873. schůzka: Zrádce národa

V Aréně na Smíchově zase dávali rytířskou zpěvohru Preciosa, spanilé děvče cikánské; a v Aréně na Kravíně v premiéře Sirotek lowoodský. Několik lidí však nemělo ten večer na divadlo čas. Nebylo jich mnoho, spíše bychom mohli říct, že běželo o pár jedinců – patřili však k významným pražským osobnostem. I Karel Sabina k nim náležel. Známý revolucionář z roku 1848, český spisovatel a Smetanův libretista. Byl pozván pražským advokátem doktorem Jan Kučerou na soukromou návštěvu. Přesně o čtvrt na sedm. Sabina však nepřicházel, proto pro něj poslali mládence. Ti, kdo Sabinu očekávali, chtěli mít jistotu, že určitě přijde. Ostatně Sabinovi stačilo projít krátkou ulicí Pasířskou (dnes Palackého), protože bydlel skoro za rohem, v Široké, dnes Jungmannově ulici.

„Těžko povědět, co mu asi probíhalo hlavou, když vcházel do domu. Tušil něco? Jakmile otevřel dveře do velkého Kučerova salonu, překvapeně se na prahu zastavil. Šel přece na návštěvu, pohovořit o současných novotách, probrat vídeňskou politiku a naši situaci. Šel na návštěvu k advokátu Kučerovi. K jednomu jedinému člověku. Zatím jich tu sedělo kolem stolu jako při nějaké schůzi; pár stálo u okna.“

Karel Sabina|foto:Profimedia

Takto líčí ono úterní odpoledne ve své knize Labyrint spisovatel a historik dr. Miroslav Ivanov. Všichni mlčeli. Zatím mlčeli. Sabina těkal očima od jednoho k druhému. V jeho pohledu vězela otázka. Kdosi z přítomných tam zahlédl i strach.

A kdo byl tehdy všechno přítomen? Několik českých literátů, novinářů a politiků. Vezměme zo popořadě: Hostitel, dr. Jan Kučera, advokát. Nedlouho předtím se ženil a svatební cestu strávil v Itálii. Přátelé umožnili cestu do Itálie i Sabinovi, aby se zotavil z těžkého zápalu plic, který ho sužoval už od zimy. V Itálii se Sabina setkal s Kučerou a Švagrovským (oba byli přítomni na oné schůzce, které se pak začalo říkat národní soud). Dále byl přítomen dr. Julius Grégr, vydavatel a majitel Národních listů, poslanec českého sněmu. Právě před týdnem se mu po značném úsilí podařilo získat ony důležité dokumenty od propuštěného policejního zřízence Rudolfa Ullricha. Vítězslav Hálek, básník, redaktor Národních listů a dalších časopisů. Byl Sabinovým přítelem, i když o dost mladším. On to byl, kdo svého času Sabinu doporučil Bedřichu Smetanovi jako libretistu jeho oper. V Sabinův prospěch vystoupil před dvěma lety jako svědek ve vídeňském procesu s odpovědným redaktorem listu Vaterland, který otiskl článek o tajném udavači, zřetelně poukazující na Sabinu. Ještě před rokem napsal: „Jest u nás v obyčeji právě šosáckém dívati se na Sabinu přes rameno jaksi vznešeně, jako by tím měl býti zničen.“

Vedle Hálka sedí Josef Barák, novinář, vydavatel časopisu Svoboda, odnedávna odpovědný redaktor Dělnických listů, spisovatel a politik. Grégr trval na tom, aby na schůzku přišli hlavně ti, kteří svého času svědčili před soudem ve Vídni v Sabinův prospěch, proto musel Barák pozvání přijmout, ale byl velice dojat Sabinovým osudem – ostatně i on byl svého času (křivě) podezírán. Jan Neruda, básník a redaktor Národních listů. Ani on nemohl oslyšet naléhavé pozvání doktora Grégra, který zde chtěl mít shromážděny především dosavadní Sabinovy přátele. August Švagrovský, majitel realit z Roudnice, vydavatel časopisu Říp. I on byl Sabinovým přítelem, ostatně právě on ho pozval na italský pobyt u jezera Garda. A ještě Emanuel Tonner, bývalý poslanec českého sněmu, profesor dějepisu. Právě letos – tedy v roce 1872 – se stal prvním ředitelem české obchodní akademie v Praze. Ze všech přítomných se znal se Sabinou pravděpodobně nejdéle.

Podle některých zpráv zasedli v „národním soudu“ také Josef Václav Sládek, Karel Tůma a Servác Heller. Zdá se však, že byli na seznam „připsáni“ dodatečně. Sám Karel Sabina ve svém pozdějším svědectví (jež učinil během následujícího soudního vyšetřování tohoto případu) tyto muže neuvádí:

„Ohledně přítomných osob mohu s určitostí říci, že jsem Karla Tůmu, Sládka a Hellera, všechny spolupracovníky Národních listů, u tohoto fémového soudu neviděl. (Féma… to byl kdysi ve středověku královský soud ve Vestfálsku s rychlým tajným řízením.) Bylo ještě denní světlo, pánové seděli v kruhu, a myslím, že bych jmenované pány v každém případě viděl, kdyby tam byli. K dotazu na tyto tři osoby jsem mohl dát podnět já sám, když jsem tento případ ústně oznámil a tyto osoby jmenoval, poněvadž jsme je krátce předtím potkal. Když jsem ale potom v cizině s větším klidem sepisoval písemné oznámení, vzpomněl jsem si, že tyto tři jmenované osobnosti přítomny nebyly.“

Vraťme se ale zpátky k průběhu onoho červencového podvečera. Sabina cítil v tvářích svých sedmi soudců nepříjemný chlad. Poněkud se otřásl s podíval se tázavě na hostitele. Doktoru Kučerovi došla trapnost nastalé situace, snažil se ji překlenout několika konvenčními frázemi. Pak se slova ujímá dr. Grégr, zve Sabinu dál, říká neosobně, aby se aspoň na okamžik posadil, a zatím bere do ruky popsaný papír. Je na něm konfidentská zpráva, ve které jsou policii sdělovány informace o bulharském studentu Vasilu Dimitrovu Stojanovovi. Ta zpráva je podepsaná. Nikoli plným jménem, jenom krycím. Zní: Roman.

Sabina napjatě sleduje papírovou složku, kterou drží Grégr v ruce.
Nespouští z ní oči ani v tom okamžiku, kdy mu vydavatel, snažící se potlačit v hlase vzrušení, klade první otázku. „Je to váš rukopis?“ Sabina se rozhlédne… připadá si jako chycené zvíře, které hledá únik. Přejede zrakem mlčící přítomné. Neruda odvrací oči. Podobně i Hálek. „Tak proto jste si mne sem pozvali...“ Za všechny to řekne stručně novinář Barák: „Proto.“ Vteřiny se vlečou. Sabina uchopí zprávu, kterou do té chvíle držel v napřažené ruce Grégr; čte; trvá mu to dlouho; už dávno by měl být u konce; něco šeptá, ale i ten nejbližší mu nerozumí. Když uplynula skoro věčnost, řekne Grégr studeně a s netajenou netrpělivostí: „Tak už jste poznal svůj rukopis?“

Sabina neodpovídá. Rty se mu chvějí. Posléze sklání hlavu. Mezi přítomnými to zašumí. I ti, kteří ještě před hodinou nechtěli věřit a kteří snad mysleli, že Sabina obvinění rozbije, vidí teď před sebou člověka, kterého právě zasáhl Osud. "Umírá jeho čest," píše ve své knize spisovatel dr. Miroslav Ivanov. „Tělo se ještě pokouší bránit, ústa cosi přerývaně vysvětlují, ale příval otázek ho ubíjí, přitlouká na kříž tím spíš, že hlasy nabývají na síle a rozhořčení. Uštvané oči přebíhají po parketách, každý z těch hlasů je jako rána palicí. Jeho přátelé. Jeho – teď už to ví – bývalí přátelé… Chápe, že jakákoli slova, která teď pronese, jsou marná a zbytečná. Ano, psal to hlášení.
Ticho. Jako když na lovu zastřelí jelena. Kolem stojí lovci, pušky už skloněné, tělo zvířete se ještě chvíli pohybuje. Ještě dýchá.“

Sabina zkouší naposledy naivní obranu: „Ale o nikom jiném jsem žádné hlášení nepodal!...“ Hlas se mu láme. Z mužů u stolu mu stejně nikdo nevěří. Jejich soud je krátký: buď se do osmi dnů vystěhuje z Čech do ciziny a celá věc zůstane utajena, nebo přinesou noviny prohlášení, že je policejním agentem. Karel Sabina, ještě dnes dopoledne pokládaný za jednoho z největších odpůrců rakouského absolutismu a monarchie – přijímá ultimatum – ano, odstěhuje se. 6. srpna 1872 dostává od doktora Grégra zálohu na cestu: rovných sto zlatých. Dalšího dne – 7. srpna – odjíždí do Drážďan, aby se už nikdy nevrátil. Policejní konfident Karel Sabina alias Roman byl odhalen.

Už tu padla zmínka, že Sabina nebyl podezříván (tedy že je policejním konfidentem) teprve až v červenci roku 1872, nýbrž že se o tom mluvilo už dřív, u soudu. Nejenom u soudu. Ještě předtím potkal jednoho dne c. k. místodržitelský rada Plaček básníka Karla Jaromíra Erbena. Slovo dalo slovo, mluvili spolu o lecčems. Potom se pan rada malinko naklonil k Erbenovi a cosi mu zašeptal. „To není možné!...“ pronesl Erben a ustoupil o krok dozadu. „Na mou čest, je to pravda. A prosím vás, nezapomeňte, že jsem vám nic neřekl. Jednejte, jak sám uznáte za vhodné.“ Karel Jaromír Erben poděkoval, ale to, co mu Plaček důvěrně sdělil, nikomu nevyprávěl, pouze se za čas svěřil své manželce. Plaček ho varoval před Sabinou.

Po nezdařené revoluci v roce 1848, a po prozrazeném spiknutí v květnu následujícího roku hlídala rakouská policie každý krok revolučních demokratů. Jejich vůdcové byli zatčeni a mezi nimi i Karel Sabina, kterého v únoru 1853 odsoudil vojenský soud k trestu smrti. Později mu byl trest změněn v dlouholetý žalář v olomoucké pevnosti, kde ho zastihla v květnu 1857 amnestie. Co už víme dobře už z minulé schůzky. Jak se ale dostal ke své nectihodné konfidentské práci? Když se vrátil do Prahy, ocitl se v nezáviděníhodné situaci: česká společnost s ním většinou přerušila styky – byl to přece bývalý vězeň a revolucionář. Policejní režim pronásledoval každého, kdo jenom trochu zdvihl hlavu a v této situaci se rebelantu Sabinovi většina lidí bála pomáhat. Sabina měl rodinu… ženu a děti. Aby je zachránil před hladem, začal psát. Hlášení ne. Ne. Ještě ne. Články. Nic jiného vlastně ani neuměl, před svým zatčením byl živ hlavně z honorářů.

Policie to samozřejmě věděla, a proto mu zakázala jakoukoli veřejnou či literární činnost. Když chtěl napsat básničku nebo povídku, musel si nejdřív zažádat na policii o Bewilligung (o povolení). Jakmile to neučinil, putoval na několik dní do vězení. „Rodina potřebovala peníze a Sabina je neměl,“ píše dr. Miroslav Ivanov v knize Labyrint. „Vypůjčoval si od známých. Pak už mu bylo hanba, protože nemohl dluhy splácet. Podporoval ho jeho dávný přítel, revolucionář Josef Václav Frič, který měl zámožné rodiče. Policie však sledovala každý Sabinův pohyb. Jako sup krouží nad svou obětí, tak i pražský policejní ředitel Päumann čekal na příhodný okamžik.“

I spisovatel Gustav Pfleger Moravský dal Sabinovi několik menších obnosů a do svého deníku si poznamenal, že prý Sabina chce zanechat literární tvorby a přijmout místo u soukromé železnice. „Nouze láme železo!“ V té době však už Sabina zřejmě pracoval na své konfidentské kariéře. Podle některých lidí sloužil už v olomoucké pevnosti jako špicl policii – měl údajně přitížit svému spolubojovníkovi Arnoldovi tím, jak vypovídal. Léta ubíhala – a kupodivu, Sabinově rodině se vedlo líp, dokonce velmi slušně. Určitá nedůvěra, způsobená změnou hmotných prostředků, a možná i Sabinovým chováním, vůči němu pomalu narůstala, a to až do 4. února roku 1870, kdy konzervativní list Vaterland uveřejnil článek, ve kterém se na Sabinu útočilo různými narážkami (aniž by byl ovšem jmenován).

„Dotyčný tajný udavač jest osobou v Čechách od dvaadvaceti let dosti známou, vyznačuje se všeho všudy vybraným demokratickým a národním radikalismem, jest zasvěcen v redakční tajemství všech opozičních listů jako nikdo jiný v Praze – ve všech spolcích a při všech shromážděních (kde tu i tam mají také agitační účely) tlačí se do popředí, při čemž panuje bezpodmínečná, podivuhodná náhoda, že nestane se mu nikdy něco podobného, co stům jiných osob, jež jsou z takových příčin velmi pilně stíhány. Přitom jest už několik let pilným navštěvovatelem budovy policejního ředitelství, které jej používá ve vyšším oboru vlasteneckého špehounství, čemuž ovšem nelze vytýkati nic jiného, nežli že jest za své nenahraditelné výkony přece jen bídně placen.“

Musely to napsat vídeňské německé noviny, totiž že Čechové mají ve svých řadách policejních špicla. Článek převzal staročeský tisk – měl konečně důvod, aby zaútočil na mladočeské křídlo české společnosti, k němuž se Sabina hlásil. se postavily Národní listy. Potrefená husa se ozvala – Sabina zažaloval redaktora Vaterlandu, jehož nakonec vídeňská porota uznala vinným pro urážku na cti a odsoudil ho na dva měsíce tuhého vězení, k náhradě soudních výloh (skoro 500 zlatých) a ke ztrátě kauce v částce 150 zlatých. Tenkrát ještě Sabina nebezpečí odvrátil; pak však přišel konec července a začátek srpna roku 1872. 7. srpna 1872 odjel Sabina (po krátkém váhání) do Drážďan. Odtud hlásil telegraficky Grégrovi, že ultimátum splnil, zatímco policejnímu radovi Javůrkovi posílá tento dopis:

„Velectěný pane! Po čtrnácti letech působení měl jsem to neštěstí, že jistá mne kompromitující akta padla do rukou Julia Grégra. Povolán a usvědčen při schůzi u doktora Kučery byl jsem shromážděnými postaven před alternativu: buď v osmi dnech opustit Rakousko, nebo se nadít, že celá věc bude v plném rozsahu, zejména veškerá akta s uvedením mého jména uveřejněna. Mohl jsem zvolit pouze první možnost a musím Vás prosit o poskytnutí značnější peněžní podpory, neboť musím vycestovat a svou rodinu zatím zůstavit, dokud ji sám později k sobě nepovolám. Snažně Vás prosím mou žádost nejlaskavěji podpořit, a nabízím se poskytovat v cizině další služby, budu–li k tomu shledán vhodným. 4. srpna 1872.“ Podepsán: „Roman.“ I když později podstoupil boj o svoji čest a tvrdil, že napsal všeho všudy jedno hlášení, tento dopis je tím nejstrašnějším přiznáním, které Sabina jaksi mimoděk napsal.

Soudcové ale svůj slib nedodrželi. Už 9. srpna přinesl list Česká koruna informace o sabinově odsouzení a zradě, a den nato, 10. srpna 1872 se objevil i v Národních listech článek:

„Pan Karel Sabina stal se zrádcem svého národa. Byl překonán nezvratnými důkazy, přiznal se sám, že byl ve službách tajné policie. Političtí přátelé naši postarali se o to, aby jej na domácí půdě učinili neškodným. Sabina volil dobrovolně vyhnanství, opustiv ve středu ráno Čechy navždy. Dojati hlubokým žalem a roztrpčeni v hloubi duše své nad zrádným jednáním muže, vynikajícího nad jiné duchem a činorodostí neobyčejnou ve všech téměř odvětvích našeho života, poháníme Sabinu před soud národa příští dějepravy, která – až se naplní dnové jeho – nad hrobem vlastence–zrádce rozluští podivnou psychologickou záhadu, kterak dvojí tak rozdílné, jedna druhou přímo vylučující činnosti mohly po dlouhou řadu let srovnávati se v osobě jedné.“

Když si Sabina v Drážďanech přečetl tento a ještě další články, rozhodl se, že v emigraci nezůstane, že se do Prahy vrátí. Policie mu dala jako podporu 450 zlatých a Sabina žádá i o ochranu. Na členy "národního soudu" podal žalobu pro přečin veřejného násilí.

Nebyl neskromný: žádal 1000 zlatých odškodného. Ročně. Celý český svět žil jeho případem. Za pár týdnů po „národním soudu“ vyšla vlastním nákladem Sabinova Obrana proti lhářům a utrhačům. Nejlepší obrana je útok... a dost tvrdý, soudě alespoň podle výraziva „lháři“ a „utrhači“. Tato slůvka jsou ze Sabinou použitého arsenálu ještě nejmírnější. Česky i německy spílal těm, kteří ho obvinili ze služeb rakouské policii. Vedle běžných nadávek, jako kupříkladu „banditi, barbaři, bídní padouchové, úplní ignoranti, zpustlí katani, blbci, kreténi, kati pravdy, troupové, rozdráždění opilci, teroristická banda, surová spřež, nejohavnější vyvrhelové lidstva,“ tedy vedle tohoto vybraného slovníku zavítal Sabina i do zvířecí říše: „Hyeny, zelení papouškové, vyjící vlci, stádo ohavných ještěrů, nestvůry, osli, štěkaví psi, zmije.“

Čím silnějších slov užíval, tím méně mu většina lidí věřila. Jeho bída – hlavně ta morální – dosahuje vrcholu. Je vyobcován z národa jako zrádce, píše jenom pod pseudonymem, ze svého obydlí skoro nevychází, a když, tak pouze v přestrojení. Na podzim roku 1877, po pěti letech živoření, umírá. Policejní konfident Roman, a spisovatel, novinář, libretista Prodané nevěsty Karel Sabina jsou jedna a táž osoba. Toto průkazné ztotožnění dalo našim historikům a archivářům hodně námahy a definitivně je provedl až profesor Karel Kazbunda, přednosta archivu ministerstva zahraničí, až v roce 1924 citací dopisu pražského policejného ředitele z roku 1867, kde stojí: „Confident Roman, recte Karl Sabina.“