821. schůzka: Chmelová tyčka

Žili kdysi v Praze Parléřové, stavitelé Svatovítského chrámu. Tvořily zde v časech baroka sochařské či stavitelské rody Braunů, Brokoffů, Dientzenhoferů, Platzerů. Avšak rodinu tak originální, tak zaujatou uměním, jako byli Mánesové, naše země asi ještě nepoznaly.

Múzy v jejich případě štědře obdařily celou dynastii. Čím to mohlo být? Že by to požehnané nahromadění talentu mělo základ v nějakém výjimečném genetickém přenosu? Vyloučeno to není. Ale svou roli muselo sehrát i mimořádné výchovné prostředí. Ať už to bylo tak či tak, ze šesti členů mánesovského klanu jich pět – a na vysoké úrovni! – zasvětilo život řeholi malířství. Kromě Antonína, otce rodiny, si osud umělce vybral nejenom jeho mladší bratr Václav, ale i příslušníci následujícího pokolení. Tedy Amálie, Josef a Quido – tak se jmenoval trojlístek dětí Antonína Mánesa.

Na svět přišlo Antonínovi ve skutečnosti pět potomků, jenže prvorozenou Gabrielu a „prvního Quida“ si hned v raném dětství vzal Bůh. Pak se narodil (po delším odstupu) „druhý“ Quido. (Tenkrát bylo zvykem dávat jméno zemřelého dítěti dalšímu potomkovi.)

Odkudpak se v rodině Mánesů vzaly tak nápadné malířské vlohy? Vždyť předkové Antonína, zakladatele umělecké dynastie Mánesů, byli prostí udření venkované, otec František – obyčejný mlynářský tovaryš. Učinil pro budoucnost svých dětí důležitou věc. Opustil zapadlou ves na Plzeňsku (možná však také Nymburk, jak se někdy tvrdí), a zakotvil v Praze, kde se roku 1777 oženil s Dorotou Kašparovou, o dvacet let mladší. Našel si práci sládka ve Štítkovských mlýnech. (Asi o 150 let později vyroste v těsném sousedství oněch Šítkovských mlýnů nízká konstruktivistická budova s výstavní síní, patřící výtvarnému spolku, který si v úctě k Františkovu vnukovi zvolil pojmenování Mánes).

Budoucnost svých potomků ovlivnil František ještě dalším krokem. Tedy: on ji spíš zkomplikoval. Z důvodů, kterým dost dobře nerozumíme, náhle pověsil mlynářské řemeslo na hřebík a stal se laickým členem řádu kapucínů. Několik roků pak v jejich novoměstském klášteře zastával roli děvečky pro všechno. Byl zahradníkem, údržbářem, pracoval v kuchyni i ve sklepě, vybíral pro bratry kapucíny milodary. Snad nějaký druh pokání? (Ale za co?) Když pak ale byly v rámci josefinských reforem žebravé řády zrušeny, ocitl se poloviční mnich František Mánes (plnoprávným řeholníkem se zřejmě stát nemohl, byl přece ženatý) prakticky bez prostředků, lépe řečeno: na mizině. Z náboženského fondu mu přidělili penzi, ze které rodina žít nemohla: 7 krejcarů na den. 42 zlaté ročně. Přesto s tím žebráckým grošem Mánesovi vycházeli, a to ještě deset let – František zemřel v roce 1806, jeho žena o dva roky později. Jako by za ním někdo stál. Jako by mu někdo pomáhal. Pomoci musel hlavně Františkovým dětem. Možná kdosi ze Šternberků, na jejichž panství Mánesovi předtím žili. Leccos nasvědčuje tomu, že tím mecenášem byl sám hrabě František Šternberk. Ať už jím byl kdykoli, je faktem, že si povšiml výtvarného nadání obou dorůstajících synů Mánesových, Antonína a Václava. A nejenom to: zařídil, aby byli přijati na nedávno zřízenou pražskou malířskou Akademii. Antonín, příští zakladatel uměleckých tradic mánesovské dynastie, se na škole objevil jako dvaadvacetiletý (v roce otcovy smrti). Živil se předtím nějaký čas jako malíř továrního majolikového a kameninového nádobí. Václav, chlapec o devět let mladší, bratra následoval patrně ve svých patnácti letech.

Pražská malířská akademie byla (a patřilo to k jejím přednostem i slabinám zároveň) v začátcích svého trvání především školou kresby. Odpovídalo to tehdejším dobovým názorům, podle kterých štětcová malba barvou představovala cosi druhořadého, byla okrajovým oborem. Studenti většinu svého času na škole trávili kreslením sádrovým odlitků hlav, údů, lidských torz; pokročilejší precizně kopírovali antické sochy nebo předlohy fantaskních krajin a měst. V ateliéru krajinomalby platilo, že krajiny je třeba skládat z dílčích motivů, odpozorovaných sice v přírodě, ale zkomponovaných „doma“ podle naučených principů a podle „fantazie.“ Když někdo chtěl zachytit přírodní scenérii pravdivě, realisticky, tak se to chápalo jako projev nedostatku představivosti. Bratři Mánesové zásady svých učitelů přejali, zejména když jim takové ztotožnění přineslo společenský vzestup. Oba se posléze stali na Akademii pedagogy, a tím i příslušníky pražské intelektuální elity: Antonín profesorem, Václav po dvakrát dočasně zastupujícím ředitelem.

V roce 1815 se Antonín Mánes konečně oženil. Bylo mu jedenatřicet a už mu vyčítali, že vhodný čas na založení rodiny promeškal. Oženil se s trochou komplikací. Musel se ženit. Jeho Magdalenka byla jaksi samodruhá, což byl (tehdy) důvod ke svatbě. Dnes ovšemže ne. Tehdy ano. Tak tedy s trochou komplikací si vzal dceru pražského truhlářského mistra, a tři měsíce po sňatku, jenom co se nastěhovali do nového bytu v Kozí ulici, přivítali novomanželé první přírůstek, dceru Gabrielu. (Zemřela jako pětiletá.) Takřka v pravidelných odstupech se jim pak rodily další děti: Amálie, Josef, Quido „první“ a Quido „druhý. Společnou domácnost s manželi Mánesovými sdíleli po řadu let i Antonínovi sourozenci, sestra Anna a Václav. V tom rodinném hnízdě bylo dost těsno, ale nikdo si nestěžoval. Všechny držel pohromadě jediný zájem: Mužským bylo milovaným řemeslem i obživou, dětem hlavní zábavou. Ve dvou třech letech vzaly do rukou tužku a už se jí nepustily. Žili nenápadně, tiše, v laskavé vzájemnosti. Snažili se nevyčnívat. Okolí je vnímalo jako mírumilovné, neškodné podivíny. Bohatstvím rozhodně neoplývali, zakázek nebylo nikdy dost. Kromě zájmů malířských sbližovaly Mánesovce i některé společné vlastnosti. O všech slyšíme, že byli vlídní, přívětiví, trochu plaší, v praktických věcech všedního dne bezradní. Srdečností vynikal zejména Antonín, jeho bratr Václav byl spíš nemluva a samotář. Amálie si pod výchovným vlivem matky, později z nutnosti zabezpečovat chod domácnosti plné nepraktických mužských, zachovala nejvíce zdravého rozumu. Josef i Quido byli od malička podivíni, stranící se vrstevníků a zaujatí svou kreslířskou vášní, pěstovanou od nejútlejšího mládí.

V tu svatou trojici tužky, štětce a palety Mánesové uvěřili celoživotně a natolik hluboce, že svému náboženství obětovali jeden po druhém i privátní štěstí (navzdory tomu, jak hluboce po něm toužili). Obětovali své privátní štěstí. S výjimkou Antonína se žádný z dalších Mánesů neoženil. Václav, Josef i Quido zůstali do smrti starými mládenci.
Osud Amálie byl podobný. Nejprve ztroskotal její vztah k básníku Ebertovi, a poté, co zemřela i matka, musel někdo přece převzít její roli. Sestřička Amálka - starost o ty svoje mužské ji úplně pohltila. Obětovala sebe i vlastní tvůrčí ambice nejbližším. Přitom sama výtečně kreslila; cítila však (a možná to díky zasvěcenějšímu vhledu rozpoznala), že talent bratrů, hlavně ten Josefův, je oproti jejímu výraznější. A tak ustoupila – se šlechetným gestem – do pozadí. Což znamenalo přijmout úděl doživotní pečovatelky a staré panny. Jistě měla upřímně na mysli blaho sourozenců. Jenže zůstat na ocet, to znamenalo nebezpečí… jak to říct? postupného zakysnutí. Fakt je, že dobrotivou a nezištnou Amálku (říkalo se jí ovšem většinou Mála) to málem potkalo. Časem jako by se do starostlivosti o Pepiho a Quida začaly vkrádat její neuplatněné mateřské instinkty. Aniž to postřehla, s rolí náhradní matky–ochránkyně si přisvojila i právo veta při zasahování do nejosobnějších Josefových záležitostí. (Což nemusí být příjemné nikomu. Ani tomu, kdo se nejmenuje Josef.) Milovala ho nade vše. Z toho ale nutně neplynulo, že mu vždycky jenom prospívala.

Mladší Pepiho bratr Quido byl zázračné dítě, které se snad narodilo s tužkou v (levé) ruce. Od nejútlejšího věku ho nemohli odtrhnout od náčrtníku. Byl přistižen, jak pro uši rodičů cvičil na spinet – ve skutečnosti hrál pravačkou stupnice, zatímco levačkou kreslil koně a vojáky. Bitevní jezdecké scény patřily k jeho majstrštykům i v dospělosti. Talent Quidův byl tak nesporný, a současně tak jednostranný, že ho malířskou Akademii přijali už jako desetiletého. A vydržel tam celých třináct let. V jeho formátově nevelkých obrazech přežil svět biedermeieru hluboko přes půlku 19. století. Kreslil portréty, historické výjevy, scény přeplněné figurkami, známá jsou jeho vyobrazení pražských poutí – fidlovačky, svatojánské i prokopské. Ovšem korunním tématem u něho zůstali koně, o kterých věděl absolutně všechno. Rozhodně víc než o lidech. Quido byl totiž plachý, samotářský, věčně zasněný mládenec. Trpěl srdeční chorobou – na sklonku života se přidaly psychosomatické potíže. Zemřel ve dvaapadesáti (stejně jako Josef).

Pepi, o tři roky mladší než Amálie, začal kreslit snad dřív než mluvit. Zprvu to zkoušel sám od sebe. Napodoboval otce a strýce. Jen co trochu pobral rozumu, stal se z jeho volného čmárání záměrný výcvik. Otec Antonín ho s ostatními dětmi brával na své krajinářské výlety do pražského okolí. Zkušenost, při níž se zděděné vlohy nejpřirozenější cestou umocňovaly brzkou praxí, byla pro budoucnost Josefa Mánesa možná rozhodující. Později od otce slýchával heslo: „Ani den bez kreslení!“ On se jím (bezděčně) řídil už v časech, kdy jeho smyslu nemohl ještě porozumět. Každé pro má i svoje proti. Dětství prožité převážně mezi dospělými Pepiho přece jen poznamenalo. Rostl z něho, sice slušný, ale samotářský, zádumčivý, vůči dětem téhož věku málo družný chlapec. Ve škole (a začal ji navštěvovat až v osmi) měl stupňující se potíže. Ústav piaristů v Panské ulici patřil k elitním, opak však platil o prospěchu žáka Mánesa. ten se rok od roku zhoršoval, a to včetně známek z píle a mravů.

Trochu podivínský Josef byl ve škole nešťastný. Bezkonkurenčně vynikal v jediném předmětu, v tom, který ho jako jediný doopravdy bavil. V kreslení. Tenkrát to šlo zařídit: po málo úspěšné čtvrté třídě rodiče zasáhli a vzali Josefa (bylo mu už třináct a rostl z něho dlouhán) do domácího učení. Což nebyl žádná ulejvárna, rozhodně nezahálel, však hlavně v kresbě a malování. Otec ho několikrát vzal s sebou „na praxi.“ Jezdíval totiž o letních prázdninách na šlechtická sídla, kde vyučoval. V bohatých rodinách se tehdy považovala znalost výtvarných technik za stejně povinnou výbavu dětí i dam jako třeba hra na klavír. Každý klient znamenal nejenom perspektivní kontakt, ale i trochu výdělku. Také „mladý pan Mánes“ se při těchto výpravách občas uplatnil jako pedagog, když učil své aristokratické vrstevníky základům kreslení.

V onom roce, kdy se ocitl na Akademii, bylo »chmelové tyčce« Josefovi (jak mu říkal tatínek) pouhých patnáct let. Škola tehdy neměla ještě vysokoškolský charakter, o přijetí se rozhodovalo na základě talentu. Proto bylo možné, aby na Akademii studovali dokonce i chlapci desetiletí, což byl (i když dost výjimečný) případ Josefova mladšího bratra Quida.

Před chvilku tu padla zmínka, že tatínek i strýc byli na té Akademii jako profesoři. Nesehrála v přijetí obou bratří na školu roli nějaká… protekce? Tedy: zejména příchod Josefův se odehrál za mimořádně příznivé konstelace v pedagogickém sboru školy. Dočasným zastupováním ředitele byl pověřen Václav Mánes, a jeho bratr Antonín byl právě jmenován profesorem krajinomalby. Jinými slovy – po relativně krátký čas měli oba bratři na škole takový vliv, že se mluvilo v kuloárech o „Akademii Mánesů.“

Zřejmě pro ně nebyl problém umožnit studium dvěma příslušníkům rodiny, zvláště když osvědčili nepochybný talent. Na Akademii strávil Josef osm let. Přebíhal mezi krajinářskou školou na Nových alejích a kreslířským ateliérem Františka Tkadlíka v Klementinu. Od otce se postupně naučil všechno, co mu dovedl a mohl předat.

U zbožného Tkadlíka se zdokonalil v jemnosti a ušlechtilosti kresby, osvojil si dokonalé vidění i reprodukování neživých předloh i živých modelů. Perfektně zvládl nadýchanou lyrickou obrysovou čáru, právě tak jako křížkovanou šrafuru (tedy »pinktlich« plastické stínování, které objevili renesanční mistři a k dokonalosti ji dovedl Raffael). Potřebovali bychom vidět Mánesovu kresbu notně zvětšenou, abychom postřehli, jaký byl její autor ve šrafování virtuos. Čárky ostré jak břitva vytvářejí výraznou iluzi prostoru, a přitom se nikdy neslijí. Svému učiteli Tkadlíkovi vděčil Mánes vůbec za mnohé, kupříkladu i za to, že na rozdíl od předchůdců (kteří trvali na věčném obkreslování mrtvých odlitků) studovalo se u Tkadlíka lidské tělo na živých modelech. Čili ve všech myslitelných pozicích, gestech, dokonce v pohybu.

Navždy se v jeho ateliéru naučil zásadě jakoukoli figuru kreslit či malovat, pokud lze, nejprve nahou, teprve poté ji oblékat do šatu či roucha – lepší cestu k anatomicky přirozenému a realistickému výsledku neznal. Pozoruhodně rychle vyspíval. Při školních soutěžích sbíral ceny a medaile jednu za druhou. V devatenácti letech prodal svůj první obraz "Pobožnost krále Davida" (ten dnes visí v Národní galerii v Praze). Už tehdy byl o něj zájem, i když (podle pravdy) - obraz za 25 zlatek koupil jeho nový přítel a vrstevník, mladý hrabě Bedřich Sylva–Taroucca, aby ho povzbudil. Což učinil v životě ještě bezpočtukrát.

Když zemřel ředitel Akademie profesor Tkadlík, byl pověřen prozatímní správou ústavu Josefův strýc Václav Mánes. Věřil, že tentokrát ho definitiva nemine. Pokud mělo zůstat řízení Akademie v domácích rukou, připadali přece jako autority jen Mánesové. Jiného názoru však byli členové Společnosti vlastenských přátel umění v čele s hrabětem Františkem Thunem. Přátelé umění (vlastenského) na Mánesech vadilo, kupříkladu, že vedení školy by mělo mít mladší krev. A ptali se ještě dál: nejsou vedoucí pedagogové už poněkud staromódní? A kladli si otázky, zda dokážou zachytit umělecké trendy, jež se právě prosazují v Německu?

Nebylo by případnější vypsat na post direktora konkurs, případně se poohlédnout po vhodnějším kandidátovi v blízké cizině? Přibližně v tomto duchu probíhaly schůze i kuloárové debaty, zatímco rodina Mánesů žila po několik měsíců ve vzrůstající nejistotě. Nakonec v konkursu zvítězil mladý, pětatřicetiletý německý malíř Christian Ruben. Václav Mánes musel potupně vyklidit pracovnu a nikdo už nemohl vyvrátit jeho přesvědčení, že konkurs byl předem domluveným divadlem. Antonínovi nastoupil v osobě autoritativního a suverénního Rubena nebezpečný protivník. S příchodem Rubena jako by na celou rodinu Mánesů začaly dopadat egyptské rány jedna za druhou. Mezi ukřivděnými příslušníky této rodiny (neschopným ovšem jakékoli odvety), a tvrdým Rubenem, protivně hlučným a samolibým, zavládlo nepřátelství, které se už nedalo nijak překlenout.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související