825. schůzka: O putování Matěje aneb Miloty či též Morice

Během svých nepřetržitých potulek českou historií občas vyrazíme nějakou tu míli za hranice zemí Koruny české, pochopitelně nikoli sami, na vlastní pěst, nýbrž v doprovodu starších, zkušenějších krajanů, kteří nadto podnikli onu pouť již hodnou řádku let před námi.

Nahlížíme značnou užitečnost vzdálit se od domácího zápecí a pozorovat to české hemžení z náležitého odstupu. Což je případ i ševcovského synka ze Zásmuk, který to dotáhl v rakouské monarchii až na generálmajora a navrch byl povýšen do urozeného stavu s přídomkem „pán ze Zdiradova.“ Právě o něm jsme dnes přichystali zprávu, jež slove O putování Matěje anebo Miloty či též Morice, a to jsme vynechali ještě jedno křestní jméno, jež také používal a dokonce si podle něj vytvořil šlechtický predikát, totiž Zdirad. Dlužíme vám však ještě jeho příjmení. Pan generálmajor ze Zdiradova se ve skutečnosti jmenoval Polák.

„Obrazotvorná moc, jež mi již v nejranější mladosti vlast tak mile zkrášlovala a podnes mi ještě háje naše tak veselými maluje barvami, hlubokou žádost, abych vlast po dlouholetém vzdálení osobně pozdravil, v srdci mém tak prudce rozžehla, že dnem i nocí (vrátiv se léta 1814 z Francie) toužil jsem, abych stověžné Vltavy břehy navštívil a uměnám našim oběť dávno povinnou vzdal. Osud však místo do Čech k rovinám haličským a brzy odtud na Dunaj mne zavedl, odkud, dříve než jsem se nadál, cesta do Itálie přede mnou stála. Bez naděje na brzké se navrácení, a věda, že dávných svých žádostí vyplnění ani zčásti k očekávání nemám, s nelibostí na cestu byl bych se vydal, kdyby rozhlášená znamenitost krajin poledních mysl mou byla nepodnítila. Tu jsem, v duchu již po římských náměstích bloudě, v nejslavnějším světa chrámu hrdým síním se divil, modř vlnokroužného moře pozdravoval, u strašného Vezúvu nad mocí přírody trnul a zpola vyplněné, na vlast jsem se těšil, leč prchlost války mi to překazila. Dosti příčin bylo, abych navštívení vlasti na delší čas odložil a s potěšením tím větším na poledne se odebral, čím větší mi příležitosti pohodlné putování poskytlo po skončení povinného zaneprázdnění s uměnou vlastenskou se obírati. Chvíle ty blahé všecky, jež jsem s ní strávil a na které vždy, ba i v nejpozdějším věku s potěšením vzpomínati budu, v následujícím spisu milovníkům vlastenské literatury přináším. Šťastně-li v někom z vlastenců, kterýchž Čechie velkých počet do světa vysílá a z kterých větší díl cizozemským Múzám se oddává, oheň roznítím, že by práci mou zdokonaliti si umínil, potom z dosažení žádaného cíle a z nejpříjemnější odplaty srdečně se radovati budu.“

Takto (na dnešní vkus kostrbatě a s četnými oklikami a mnohými větami vedlejšími) uvedl ve svém Předsloví (neboli Předmluvě) Matěj Milota Zdirad Polák svou Cestu do Itálie. Učinil tak za svého pobytu v Neapoli, a u toho údaje je uvedeno i datum, které je pro nás nadmíru důležité: 1. února 1818. Cesta do Itálie totiž není jenom prvním novodobým českým cestopisem, ale v podstatě prvním velkým původním prozaickým dílem české literatury. Psal česky v době, kdy u nás ještě neexistovala žádná jazyková tradice. Pokud se kdokoli pouštěl do českého psaní, činil tak průkopnicky. Byl to čas, ve kterém jsme prožívali stále ještě začátky svého národního obrození.

Lidé u nás tenkrát pořád ještě neměli české knihy (s výjimkou těch, které unikly důkladnému jezuitskému pátrání). Pokud se vůbec česky četlo, tak to bylo jenom několik prvních krváků, ale i ty byly napsány podle cizích námětů a hodně halabala. „Přesto už aspoň někteří lidé věděli, že podivuhodný a neviditelný proces vzkříšení národa by asi měl začínat právě českými knížkami. Je zvláštní, že jednou z prvních takových knih, které už lze označit za umělecké dílo, je právě cestopis Matěje Miloty Zdirada Poláka,“ píše spisovatel Otto Janka ve své knize Příběhy českých cestovatelů.

Ještě než se však vydáme spolu s panem Polákem do země italské, a ještě než prošel vojenskou kariérou, ještě než se poprvé seznámil s českou literaturou, ještě než bojoval jako dobrovolník ve válkách proti Napoleonovi, ještě než nastoupil na místo pomocného učitele v pražském sirotčinci, ještě než absolvoval základní školní docházku v Zásmukách, tak se musel v tomto městě s výstavným zámkem nedaleko Kouřimě vůbec narodit. Stalo se tak 14. února roku 1788 (tedy ještě za vlády Josefa II.), a na ten svět vezdejší přišel v rodině ševce Jakuba Poláka, který později pověsil verpánek na hřebík a věnoval se obchodu s ovocem. Na doporučení zásmuckého učitele Josefa Celera přešel Milota už jako desetiletý do takzvané normální školy v Praze, a když mu bylo devatenáct, stal se pomocným učitelem. V pražském sirotčinci, jak jsme už slyšeli.

Později se k profesi kantorské vrátil, samozřejmě na vyšší úrovni, to už pak nebyl pomocný učitel, ale nedá se říct, že jako mladík spatřoval svoje životní poslání v pedagogice. Lze tak soudit z toho, že po pouhém roce učitelování se přihlásil jako dobrovolník do rakouské armády, shromažďované proti Napoleonovi. Byl zařazen jako kadet k c. k. pěšímu pluku číslo 21 (takzvanému Chrudimskému), jehož „inhaberem“ (což nebyl ani tak velitel jako spíš majitel) byl podmaršálek princ Viktor Rohan, a později hrabě Gyulai z Maros–Nemethu a Nadasky. V roce 1809 bojoval Polák u Aspern–Esslingu (tam Napoleon inkasoval svoji první porážku), a u Wagramu (tady si to francouzský císař za pár měsíců bohatě vynahradil). Pro Poláka to znamenalo, že ve velice krátké době, během necelého roku své vojenské kariéry, dosáhl důstojnické hodnosti korouhevníka. Korouhev, to byla látka s odznaky majitele, pevně připevněná na konci žerdě. V našich zemích bylo kdysi přísně stanoveno, kdo smí užívat korouhve: Pán, který skutečně vedl nějaké vojáky do boje, byl nazýván korouhevní pán. A ten, komu připadla čestná funkce nést korouhev, to byl korouhevník.

Korouhevník Polák ležel do počátku roku 1813 se svým plukem ve východních Čechách. Poté byl povýšen na poručíka a přeložen k pluku číslo 15. Ten byl nasazen boje v srpnu 1813 u Drážďan a v říjnu téhož roku i v bitvě národů u Lipska. Následujícího roku se zúčastnil slavného vjezdu protinapoleonské koalice do Paříže. Po krátkém pobytu v Haliči a v Uhrách se stal (už jako nadporučík) pobočníkem podmaršálka barona Františka Arnošta, svobodného pána Kollera. S ním se také dostal v době vídeňského kongresu do hlavního města monarchie, a hned poté do Itálie: zde byl totiž podmaršálek Koller jmenován intendantem rakouské armády. Kupodivu právě během své vojenské služby se Polák vrátil k učitelství. Jako vychovatel Kollerových synů Augusta a Alexandra (z nichž ten druhý se stal později generálem, českým místodržícím a nakonec ministrem války), žil střídavě v Praze a na Kollerově panství v Obříství u Mělníka.

Když vypukla revoluce v Neapoli (v červenci 1820), odjel znovu s Kollerem do Itálie. Ten tu nastoupil jako opět jako generální intendant rakouské armády v Neapoli, kde měl i funkci místodržitele. S povolením sicilského krále tu kupoval, sbíral a s pomocí svého pobočníka Poláka vlastními výkopy získával antické památky z Herkulanea, z Pompejí, ze Sicílie i odjinud. Získané předměty pak pan podmaršálek Koller posílal po lodích na svůj zámek v Obříství u Mělníka. Ten dal přebudovat pro pohodlné bydlení i pro instalaci soukromého muzea antiky, kam pak zval své hosty. Byl to zapálený zemský patriot, který chtěl svou vlast zařadit mezi ty evropské země, které podobná antická muzea už měly. Jeho sbírka svým rozsahem (na 10 000 kusů!) a také svou kvalitou neměla v českých zemích obdoby. Generálovy ušlechtilé záměry byly zmařeny jeho náhlou smrtí. Roku 1825 podlehl v Neapoli tyfu.

Když Koller zemřel, vstoupil Polák na Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě, kde pak pár let vyučoval nikoli válečné strategii, ani taktice. Učil budoucí oficíry češtině a literatuře. Po povýšení na setníka se vrátil k svému pluku a sloužil v tehdejších severních Uhrách (to znamená na Slovensku, mimo jiné v Trenčíně a v Prešpurku). Ve čtyřiačtyřiceti letech naznal, že je na čase, aby se oženil. Vyvolil si Emmu, o čtyřiadvacet let mladší dceru dělostřeleckého důstojníka barona Augustina.

Sil jsem proso na souvrati,
nebudu ho žíti;
děvče krásné miloval jsem,
nebudu ho míti;
síti, nežíti,
milovati, nevzíti!
Sil jsem, nežal jsem,
miloval jsem, nevzal jsem.
Tam nad mlejnem, pod jesenem
na vysoké stráni
slíbila mi má Karlinka
věčné milování.
Věnec uvitý,
prsten skvostně vyrytý
od ní dostal jsem;
přece děvče nevzal jsem.
Ráno dřív než zvoník cinkal
časně na klekání,
šel jsem, abych ptačí slyšel
ranní radování;
šel jsem za lesem,
ale ach! co spatřil jsem?
nad tím strnul jsem,
více děvče nechtěl jsem.
V roklinách tam v střemchách hustých
děvče s jiným stálo,
on ji líbal, tlačil, vinul,
děvče se jen smálo.
Já pak zvolal jsem:
Darmo v noci nespal jsem!
Sil jsem, nežal jsem,
miloval jsem, nevzal jsem.

Polákova nejznámější a dodnes populární báseň by se mohla klidně i zpívat. A bodejť by ne, když ji básník napsal na notu lidové písničky z Hradecka. Podobně si počínal, když skládal text básničky nazvané Pivo, víno, voda:

Kde je stárek,
tu je mládek,
nedaleko také pivovárek,
kde se pivo vaří,
tam se všechno daří,
kde se pivo pije,
tam se dobře žije.

Verše začal psát už jako student – pochopitelně německy. Když pobýval u Chrudimského pěšího pluku, setkal se s okruhem českých vlastenců, sdružených kolem Josefa Liboslava Zieglera, faráře v Dobřanech u Dobrušky, mezi které patřil i dobrušský kupec František Vladislav Hek. Náš jinak dobře známý F. L. Věk z Jiráskova románu.

Mezi Polákem a farářem Zieglerem (jenom o šest let starším) se zrodilo přátelství, a byl to právě kněz, který Poláka nasměroval k tomu, aby začal veršovat. V knížečce Prvotiny pěkných umění mu vyšla rozsáhlá lyrická báseň Vznešenost přirozenosti. Když ji Polák vydával podruhé, pomáhal mu s češtinou Josef Jungmann, který také doporučil pozměnit název na Vznešenost přírody.

Naši vlastencové byli novou hvězdou na nebi české básnictví nadšeni. Kolega Šebestián Hněvkovský označil báseň jako "geniální." Podle Antonína Jaroslava Puchmajera měla „ostat hrdostí Čechů,“ a sám Josef Jungmann nadšeně prohlásil: „Vznešenost přírody jest v jistém ohledu nejvýtečnější až posavade plod českého básnictví a hodna nejlepších toho tvaru cizokrajným básním na bok postavena býti.“ Ani mladý František Palacký nešetřil slovy chvály, když prohlásil, že Polákovi „génius Čechie právem palmu by básnictví podati mohl, tolik zajisté originálnosti, vznešenosti a jednotlivých krás posud aspoň žádný nám nepodal.“ On měl Polák vlastně ohromné štěstí, že svou skladbu napsal v době, kdy rodící se, ale už sebevědomá česká obrozenecká společnost očekávala prvé velké (monumentální) dílo, které by se postavilo po bok vyspělému evropskému básnictví.

Vážně pozdraveny buďte krkonošské hradby,
mlhošeří očarové, strašných skalosloupů skladby!
V dálné okoliny duch–li velikostí jatý vbloudí,
bez vážnosti z pouští vašich k dolům víc se nevyloudí.

A tak dále, a tak dál. Obávám se, že ani to nejcitlivější poezie milovné české srdce se nad krásou mlhošerých očarů a strašných skalosloupů nezatetelí. Tehdejší milovníci zchudlé češtiny však byli z Polákova jazyka paf. Ohlas Polákovy Vznešenosti zachytil Alois Jirásek ve svém F. L. Věkovi: „Václav se ani nehnul. Nejprve byl jen zvědav, dychtiv, i závist maně uhlodla, záhy však začal žasnouti. A žasl, žasl, a byl pak jako zmámen. Nic takového dosud neslyšel, nečetl. Co byly proti tomu všecky ty básně, které znal. A co jeho! Verše hrnuly se proudem. Neobyčejná řeč, nová slova, z nichž mnohé neznámo, nejasno, žádné však se neozvalo naplano, nýbrž plně silným, novým zvukem. Nerozuměl všemu, to ono znělo podivně, ze všeho však cítil smělost a sílu, zvláštní sílu, oheň, vzlet a nadšení, jež uchvacovaly.“

Spolu s Polákovými jakoby lidovými básničkami zůstává ale pořád v povědomí jeho Cesta do Itálie. V ní popisuje jednak svoje putování z Vídně Štýrskem a Korutanskem do Benátek, do Toskánska a do Říma, jednak pobyt v Neapoli, kde prožil tři roky. Vystupuje jako citlivý pozorovatel nejen krajiny, architektury, památek, ale i obyvatel, jejich práce, zálib, zvyků. Byl poučeným pozorovatelem, znalcem italských dějin a kultury, dokázal se dobře orientovat i na soudobé politické scéně. Nebyl žádným nekritickým obdivovatelem všeho, co viděl, stále u něj můžeme sledovat praktický pohled osvícence. Na straně druhé se v něm ovšem nezapře osobnost básníka, který na mnoha místech spojuje popis předmětu nebo události s vyjádřením vlastního vnitřního citového zaujetí.

Účastnil se i vykopávek v Pompejích, kde získával předměty pro sbírku barona Kollera. V jeho cestopisu najdeme přepisy padesáti antických nápisů, které přejal dílem z literatury, dílem z vlastního pozorování. Polák tak patří k zakladatelům nového vědního oboru u nás – epigrafiky. Požadavek, aby opravdové cestopisy obsahovaly také dobrodružné a nebezpečné příhody, sice tenkrát ještě nikdo nevyslovil, ale Polák se snažil splnit i tento nevyslovený předpoklad. Do své knihy vložil kapitolu o neapolských loupežnících, kteří byli skutečnými vládci krajiny, nemilosrdní a nepolapitelní, a proto se vláda s nimi snažila uzavřít příměří, vlastně dost trapné, protože všem banditům především udělila milost, která neměla velký smysl – stejně byli na svobodě a dělali si, co chtěli. Kromě toho se příslušníky té nejhorší skupiny snažila nalákat do armády. Dostali dvojnásobný plat za slib, že přestanou vraždit na cestách a že je budou chránit před jinými bandity. Neapolské cesty však byly zřejmě nebezpečné dál, protože v téže kapitole autor popisuje setkání s Angličankou, kterou krátce předtím přepadli bandité.

„Mezi Fondi a Itri byla od loupežníků přepadnuta, její manžel a sloužící zastřeleni a vozka, že státi nechtěl, těžce raněn, dcera čtrnáctiletá od pěti lotrů nejhanebněji usmrcena, matka svlečena, docela vyloupena a nemilosrdně bita byla, poněvadž více peněz dáti nemohla.“

Polák ale žádnou vlastní zkušenost s bandity neudělal. Možná proto, že měl štěstí. Možná proto, že měl na sobě důstojnickou uniformu. Když se Milota Zdirad Polák vrátil zpátky na vojenskou akademii do Vídeňského Nového Města, nenastoupil jako vyučující jazyku českému a literatuře, nýbrž jako profesor válečného dějepisu. Zároveň však dohlížel (to znamená, že byl prefektem) nad vyučováním jazyků. Jakkoli se to zdá již nemožné, jeho vojenská kariéra šla stále nahoru. Získal hodnost majora, za pět let nato podplukovníka, po další pětiletce už z něj byl plukovník. Byl povýšen do šlechtického stavu s přídomkem „ze Zdiradova.“ V té době již češtinu běžně v mluveném slovu nepoužíval. Podepisoval si nikoli jako Milota Zdirad Polák, ale jako Moritz Pollak. Své děti vychoval německy, s českým kulturním prostředím neudržoval žádné styky. Podle svědectví jednoho žáka akademie „zle se sápal na chovance Čechy, kteří hlásili se u něho česky, drsně poukazuje na němčinu jako jazyk služební.“ Jeho současníci udávali, že, ke konci svého působení na akademii „byl již bez ráznosti, skoro slabomyslný.“ Do výslužby odešel v jedenašedesáti letech jako generálmajor. Zbytek života prožil ve Vídeňském Novém Městě, kde také 31. března 1856 zemřel. Jeho hrob byl v roce 2002 restaurován, a na podzim téhož roku, kdy vyvrcholilo symposium 250 let češtiny v rakouské armádě, na něj položili velvyslanec České republiky v Rakousku Jiří Gruša spolu s představiteli rakouské a české armády věnce.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.