801. schůzka: Kde na stromech harmoniky rostou

V této schůzce vykročíme do deváté stovky příběhů, posbíraných na lánech, ladech a lukách, ba i po lesích, mezi skalami a na hladině řek našich dějin. Leckde jsme se již zastavili a tu se pohledem buďto potěšili, anebo také ustrnuli, no, jak kdy. Ještě nikdy jsme však nevstoupili do kraje, „kde na stromech harmoniky rostou“.

Tento básnický obraz mohl vzniknout pouze tam, v kraji, kterému dal svým románem jméno spisovatel Karel Václav Rais. Kraj zapadlých vlastenců. Dnes je to spíše ironický název, jako všechno, co už se jaksi nehodí do této doby, mladé, dynamické, flexibilní a bezohledné. Kdoví, možná je tohleto úplně poslední svědectví o písmákovi, učiteli a houslaři Věnceslavu Metelkovi. Na příští už nebude čas, ani chuť, ani důvod… budoucí svět možná už nebude ten vezdejší, skutečný, leckdy tvrdý, ale – nějaký virtuální.

Z deníku mladého muže

„Kdo lásku nepoznal, jest mrtev, byť i chodil. Kdo lásky nemá, byť celým světem vládl, chuďas jest. Kdo konečné lásky nevyhledává a nehledí na stopu jí přijíti, jest tak opuštěný, tak nešťastný, jak by bloudil v afrických pustinách. Protož jdi a hledej lásku!“

Tato slova jsou vepsána do deníku, jaký se dnes už nedělá. Má desky polepené papírem s jakýmisi abstraktními stříkanci, kdoví, co měly znázorňovat. Já si tyhlety sešity ze svého dětství ještě pamatuju, ale tenhleten – tedy ona je to spíš kniha – ten sešit s těmito a ještě s dalšími slovy je mnohem, mnohem starší. Prozrazuje to už štítek, který svým tvarem připomíná nejspíš kůži staženou z jezevce. Na tom štítku se píše: „Porůzné myšlénky. Na rok Páně 1839.“

Je to vyvedeno vzorně stínovaným písmem a pečlivě podtrhnuto. A nechybí ani podpis autora. Vzbuzuje trošku úsměv. Jednak proto, že používá stále ještě dvojité W namísto jednoduchého, a pak – to spojení takového obyčejnského příjmení s rozevlátým jménem… To jméno a to příjmení se však stalo pojmem: Wěnceslaw Metelka.

Jméno Wěnceslawa Metelky, provizora neboli školního pomocníka, bylo nám objeviti ve velké pamětní knize učitelstva v obci Paseky nad Jizerou. Právě tady Wěnceslaw Metelka učiteloval. Musíme si teď ale urovnat v hlavě, co o tom podivném chlapíkovi jménem víme. Takže: Byl to vyučený truhlář. Uměl pracovat se dřevem. Pak to byl i písmák, tedy človíček, který za dlouhých večerů rozsvěcel petrolejku a při její mihotavé záři zapisoval do svých sešitů „porůzné myšlénky“. A ještě se stal učitelem. Leč nepředbíhejme běh jeho života.

Na zkušenou do světa

Otec se malého Wěnceslawa rozhodl poslat za hranice ke známému, aby se naučil německy. „Ráno mě můj otec uvedl Němcům do školy, kteří opravdu ani jedno slovo české neuměli… Byloť mi jako Robinsonovi na pustém ostrově.“ Přes počáteční nejistotu zůstal na zkušené tři roky. „Na domov ani pomyšlení! Otec dvakrát přišel, bych již domů šel, já však chuti neměl. Mně se líbil obzvlášť život svobodný, jaký jsem vedl.“

Po návratu podnikl mladík Metelka s pěti dalšími muzikanty čtyři cesty za výdělkem do světa, protože ale zrovna moc výdělečné nebyly, rozhodl se mladý Metelka pro změnu a vstoupil do učení k truhlářskému mistrovi. Po krátké době se již jako tovaryš vypravil opět na zkušenou – tentokrát zakotvil v Náchodě, kde dostal práci u výrobce hudebních nástrojů.

„Když jsem se vrátil domů, služby již žádné nebylo. Pracoval jsem tedy na houslích a přitom ohlížel se, kdyby tak někde místo bylo, aby se přistrčit mohl. Někdy mi bylo smutno, ale raděj jsem nic z toho sobě nedělal.“ Na popud svých bývalých spolužáků se Wěnceslaw rozhodl jít do Jičína dále studovat. „Na preceptorství a učitelství.“ Mezi ostatními studenty si připadal poněkud přestárlý, dělil do od nich rozdíl pěti let.

„Já byl mezi nimi jako táta, byloť mně tenkrát 22 jar.“ Po roce studií a úspěšně složených závěrečných zkouškách se vrací opět domů a krátce nato se uvolňuje místo školního pomocníka ve škole v Pasekách nad Jizerou. „Najednou umřel učitel ve Zlaté Olešnici. Já si nepomyslel, že by on mohl mně místo někde svou smrtí udělat. A slyším zpozdálečí, že z Pasek pomocník dostane se za provizora na Olešnice. V neděli nato jednal jsem s paseckým učitelem, že kdyby se to stát mělo a někde věděl místo, by mě měl poručena. A stalo se, že jeho pomocník se dostal pryč, a on mi vzkázal, že tedy můžu na místo jeho v pondělí nastoupit místo. Byloť to právě 1. března léta 1831.“

Osud ho zavál na sever

Paseky, to je vlastně nejseverněji položená výspa na rozmezí Jizerských hor a Krkonoš. Češi si tu uchovali svou mateřštinu, mimo jiné díky učitelům. Ve škole vládli „řádní kantoři“ Šimůnkové. Josef Šimůnek (horlivý čtenář českých knih a všestranný muzikant) našel ve svém novém pomocníkovi spřízněnou duši. „Veliký krok, veliký převrat v životě mém – od hmotné práce jsem byl přesazen, kdež hlava větší část práce předsevzít měla.“

V prostorné chalupě (číslo popisné 60) mu dal k užívání skrovnou komůrku a úplně mu svěřil výchovu školních dětí. Což nebyla ani tak chvályhodná důvěra, ale proto, aby se pan řádný učitel mohl vedle hospodaření plně věnovat svým zájmům. Wěnceslaw zpočátku nereptal, že slouží jenom za byt a stravu. „S jakou ochotností jsem nastupoval svůj ouřad! Já myslel, že budou pečené křepelky padat jako lidu izraelskému na poušti!“

Už po prvním roce preceptorské služby, a po zjištění, že kantoři v okolí na řádné učitelské místo čekali mnoho let, se u něj dostavila první krize. Pořád žádný plat, ani krejcar (jaký přitažlivý příklad pro rozpočet dnešní České republiky!). Posléze byl odkázán na nepořádně vyplácený sobotáles (takto byl nazýván plat učitele nižších škol, získávaný však nikoli od státu nebo od obce, ale od vyučovaných žáků, respektive jejich rodičů; název sobotáles pochází ze slova sobota – k vyplácení sobotáles totiž docházelo na konci školního týdne v sobotu (někde každou sobotu, někde v delších intervalech, např. čtvrtletně).

O sobotáles učitel nežádal, sobotáles se dožebrával, což jeho prestiž v očích veřejnosti velmi snižovalo. Tento stav ukončily až školské zákony z konce 60. let 19. století, kdy dozor nad školami ztratily obce a vikáři a kdy byl svěřen státu (okresním radám). Obcím zbyla jen materiální péče o zřizování a udržování škol. Učitel se stal veřejným úředníkem s vyměřeným pravidelným platem, vypláceným státem. Což znamenalo, že si ve společnosti polepšil. Učitelstvo už přestalo být jakýmsi podivným mezistavem mezi duchovenstvem a nádeníky. Jenomže Wěnceslaw Metelka byl už v roce 1867, když se školské zákony konečně vylepšily, už mrtev.

„Přání jest, aby se učitelé nezapomněli vzdělávati a aby se nezapomnělo udělati ze vzdělaného učitele. Přání jest, aby zasloužilí učitelové byli vyznamenáváni a aby vyznamenaní učitelé toho zasluhovali. Přání jest, aby učitelé byli lépe placeni a aby placení učitelé byli lepší.“

S muzikou za přivýdělkem

Když ještě učiteloval, chodil Metelka (kromě toho, že se staral o hospodářství a o práci ve škole) často pro obživu hrávat s muzikanty po bálech, hospodách či na pohřbech. Dával i kondice na hudební nástroje (hlavně na housle a na basu). Oboje instrumenty uměl také mistrovsky vyrábět a opravovat. Jinak byl ale ještě dlouhá léta velice finančně závislý na svých rodičích. Z toho pramenilo jeho velké rozčarování.

Paseky nad Jizerou

Stále svobodný osmadvacetiletý Wěnceslaw Metelka si začal psát deník. Bylo to v době intenzivní osobní krize. Bída, chudoba a beznaděj, které ho obklopovaly, zastínily i radost z dlouhodobého milostného vztahu s Kateřinou, sestrou Josefa Šimůnka, paseckého učitele (a tedy Metelkova nadřízeného). A proč „dlouhodobého“ milostného vztahu, tedy proč si Wěnceslaw Kateřinu prostě nevzal? Protože školní pomocníci se nesměli ženit. Ohledně povolení k sňatku byl odkázán na milost a nemilost svého „pána“, řádného kantora… a také na úřední rozhodnutí o udělení výjimky.

„Ožení se kolikrát churavý, neschopný k práci, a k tomu ke všemu také podruh jako já. Je živ a stará se všemožně o svou familii. Proč bych já se neoženil a nehledal živobytí nějakým jiným způsobem?! Musím já právě při škole být? Musím já až do čtyřiceti jako pomocník sloužit? Pcha! Ti páni mají hlavu! Ale hlavu bez smyslů! Rádi by se ze mě měli kaplana. Proto se nemám ženit. Jsem třicet let starej ostarek, a můj pán přeci ještě řekl, že můžu ještě třicet let čekat. Sám, snad když mu bylo čtyřiadvacet let se ženil, a já mám čekat. Je to dobře? Je to spravedlivé? Zatracený svět! Bude šest let, co mu zadarmo sloužím, jen pouze za stravu, a uznání žádné? Čím učenější člověk, tím nelidštější, a uznání nemají ani za pazdero. Kdybych snad 200 zlatých konvenční mince jemu do ruky strčil, tak bych mohl u něho rok sedět. Ale ne! Od školy pryč a chléb jiný hledat. Peníze, ženin přínos a můj dohromady, a koupím sobě chaloupku, v které živ budu jako kníže. Dobře máte. Dokonalé učitelské pomocníky pusťte od školy a darebáky najímejte!“

Konečně svatba a rodina

Wěnceslaw nakonec ouřední výjimky sehnal. I souhlas svého školního pána (a budoucího švagra).
„Drahej.“ Napsala „Kateřina Šimůnek, tvá věrná“ v dopise svému Wěnceslawovi. „Drahej, to si pomyslet můžeš, jak mi při tom nenadálém zvěstování okolo srdce bylo. Neb jsem na to radostně čekala. Těším se z toho, že se Ti žádost vyplnila, žes dovandroval, kde na stromech harmoniky rostou.“

Dne 2. srpna 1836 se Wěnceslaw Metelka oženil s Kateřinou Šimůnkovou. Zatím zůstali bydlet u Šimůnků v čísle popisném 90 v Pasekách nad Jizerou. Za tři měsíce po svatbě se manželům Metelkovým narodila dcera, a o necelé dva roky později syn. Tatínek namáčí do inkoustu brk a do svého deníku píše: „Roku 1836, 10. listopadu, narodilo se nám děvče a jmenuje se Pavlína. Roku 1838, 5. září, narodil se nám chlapec, a bude se jmenovat Wěnceslaw. Radostí nemůžu psát. Buď Bohu ze všeho chvála.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související