764. schůzka: Léčba radostí

V Toulkách českou minulostí se budeme zabývat léčbou. Nikoli snad terapií té či oné určité choroby, ale léčbou – chtělo by se říct s velkým L. Náš národ i náš stát prodělal během své existence různé léčby, tak kupříkladu to byly všelijaké -ismy, které fušovaly doktorům do řemesla. Anebo jsme zažili i léčbu šokem – pokud jsme jej přežili, byli jsme většinou rádi, že jsme si z ní mnoho nepamatovali.

A také léčbu tím... či oním politikem jsme podstoupili. Během ní dostávali jedni vydatnou transfúzi, zatímco zbytku se pouštělo žilou.

Nejlepší léčebnou metodu vymyslel rakouský kancléř Metternich. Aby dosáhl ideálu „bodrého státu“, ordinoval obyvatelům monarchie „léčbu radostí“. „Cíl veškeré nynější politiky je a musí být odpočinek!“ Hlásal (poněkud hodně populisticky) kancléř Clemens Wenzel Nepomuk Lothar kníže von Metternich. Zpod veškerého toho nátěru prosperity, uměle natřeném po napoleonských válkách, se ovšem klubala rez. Jinak řečeno: život podle nakomandovaného mustru... sešněrovaný, hlídaný... udržovaný v přísně apolitických mezích.

Tajná policie

Leccos jsme si o poměrech v naší milé monarchii v první polovině 19. století už řekli, ale tak úplně jsme ještě nenahlédli. Tedy do soukromí. Do takové soukromé korespondence kupříkladu. (Něco takového se našinci přece jenom trochu ekluje.) Ovšem neeklovalo se (spisovněji neošklivilo se to) tajné policii. Tajná policie byla přímo posedlá špionománií a hledáním podvratných živlů. Abychom to všechno neházeli na Rakousko: podobně umanutí byli (a dozajista dodnes jsou) tajní i za jiných režimů v této zemi. Především bylo zapotřebí číst. Četba je chvályhodná záliba, leč v tomto případě...

Bylo zapotřebí číst co největší díl pošty. Cizí pošty. Jenomže – právě to tajná policie nestíhala. Když pomineme, že nejenom teroristé (kteří tenkrát na rozdíl ode dneška takřka neexistovali), ale i ctihodní šlechtici se naučili svoje významné či diskrétní informace předávat druhým osobám privátními kanály (tedy nikoli skrze c. k. státní poštu, ale soukromé posly), je třeba říct, že nákladné a velice pracné čenichání v dopisech mělo jenom minimální výtěžnost a míjelo se vlastně účinkem. Otravovalo leda vzduch. Ačkoli se nejvyšší státní úředníci s čele s Metternichem znovu a znovu vzájemně strašili existencí nějakého celoevropského řídícího ústředního výboru, který z hlubokého podzemí připravuje revoluci proti světovému řádu, je dnes nabíledni, že žádná supervlivná organizace před rokem 1848 nevznikla. Existovaly sice kroužky karbonářů či příslušníků nacionalistické skupiny Mladá Itálie a tak dále, ale to byly skupinky, které spíše hledaly vyhraněný program – na koordinované celoevropské spiknutí jim scházely síly.

Přesto státní čmuchalové rozsáhlou podzemní síť revolucionářů vytrvale hledali – a ne a ne ji najít. Jestliže slíděním v příbytcích podezřelých, častěji však zcela bezúhonných osob, se zabývali tajnou policií placení agenti z řad služeb, domovníků a prostitutek, pak vedle těchto ubohých donašečů (pracujících zpravidla jen pro výdělek), fungovaly v Rakousku profesionální týmy čmuchalů, zaměstnané v takzvaných poštovních lóžích. Tyto bohulibé kanceláře fungovaly ve Vídni, v hlavních městech provincií, čili i v Praze, a také v největších lázeňských střediscích: u nás v Teplicích, Karlových Varech a Mariánských Lázních. V časech nejvyšší konjunktury existovaly celkem 34 poštovní lóže.

Jejich pracovní náplň? Zaměstnanci tajné kanceláře si přesně v sedm hodin ráno vyzvedli na poště došlou korespondenci (nemyslí se korespondenci, došlou na jejich adresu, nýbrž veškerou korespondenci, která ten den dorazila, i když nebyla jejich). V sedm hodin si ji vyzvedli, a přesně v devět hodin ji vraceli do distribuce. Na všechny operace a dešifrovací triky, od rozlepení obálek před použití speciálních svíček, rtuti, až k pořízení opisů závadových míst (intercepty se těm opisům říkalo) všechno měli čmuchalové pouhé dvě hodiny. V největší centrále (která byla pochopitelně ve Vídni) zpracovávali asi tisíc zásilek denně, ale jen asi z osmdesáti pořizovali intercepty, anebo listy zabavovali.

V té korespondenci se slídilové dočítali vesměs naprosto nezajímavé věci, případně zjišťovali, že obyvatelstvo je pokojné, loajální k dynastii a revoluce se štítí. Přitom v těchto poštovních lóžích pracovali špičkoví odborníci. Během první poloviny 19. století vznikly dokonce dynastie na dešifrování kódů – Eichenfeldové a Schweizerové. Další experti se zabývali překládáním cizojazyčných dopisů. Jeden ze zaměstnanců rozluštil postupně 85 kódů, jiný (proslulý Joseph Schneid), dal své fenomenální lingvistické schopnosti (uměl totiž 19 jazyků) do služeb věci od podstaty mrzké a ubohé.

Hnusnou práci ovšem režim skvěle platil. Nikoli třicet stříbrných jako Jidášovi, ale zlatých. Špičkoví pracovníci dostávali až 3000 zlatek ročně plus 50 zlatých příplatku za každý jazyk. Několikanásobek platu universitního profesora. K tomu měli zdarma byt, otop, a ještě daně. Daně přitom nemuseli platit. V roce 1848 pracovali v největší, vídeňské centrále 22 specialisté. Ačkoli se činili, jak jen mohli, o žádné revoluci se v cizích dopisech nic výstražného nedočetli. Když se pak revoluce skutečně dostavila, zastihla státní úřady v nedbalkách. Byla totiž spontánním výbuchem nahromaděné nespokojenosti, nikoli dlouho připravovaným spiknutím. (Skoro jako před pár lety v listopadu. Nebylo-li to ovšem tehdy všecko úplně jinak...)

Armáda

Skutečným pilířem habsburské moci (byť chatrným) nebyla policie, ale armáda. Za válek s Francouzskou revolucí a pak s Napoleonem monarchii nakonec zachránila ona, jakkoli časté byly její porážky. Konec dobrý, cena však vysoká. Zaplatili ji všichni obyvatelé říše: ještě dříve, než byl Napoleon definitivně smeten, dospěly válkou vyčerpané státní finance k bankrotu. (Ano, v roce 1811, to už víme.) Ačkoli po vídeňském kongresu nastalo konečně období relativního klidu a habsburská říše do mírového období vstoupila s řadou územních i politických tisků, armáda do ústraní rozhodně necouvla – naopak.

V duchu dynastického programu „ničím nehýbat!“ (oblíbené heslo císaře Františka I.) dostala nyní úkol zakonzervovat nikoli zbraně, ale vzniklé politické poměry, a to nejen v monarchii, nýbrž v Evropě. Tohleto nebylo poslání o nic lacinější než předtím boj. Armádní otesánek nadále ročně polykal průměrně třetinu státního rozpočtu. Když nastala nějaká ta krizová situace (a o ty v Evropě nouze nikdy nebyla), vojenské výdaje horentně stoupaly. V mírových časech zůstávala nejméně třetina, často i polovina mužů na dlouhodobé dovolené. Naopak ve válečném období, kdy se stavy prudce zvyšovaly, přistupoval ke všem mobilizačním nákladům ještě nárok vojáků na dvojnásobný plat.

Právě otázky financování armády byly jednou z příčin trvalých konfliktů mezi Metternichem a Kolowratem, který jako šéf státní kasy musel na politiku „zadržování revoluce“ shánět peníze. „Rakousko je vyzbrojeno nanejvýš pro trvalý mír, nikoli pro válku,“ říkal František Antonín hrabě Kolowrat-Libštejnský, ministr financí. Ten to musel vědět, a nenechal si nic pro sebe. Metternichovi vytýkal, že „z vojenského rozpočtu jste udělal štít, který táhne jezdce k zemi.“ A táhl přímo úděsně. Například roku 1835 (tedy na samém konci vlády Františka I.) stála armáda už 60 milionů zlatých. Ze státního rozpočtu děsivých 46 procent. (Na školství se přitom vynaložilo prostředků mnohem méně, pouhé dva a půl milionu. Skoro pětadvacetkrát méně než na armádu.)

Takové šílené finanční břemeno (řeč je teď o vojácích, nikoli o kantorech) vedlo nutně k novým a novým státním půjčkám, tudíž i k rostoucímu rozpočtovému deficitu. Což je i našinci důvěrně známá skutečnost. Za celé období více než třiceti let od Vídeňského kongresu až do revolučního roku 1848 se podařilo dosáhnout vyrovnaného státního rozpočtu pouze jedinkrát, v roce 1829. Kapka v moři. Situace se stále zhoršovala. Jestliže nejméně třetinu financí pohlcovala, brzy bylo zapotřebí druhou třetinu rozpočtu vkládat do splácení pouhých úroků z astronomického státního dluhu. Začarovaný kruh se uzavřel: armáda se paradoxně stala slávou i bídou Rakouska zároveň. Odborníci přitom tvrdili, že v případě konfliktu je schopna nanejvýš obrany, nikoli útoku. Na ten by potřebovala mnohem víc peněz...

Branné zřízení habsburské monarchie i v 19. století spočívalo na nuceném „odvádění k vojsku,“ které postihovalo mladíky od devatenácti roků výš. Armáda byla v rozhodujících zbraních profesionální, i když při poslední velké reformě vznikly i jednotky civilní domobrany, všeobecné zálohy a tak dále. Celoživotní vojenská služba byla zrušena teprve roku 1802, nicméně odvedenci nadále válce odevzdávali svá nejkrásnější léta. U pěchoty se sloužilo deset roků, u jízdy dvanáct let, u dělostřelců čtrnáct. Což byly tři hlavní druhy vojsk. Roku 1827 byla služba u všech zbraní znovu prodloužena na 14 let, a zkrácena na 8 let byla až těsně před osmačtyřicátým rokem.

Rakouská pěchota

V těch časech činily mírové stavy armády přes čtvrt milionu mužů. Za války však mohly být zvýšeny až na 400 000 vojáků. Základem rakouských ozbrojených sil byla takzvaná řadová pěchota, a to jak palebnou silou, tak i početně. Pěchota útočila masově, v sevřených řadách, a to střelbou v salvách a zápasem na bodák. Byla vyzbrojena předovkami – takzvanými Augustinovými perkusními puškami. Ty se nabíjely hlavní a odpálení náboje bylo iniciováno nárazem zámku na kapsli náboje neboli zápalku. Účinný dostřel těchto pušek však nepřesahoval 200 kroků. Těžkou pěchotou byli granátníci, lehkou pak tvořily prapory myslivců s puškami o třídu kvalitnějšími – jejich účinný dostřel byl asi 600 kroků. Mezi tyto dobré střelce – vlastně snajpery, kteří ostřelovali nepřítele mířenými ranami – byli zprvu vybíráni opravdu myslivci (odtud i název těchto jednotek).

Pan Henry John Temple, lord Palmerston, byl významným britským státníkem, zastával po několik období úřad ministra zahraničí i předsedy vlády. Tento politik nikdy neopomněl „navážet se“ i do svého vídeňského kolegy, kancléře Metternicha: „Vy vytrvale odmítáte vše, co požaduje veřejné mínění doma i v zemích, kde máte vliv a moc. Panuje-li u vás pořádek a klid, tvrdíte, že ústupky jsou zbytečné. Dochází-li u vás ke krizím a revoltám, ústupky odmítáte také, pod záminkou, že nemůžete oslabit svou autoritu.“

Léčba radostí

Strachem z novot byla státní moc v Rakousku můžeme říct přímo posedlá. Ukázalo se však, že v systému kruhové obrany před změnami byl nejúčinnějším prvkem – mocnějším než cenzura či tajná policie – Metternichův populistický program bodrého státu. Tenhleten termín tu padl už jednou... Bodrý stát znamenal životní styl. Biedermaier. Metternich sám jej nazýval „léčba radostí.“ Radujme se, to nás vyléčí. Přes třicet let lidé koneckonců mlčeli a nic nežádali, protože přijali úplatek mírné prosperity v mezích zákona a nechtěli o něj přijít.

Útěk Clemense Metternicha 14. března 1848. Karikatura

Což ovšem nebylo dobré. Ani v době, kterou většina posluchačů dobře pamatuje to nemohlo být dobré. Metternichova „léčba radostí“ měla následky přímo zhoubné. Navenek se projevovala tím, že k názorovému klimatu tehdejší doby patřila hluboká nedůvěra vůči intelektuálům a vzdělání vůbec. Ryba páchne od hlavy, a hlava té ryby se jmenovala: František I. Císař takto mudroval, když se (výjimečně) dostal mezi profesory: „Držte se starého, neboť jak věděli naši předci, vše staré je dobré. Nyní panují nové ideje, které nemohu schvalovat a nikdy je neschválím. Vzdalujte se jich! Já nepotřebuji učence, nýbrž dobré občany. Vaším povoláním je vzdělávat mládež k tomuto účelu. Kdo mi slouží, musí učit, co nařizuji. Kdo to neumí, nebo mi přichází s novými idejemi, ten může jít, nebo ho odstraním.“ Když má takové názory hlava státu, podle toho to pak v tom státě taky vypadá...

Předchůdce policejního ministra Sedlnického hrabě Pergen, ten v témže duchu prohlašoval, že „myšlení a vědy jsou nepřáteli pokroku, pramenem revolučního ducha a zkázou monarchistického myšlení.“ Opravdu cenná myšlenka, do kamene by se měla tesat. Není divu, že celé školství, které se zavedením povinné školní docházky za Marie Terezie dočkalo na čas mohutného rozvoje, začalo zase upadat. Triviální školy pro děti od šesti do dvanácti let – jediné s českým vyučovacím jazykem – poskytovaly jenom nejnutnější penzum vědomostí, potřebných pro nenáročné setrvání u řemesla. Čtení, psaní a počítání mládež v dospělém věku vesměs zase zapomněla. A platy učitelů – dřív poměrně vysoké – podstatně klesly, a s nimi i kvalifikace pedagogů.

Školství

Vyšších středních škol, zejména gymnasií, sice přibylo, jejich úroveň však byla nevalná. Gymnasia měla šest tříd, kterým se říkalo (od nejnižší k nejvyšší): Parva, principium, gramatika, syntax, poesie, rhetorika. V každé třídě přednášel všechny předměty jeden profesor, kromě každodenního náboženství, svěřeného katechetovi. Profesoři provázeli svou třídu zpravidla od parvy až po syntax, tedy do 4. ročníku. Těžko mohli být odborníky na všechny předměty, a věru jimi nebyli, a tak se jejich výklady vyznačovaly stejnou povrchností jako bezduché žákovské papouškování celých stran učebnic zpaměti.

Na gymnasium u některých ústavů navazovalo dvouleté studium filosofie, což byla taková přípravka na universitu. Až do časů, kdy byla filosofie přičleněna k vysokým školám, bývala jejich úroveň (kromě výjimek jako třeba v Litomyšli) obdobně nízká jako u gymnasií. I na universitním školství se podepsaly moudré názory císaře Františka. Ocitlo se v krizi. České země měly jedinou universitu v Praze (německou universitu). Studenti se tu zapisovali na jednu ze tří fakult: právnickou, teologickou a lékařskou. Vědecky stála nejvýš medicína, protože měla nejlepší profesorský sbor, a také proto, že polovina studijního čas byla věnována praktickým cvičením.

Úroveň vysokého školství však silně snižoval požadavek, aby se přednášející profesoři ani v nejmenším neodchylovali od napsaných a cenzurou schválených textů, které posluchačům většinou jen bezduše předčítali. Profesor přednášející spatra se sice mezi studenty stával legendou, koledoval si však o malér, případně rovnou o vyhazov (což zažil na vlastní kůži proslulý Bernard Bolzano). Ještě horší však bylo, že universitám v Rakousku byly praktiky zakázány jakékoli styky s vědeckými ústavy v zahraničí. To byla doslova smrtící izolace. Nejenom v Rakousku. A nejenom ve století devatenáctém.

Nevíme... opravdu nevíme, jestli tahleta „léčba radostí“ mohla ve státě pánů Františka I. a Clemense Metternicha fungovat. Zdali to byla vůbec radost, kterou přinášela... A jestli to byla léčba.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.