomci. 


Zvětšit mapu
Autor:  Josef Veselý

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2014 Český rozhlas