728. schůzka: Miláček národa

14. prosinec 2021

Josef Kajetán Tyl bývá líčen jako člověk neprůbojný a jemný. I on sám sebe tak viděl. Ve vlastním životopise o sobě napsal ve třetí osobě: „Přísnost otcova, která někdy až v krutost se obracela, měla tvrdý účinek na měkkou povahu chlapcovu. Odtud také jeho neodhodlanost a ostýchavost v rozličných příbězích života jeho.“

Skutečnost byla poněkud jiná. Za věci, o jejichž správnosti byl osobně přesvědčen, se dovedl jako novinář i divadelník doslova rvát. Chtěl být hercem, jenomže měl slabý hlas. Miloval poezii, jenže jako básník byl spíše pilný než nadaný. Novinařinu považoval za vedlejší pracovní poměr, ale založil časopis, který vychází dodnes. Nesnášel klepy, a přesto udělal všechno proto, aby se stal jejich hvězdou - jednu ženu si vzal, s druhou (její sestrou) plodil děti. Byl pomlouván jako povrchní hurávlastenec, pro národní věc však žil pevně a s důsledností až tragickou. Stal se nejúspěšnějším textařem v dějinách české hudby. Jeho písničku zpívá dodnes kdekdo... dokonce i fotbalisté před mezistátním utkáním. Jmenuje se Kde domov můj.

Přesto umíral opuštěný, vyobcovaný, bez groše. „Divadlo bylo od mého pacholectví můj had z ráje.“ A skutečně: ten had ho dovedl k vrcholům i k pádu. Změnil české divadlo, jeho úroveň, jeho dramaturgii, jeho smysl, ale za jakou cenu?! Jakub Arbes o něm řekl: „Podivné! Zaživa sotva skýva nejnutnějšího chleba, a po smrti vavřín – zasloužený, trpce zasloužený vavřín.“ No... já nevím, pane Arbesi. To že je podivné? Lidé natolik zcestovalí našimi dějinami, jako jsou posluchači tohoto seriálu, si nejspíš řeknou: To není podivné. To je – české.

„Vyprávění o tom, jak se za sebe dostali Tylovi rodiče a jak přišel na svět jejich první syn Josef, by mohlo samo o sobě být námětem starosvětské selanky,“ píše ve své knize Slavní a zapomenutí literární historik profesor Vladimír Kovářík. „Dívka z vážné a zámožné rodiny, jejíž matka měla dobře zavedenou živnost krupařskou, se zamiluje do švarného plukovního hobojisty v bílém fráčku se zeleným lemováním. Jiří Tilly se do města stříbrných dolů dostal po jedné z napoleonských bitev se zbytkem rozbitého regimentu. Matka lásce své dcery bránila, seč mohla, jenže cit Barbory Králíkové byl silnější. Když se ukázalo, že čeká s tím muzikantem dítě, matka ji bez lítosti vyhnala. Dceru s takovou hanbou nechtěla napříště znát. Zloba naduté měštky nepolevila – honosný krupařský dům na kutnohorském náměstí byl pro zamilovaný pár navždy uzamčen.“

Tilly si Barboru vzal, nad novomanželi se smilovala teta a nabídla jim přístřeší ve svém domě U hřebene. Tam také Josef uprostřed prvního únorového týdne, ve čtvrtek čtvrtého, v roce 1808, přišel na svět. Dvě rodiny – bohatá a chudá – bydlely na malém městě pár kroků od sebe, navzájem se však k sobě ani slovem nehlásily. „U Tillyů, v nízkém domku u Sedlecké brány, vládla nuzota. Pan Tilly, původně vyučený krejčí, zaměnil hoboj za krejčovskou jehlu, přesvědčen, že tak rodinu lépe uživí. Vybral si však nevhodný okamžik. Jen co si zařídil skromnou dílnu, byl tu státní bankrot – finance habsburské říše neunesly letitý zápas s Napoleonem. Lidé včera zámožní se museli ze dne na den uskrovnit, neboť peníze najednou měly pětinu původ-ní hodnoty. Nové šaty od krejčího rozhodně teď nebyly tím, co nejvíc potřebovali. Pan Tilly čekal na své zákazníky marně. A tak na co nestačila krejčovina, musel znovu dohánět klarinet i hoboj o nedělích na kůru či v hospodách, při bálech, na svatbách i pohřbech.“ Finanční krize tak paradoxně přispěla svým způsobem k všeobecnému hudebnímu povznesení. Na tuto myšlenku kupodivu žádný současný ekonom nepřipadl.

Jiří Tilly byl všestranný muzikant, a tak si nějaký ten krejcar přivydělal hrou na housle a na hoboj v místním divadelním orchestru. Synka vodil do divadla od jeho nejútlejšího dětství. Josífek (Kajetán se ještě nejmenoval, jenom Josef) uměl obstojně na housle a taky dobře zpíval. V šesti letech už vystupoval v Maškově kutnohorském zpěvoherním souboru, a v deseti napsal první rytířskou komedii. Úplně sám. To už také překládal staré české hry do němčiny – málo naplat, jeho rodina byla jazykově vlastně německá a Josef se počeštil až na gymnasiu. Přeložené hry pak hrával na domácím loutkovém divadélku, zvláště o Vánocích, kdy za oknem příbytku Tillyových visívala cedule „Zde se hrají jesle.“

„I když hrál na housle nebo zpíval před publikem, byl to plachý, tichý, jakoby odstrčený chlapec. Ale dobře se učil a měl rád literaturu. Když mu bylo čtrnáct, předestřeli mu rodiče plán, který považovali za terno. Hezky píše... dobře čte... je pečlivý – otec se proto pokusí zařídit, aby dospívajícího Josífka přijali jako pomocníka na kutnohorském magistrátě. Bude dělat papíry. Není to nádherné? Josefovi to nádherné nepřipadalo. Už zkoušel psát verše i překládat. Zachránil ho tenkrát pater Herzan, jeho oblíbený učitel. Vypravil se za babičkou Králíkovou, která setrvávala patnáctý rok nezměněně v nesmiřitelném vzdoru. Pověstný kazatel od svaté Barbory pronesl pro jedinou posluchačku jedno ze svých nejúčinnějších kázání. Je to křesťanské, ptal se naléhavě, stíhat hněvem vnuka, který za nic nemůže? A jakého vnuka! Je to můj nejlepší žák! Nadaný chlapec, který by měl studovat. Pro koho vlastně schovává paní Králíková našetřené peníze? Jak se může klidně dívat, jak před jejíma očima hyne mladý, slibný talent?“

V kostele by s takovým kázáním měl dozajista úspěch. Ale v bohatém krupařském domě? No... dopadlo tam dobře. Přísná a zavilá, nicméně zbožná babička slíbila, že vnuka na studiích teda podporovat bude. A tak se čtrnáctiletý chlapec vydal do Prahy, aby se stal žákem první třídy staroměstského Akademického gymnasia v Klementinu. Netrvalo to dlouho a objevil svoje první idoly - Jana Nepomuka Štěpánka (populárního dramatika a jednoho z šéfů pražského divadla), a také básníka, překladatele a latináře Karla Vinařického. Tomu nosil svoje první verše. Začal tenkrát – „po básnicku“ – užívat i své biřmovací jméno Kajetán. Prý proto, že Josefů byla tenkrát plná Praha.

Josefova pražská studia však jako by byla předobrazem jeho dalších osudů. Krátce svítilo sluníčko do jeho studentských snů, necelý rok. Pak se obloha zatáhla, vyšlehly blesky, udeřilo. Začalo hořet na velkém kutnohorském rynku, kde stál dům babičky, oheň se větrem rozšířil na východ, k takzvané Náměti, kde stojí kostel Panny Marie ze 14. století, a mezi sto třiceti staveními, tenkrát zničenými, byl kromě babiččina krupařského domu i domek rodičů. Z pozdně štědré babičky byla najednou žebračka. Josef se musel o sebe postarat sám. Tuto základní situaci, kdy po krátkém období klidu, pohody či úspěchu se dostaví nějaká nečekaná rána a srazí ho do zoufalství bídy či beznaděje, zažije ve svém životě ještě bezpočtukrát.

A co přátelé? Stačil si nějaké v Praze najít? Stihl to, jenomže... kamarádi s ním sice cítili, leč pomoci mu nemohli, protože sami byli věčně hladoví, každý krejcárek těžce sháněli. Na jídlo si vydělával kondicemi, opisováním textů a not, korigováním. Ovšem neděli co neděli – i kdyby jíst neměl - chodil do Stavovského a semtam s přítelem Pelikánem i do kavárny v Ungeltu na císařskou vodu. (To byla sodovka. Tedy česky. Po moravsku sifon.) Do té kavárny chodil, protože se tu scházel český vlastenecký intelektuální výkvět. Někdy v té době (jistě proto, aby se mezi vlastenci cítil lépe) si jméno Tilly počeštil na Týl. S dlouhým tvrdým ý. Dokonce si podal žádost o úřední přejmenování.

Ve svých devatenácti letech odešel na radu přítele (a jinak básníka) Josefa Jaroslava Langera, aby dokončil gymnasiální studia – v Hradci Králové. Měl se tam (prý) líp uživit kondicemi a ještě se dostane do bezprostřední blízkosti slavného profesora Klicpery. Vydal se do Hradce z Prahy pěšky, s ranečkem na zádech. „Očekával jsem, že se budu zrovna v proudu blahosti koupati. Nu, ono to právě nevypadalo, jak jsem se domýšlel; kde jsem chtěl na stříbrnou rudu uhoditi, tam jsem se k ní nedokopal, ačkoli jsem věděl, že tam u velikém množství spočívá. Bezpochyby jsem neznal kouzelné slovo, kterým bych strážné duchy zapudil, aby se mi byl poklad otevřel.“

Svým způsobem se ten poklad otevřel, když se dostal ke Klicperovi. Pan profesor míval "na bytě" studenty ze vzdálenějších míst. Poplatek za byt a stravu a občasný příspěvek do kuchyně byly totiž vítaným doplňkem učitelského platu, a kromě toho byli rodiče venkovských synků rádi, že jejich studenti mají nejenom dobré zaopatření, nýbrž i přísný dozor a pomoc ve studiu. Klicpera se poradil se svou ženou Annou (která usoudila, že jeden další strávník nebude přítěží), a pozval Josefa Kajetána, aby se k nim nastěhoval. Jeho podnájemník, aby se aspoň trochu odvděčil, ostatní studenty přiučoval a panu profesorovi přepisoval jeho nové práce pro cenzuru a pro tisk. Josef A někdy brzy nato proběhl... mohl proběhnout... mezi Klicperou a Tylem dialog, který pro svou knihu Otec české Thálie „zrekonstruoval“ profesor Vladimír Kovářík.

„Tak už jsou tu, vakace... Kampak se chystáte, studente? Domů, do Kutné Hory?“
„Ani nevím, pane profesore. Snad se tam taky podívám, ale jen na skok. Rodičům na krk nepůjdu, mají se co ohánět i beze mne. Tatínek krejčuje“ –
– „to znám. Ještě dnes bych dovedl kabát ušít. Celé moje chlumecké příbuzenstvo se živí jehlou! Jenže někdy není do čeho píchnout“ –
„jako u nás. Tatínek si přibral k řemeslu muziku. Hraje po svatbách a pohřbech, opisuje noty, chodí po muzikách, když jsou pouti a posvícení... a maminka taky shání, kde se co dá.“
„Tak kam vlastně půjdete? K příbuzným, ke známým?“
„Udělám to jako všichni chudí studenti. Dám do kapsy vy-svědčení, do ranečka trochu prádla, uříznu si za Hradcem pěknou hůl a poputuju, kam mě nohy ponesou. Studenti mají staré právo na kus jídla a na nocleh ve všech farách, a kde je pan farář hodný, přidá leckdy i nějaký ten penízek na cestu.“
„Já vím, říká se tomu viaticum... Hm... a co kdybychom to udělali jinak? Ten raneček zase rozbalíte a zůstanete tady. V Hradci je taky hezky, i v okolí, jen se umět dívat! Bude nám tu alespoň veseleji, ve dvou.“
„Ale paní Klicperová“ –
– „odjíždí i s dětmi do Chlumce, k příbuzným. Co říkáte? Sedneme si na zahrádku, pěkně do stínu, přes den budeme psát a večer si přečteme, co jsme vytvořili. Beztak pořád něco potají spisujete!“
„To je jenom taková hloupost, pane profesore! Psal mi přítel Langer z Prahy, že mám přispět do almanachu. Tak píšu historickou povídku.“
„A nepochlubíte se! Historická povídka, podívejme se! Já myslel, že píšete jenom básničky, každý den aspoň jednu. Honem, přineste svůj rukopis, nebo se na vás doopravdy rozzlobím.“
Čehož (jak už dobře víme) pan profesor Klicpera nebyl při své dobrosrdečné prostě schopen, totiž rozzlobit se.

A tak sedávali na zahrádce plné kvítí a psali. Klicpera se zrovna zabýval Veselohrou na mostě. Práce mu šla do ruky. Tyl pocítil až závist, když viděl, jak pan profesor lehce píše, jak čistě, beze škrtů kupí řádky. Jeho rukopis byl nesrovnatelně méně úpravný. Klicpera ho ovšem chválil. „Spisovatelskou zkoušku jste složil dobře. Ale kuchařskou... No proč pořád kuchtíte jenom telecí maso?“ (Tyl totiž ty prázdniny u Klicperů taky vařil.)
„Smažené, pečené, zadělávané – cožpak jiné neumíte?“ „Já nevím. Já jsem nikdy nic jiného nezkoušel. Ale mohl bych snad“ –
„ne, ne, raději ne. Ta teletina se mi už opravdu přejídá... ne, ne, děláte ji dobře, ale... Předáme vládu nad kuchyní mamince, však hnedle přijede domů, a budeme se věnovat raději Múzám. V tom jsme asi oba přece jenom silnější.“

Prázdniny rychle uběhly, rychle minul i další školní rok, a Tyl, protože studia v Hradci uzavřel maturitou s vynikajícím prospěchem, se zapsal v Praze na filosofii. Na měsíce strávené v Klicperově společnosti a v jeho přívětivém domě však vzpomínal celý život a počítal je k těm nejšťastnějším. Zůstal vždycky Klicperovým ctitelem a obhájcem, hlásil se k němu jako ke svému učiteli a rád vystupoval v jeho hrách. V roce 1830 mu poslal Tyl svou první knížku. Vyšla u litomyšlského tiskaře Turečka, který prodával své tisky po jarmarcích, a Tyl ji podepsal pseudonymem „Mírumil Horský.“ Dostal od Turečka královský honorář. Zelený obnošený frak, který se pak stal součástí jeho herecké garderoby.

Zda byla vysokoškolská studia Josefa Kajetána stejně brilantní jako středoškolská? My o nich toho moc nevíme. Nedochovaly se žádné záznamy, ani nemohly. Tylovi našeptával ten jeho „had z ráje“ – tak říkal divadlu – našeptával mu stále hlasitěji, přemlouval ho se stále větší svůdností, až podlehl. Pobyl na fakultě všehovšudy rok, a ještě k tomu pouze formálně. Josef Kajetán už cele žil něčím docela jiným. Stát se hercem... Vznešené poslání. Tyl si to určitě myslil. Vůbec netušil, když se pro divadlo jako ani ne jedenadvacetiletý rozhodl, jak tvrdě za to zaplatí. Nějaký čas vystupoval ochotnicky v nedělních českých představeních ve Stavovském divadle nebo na scéně u Teisingerů. Jako herec patřil vždycky spíš k podprůměru než průměru, rychle se však naučil každou roli a mluvil dobrou češtinou, bez německého zadrhávání a komolení jako jiní.

Netrvalo dlouho a nechal se zlákat jedním takovým... no, obskurním ředitelem kočovné divadelní společnosti. Jmenoval se Hilmer, ale nechával si říkat baron Lania. Hochštapler. Byl prý opravdu levobočkem jakéhosi šlechtice. A tenhleten direktor alias baron ho uvrtal k řeholi člena komediantské šmíry. A bylo rozhodnuto. Dověděli se to doma, že se jejich filosof dal k divadlu? A maminka mu napsala. Ale už nic nepomohlo. „Ach, můj drahý nešťastný synu! Kéž bys byl raději nohu zlomil, než jsi na ta komediantská prkna vylezl, a tak i prkno na rakev matce svojí vyhlídnul. Proto-li jsem tě v bázni boží vychovala, bys nyní s tuláky se potloukal? Proto-li jsi dlouhé noci u kněh sedával, abys věděl, jak se posléze před lecjakým otevřhubou šklebiti máš? Jen zkažený tovaryš, nevěda, zhejralec hodí se k bláznovství, na jaké ty se vydáváš.“ Ale jak už bylo řečeno: Nic nepomohlo.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související