24. ledna  2010 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

761. schůzka: Tam, kde bije srdce lesa

Adalbert Stifter (fotografie neznámého autora) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Adalbert Stifter (fotografie neznámého autora)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Už jsme na svých toulkách naší historií narazili na nejednu osobnost, která výrazně zasáhla nejenom do českých, ale i do evropských či do světových dějin (a pár jich ještě potkáme). Jsou mezi nimi i tací, na něž se doma zapomnělo anebo jejich jména balancují na samém okraji zapomenutí. Za našimi hranicemi se o nich paradoxně ví a jsou váženi. Patří k nim i Adalbert Stifter, kterého už nikdo z našeho kulturního dědictví nevykazuje.

Adalbert Stifter (podle kresby Bartolomea Székelyho) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Adalbert Stifter (podle kresby Bartolomea Székelyho)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Tu se rozkládají široké lesní hřbety a svažují se líbezně, zatmívají se černou modří do údolí, kde stříbřitě probleskuje Vltava. V tomto pohledu je nevýslovně mnoho milého i tklivého." To napsal o své Horní Plané její nejvýznamnější rodák Adalbert Stifter. (Dnes je to už město.) Malebně je obrůstá jeden z prvních kopců Šumavy, Dobrovodský vrch. Právě tato poloha uchránila Planou od osudu mnoha jiných vesnic, které se nalézaly v blízkosti řek, využitelných pro vodní díla. Hned pod kopcem je totiž jeden ze zálivů naší největší přehrady, Lipna, z druhé strany zase varují případné návštěvníky nevraživé cedule vojenského újezdu Boletice. 

Horní Planá tu však byla hodně dlouho jak před vodním, tak před vojenským dílem. První zmínky o ní pocházejí z roku 1332 v listinách Zlatokorunského kláštera. Založena byla však ještě dřív, pravděpodobně spolu s kolonizací cisterciáků ze Zlaté Koruny. Vesnice uprostřed šumavských hvozdů se postupem času včlenila do eggenberského panství, od tohoto rodu ji získali v roce 1719 Schwarzenberkové. Tehdy většina zdejších obyvatel mluvila německy, český živel tu byl zastoupen spíš sporadicky. To už tu přes sto let stála škola a každý měšťan byl povinen dávat místnímu učiteli tři vejce a trochu lnu ročně. Právě měšťané tady byli silnou vrstvou, a to hlavně díky obchodu. Průmysl se tu rozvíjel jenom pomalu, zato tradiční živnosti vzkvétaly. Začátkem 19. století tady pracovalo 198 tkalců.  

ROD STIFTERU
 

Rodný dům Adalberta Stiftera v Horní Plané - Foto: Hans Weingartz,  CC BY 2.0

Rodný dům Adalberta Stiftera v Horní PlanéFoto: Hans Weingartz, CC BY 2.0

Jedním z nich byl i poměrně slušně situovaný chalupník Johann Stifter. Byl to tkadlec a později provozoval v malém i obchod se lnem a obilím. Stifterova matka Magdalena byla dcerou zdejšího řezníka. Navzdory svému původu to byla citlivá a oduševnělá žena, kterou poutal s jejím nejstarším synem neobyčejně silný vztah. Stifterovi, to byl vůbec velice rozvětvený a úspěšný rod. Janův bratr byl městským radním v Českém Krumlově, potomci z jiné větve se zase stali majiteli rukavičkářské továrny v Praze.
 

V roce, kdy zemřel německý národní básník Friedrich Schiller, se narodil (a to 23. října 1805) do neklidných dob napoleonských válek Janu Stifterovi jeho první syn. Dostal jméno Adalbert a v Plané strávil celé dětství. Právě tady, na tomto místě, plném třpytivé přírodní krásy i starobylých mýtů, dozrával jeho duch do čistoty a tvrdosti křišťálu. Místa, kde se odehrává většina próz, které napsal, netvoří pouze nějaký rámec děje, ale jsou nedílnou součástí vyprávění. Prorůstají osudy hlavních hrdinů a svou harmonii vedou jejich životy k ideálu poklidné, smířlivé velkolepé dokonalosti. Tím jsme vlastně v kostce charakterizovali biedermayer. Nejenom styl bytového interiéru, ale projev měšťanské kultury, stavějící nadevše klid rodinného krbu, harmonii přírody, životních jevů i státního systému. 

Adalbert navštěvoval školu v Horní Plané; koníčkem jeho učitele bylo zřejmě vycvičit žáky jaksepatří ve slohu dopisů a pojednání. Předběžnou výuku v latině poskytl Stifterovi hornoplánský kaplan. Do světa šumavských legend uvedla vnuka poprvé babička Ursula - v její osobnosti se snoubil jemný, vytříbený duch s velkolepým přirozeným vyprávěcím talentem. "Za nedělních odpolední vyprávěla chlapci svaté příběhy, a když přišly zázraky a hrdinové a strašlivé bitvy, otevřel chlapec dokořán všechny brány své duše a vpustil dovnitř fantastický průvod," to napsal sám o sobě v jedné své povídce. A ve svých pamětech uvedl: "Čiperné a zvídavé dítě trápilo lidi, především otce a matku, otázkami o podstatě věcí, jež nás obklopují." Jaký lepší start do života si mohl budoucí spisovatel přát? Všechno se pro Adalberta vyvíjelo opravdu příznivě, nebýt jednoho pochmurného listopadového dne v roce, ve kterém dosáhl dvanácti let. Jeho otce tehdy usmrtil vlastní vůz, který se převrátil i s nákladem lnu. Chlapce se ujali jeho prarodiče a on byl ve dvanácti letech nucen spolu s dědečkem Augustinem živit celou rodinu. Poprvé se tak setkal s tím, že prozářená a harmonická krása šumavské přírody dokáže být i nesmlouvavě krutá.  

Když se jeho matka o tři léta později znovu vdala a břemeno starostí o rodinu převzal otčím, mohl nejstarší Adalbert odejít na studia. Dědeček ho odvezl k benediktinům do klášterního gymnasia v Kremsmünsteru (což byl takový prestižní "rakouský Oxford," když šlo o střední školu, nikoli o universitu). Tady se Stifter věnoval vedle učebních předmětů též kreslení a malování vodovými barvami a také básnictví. Oba dva tyto obory ho pak budou zajímat celý život. Předchozí věty jako potichu napovídají, jaký že byl ten tichý chlapec z Horní Plané student. Vypadá to, že dobrý. Už jako dítě vyhledával knihy a četl vše, co se mu dostalo do rukou. V Kremsmünsteru se seznámil s řeckým, římským a německým básnictvím a začal také psát básně, třebaže potají. V jedenadvaceti letech začal ve Vídni studovat práva. Vedle paragrafů se však se věnoval i matematice a přírodním vědám. Ani kreslení a malování nezůstalo stranou. 

Adalbert Stifter - fotoportrét neznámého autora - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Adalbert Stifter - fotoportrét neznámého autoraFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Z absolventů Kremsmünsteru se rekrutovala řada sekčních šéfů. Právě tady byl formován typ člověka, kterého historie nazvala homo austrianus. Což není žádná boční větev homo sapiens, homo austrianus je člověk rakouský. Speciální druh, k monarchii vždy loajální, jeden každý připraven sloužit císaři pánu až do roztrhání těla, i když je třeba revmatik a má oteklá kolena (čehož je ve světové literatuře zářným příkladem český voják Švejk). Leč ani rakouský student Stifter nezaostával. V horlivosti, jakož v učebních výsledcích. Oblíbil si hlavně matematiku a přírodní vědy, ani v ostatních předmětech však nebyl nikterak pozadu. Premiant ročníku. Právě do této doby spadají jeho první obrazy. Výtvarné i ty básnické. Ty druhé zatím nepříliš původní. Opisoval od Goetha (starý Johann Wolfgang mu to jistě prominul).
 

Ze středoškolských studijních výsledků se dalo očekávat, že Adalbert bude stejně úspěšně pokračovat na universitě, leč nestalo se tak. On se na fakultu sice dostal, dokonce na dvě, na práva a pak i na přírodní vědy, ale ani jedno studium nedokončil. Věda ho sice zajímala, ale jako komplex. Nebyl schopen si vybrat jednu, které by se věnoval hlouběji. (Někteří jedinci obdobně nejsou stavu zvolit si jednu ženu pro celý život. A furt to zkoušejí, znovu a znovu.) Navíc Adalbert trpěl syndromem Matulka. Tak jsme si pracovně nazvali přehnanou skromnost a nedostatek důvěry ve vlastní kvality. Tak se jmenuje postava ve starém českém filmu Cesta do hlubin študákovy duše, v němž starý mládenec a věčný suplent Matulka si z přehnané svědomitosti ani v pokročilém věku netroufá složit tu poslední státnici - Jindřich Plachta. 

Adalbert Stifter byl takový Matulka. Trpěl přímo chorobným strachem ze zkoušek, akademického titulu nedosáhl a místo zajištěné měšťanské existence na něj čekal poněkud deklasující osud domácího učitele matematiky a fyziky a předčitatele. Hořké plody vlastní nerozhodnosti a váhavé neprůbojnosti pak sklidil především v životě osobním. Když mu byla dvacet dvě léta, strávil prázdniny doma, na Šumavě, v okruhu svých přátel, kde se seznámil se sličnou a oduševnělou dcerou obchodníka plátnem ze sousedního Frymburka Fanny Greiplovou. Jejich několikaletý vztah se však setkal se zásadním odporem zámožných rodičů, kteří v podomním učiteli a začínajícím umělci neviděli zrovna ideálního zetě.
 

Portrét Amálie Mohauptové - Foto: Gerhard Anzinger, licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Portrét Amálie MohauptovéFoto: Gerhard Anzinger, licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Stifter nebyl schopen o svou lásku bojovat. Jeho přátelé mu přitom sehnali stálé a slušně placené místo suplenta na pražské universitě, on se však nedostavil ani na konkurs. Prý neměl peníze na cestu. Když už si začínali přátelé z jeho neúspěšných námluv začali dělat žerty a strašili ho staromládeneckým životem, našel si ve Vídni nové děvče. Ta dívka byla údajně překrásná, leč duševně... jaksi poněkud... limitovaná, což je řečeno velmi korektně. Modistce Amálii Mohauptové nakonec učinil nabídku k sňatku, ale nezapomněl o tom Fanny napsat dopis: "Tvůj obraz, tak čistý a něžný, stál v pozadí dřívější doby, tak krásná byla vzpomínka a tak bolestivá, že poté, co jsem dal Amálii slovo příštího manželství, když jsem přišel domů, plakal jsem bez ustání na podušce své postele - pro Tebe." 

Že požádal o ruku, to sice ještě pořád nemuselo znamenat, že si dotyčnou taky vzal, ale on se s ní skutečně oženil, a strávil s ní celý zbytek života. Děti spolu neměli a jejich svazek byl navenek dokonale bezkonfliktní. Navenek. Ze Stifterovy korespondence vyplývá, že postupem času se pro něho duševně tak nevyrovnané manželství změnilo v hotové peklo. S tímto zklamáním se nikdy nevyrovnal a touha po čité, harmonické lásce, naplněné chápajícím citem, jej provází celým dílem. V románu Kronika našeho rodu (který psal 50 let, ale nikdy jej nedokončil) je jednou z nejerotičtějších scén vyznání lásky hlavního hrdiny, z něhož prosvítá křehkém kouzlo nevyřčeného porozumění: "Tehdy jsem se zeptal Markétky, má-li mne opravdu ráda. Když Markétka uslyšela mou otázku, sklopila své krásné hnědé oči, a dívajíc se dolů do trávy a celá se červenajíc, přikývla lehce hlavou. Neřekl jsem už ani slovo a šli jsme dál svou cestou."  

 

VE VÍDNI
 

"Dostal jsem se z divočiny přírody do divočiny města," poznamenal si náš odchovanec šumavských hvozdů o svém příchodu do Vídně. Podařilo se mu tu poměrně dosti rychle uchytit - jako vychovatel se dostal ke Colloredo-Mansfeldům, pak ke Schwarzenberkům, a nakonec se stal dokonce učitelem matematiky nejstaršího syna kancléře Metternicha. Z vybrané společnosti byli i návštěvníci uměleckých dýchánků u paní z Binzerů, kam pravidelně docházel. Není bez zajímavosti, že tato urozená dáma s vytříbeným uměleckým (i jiným) vkusem byla v mládí častým hostem v Ratibořicích u kněžny Zaháňské, a na setkání s ní si pak vzpomněla Božena Němcová při vytváření postavy komtesy Hortensie. (Zdá-li se někomu, že dosti již bylo v tomto pořadu Boženy Němcové, omlouváme se, že se nám tato spisovatelka připletla nechtěně ještě do jedněch Toulek.) 

Pracovna Adalberta Stiftera - Foto: Gerhard Anzinger, licence Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Germany

Pracovna Adalberta StifteraFoto: Gerhard Anzinger, licence Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Germany

V té době nebyl Stifter ještě zcela rozhodnut, zda se chce věnovat spíše malířství nebo literatuře. Své práce z ostýchavosti nepublikoval a veřejná premiéra jeho díla se uskutečnila vlastně náhodou. Na jednom z večírků u paní Binzerové mu jedna z mladých neposedných návštěvnic vytáhla rukopis z kapsy a přečetla jej. Díky této události byla záhy otištěna a Stifter jich pak napsal na padesát. Aniž se o to nějak zvlášť snažil, stal se velmi rychle uznávaným, populárním a oblíbeným autorem, zejména u vyšších vrstev společnosti, ve kterých se sám pohyboval. Začínal si zvykat na to, že je známým umělcem. Neočekávaný vývoj.
 

"Jednou z nejdůležitějších osob ve státě je venkovský učitel," napsal Adalbert Stifter v jedné ze svých próz. Možná to byla reakce na místo zemského školního inspektora pro Horní Rakousy, které mu bylo nabídnuto. Přijal je, vrhl se s elánem do práce, nyní již slušně zajištěn se přestěhoval do Lince, a zdálo se, že ho čeká klid měšťanské rodiny, o který tolik usiloval. Ve skutečnosti právě skončilo nejšťastnější období jeho života, které se už nemělo vrátit. "Můj Bože, rád bych dal svou krev, kdybych mohl lidstvo jedním rázem pozvednout na takový stupeň mravní krásy, na jakém bych si je přál." Ono ho to ještě nepřešlo,ale to jenom uvnitř - navenek byl docela realista. Základní požadavky, které předkládal, neměly s idealismem nic společného: zlepšení kvalifikace učitelů, údržba starých a výstavba nových školních budov. 

Leč stejně narazil, jako mnohokrát ve svém životě, a ta práce mu zabírala příliš mnoho času, který si vyhradil pro tvorbu. Ministerstvu školství se jeho reforma zdála příliš moderní. O něco úspěšnější byl na postu zemského konzervátora, což byla funkce v podstatě památkářská. Jeho osobní zásluhou byl restaurován jedinečný oltář kostela v Kefermarktu, gotický klenot, který by (nebýt Stiftera) skončil zpráchnivělý. Ani tato práce ho však neuspokojovala. Unavovalo ho neustálé cestování stejně jako boj s úřady. Často se mu nedostávalo nejenom času, ale ani sil ke psaní. 

Stifterova kniha z roku 1857 Indiánské léto - Foto: H.P. Haack, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Stifterova kniha z roku 1857 Indiánské létoFoto: H.P. Haack, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Kromě povídek pracoval na románovém eposu Pozdní léto. Vyslovuje zde myšlenky o ideálu, v němž se snoubí krása, tradice a užitečnost (představuje jej místo děje, Dům v růžích), i o procesu zrání mladého hlavního hrdiny. Do něj Stifter promítl nejeden autobiografický rys. Ale neměl úspěch. Ona doba byla už jiná. Pozdní léto bylo rázně smeteno. Jistý dramatik Friedrich Hebbel sliboval korunu Polského království tomu, kdo dokáže, že přelouská Pozdní léto až do konce. (Polská koruna nebyla po trojím dělení Polska to co kdysi.) 

BÁSNÍK ŠUMAVY 

"Jsem mužem míry a svobody," vyznal se Adalbert Stifter v dopise svému nakladateli. Jenomže ono to s tou jeho mírou bylo trošku podezřelé. Vezměme kupříkladu jeho vášeň k pěstování kaktusů. To sice není nic proti ničemu, jenomže právě kvůli ní byl Stifter postrachem všech svých přátel. S náramnou oblibou je navštěvoval v pozdních nočních hodinách, kdy kaktusy kvetly, aby se přišli podívat na vzácný květ. A kromě toho byl nezřízeným obžerou. Obžerství je sice neřest, ale taková pochopitelná... lidská... milá... Na odtučňovací kúře v Kirchschlagu byl schopen spořádat k obědu hned několik pečených pstruhů. Pstruh je dietní jídlo, ovšem jeden pstroužek. Nikoli celá baterie. 

K nepochopení kritiky a k pracovnímu vypětí se pak přidaly zdravotní potíže. Choroba, o které se lze domnívat, že to mohla být cirhóza jater, z níž se vyvinula rakovina, mu činila čím dál větší potíže, takže byl ve svých šedesáti letech penzionován s plným důchodem. Poslední léta života stráveného v lineckém ústraní byla mimořádně plodná. Díky pravidelným malířským procházkám po okolí vzniklo mnoho olejů, o kterých dnešní kunsthistorici tvrdí, že jsou skvělé a že se dotýkají až samé hranice impresionismu. Stifter přes často nesnesitelné bolesti neúnavně psal. Jeho historická freska Vítek se odehrává v Čechách, úhlavní myšlenka česko-německého soužití je dodnes pozoruhodná.  

Pamětní deska Adalberta Stiftera v Frymburku - Foto: Hans Weitkowitz, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Pamětní deska Adalberta Stiftera v FrymburkuFoto: Hans Weitkowitz, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

"Často jsem se modlil k Bohu, aby nedopustil, abych si ve chvíli bolestného zmatení mysli sáhl na život," zapsal si krátce před svou smrtí. Aby unikl nesnesitelným bolestem a aby dosáhl konečně řádu a vyrovnanosti, poklidnosti a naplněnosti, v noci z 25. na 26. prosince 1868 si prořízl břitvou hrdlo. V agonii pak žil ještě dva dny. Na jeho konec se zapomnělo. I na mnohé z jeho díla. Přesto mu zůstal přívlastek "básník Šumavy," což potvrzují hlavně jeho řádky o místech, o kterých vypráví ve svém literárním vyznání lásky k rodnému kraji: "Celé dny a týdny jsem chodil lesy a zlézal rokle, až mi probleskla duší vzpomínka na toto jezero, které mi kdysi Řehoř ukázal a řekl při tom: Na tomto palouku, u této vody bije srdce lesa; je mi tu, jako bych je slyšel, je líbezné a věrné a pevnější než královský hrad." 

Voda, u níž zní tepot srdce lesa, je Plešné jezero. Stifter psal romanticky, podrobně popisoval přírodu, kterou miloval. Svým současníkům se postupně vzdálil. Připadal jim jako staromódní a údajně změkčilý autor, protože zrovna neměl v lásce nacionalismus. Současní Rakušané a Němci si však k němu našli znovu cestu, stal se jim srozumitelným pro svoji nadčasovost, jeho obliba výrazně vzrostla. I ekologové pro něj našli slova ocenění. V českém prostředí se však o něm spíše mlčí. Nanejvýš o něm jeden historik napíše, že na něj navázal Karel Klostermann, původně německý a poté výrazně český autor, kterého však prý my taky už nečteme, zatímco jiný se utěšuje: "Má Stifterova poklidná kresba dávno zaniklé přírody co říci i dnešnímu čtenáři, odchovanému střihovou akčností?" A dotyčný si odpovídá kupodivu kladně: "Nemusíme se bát. I v éře počítačů zůstala zachována kniha a stále nachází své milce. Věřme tedy jednomu z literárních historiků, který už před šedesáti lety prorokoval: Čím uspěchanější bude život, tím je jistější, že Stifter bude stále nalézat své čtenáře."
 


Zvětšit mapu
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas