754. schůzka: Člověk nevčasný všem

Patřil Josefu Resselovi, což byl „Člověk nevčasný všem“, jak ho nazval ve svém fejetonu Jan Neruda. Dnes bychom řekli Člověk všem nepohodlný.

Dědeček Josefa Ressela se zakoupil v Jindřichovicích pod Smrkem a byl to svobodný rychtář. I jeho syn Antonín Heřman byl Němec, ale oženil se s Češkou Marií Annou Konvičkovou, která němčinu příliš neovládala, proto se v rodině mluvilo česky. Narodily se jim čtyři děti, Josef byl mladší ze dvou synů. Otec se mohl chlubit několika funkcemi – c. k. mýtný, výběrčí kolkovného a finanční dozorce v pivovarech – příjem měl však víceméně jeden. Jeho žena přivydělávala si tím, že šila a pletla.

Resselovi nebydleli dlouho v městě Chrudimi, kam se přestěhovali, když se jim tam 29. června roku 1793 narodil syn Josef, celý jménem Josef Ludvík František Ressel. První školskou institucí, do níž vstoupil, byla farní trojtřídka. Učil se dobře, hrál i na housle. Muzicírování, to byla tatínkova záliba. Kromě toho mu velice záleželo na tom, aby oba jeho synkové šli na studia. (Dcery měl také dvě, ale u děvčat se vzdělávání nepředpokládalo.) Starší, František, šel na kněžství. Mladší, Josef, putoval na gymnasium v rakouském Linci. Naštěstí matčinu nechuť k němčině nesdílel. Poté vstoupil do dělostřeleckého kursu (té škole se říkalo „bombardýrská“), kde na sebe upozornil svým matematickým talentem. Měl se stát důstojníkem, ale nakonec ho zelené sukno minulo – ze zdravotních důvodů. Byl slabý na prsa, jak zněl lékařský ortel (asi churavé plíce). Ale možná slabosti svých prsou trochu pomohl, protože stejně toužil úplně jinam než do armády. Totiž do Vídně, na universitu. Obor medicína. Ovšem lákala ho i mechanika a fyzika. A taky chemie ho přitahovala. A zajímal se i o národní hospodářství.

Nakonec si to však na universitu stejně nenamířil. Roli v tom sehrály tehdejší napoleonské války. Měli jsme u nás tehdy hospodářskou krizi. (Tu máme skoro pořád.) Resselovi rodiče, kteří se udržovali taktak nad vodou, ze dne na den zchudli. „Nemůžeme ti už posílat další peníze, přišli jsme o všechno. Válkou jsme vše ztratili. Přijeď domů a chop se praktického zaměstnání.“ I Chrudim museli opustit. Otec hledal chleba v Praze, matku si vzal Josef do Vídně, kde se všelijak živil vyučováním, kreslením, opisováním i hudbou. V nesnázích mu pomohl krajan Jelínek, tělesný sluha císaře Františka I. Jak už bylo řečeno, Ressel uměl dobře kreslit, mimo jiné vytvořil pod lupou miniaturní obraz bitvy u Lipska. Když zrovna Jelínek pomáhal císaři pánu při oblékání, tu miniaturu mu ukázal, panovník byl na ní uprostřed skupinky dalších potentátů... no, jako živý. A nečekané se stalo skutkem, Resselovi bylo poskytnuto slyšení, čehož důsledkem bylo císařské stipendium 400 zlatých a studium. Nikoli na universitě, ale na lesnické akademii v Mariabrunnu u Vídně. (Tam nejspíš nevadilo, že byl slabý na prsa. Lesní vzduch dělá divy.)

Vystudoval s vyznamenáním. Ani to nejlepší vysvědčení však nemusí vždy pomoci, naštěstí pomohl opět tělesný sluha Jelínek a Ressel byl ve třiadvaceti letech jmenován c. k. obvodním fořtem neboli lesním v korutanském Platerjachu. Staral se o lesy, mapoval, vyměřoval půdu a cesty, zaváděl probírky v lesích. Zapracoval se rychle a dobře – sepsal návod k rychlému a správnému výpočtu ploch, který zanedlouho vyšel tiskem. Jednou projížděl Ressel rozsáhlými lesy na obhlídku a byl přepaden třemi loupežníky. Obrali ho a jenom koně mu nechali. Po několika dnech přišli však ti lupiči až k Resselovu bytu a všechny ukradené věci mu přinesli zpátky, protože se mezitím rozkřiklo, že byl oloupen všeobecně oblíbený lesník. Ressel vyšel z domu, aby přijal svoje věci, a tím si zachránil život, protože v témže okamžiku spadl v jeho ložnici strop. Jestli to není pravda, tak je to aspoň pěkně vymyšleno. Každopádně to svědčí o jeho místní popularitě. O neoblíbeném člověku se takové příběhy nevymýšlejí.

O lesy se Ressel staral dobře. Byl jmenován místolesmistrem c. k. panství illyrských v Terstu. Jeho pracovní píle mu však přinášela (stejně jako později vynálezy) víc nepřízně než uznání, proto přestoupil do služeb válečného rakouského loďstva, kde začal jako „agente forestale“ – lesní agent. Osvědčil se, ale za několik let byly námořní agentury zrušeny a on žil pět let ve strachu, že půjde do penze. Nešel, dotáhl to až na c. k. námořního intendanta. Pěkná kariéra, ale byl to jenom titul. Jak říkají Němci: Tittel ohne Mittel. V roce 1852 měl ročně stále 800 zlatých jako v roce 1820. Šedesátiletý c. k. námořní intendant Ressel měl právě tolik jako sedmadvacetiletý lesmistr Ressel, když začínal v Terstu.

V Terstu viděl denně moře. To byl docela jiný svět než doma u Chrudimě nebo istrijské lesy. Moře, to je široký obzor, nekonečná hladina. V Resselovi byl nejenom kus lesníka, ale i námořníka. Staral se o dříví pro válečné lodi. Se zájmem se díval na malé i velké lodi v terstském přístavu. U břehu byly lodi s vesly, na obzoru se objevovaly a mizely velké i malé plachetnice. Mohly se pohybovat rychle, ale byly odkázány na to, jak právě vane vítr. Námořníci si často vyprávěli o tom, jak se někdy loď dostala do pásma bez větru a stála dny i týdny. Ressel uvažoval: Loď, která se chce dostat daleko a rychle, musí mít stroj. Jaký stroj? Parní stroj, který vítězně pronikal z Anglie na pevninu. Po moři z Terstu do Benátek ale už tehdy parník jezdil. Spíš parníček než parník. Carolina se jmenoval, bylo to parník kolesový, který měl po straně kola jako vodní mlýn. Když se Carolina rozjela, supěla a syčela, parní stroj, kterým byla poháněna, rachotil a skřípal. Výsledkem veškerého snažení byla velmi pomalá plavba.

Resselovi bylo jasné, že loď sice musí pohánět parní stroj, ale ne s velikými postranními koly. Čím je však nahradit? Teď si Ressel vzpomněl na hodiny fyziky, strávené v bombardýrské škole. A přišel na to, že by takovým vhodným řešením mohl být Archimédův šroub. Což ovšem byla hodně stará myšlenka,už z antických dob. Popsal ji Archimédes, který toto zařízení viděl při svých cestách po Egyptě. Jde o šikmo uložený šnekový mechanismus v korytě – nebo o trubku, namotanou kolem šikmo uložené hřídele. Přepravovaná kapalina (nejčastěji voda) je v kapsách tvořených závity držena gravitací a čerpání se děje otáčením šneku nebo hřídele. Archimédova šroubu se užívá jako čerpadla dodnes. Jeho velkou výhodou je jednoduchost a spolehlivost i při čerpání silně znečištěných kapalin (příkladem jsou šneková čerpadla odpadní vody v čistírnách odpadních vod).

Šroub... šroub je to pravé. Nikoli kolesa... ta jenom rachotí, plýtvají silou i časem. Šroub, neustále se zavrtávající do vody, který bude loď táhnout... nebo tlačit. Ressel nemohl ani pořádně spát. Usnul sotva na tři hodiny, budil se, běhal po pokoji a kreslil. Pro první praktickou zkoušku muselo být připraveno všechno do posledního detailu. Dva terstští obchodníci půjčili Resselovi malý člun o nosnosti asi 5 tun a vzali na sebe také ostatní výdaje, hlavně co se týče zhotovení lodního šroubu. O parním stroji si mohl vynálezce nechat leda zdát. Museli jej nahradit dva muži, kteří točili jakousi velikou klikou. Povedlo se. Člun jel rychleji než s vesly. Jednou jel i za bóry, tedy za mořské bouře. A jel dobře. Přesto Ressel sklidil od svých krajanů v Terstu jenom posměch. Zakrátko nemluvilo celé město o ničem jiném, než ten bláznivý lesní chce navrtávat moře šroubem.

Ressel o lidský posměch nedbal. 28. listopadu 1826 si zažádal o rakouský patent. „Já, Josef Ressel, c. k. Forstmeister (Forstmeister je lesmistr) dovoluji si slušně oznámit svůj vynález, který záleží v tom, že pomocí nekonečného šroubu, jímž se pohybuje vnější silou, lze táhnout loď na moři nebo na jezeře, jakož i na tekoucích vodách. Tohoto mechanismu se dá též použít jako pohonného kola pro vodní nebo větrné mlýny.“ Ressel volil nejprve umístění šroubu na přídi lodi. Privilej do tří měsíců dostal. Teď bylo zapotřebí šroub vyzkoušet na větší lodi. A s parním strojem, jenomže ten byl drahý. Ten o dvou koních stál skoro 1900 zlatých. Ten o deseti koních – asi 6000 zlatých. A k tomu samozřejmě loď. Přitom Ressel si vydělával 800 zlatých ročně. Kolik let by musel šetřit na parní stroj? Byli tu sice jeho společníci, ti však byli přesvědčeni, že pro mechanickou hračku jednoho pošetilce udělali právě dost. Navíc mocný a bohatý anglický podnikatel Morgan (to byl ten, který měl s lodí Carolinou jako jediný privilegium na parníčkovou dopravu mezi Terstem a Benátkami) začal uplatňovat svá práva. Přesto se však našel někdo, kdo měl pro Resselovy plány pochopení. Měl i peníze, zámožný terstský obchodník Carlo Ottavio Fontana je jich měl dost. A dal. Ressel s ním uzavřel smlouvu o plavbě „vrtulovou lodí“ mezi Monfalconem a Istrií. Pro svou loď chtěl Ressel parní stroj z Anglie. Podmínkami byl však zavázán objednat jej doma, ve Štýrsku. Muselo se tedy čekat.

Vynálezce trávil v přístavu každou volnou chvilku a nedočkavě přihlížel stavbě nové dvoustěžňové lodě o výtlaku čtyřiceti osmi tun, nosnosti třiceti tří tun a délce dvaceti jednoho metru. Na přídi měla upevněnou malou dřevěnou sovičku. Ressel pevně věřil, že mu přinese štěstí. Jeho loď Civetta – „sova, sůvička“ – byla v březnu roku 1829 spuštěna na vodu. Ressel přišel s novým převratným řešením, jak umístit lodní šroub. Pohon lodí (tedy šroub) byl namontován proti všem dosavadním zvyklostem do prostoru mezi zádí lodi a kormidlem. Tam, kde je šroub nejlépe chráněn a kde nejlíp působí. Tam, kde jej motorové lodi mají dodnes. Resselův šroub ale vypadal úplně jinak než dnešní lodní šroub. Není šroub jako šroub. Tehdy to byl celý šroubový závit, neměl křídla, jako mají dnešní šrouby. Na to, že lodní šroub nemusí mít celý závit, se přišlo až později. A přispěla k tomu náhoda... Či spíš nehoda. Několik let po pokusech Resselových proběhly pokusy se šroubovou lodí v Anglii. Loď jela dobře, ale pak se ulomila polovina dřevěné vrtule. Jelikož byl šroub poškozen, čekalo se, že se loď nutně zastaví. Ale parníček s rozbitou vrtulí jel dál, a dokonce rychleji. Ukázalo se, že vrtule nemusí mít plný, celý závit, že stačí jenom výsek šroubu – tak jak ho známe dnes. Což je nejlíp vidět u leteckých vrtulí, kde tvoří vrtule jenom malou výseč celé šroubovice.

Teď už jenom zbývalo, aby se pořádně přiložilo pod kotlem parního stroje. Jenomže parní stroj, natož pak kotel prostě nebyl. Štýrská továrna ho nedodala. Ressel se rozjel do Paříže, kde chtěl najít firmu, která by stroj dodala rychleji. Zároveň také doufal, že se mu tady podaří svůj vynález uplatnit. Bezelstný vynálezce skutečně předvedl v Paříži na Seině veřejně všem zájemcům pokus se šroubem. Mezi diváky se našli nejenom zájemci, ale i pár pěkně práskaných šibalů. (Ještě práskanějších než ti dnešní šibalové.) Ressel byl při všech jednáních příliš důvěřivý. V obchodních záležitostech se mnoho nevyznal. Obchodní partnery se nechal umluvit a prozradil jim celou podstatu svého vynálezu ještě dřív, než s nimi uzavřel smlouvu.

Parní stroj byl nakonec dodán do Terstu od původního dodavatele ze Štýrska. Resselovi se nelíbil, ale při „komisionelní prohlídce“ byl shledán dokonale zhotoveným a bezpečným. 4. srpna roku 1829 se v Terstu uskutečnila úřední zkušební plavba na Civettě za účasti čtyřiceti oficiálních osob a dalších stovek zvědavých diváků. V jedenáct hodin dopoledne z přístavní loděnice proti vládní budově Resselova loď slavně vyjíždí. Konečně celé město má vidět ten zázrak, který si zamanul jeden chudý lesní, totiž že bude navrtávat moře šroubem. Loď lehce klouže po vlnách, všechny veslice i plachetnice nechává daleko za sebou. Než však Josef Ressel stačí tu krásu naplno vychutnat, probudí ho ze sna rozčilený stavitel Civetty, který mu vzrušeně sděluje, že prasklo měděné parní potrubí parního stroje sletované pouze cínem. Nelze jinak, než nebezpečnou jízdu spěšně ukončit. Tu trubku bylo možné přece pořádně svařit a odpoledne mohla Civetta ukázat, co dovede lodní šroub, to ale policie nepovolila. Snad se bála neštěstí.

Ressel má hlavu v dlaních. Nikoho nechce vidět, nikomu neodpovídá. Jedna zatracená trubka z mědi, sletovaná měkkým cínem, pohřbila jeho naděje. Závada sice neměla nic společného s Resselovým lodním šroubem, ale to už nikoho nezajímalo. Vynálezce sice podal žalobu na Fontanu kvůli nedodržení smlouvy, soud se však táhl pět let, a když žalobce zaplatil dluhy, soudní výlohy a poplatky a také palmáre advokátovi, zůstalo mu 1100 zlatých. Civetta už nikdy nerozrážela mořské vlny. Práchnivěla v přístavu, lodní šroub zmizel kdesi v Rakousku. Za hranicemi však nezaháleli. I když je nesporné, že první praktické pokusy s lodním šroubem provedl Ressel v letech 1926 a 29 v Rakousku a ve Francii, přesto obdržel patent na lodní šroub ve Francii mechanik Sauvage, a to až v roce 1832. Za sedm let nato získal podobnou privilej v Anglii podnikavý farmář Smith.

Následujícího roku připlul do Terstu anglický parník, patřící bohatému obchodníkovi. Byl větší než Morganův parníček. Byl také nápadný tím, že po stranách neměl kolesa. Poháněl ho lodní šroub. Svým tvarem i rozměrem se lišil od šroubu, jaký měla Civetta, ale jinak to byla Resselova myšlenka. K příjezdu nové lodi se sešlo mnoho diváků. Byl mezi nimi také Ressel. Trpce se díval na anglickou loď. Cítil bolest za sebe i za svou zemi. Oba byli předstiženi. Když se proti tomu ohrazoval, objevil se nad jeho hlavou Damoklův meč penzionování. Horká hlava musila být poučena o tom, že úředník nesmí být vynálezcem, a že úředník se nemá starat o jiné věci než o úřad. Přesto psal nová pojednání, seděl nad novými náčrtky, buďto sám, nebo později se svým synem Jindřichem. Vynalezl lisovací válcový stroj, šroubový lis na víno a olej, a také válcový mlýn. Z jeho dílny pochází přístroj k vyluhování barev, rovněž kuličkové ložisko bez tření a mazání, ale také pluh s redukovaným třením, a také mechanismus divadelního jeviště.

Bylo to nějak takhle po roce 1880, kdy se usnesli přírodopiscové čeští, že by bylo záhodno uctít památku někoho významného, a že tím někým významným by mohl být biolog Jan Svatopluk Presl. Když uctít, tak uctít. Nejlépe pomníkem. Leč hned na začátku se objevil zádrhel. Pískovec sice byl, rovněž sochař, i majzlík a kladivo by se pro něj našly - zádrhel byl úplně jiného druhu: v té době měl být postaven úplně jiný pomník úplně jinému významnému Čechovi, vynálezci lodního šroubu Josefu Resselovi. Leč zjistilo se, že ten má dosud ve Vídni potomky, kteří tam žijí dost chudobně a že by tudíž bylo moudřejší peníze určené na pomník dát jim. Mezitím bylo vybráno místo pro pomník Janu Svatopluku Preslovi, jenomže v té době už byl zhotoven z příspěvků našich i zahraničních zahradníků pomník úplně jiné osobě, jistému Benediktu Roezlovi, který kdesi v Americe objevil pár orchidejí a udělal s nimi obchod. Kterási moudrá hlava si vzpomněla (bezpochyby to byl rodák z legendárního Kocourkova), že přece takovéhle místo je už ouředně schváleno, a to v Praze na Karlově náměstí! Tam sice měl stát Presl, uvažovalo se taky o Resselovi, ale někdo se přeslechl nebo se přepsal, a to, co bylo slibováno Preslovi a co bylo odepřeno Resselovi, dostal nakonec Roezl. Ostatně – čemu se divit. Nebyl to u nás první jedinec, který dostal pomník... omylem.