10. července  2015 v 04:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

837. schůzka: Milovaný manželi, drahý tatínku

Georg Bleibtreu: Bitva u Hradce Králové - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Georg Bleibtreu: Bitva u Hradce KrálovéFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

„Včerejší den byl pro Prahu jeden z nejtrapnějších, jakých po dlouho dobu již nezažila.
Roznášely se nejděsnější pověsti o brzkém vtrhnutí Prusů do města a lidé myslí snadno polekaných o překot utíkali se pryč. Nelze arci toho více tajiti sobě, že Praha na nejhorší musí připravena býti, neboť podle zpráv z válečného dějiště výsledek zbraní, rozhodně přízniv není."

To psaly Národní listy 2. července 1866, tedy den před bitvou u Hradce Králové. Mnozí prchali v psychóze z Prahy. Strach měl kupříkladu i Bedřich Smetana. V lednu toho roku slavil úspěch se svou první operou Braniboři v Čechách, a teď najednou stáli Braniboři přede dveřmi. Skladatel se bál, že ho za dílo (svým způsobem protipruské) zastřelí. Učitelka Roubalová z jeho hudebního ústavu mu nabídla venkovský úkryt u svého otce sládka. Přečkal s rodinou očistec na přecpaném nádraží – dostali se do jednoho z posledních vlaků. Odjeli do Nových Hutí u Berouna, kde pak strávili příjemný měsíc. Mezitím se do bytu Smetanových v pražském Lažanského paláci nakvartýrovali vysocí pruští důstojníci, zahráli si na klavír, prolistovali knížky. Jak později referovala kuchařka Smetanových paní Pospíšilová: "Nic neukradli, nic nepoškodili." Zřejmě podle literatury v knihovně usoudili, že se ocitli v bytě nějakého německého profesora. 

Z Prahy utekl i malíř Josef Mánes - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Z Prahy utekl i malíř Josef MánesFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Z Prahy utíkal i malíř Josef Mánes. Místo si vybojoval na tendru lokomotivy s uhlím. Za posledními vagony se vytrhávaly koleje. Utekl i majitel litografické dílny, u něhož se učil patnáctiletý Václav Brožík. Tím, že pan mistr zmizel, se mládenec ocitl na dlažbě. A tak přespával v průjezdech, u Vltavy, a přes den si kreslil uniformy vojáků, tábořících po parcích. Architekt Josef Zítek zůstal v Praze. Válka neválka soustředěně kreslil ve svém ateliéru na Kampě svoje plány. Plány Národního divadla. Vojáci nikam utéct nemohli. Nejenom ti německy mluvící, protože válka prusko–rakouská zdaleka nebyla válkou Němců proti Němcům. 

Ve dvě hodiny po půlnoci v úterý 3. července 1866 se daly do pohybu první jednotky z První pruské armády. Souběžně s nimi postupovali muži Labské armády směrem k Nechanicům, ležícím západně od Hradce Králové. Mezi čtvrtou a šestou hodinou ranní byla vojska v přikázaných výchozích bojových pozicích. 3. července vychází slunce pár minut před pátou hodinou středoevropského času (tedy toho "normálního"). Onoho rána světodějného dne se však neukázalo. Vše bylo totiž zahaleno v těžko proniknutelné mlze. A co víc – nad příštím bojištěm se nebe uzavřelo a vydatný noční déšť přešel v mrholení. „Bylo tak jemné, že když jsme jím pak dlouho kráčeli, ani jsme nepromokli,“ vzpomínal později jeden z místních obyvatel. Leč – i když jemné, ale přece jen mrholení – nebylo tím nejlepším, co budoucí bojovníky mohlo potkat. 

Boje začaly před půl osmou ráno. Na několika přechodech přes říčku Bystřici došlo k střetnutím předsunutých jednotek obou armád. Šarvátky předvojů rychle přerostly v rozsáhlejší boje a v průběhu dalších hodin v kolosální bitvu, ve které se na obou stranách utkalo na 430 000 lidí. Jenom u Lipska v roce 1813 bylo víc vojáků – nikde jinde za celé 19. století. 

Bitva u Střezetic, jedna z epizod bitvy u Hradce Králové - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Bitva u Střezetic, jedna z epizod bitvy u Hradce KrálovéFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Strategicky rozhodující postavení měli Rakušané na výšině Chlum nad říčkou Bystřicí, kde v několika výškových úrovních terasovitě rozmístili svoje kvalitní, v celé Evropě obávané dělostřelectvo. To mělo přehradit pruský průlom od Jičína přes Hořice na Hradec Králové. Dvě pruské armády ale svíraly voje Rakušanů do kleští na křídlech a pokoušely se kótu Chlum dobýt. Boje byly velmi úporné. Rakušané dlouho vzdorovali. "Vzduch nedaleko Hradce Králové se otřásal ohlušujícím hřměním děl," píše historik doktor Pavel Bělina v knize Slavné bitvy naší historie. "Jednotlivé výstřely se slily v táhlé, nepřetržité dunění, jímž jen chvílemi pronikal rachot pěchotních salv. Vrchní velitel rakouské armády, polní zbrojmistr rytíř Ludwig von Benedek, stojící se svou suitou na výšině mezi vesnicemi Lípa a Chlum, upřeně pozoroval západní břeh říčky Bystřice. Tmavomodré šiky nepřátelské pěchoty, které po něm od ranních hodin sestupovaly, nebyly už delší dobu vidět – z toho se dalo usuzovat, že pěší jednotky pruské armády překročily Bystřici a nacházejí se v přímém dotyku s rakouskou obranou. Za říčkou zůstalo jen jezdectvo a část dělostřelectva. Na samém vršku kopce jménem Bukvice bylo lze rozeznat skupinu jezdců. Uprostřed nich přihlíželi bitvě pruský král Vilém I., jeho bratr Fridrich Karel, ministerský předseda Bismarck, ministr války Roon a šéf generálního štábu Moltke." 

Díky mistrovské palbě svých dělostřelců se však Rakušanům podařilo Prusy přibít na místě, z něhož pak nemohli postoupit ani o krok dál. Všechno nasvědčovalo tomu, že nepřátelský útok na střed rakouského postavení ztroskotal. I saští spojenci Prusům odolávali, což by mohla být vhodná doba k rakouskému protiútoku. Benedek to cítil, ale váhal… věděl, že na jeho pokyn čekají kyrysníci, huláni, myslivci, řadová pěchota. Proč do toho Rakušané nešli? Riziko se zdálo být příliš veliké. Vojevůdce se rozhodl počkat. Protože mu ve výhledu bránily cáry mlhy, které se od rána povalovaly nad bojištěm, vyslal ordonančního důstojníka, aby zjistil situaci. "Excelence, když jsem jel kolem Chlumu, bylo na mne odtamtud nepřítelem stříleno!" (Z Chlumu? Ten přece drželi Rakušané?!) "Ach, nežvaňte, prosím vás!" zněla odpověď Benedekova. Ale důstojník se nedal a svoji zprávu důrazně zopakoval. "Pánové, pojeďte se tedy se mnou podívat, co je to za nesmysl!" 

Sotva se celá skupina přiblížila k prvním zahradám u vesnice Chlumu, zaburácela jí vstříc palba z pušek jehlovek (to znamená z pruských zbraní). Po takovém přivítání museli všichni, kdo odmítali něčemu takovému uvěřit, vzít na vědomí trpkou skutečnost, že klíčové postavení rakouské armády je v rukou nepřítele. Slouží ke cti velitelům rakouských jednotek, rozmístěných v okolí Chlumu, že se pokusili Prusy z dobyté vsi vypudit, ale jejich zteče vedly jenom k velkým ztrátám. Boj do úplného sebeobětování vedlo rakouské dělostřelectvo. Pruské pěchotě se postavila odvážně do cesty baterie setníka Groebena. Pálila do Prusů na vzdálenost pouhých dvou set kroků, ale ti se rychle vzpamatovali a v několika okamžicích postříleli téměř celé mužstvo i s jeho velitelem. Z této "baterie mrtvých" zůstalo naživu jenom několik málo dělostřelců, kteří zachránili jediné dělo. 

Dělostřelectvo v bitvě u Hradce Králové - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Dělostřelectvo v bitvě u Hradce KrálovéFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Svíb… Takové podivné jméno, kdoví, jak vůbec vzniklo. Svíb – tak se jmenuje les. Les mezi obcemi Lípou, Čistěvsí, Chlumem, Benátkami a Hořiněvsí. Právě tady se rozhodlo. Rakušané měli na svém pravém křídle početní převahu dvou armádních sborů proti jediné pruské divizi. Mohli zaútočit dokonce z boku (i když za cenu velkých obětí) na zbývající jednotky pruské První armády. Což neučinili, ale zatím se jim aspoň podařilo vytlačit Prusy ze svíbského lesa. Zazněl jásot, vojenské kapely hrály císařskou hymnu a Radeckého marš. To však trvalo sotva pár minut. V té době poslal Benedek svým jednotkám zvláštního kurýra s rozkazem, aby se nenechaly svést k vážnějším bojům, protože "čas protiútoku ještě nenastal!" 

Rakouské velení prostě nepředpokládalo, že by mohlo "utrpět" během bojů ve Svíbu úspěch – jinak by postupovalo se všemi silami, které byly právě po ruce. Vítězní rakouští vojáci se dozajista nemálo divili, když měli bez slávy odpochodovat z draze vydobytého lesa do původních stanovišť. "Několik vesnic, nalézajících se na bojišti, hořelo na všech stránkách – Sadová, Dohalice, Chlum, Mokrovousy, Benátky," píše ve své reportáži, napsané 3. července 1866, zpravodaj britského listu The Times. „Mezi plameny se hustě sypaly pruské granáty na hlavy obhájců. Rakouská fronta byla zatlačena na obou křídlech. Rakušané podnikali opět a opět pokusy, aby znovu dobyli ztracené úseky, ale v boji proti jehlovkám a na bodáky zkušených vojáků pruské divize padali mladičtí rakouští střelci jako kuželky." 

Jehlovka. Traduje se, že u Hradce Králové zvítězila modernější pruské puška tohoto jména. A že ty rakouské byly zastaralé. To je ale pravda jenom částečná. Stejně důležité bylo, že Prusové operovali v menších, pohyblivějších útvarech, využívající terénních krytů a měnících stanoviště, zatímco rakouští pěšáci museli ještě útočit v rozvinutých šicích, čelně a slavnostně napochodovat do bezprostřední blízkosti nepřítele a svést s ním útok na bodák. Což byla ve střetnutí s Prusy smrtící taktika, protože rozvinuté rojnice se nabízely jako jediný živý terč. A kromě toho – pruská armáda byla díky zbraním i drilu nejlepší v Evropě. Na rakouské straně patřilo k elitě jezdectvo – jako takové však přestávalo mít vážný vliv na průběhu bitev. 

Pomník Baterie mrtvých na Chlumu, připomínající jedno z nejtěžších střetnutí bitvy u Hradce Králové - Foto: Zdeněk Pražák, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Pomník Baterie mrtvých na Chlumu, připomínající jedno z nejtěžších střetnutí bitvy u Hradce KrálovéFoto: Zdeněk Pražák, licence Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Statečnost nepřítele si podle nepsaného vojáckého zákona zasluhuje úcty, proto i pruský král, když spatřil postřílené mužstvo jedné dělostřelecké baterie, zastavil a vzdal čest padlým rakouským vojákům, které před několika minutami dobili bodáky pruští fysilíři (tedy pěšáci). To ostatně taky patří k vojenskému řemeslu. Viditelným důkazem byl hluboký úvoz polní cesty mezi Chlumem a Rozběřicemi, který byl na konci onoho osudného dne zarovnán těly padlých. V 19 hodin večer (tedy bylo ještě světlo) zastavilo jádro pruské armády svůj postup. Když se setmělo (asi kolem deváté večer) dozněly poslední výstřely. Výsledek byl jasný. 

U Hradce však poslední oběti rakousko–pruské války nepadly. Sice už nedošlo k větší bitvě, jenom k menším srážkám, k přestřelkám však bylo pořád příležitostí dost. U Jaroměře narazil oddíl rakouských hulánů na pruskou patrolu. Překvapení Prusové (seděli zrovna u jídla) naskákali na koně a ujeli mezi zahrádkami a domky. Jenom jeden se opozdil. Na volání Halt! nedbal, přeskočil plot zahrádky a přikrčil se za ním. Rakouští vojáci dvakrát, třikrát vystřelili do houští za plotem, pak se opatrně přiblížili, aby se podívali, co je s Prusem. Ležel tam u silnice naznak, na prsou jeho modrého kabátu rostla rudá skvrna. V kapse kabátu měl dopis. "Milovaný manželi, drahý tatínku! Konečně jsme se dočkali zprávy od Tebe a děkovali jsme všichni Pánubohu, že jsi posud zdráv a vyvázl jsi ze všeho nebezpečí. Nemůžeš si pomyslet, jak se nám po Tobě stýská. Nedávno nám předčítali, jak naši několik velkých bitev vyhráli. Pro nás by bylo největší vítězství, aby bylo co nejdřív všemu konec a abys byl už co nejdřív doma. Zůstávám Tvá věrná Marie a Tvých pět dětí." 


Zvětšit mapu
Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas