803. schůzka: Botanička v krinolíně

Možná jsem si nevybral zrovna nejlepší století ke svému příchodu na svět, člověk se mohl narodit dejme v osmnáctém věku… ne, tak to by bylo zase moc brzo, ale ve století devatenáctém sice už turistika kvetla, kvetla ovšem i příroda.

Krkonoše v původní kráse

Narodil-li bych se v předminulém století, vyšlápl bych si do hor krkonošských bez turistických značek, ale také bez mrtvých lesů na hřebenech, bez obřích rekreačních středisek, bez průseků pro lyžařské vleky a bez jedné malé elektrárny navíc, která musí živit sněžná děla, a bez bouraček na silnicích a tak dále, tak do takovýchhle Krkonoš bych si vyšel s obrovskou chutí, a potkal bych: ovce na pastvě, formanský povoz s koňmi, babky s nůší, chalupníka v fajfkou v hubě, a kdoví, třeba i Trautenberka se samotným Krakonošem, a ještě jednu osobu bych nejspíš potkal, jak se nese, byla by rodu ženského, tedy ona by se nenesla, ona by spíš mašírovala, na nohou by měla festovní formanské boty a přes rameno brašnu jakousi.

A já bych věděl už dopředu, jak se ta dáma jmenuje, protože bych tady nikoho jiného takového potkat nemohl, a věděl bych to proto, že mně o té pozoruhodné osobě leccos napovídala spisovatelka dr. Marie Kubátová, a jestli souhlasíte, tak to všechno o Josefíně Kablíkové aneb Botaničce v krinolíně řekne na této schůzce i vám.

Lékárníka zajímala chemie, jeho ženu botanika

Kablíkovi... Ctihodný manželský pár z městečka Vrchlabí, neboli (jak se mu tenkrát říkalo po německu) z Hohenelbe. Josefina byla dcerou majitele továrny na bělení látek a výrobu papíru ve Vrchlabí. Narodila se roku 1787 a ve svých osmnácti letech se provdala za lékárníka Vojtěcha Kablíka (původem ze Sadské).

Ten si v roce 1805 koupil ve Vrchlabí lékárnu U černého orla – ta byla založena už v roce 1782. Pan lékárník se náramně zajímal o chemii, zabýval se analýzou vody v Jánských lázních a velice zlepšil metodu bělení látek a barvení papíru. Tchán musel mít ze svého zetě radost. Dalšími jeho zájmy byly mineralogie a zoologie. A jeho manželka Josefina, ta se díky lékárnické praxi začala intenzivně zabývat botanikou. Podnikala náročné cesty po Krkonoších, sbírala a do herbářů ukládala krkonošské rostliny.

Inu, je to dáma, ta paní lékárníková Kablíková, to ano, ale… jaksi… když ona dělá to, co by dáma nikdy neudělala, a už vůbec ne ve společnosti cizího muže… Kupříkladu skládá svůj opentlený klobouk do kočáru, kterým jsme přijeli, a heleďme se, jak si přehazuje přes hlavu angorovou kuklu venkovanek!

„Tady roste blízko devětsil. Petasites, Herr Doktor. Tento je hybridus…“
„No, ano, růžový… Zelenožlutý je Kablikianus, viďte.“
„Ale dají pokoj. Jestli chtějí vidět všechno, co by se mohlo jmenovat Kablikianus, to by se prošli. U potoků, na loukách i v lesích nám tu každý rok kvete Marchantia Kablikiana, z rodu jádrovek, a taky javor, Acer Kablikianus, a ještě devětsil Petasites Kablikianus. Ukážu jim zajímavý místa v Sankpetru, teda jestli se nebojejí, že si naberou do bot…"

Žena praktická i svůdná

Proboha, vždyť ona se přezouvá! Přede mnou! Neuvěřitelné… A do jakých bot… Hanba to někomu vypravovat.

„Já říkám devětsilům holátka. Jsou takový pěkný nahatý, jak lezou z tý země.“
A pelerínu si ta ženská balí do pinglu a šlape kopcem jako vandrovní tovaryš!… „Milostivá paní, prosím vás, počkejte na mě!“
„Do kopce jim bude teplo; povolejí si nákrčník, Herr Doktor!“
Říká mi to, jako bychom spolu husy pásli!
„A koukají, kam šlapou. V mokrejch botách jich bude zábst.“

Ta ženská v těch formanských botách šlape jako voják. Markytánka je to. Selky se schovají do chalupy, když jde cizí člověk kolem, a tahle – omylem osudu měšťanská dáma – jedná s člověkem jako s landverákem od společného pluku!
„No jestli jsem jim neradila, aby si půjčili vod kočího boty! Vidějí, zem klouže pod nohama. A tuhle ztratili Botanický klíč.“

Markytánka. Ta by mohla i kanóny ládovat!
„Jestli ještě můžou dál, tak bych jim ukázala naše lišejníky. Vědí co, vopřou se o mne, Herr Doktor, ty lišejníky by měli vidět!“
Společensky nemožné. Strašné. Ale marná sláva – jsem botanik, botanik! A ta touha vidět ony lišejníky na lokalitě in natura je silnější než než bolest v kotníku… Že by snad byl podvrtnutý?

„No jen se o mě vopřou, Herr Doktor. Budeme stoupat.“
Lišejníky. Visí z borovice jako mužská brada. Taková brada čechraná větrem… a k tomu botanička ve formanských botách.
„Usnea barbata, Herr Doktor. Dávají ho tady do betléma svatejm třem králům. Na fousy.“
Pořád má ten hrubší hlas markytánky, ale… no, ona teď vypadá… nějak jinak. Ona je snad… krásná. Tedy ne že by se mi tady v kleči zjevila nějaká orchidej, ale – tak mě napadá, že lidská krása se asi rodí v tom okamžiku, kdy najde člověk svou nejvlastnější strunu.

„Chtěli mi něco povědít, Herr Doktor?“
Dotknout se krásy je zvláštní pocit. Dlouho jsem ho už nepocítil. Krása varietas Kablikiana… i když už není ani mladá, ani pěkná.

„Herr Doktor, tohle by nám překáželo. Jestli mi chtějí vzdát hold, tak mi políbějí ruku až zase dole v salóně. Jsou tak dobrej. Chtěla bych jim ještě ukázat lichenes."
Je to opravdu hrozné, dát si od téhleté milostpaní jako od markytánky zout botu a zpevňovat kotníkem šátkem a stužkami jejího krajkového límce. Kotník na noze chlupaté jako… jako lodyha koniklece… pulsatilla slavica.

„No vidějí, teď se jim půjde líp. Kotník sedí dobře, vono to chtělo jen stáhnout. Večer jim na to uvařím Bruchkraut.“
„Milostivá paní ráčila vyslovit dovolení, abych směl vyjádřit obdiv, až budeme v salóně.“
„No… tak se mi podepíšou tady do knihy hostů, Herr Doktor. Vocitnou se v dobré společnosti.“
„Doktor Karel Slavoj Amerling z Prahy… Doktor Hope, ředitel botanické společnosti z Řezna. Doktor Richard Alexander z Anglie. Filip Maxmilián Opiz. Profesor Jan Evangelista Purkyně.“

Samé kapacity

„To jsou všecko vědecký jména, Herr Doktor. Byla jsem s nima na exkursi v Krkonoších. My jsme si tu s mužem v domě zřídili takový přírodovědný kabinet. No, jakési malé muzeum. Jsou tu vystaveny manželovy mineralogické sbírky, preparované žáby, hadi, mnoho ptáků s hnízdy i menší druhy savců, a taky moje herbáře. Pořídila jsem si k tomu pamětní knihu návštěvníků, vázanou v těchhle zelených deskách. Hosté se mi do ní podepisujou.

No a teď tu také dva hosty mám, dva mládence z Prahy. Jsou to moji synovci. Quido a Josef. Mánesové. Quido mě dokonce namaloval, při jedné naší vycházce u Sněžných jam, nedaleko Luční boudy. A Pepi? Pepi! Prosím tě, pojď sem, chtěla jsem ti něco… abych nezapomněla. No… já vím, Josefe, že ty míříš v kumštu jinam a kytičky malovat nebudeš. Ale i kdybys maloval kytku jen někdy jako ornament na vlasteneckej prapor, měly by ta květina vskutku žít.“

Na vlastenecký prapor. Josefina Kablíková byla sice geborene Ettel, dcera německého majitele továrny na bělení látek a papírny ve Vrchlabí, a Herr Apotheker Kablík byl synkem odněkud ze mlýna od Poděbrad. Udělal terno s dcerou místního fabrikanta a upevnil své postavení společensky i ekonomicky. Kolikrát se u Kablíků najedli i chudí příbuzní, když už byl salón paní lékárníkové zájezdní hospodou pro půlku Evropy.

Mysleli na druhé

Rodina Kablíkova přispívala různými dobročinnými akcemi na místní chudé, a podpořila dva nemajetné studenty farmacie na pražské universitě. Když v roce 1831 vypukla ve městě cholera, dali vařit takzvanou rumfordskou polévku pro posílení. Proč ale slibovala půjčit své herbáře jako mustr na vlastenecký prapor? Ona toho dělala víc, aniž za to něco chtěla.

Tak třeba si dopisovala si s Filipem Maxmiliánem Opizem, to byl svého času věhlasný český botanik. Zasloužil se o založení takzvaného výměnného ústavu (později se mu říkalo Opizův ústav). Byl zaměřený na výměnu herbářových položek. Výměnného. Tohleto slůvko je důležité, však se k němu ještě dostaneme. Jenom na okraj: pan doktor Opiz sestavil Seznam květeny české, pro kterou vymyslel četná pojmenování rostlin u nás se vyskytujících. Například voněkras. Tak pan Opiz přejmenoval majoránku.

Voněkras se neujal. Stejně jako krušíček (to je měsíček)… anebo katmanka. Což je prosím muchomůrka. Z plaménku udělal barvínek a z barvínku, jak ho známe dnes, zase brčál. Čímž musel vnést do české botaniky řádný chaos. Naštěstí jeho pojmenování většinou zapadla. A právě jemu posílala Josefina Kablíková své sběry. Stala se i členkou jeho ústavu a věnovala mu během dvaceti let 48 299 exemplářů herbářových položek. Posílala své sbírky, na jejichž základě si pak jiní dělali disertační práce. Poskytovala botanické společnosti preparáty, aniž žádala výměnu.

„Ale ví milostivá paní, že může od společnosti požadovat za zaslané preparáty protihodnotou už na dvě stě tisíc kytiček?“
„Ale prosím jich. Proč bych to dělala?“
„Pro bohatství sbírky.“
„Ústav z toho bude mít víc než jedna paní. Herr Doktor, vždyť já nechci nic víc, než votevřít lidem pohled do botanické zahrady Krkonoš. Proto ty kytičky preparuju a rozesílám. Vědí co, vezmou si kremšnyt a nerozčilujou se.“

Její sběry, její preparáty (velmi často rostliny poprvé nalezené a do té doby nikým nepopsané) se tak dostaly do evropských herbářů. Zatímco Josefina Kablíková (botanička v krinolíně) učila svou neteř Amálii Mánesovou (kumštýřku štětcem, ale v kuchyni ještě dřevo boží), jak překládat lístkové těsto na kremšnyty, prokládala mezi vrstvami máslového a vrstvami kynutého moudrost: „Přeložit třikrát, rozválet a nelitovat práce, aby před všema lorňony vobstály. Protože ženská, Málinko, má všecko sedumkrát těžký, a proto musí mít devaterou sílu.“