11. března  2012 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

872. schůzka: Panchart nebo aristokrat

Karel Sabina - Foto: Archiv Českého rozhlasu

Karel SabinaFoto: Archiv Českého rozhlasu

Dnes vám hodláme představit osobnost, která vstoupila do našich dějin a my ji z nich rozhodně nechceme vyobcovat, i když si nejsme jisti, zda si takovou pozornost od nás zaslouží.

Na jedné straně – autor libreta k nejnárodnější české opeře, mimořádně inteligentní a přímo úžasně výmluvný politik, taktéž novinář a spisovatel břitkého pera. Na straně druhé – policejní konfident, který udával svoje přátele, kolegy, známé. Ve starém Římě existoval bůh vrat, dveří, vchodů, začátků a konců. Byl zpodobňován se dvěma tvářemi. Karel Sabina měl do božskosti věru daleko, ale podobnost s bohem jménem Janus je značná. A veškerá dvojznačnost jeho života začala vlastně jeho narozením, za které ovšem nemohl. Už tehdy se však lidi nemohli jaksi dohodnout. Je to panchart, nebo aristokrat? 

K faktu narození Karla Sabiny se vážou dvě otázky. Ta první se ptá na den porodu, z něhož se udává několik dat; ta druhá pátrá po legitimitě jeho původu. S datem narození je to snadnější úkol. Dá se zjistit přesně z matriky narozených fary svatého Haštala na Starém Městě pražském. Je s v ní zapsáno, že Karel Sabina se narodil v domě číslo popisné 784 dne 29. prosince roku 1813. Druhého dne nato byl pokřtěn jménem Karl Boromaeus Johann. Tohleto datum je tedy nejspíš v pořádku, jak nás o tom přesvědčuje kniha historika a archiváře profesora Karla Kazbundy; jenomže… už místo porodu vzbuzuje pochybnosti. Dům opatřený znamením U tří modrých růží v ulici Vězeňské, později Haštalské, byl v tehdejší době podle všech známek soukromým útulkem rodiček, a Sabinova matka se do něj také uchýlila. V tom domě (jak lze vyčíst z křestní matriky) postupně docházelo k celé řadě porodů, a jména kmotrů a porodních báb se opakovala. Novorozeně přitom matrika uvádí jako „unehelich,“ tedy nemanželské. Zaznamenáno je pouze jméno matky: Josepha Sabin. Narozená v Krušovicích, dcera zemřelého Antona Sabina, direktora.“ Jméno otce? Rubrika je prázdná. Mnohem později se začala šířit a sílu nabírat pověst, jak to se Sabinovým tatínkem mohlo být. 

V roce 1813, když Krušovicemi táhla vojska skrze Čechy směrem k Lipsku (tedy na dějiště budoucí bitvy s Napoleonem); v tom roce měla (prý) Sabinova matka (tehdy již devětatřicetiletá) mít poměr s jistým polským důstojníkem, z nějž pak byl počat Karel Sabina, příští novinář, spisovatel a politik český. "Karel Sabina, též Sabinský zvaný, jenž se narodil 29. prosince 1813, jest synem šlechtice J." Tuto větu nalezneme v knížce Jana Erazima Sojky Naši mužové, v níž jsou popsány životní osudy sedmnácti českých mužů a jedné ženy, počínaje Václavem Matějem Krameriem a konče právě Karlem Sabinou. Lze předpokládat, že autor využil životopisu, který si vlastnoručně Karel Sabina sepsal. „Pater semper incertus.“ Ano, stará zásada římského práva. Otec je vždycky nejistý. Existují závažné důvody, proč si myslet, že ta pověst o polském, ba přímo aristokratickém původu Sabinově, byla záměrně rozšířena jím samým. Jeho matka Josefa si brzy po porodu vzala podle zápisu v jiné knize, totiž v matrice sňatků, za muže Jana Sabinu, ředitele cukrovaru v Krušovicích. Později jim byl připsán jako syn Karel Sabina, „právník a vychovatel.“ A Jan Sabina už putoval Karlovým životem ve všech dokumentech jako jeho otec. Zprávu o polském šlechtickém původu lze tudíž mít za bajku. Karel byl podle všeho buďto nemanželským dítětem, k němuž se přihlásil Jan Sabina jako ke svému potomku, anebo to skutečně mohl být Karlův otec. 

Josef Jungmann - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Josef JungmannFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Když školák Sabina povyrostl, přinášel si na gymnásium vysvědčení prvního stupně, což byl na takzvané hlavní škole po vyznamenání nejlepší stupeň. Staroměstské »akademické« gymnásium mělo tehdy nejlepší pověst, ale nový student si svoje známky z hlavní školy nepotvrdil. V první třídě, v parvě, nemohl být jeho prospěch zván ani uspokojujícím, ba ani průměrným. V »principii«, tedy ve druhém ročníku, vykazoval aspoň samé jedničky, což byl na gymnásiu třetí klasifikační stupeň. Během prvních dvou let za něj musili rodiče platit školné; pak byl od něho osvobozen, ale v třetím ročníku, zvaném gramatika je však zase ztratil kvůli neprospěchu z latiny. Pak zřejmě nasadil veškerou píli, a samé jedničky mu získaly ve čtvrtém ročníku, v syntaxi znovu osvobození od školného. Tedy Sabina žaloval na svého spolužáka Ignáce Fischera, že jí byl udeřen a zraněn kamenem na hlavě vedle oka. Jizva v obličeji, kterou po mnoha letech uváděl policejní popis Sabinovy osoby jako zvláštní znamení, pocházela pravděpodobně od tohoto zranění." 

Ani v humanitních třídách, které následovaly, tedy v takzvané "poezii," se Sabina nikterak nevyznamenal. Dokonce byl několikrát „vážně napomenut.“ Sotva mu bylo školné prominuto, tak je museli Sabinovi rodiče opět platit. Důvod: "Pro nemravné řeči, budící u spolužáků pohoršení." Přesto Jan a Josefa Sabinovi svého synka na studiích obětavě podporovali. Nejenom školné však Karlovi uniklo. Utekl mu celý jeden ročník. Musel opakovat, repetent. Díky tomu se však dostal do třídy profesora Josefa Jungmanna. A protože pan profesor kladl ve svých takzvaných opakovacích hodinách velký důraz na český jazyk a literaturu, mohl pak Sabina po letech sdělit svému příteli a prvnímu životopisci Sojkovi: "Teprve vlivem Jungmannovým jsem se jazyku českému přiučil." 

Karel Sabina: Dějepis literatury československé staré a střední doby - Foto: Knihy na internetu

Karel Sabina: Dějepis literatury československé staré a střední dobyFoto: Knihy na internetu

Během dalšího studia obdržel Sabina ve většině předmětů primu, tedy nejlepší známku, takže mohl předložit vysvědčení vskutku pěkné – tedy když se hlásil ke studiu na pražském filosofickou fakultu. Na nové škole se pokles jeho píle sice opakoval, ale – Karel nepropadl. Z prvního ročníku, logiky, postoupil do fyziky, ale ledva ji absolvoval, dal se zapsat na fakultu právnickou, kterou však na dva roky přerušil, "abych se mohl věnovat soukromému vědeckému studiu a abych se připravil na učitelství." V Praze na práva ho po této „studijní pauze" už ale zpátky nechtěli, a tak si podal přihlášku nikoli do Plzně, nýbrž do Vídně. "V literatuře české vystupuje Sabina již od svých jedenadvaceti let pracemi svými," píše o něm v knize Naši mužové Jan Erazim Sojka. "On to byl, kdo spunktoval vydávání německého listu, který by na vzájemnosti slovanské se zakládal; list ten nazván byl Ost und West. (Východ a Západ). V listu tom pojednával Sabina netoliko o literaturách všech slovanských kmenů, anobrž zvláště o literatuře české. Po čtyři roky obcoval Sabina nejvíce s Karlem Hynkem Máchou, se kterým se seznámil během studia práv. Nerozlučnými byli přáteli."  

Už během studií práv si Sabina přivydělával psaním. Ve Vídni kromě toho nějakou dobu (během studia) soukromě vyučoval. Spolupracoval s časopisem Der Adler (Orel), ale kvůli některým svým básním byl z Vídně vyhoštěn policejně zpátky do Prahy. Školu nakonec nedokončil, zato prokázal literární talent – v povídkách, novinových článcích či v poezii. Psaných především německy – ale stále častěji i česky. 

Mladé lásce bych se zjevil,
Tajné city v srdci budil;
Zoufalce bych potěšoval,
Želů vzdechy zpěvem pudil;
Na hrobech k smutnému lkání
Pěl bych písně o shledání. 

Pražské noviny - Foto: Archiv Muzea Vysočiny, Havl. Brod

Pražské novinyFoto: Archiv Muzea Vysočiny, Havl. Brod

O talentu, jaký měl jeho přítel Karel Hynek Mácha, sice veršíky tyto nevypovídají, leč v tehdejší době byl každý český projev cenný. V revoluční době kolem roku osmačtyřicátého vynikl Sabina coby novinář radikálně demokratické orientace. Byl také členem tajného radikálního pražského spolku Repeal. Jak už jsme v Toulkách zjistili, nešlo o nějaké významné politické centrum. Spíš se jednalo o (v lepším slova smyslu) hospodský debatní klub. (Po hospodách jsme my Čechové debatovali pilně za každého režimu. Akorát jsme si za některých z nich museli dávat větší pozor.) "Jakož vlastenectví české za doby roků třicátých a čtyřicátých víc a více se šířilo, nemeškal i Sabina organizovati besedy a zřizovati s přáteli svými do hospodách pražských české společnosti, kdežto se vlastenci, mužové a ženy jednou neb dvakrát za týden scházeli, po česku mluvili a zpívali, k praporu české národnosti a k reprezentantům české slávy Husovi, Žižkovi a Prokopovi přísahali a měli se za bratry a sestry." 

Svatováclavské lázně - dobové vyobrazení - Foto: Archiv Muzea Vysočiny, Havl. Brod

Svatováclavské lázně - dobové vyobrazeníFoto: Archiv Muzea Vysočiny, Havl. Brod

V revolučním roce 1848 dává o sobě Sabina vědět na památné schůzi ve Svatováclavských lázních. Shromáždění se už rozcházelo, když se Karel Sabina chopil slova a pronesl velmi fulminantní řeč (tedy ohnivou, zapálenou). Mluvil o důležitosti dnešního dne, o svobodném českém národu, o blaženější a svobodnější budoucnosti. Životopisec později dokonce napsal, že "to byla první svobodná řeč v Čechách po bitvě bělohorské." V tom tedy pan Sojka notně přeháněl, leč faktem zůstává, že poté, co se Karel Havlíček rozhodl vzdát redakce svých Pražských novin, byl v novém čísle uveden jako odpovědný redaktor – Karel Sabina. Konečně se mu naskytlo pevnější materiální zajištění. 

"Smazána hanba bělohorská! Jsme svobodni! Heslo naše zní: hájiti právo, uznávati jen pravdu, pěstovati krásu a činiti dobré. Na svobodě se zakládá vůle i možnost všeho duševního vyvinování a mravního zdokonalování se našeho; byloť nám ouzko v poutech služebnických, podlé vychování znemravňovalo nás, mysl naše lpěla na pokoře, a ten byl nejvíce uznán, kdo nejhlouběji se sklonil satrapům a zatemnělcům." 

Josef Václav Frič - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Josef Václav FričFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

V roce, který následoval po tom revolučním, tedy ve čtyřicátém devátém, došla do Prahy v prvním květnovém týdnu zpráva o povstání, jež mělo vypuknout v Sasku, v Drážďanech. Což byl signál, aby se ledy hnuly i u nás. Sice se ukázalo, že drážďanské povstání se zhroutilo, ale uprostřed 19. století byla rychlost komunikace nesrovnatelně pomalejší než je ta dnešní, a tak došlo na Koňském trhu neboli Václavském náměstí k velkému srocení lidu. Záminkou se stalo, že vojenská stráž zatkla dva mladíky ve slovanském kroji, poněvadž měli po boku zbraň, což bylo zakázáno. Velící generál využil situace a vyhlásil v Praze stav obležení. "Nechci se dát spiklenci překvapit." A takřka okamžitě se začalo zatýkat (jak už víme z případu Josefa Václava Friče). Mezi prvními, kteří byli zatčeni byli vedle Friče hlavní představitelé revolučních demokratů Vilém Gauč, Karel Sladkovský a Karel Sabina. Bylo to sotva pár dní poté, co se Karel Sabina oženil s osmadvacetiletou Josefinou Schönauerovou a tím dal svému víceletém soužití s ní zákonnou formu a svým dvěma dětem, tříletému synkovi a jednoroční dcerce otcovské příjmení.  

Michail Alexandrovič Bakunin - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Michail Alexandrovič BakuninFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Rodinného života si však užil jenom krátce. Na Pražském hradě byla zřízena vyšetřovací komise (vojenská, pochopitelně), která se snad ze všeho nejvíc a velice důkladně zajímala o dopis ruského anarchisty Bakunina, adresovaný (jaká smůla!) právě Sabinovi. V tom psaní stálo, aby byla co nejdříve uskutečněna česká revoluční akce. "Není pro nás času nazbyt, zbývá nám naopak velmi málo času, abychom věc připravili. Nedojde–li k povstání brzy, přijdou Rusové, neboť reakce v Evropě jedná podle jednoho plánu a oporou všeho reakčního podnikání je Rusko. Dostal se též agent z Uher a dva polští emisaři z Paříže, a z Paříže očekávají se též peníze. Vy obdržíte z toho pro české záměry poměrnou část." To byla pro žalobce náramná zbraň, kterou v podobu tohoto zatraceného psaní držel v ruce. Povstání! Slůvko, které každému rakouskému ouřadovi, policajtovi, neřku–li potentátovi kazilo spaní. 

Rakouský posádkový soud a vězení v Praze na Hradčanech. Současný stav. - Foto: Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Rakouský posádkový soud a vězení v Praze na Hradčanech. Současný stav.Foto: Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Rozsudek nad Karlem Sabinou byl vynesen až tři roky po zatčení – 21. května 1852. Zněl na trest smrti provazem a náhradu soudních útrat. Cestou milosti mu byl trest zmírněn na osmnáctiletý těžký žalář v pevnosti bez okovů. I když byl rozsudek vynesen, seděl Sabina ještě půl roku v hradčanském vězení, aby byl po ruce k dalším svědeckým výslechům. 

A pak vězně rozváželi do různých vojenských pevností. To už taky víme, díky nedávné schůzce s Josefem Václavem Fričem. Profousové vybavili odsouzence na cestu velkým vojenským pláštěm a bílou čepicí. Levou nohu měli spjatou příručním poutem s pravým zápěstím. Vojáci měli rozkaz střelit po každém, kdo by se během transportu pokusil o útěk. Na nádraží se nastupovalo do připraveného vagonu, který byl pak připojen k normálnímu vlaku. Teprve za Českou Třebovou Sabina nabyl jistoty, že jeho cesta vede do Olomouce a nikoli na Špilberk, ze všech rakouských pevností stále nejobávanější. V Olomouci byl odloučen od svých krajanů, ale stejně prý neměl chuť se s kýmkoli bavit.  

"Já sám pak byl jsem snad nejméně naladěn k širším rozhovorům a k pozorování věcí a jednání druhých," zdůrazňuje ve svých vzpomínkách. Politika prý ho docela přestala bavit. „Zabýval jsem se spisováním několika románů, rozvrhy k povídkám a plánem ke svým literárním dějinám.“ Ve vězení skutečně napsal román Oživlé hroby, který je dodnes považováno za nejlepší Sabinovo dílo. Zbytek trestu byl jemu a také jeho druhům prominut císařskou amnestií. Podle usnesení měl vypršet v roce 1861. Na svobodu se dostal o čtyři roky předtím, takže si odseděl v Praze a v Olomouci celkem osm let.  

Vazební věznice v Olomouci - současný stav - Foto: Radek Bartoš, licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Vazební věznice v Olomouci - současný stavFoto: Radek Bartoš, licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Dostal se sice na svobodu, ale ani způsob, jak se vlastně vrátí domů, si nemohl vybrat sám. Byla mu výslovně nařízena jízda železnicí, aniž se směl kdekoli po cestě zdržet; a po příjezdu se měl okamžitě hlásit na policejném komisařství. Dostal při tom takzvaný „nucený pas,“ který zachytil nepochybně přesný popis jeho osoby: "Postavy prostřední, obličej podlouhlý, barva obličeje zdravá, vlasy hnědé, čelo vysoké, oči hnědé, nos tupý, ústa přiměřená, zvláštní znamení (kromě jizvy po ráně na čele) žádné." Sabinův věk byl v něm udán 45 let (což by znamenalo, že vypadal o něco starší, než mu ve skutečnosti bylo). 

Doma v Praze se všechno změnilo, bylo těžko si zvykat. Děti vyrostly: Aloisovi bylo jedenáct, malé Eufrosině devět let. Svoje rodiče už Sabina naživu nezastihl. Od amnestie zažil Sabina nouzi, ba přímo bídu. Sotva byl týden na svobodě, prodával Fričovi (proto, aby si opatřil nějaké prostředky k životu) svou (prý dost politicky závadnou) knihovnu, kterou by jinak musel spálit. Přitom se ale Fričovi chvástal, že vstoupil do spojení s polskou revoluční propagandou. Ten se mu ale údajně vysmál, poněvadž dobře věděl, že se Sabina podle svého zvyku jenom vytahuje a že na všem není zbla pravdy. 

A tehdy někdy sepsal svoji první zprávu, k němuž připojil i svoje prohlášení: "Strasti osmiletého vězení, časté přemýšlení a politická studia změnily od základu mé názory a naučily mne zaměřit pozornost ke skutečnosti. Amnestován a propuštěn sondoval jsem stávající poměry. Lidé jsou zvyklí dívat se na člověka a hodnotit ho tak, jako by byl neustále takový, jak jej již jednou poznali. Přicházeli ke mně dřívější přívrženci, a shledal jsem, že ve svých teoriích neučinili žádný pokrok a holdují několika ideám, které ani nepromysleli, ani nepochopili. Vnitřně jsem se již dávno odloučil ode všech stranických směrů, navenek jsem musel trpět, že se mi lidé svěřovali. Při své literární dráze jsem nemohl vyvrátit mínění, které o mně lidé měli, neboť bych se tak znemožnil v této jediné oblasti a veřejným projevem své vnitřní přeměny bych zcela pozbyl své popularity. Již před léty se mi staly lhostejnými a dokonce protivnými snahy demokratické strany tím, že si osobují právo požadovat, aby se člověk obětoval pro nejasnou, skutečnosti odporující ideu, která u nás ani neodpovídá přesvědčení lidu. Domnívám se, že své úplné znalosti poměrů a osobností, právě tak jako svých bohatých zkušeností, mohu lépe využít způsobem, který mne nejen ochrání před věčně naléhajícími starostmi, ale bude také vhodný k tomu, aby ochránil ohrožení klidu v Čechách alespoň v oněch oblastech, kde by mohl být ohrožen agitací." 

To napsal v červenci 1859 a stal se policejním agentem, pilně proti vlastnímu národu. Jeho krycí jméno znělo – Roman. 

Autor:  Josef Veselý

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2014 Český rozhlas