15. dubna  2012 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

877. schůzka: Národní staví a zdobí mladí

František Ženíšek: Původní opona Národního divadla před požárem v roce 1881 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

František Ženíšek: Původní opona Národního divadla před požárem v roce 1881Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

O zaměření dnešní 877. schůzky leccos napovídá titulek Národní staví a zdobí mladí. My dnes setrváme především u výzdoby sochařské.

V Národním byl spatřován pomník národa a zhmotnění jeho vlastního znovuzrození; proto se na jeho celkové podobě, která měla být co možná nejreprezentativnější a maximálně oduševnělá, podílely všechny druhy umění, všechny múzy. Zatímco z jeviště měly v budoucnu k českému srdci promlouvat skladatelé, dramatici, herci, pěvci, tanečníci a hudebníci, návštěvníka mělo oslovit emocionálně i důstojné prostředí svatostánku, zušlechtěné zvenčí i uvnitř architekty, sochaři, malíři, dekoratéry. Přáním bylo, aby se na výzdobě podíleli hlavně umělci čeští, zejména ti, o jejichž národní a vlastenecké vřelosti nemohlo být pochyb. A tak se také stalo. 

Pohled z ochozu Národního divadla (pohlednice z roku 1912) - Foto: CARTHALIA Theatres on Postcards

Pohled z ochozu Národního divadla (pohlednice z roku 1912)Foto: CARTHALIA Theatres on Postcards

Zlatá kaplička vyrostla po nekonečných peripetiích, potížích a konfliktech budovatelů v nepochybně působivou výkladní skříň českého národa. Ve všech možná směrech – ideově, emocionálně, finančně i umělecky – představovala nejvýznamnější, nejnákladnější a také nejzdařilejší národní investici 19. století. I v současnosti, ve století jedenadvacátém, se máme čím pyšnit, protože srovnatelný stánek umění jen tak někde k nalezení věru není. Možná pařížská nebo vídeňská opera, ty mají nepochybné přednosti – počínaje výzdoby od tvůrců nejblyštivějších jmen, jenomže pražské Národní má v sobě zakleto cosi navíc. Obsahuje… a zřejmě dodnes neviditelně vyzařuje… mocnou energii, kterou do něho spontánně, s nadšením, v touze přispět (ať už vlastní tvořivou hřivnou nebo jen ušetřeným krejcarem) vložili stavitelé, čeští výtvarní umělci i lidé úplně bezejmenní, anonymní. Babičku, která přicházela s naspořenou mincí, tak tu samozřejmě neznáme. Ale jsou nám známi všichni kumštýři, pro které se výzdoba Národního divadla stala životní příležitostí a zároveň osudovým úkolem, podobně jako kdysi Petr Parléřovi Svatovítská katedrála?  

Moc toho o nich po pravdě nevíme. Pro většinu z nich se nečekaná nabídka stala pobídkou k vzepětí všech tvůrčích sil ve chvíli, kdy byli ještě pouhými neznámými, pouze nadanými studenty. Měli bychom se pokusit tyto mladíky i jejich dílo na této schůze alespoň letmo spatřit. Jejich individuální lidské příběhy by samy vydaly na knihu, my jim ovšem tolik prostoru a času dát nemůžeme, a tak se všichni musíme spokojit s maximální stručností a útržkovitým pohledem. 

Národní Divadlo v Praze - Klasicistní strop hlediště s hlavním lustrem a malířskou výzdobou od Františka Ženíška - Foto:  Dezidor, licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Národní Divadlo v Praze - Klasicistní strop hlediště s hlavním lustrem a malířskou výzdobou od Františka ŽeníškaFoto:  Dezidor, licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Už zmíněné přání, aby výzdobu Národního divadla provedli Češi, hlásící se k národu srdcem i myslí, je dlužno v dobových souvislostech chápat jako oprávněné a logické. Oč víc chtěli budovatelé v soupeření s domácím živlem německým dokázat, že český duch je rovnocenný i na poli kultury a umění, o to bylo řešení takto definovaného rébusu složitější. Znamenalo, že někteří kvalitní tvůrci budou pro svůj národnostní původ či vlasteneckou vlažnost předem vyloučeni z okruhu těch, kdož by pro realizaci "totálního uměleckého díla" připadali v úvahu. Jiní také dobří a schopní, žili v cizině, kam odcházeli za dalším studiem nebo za lepším živobytím. Malíři Jaroslav Čermák, Antonín Chittussi, Soběslav Pinkas, Vojtěch Hynais a jiní se zabydleli v Paříži; sochař Antonín Wagner a krajinář Julius Mařák zase ve Vídni, početná česká umělecká kolonie, počínaje architekty Antonínem Wiehlem, Janem Zeyerem a Františkem Schmoranzem a konče sochařem Bohuslavem Schnirchem si našla chlebíček v Římě. A mohli bychom uvést ještě víc příkladů. Případná spolupráce s nimi se zdála (tedy zprvu) komplikovaná, přičemž někteří už byli názorově natolik jinde, že by o ni asi ani nestáli. 

Český výtvarný Olymp (počtem osobností dost chudý a úrovní zatím nepříliš vyzrálý) přitom přišel právě v rozhodujícím čase ještě ke všemu o několik prvořadých tvůrců. Tři roky po Josef Navrátilovi zemřel ve své době neuznaný génius realismu Karel Purkyně, za pět let poté ho následoval zřejmě nejvýraznější sochař své generace Václav Levý, rok nato ztratilo české malířství svého knížete Josefa Mánesa. Staří tím pádem nebyli k dispozici, mladí zatím ještě nedorostli. Možná bylo vlastně dobře, že průtahy při výstavbě Národního divadla dopřály nastupující generaci ještě trochu času ke zrání. Generační výměna tedy jako naschvál nastala právě v letech, kdy se české výtvarné umění chystalo k prvnímu vrcholnému a současně kolektivnímu výkonu.  

Josef Zítek - Foto: Archiv Českého rozhlasu

Josef ZítekFoto: Archiv Českého rozhlasu

Tím víc buďtež pochváleni architekt Josef Zítek a lidé po jeho boku, jako estetik dr. Miroslav Tyrš, Jan Neruda a další členové odborných a soutěžních komisí Sboru pro zřízení Národního divadla. Tu pochvalu si zaslouží za to, že v sobě shledali odvahu svěřit nejnáročnější umělecké úkoly – schválně to povězme takto vyhroceně – vlastně partě neznámých, teprve se učících kluků z pražské Akademie. Právě řečené však musíme ihned (zčásti) popřít – toto tvrzení nelze brát úplně doslovně, na dílčích úkolech se významně podíleli i umělci plus minus o generaci starší, například Antonín Wagner a Julius Mařák. Nicméně rozhodující vklad, a to jak v objemu, tak v úrovni výzdoby bude navždy nepopiratelně náležet mladíkům z pokolení narozeného kolem revolučního roku 1848. 

Jan Vilímek: František Ženíšek - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Vilímek: František ŽeníšekFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

My dnes můžeme, poučeni dalším stoletím vývoje umění i společnosti, obeznale krčit nos říkat: tohle je zastaralé… tohle zase řemeslné… a tamto vlastenecky nadnesené a naivní. Můžeme povýšeně kritizovat – nebo naopak (se zdviženým prstem) velebit. Minimálně tři podstatné věci, týkající se umělecké výzdoby Národního divadla, však platí samy o sobě a vůči našim názorů zůstávají inertní (neboli netečné a lhostejné). Které to jsou důležité záležitosti? Že bychom si popořádku probrali – tak tedy za prvé: Sázka na nezkušené "nýmandy" byla odvážná, riskantní… ale překvapivě vyšla. Za druhé: Pro dobu bylo příznačné, že téměř všichni vzešli z malých českých poměrů, spojoval je skromný, skoro proletářský nebo vesnický původ. Hmotně na tom byl dobře jedině Schnirch, jehož otec byl renomovaný stavitel silnic a železnic, a taky Ženíšek na tom nebyl nejhůř – kupecký krám rodiny prosperoval natolik, že mladík byl zbaven hmotných starostí. Ostatní se museli na studiích protloukat, jak to šlo. Vesměs si pomáhali kondicemi kreslení v rodinách nebo v soukromých výchovných ústavech. No a do třetice: Prakticky všichni oslovení tvůrci se nabídnuté šance chopili s ohromným entusiasmem, a na tom skoku do neznáma tak či onak posléze vydělali. Stali se slavnými, umělecky úspěšnými. 

Národní divadlo - pohled na oponu a orchestřiště - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Národní divadlo - pohled na oponu a orchestřištěFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Slovní spojení "umělecká generace Národního divadla" je dodnes úctyhodný pojem, který znamená kvalitu – pro mnohé z příslušníků toho čestného týmu i trvalé místo v národním Pantheonu. Jako by v tom byla skryta jakási symbolika či osudovost, první praktické kroky, vedoucí k zahájení prací na výzdobě Národního divadla byly učiněny během roku 1871, kdy umíral (duchem už nepřítomný) Josef Mánes. Tvůrce prvního novodobého, vskutku českého malířského jazyka se na úkolu, jaký zde předtím nikdy nebyl a na jaký právě on marně čekal, už nepodílel. Avšak bylo to, jako by v tiché štafetě převzali jeho štětce následovníci – tajemná souvislost vysvitla až po letech – a vyzdobili Národní divadlo způsobem, jako by to byl učinil "kníže českých malířů" Mánes. Dnes je zřejmé, že při nejmenším ona »národní část« výzdoby, a to zejména díky Alšovi, Ženíškovi, Tulkovi a Myslbekovi, je stigmatizována přítomností Mánesovou. Stál tvůrcům za zády a vedl jejich ruku, když načrtávali své české mytické reky. Šeptal cosi Myslbekovi o kráse českých žen, kdy modeloval hudbu. Radil snad i v detailech Alšovi při práci na lunetách foyeru. Ačkoli je blíže nepoznal, mnozí z nich považovali Mánesa za svého učitele, přičemž pro Alše a Myslbeka byl takřka bohem. 

V tom roce, kdy Mánes zemřel, bylo Hynaisovi sedmnáct, Alšovi osmnáct, Brožíkovi devatenáct, Ženíškovi jedenadvacet, Myslbekovi třiadvacet, Tulovi čtyřidvacet, Schnirchovi šestadvacet let. Všechny spojovalo (vesměs) studentské kamarádství – byli spolužáky (i když ne všichni) na Akademii výtvarných umění. Ještě netušili, co je čeká, ale jejich studentské kresby i umělecký vývoj už pozorně sledoval Josef Zítek. Společně se svým přítelem, ředitelem Akademie Josefem Trenkwaldem, si o nich krok za krokem vytvářel názor. 

Jan Vilímek: Josef Václav Myslbek - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Vilímek: Josef Václav MyslbekFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Kdo z těch mladých prošel první abych tak řekl zkouškou ohněm? Myslbek. Prodělával tutéž malířskou výuku jako spolužáci malíři (sochařskou školu tehdy Akademie ještě neměla). Zítek jeho sochařské práce ovšem dobře znal a považoval ho vedle Schnircha za nejnadějnějšího českého sochaře. Schnircha vzápětí vyzkoušel při výzdobě své karlovarské Mlýnské kolonády, třiadvacetiletému Myslbekovi nabídl se souhlasem výboru Sboru první nevelký, celkem nenápadný sochařský úkol: dvojici Dramatu a Opery pro tympanon královského vstupu na vltavské straně budovy. Bylo to ve chvíli, kdy se všeobecně (a mylně) předpokládalo brzké dokončení budovy. 

Zatímco mladý Myslbek se pustil do práce, aby se dlouho potýkal jak s koncepcí, tak s neuváženě stanovených rozpočtem (bylo to pouhých 760 zlatých), Zítek dál promýšlel sochařskou výzdobu celku. Na jaře roku 1872 jeho představu schválila odborná komise, které předsedal Karel Sladkovský. Pro nejrůznější potíže (hlavně finanční) byla však první sochařská soutěž vyhlášena s ročním zpožděním. A že měli umělci dostatek zpráv o konfliktech ve Sboru i o katastrofálním stavu pokladny, přímo ostentativně se konkursu nezúčastnili. Když se po dalších dvou letech hodnotily výsledky, měli posuzovatelé před sebou návrhy všehovšudy dvou sochařů – Bohuslava Schnircha a druhořadého Němce Augusta Flockemanna. Některá témata zůstala neobeslána. Byly schváleny pouze Schnirchovy modely Apollona a Múz nad hlavní vstup, a trigy pro boční schodišťové pylony. 

Jinak soutěž skončila debaklem a bylo nutno ji opakovat. Byl sice vyhlášen nový konkurs, ale až poté, co stavba dospěla ke glajše, a hlavně po tom, co se podařilo dokončení ohrožené stavby zachránit získáním subvence zemského výboru a půjčky od České spořitelny. Psal se leden 1877, když porota došlé práce začala vyhodnocovat. Za vítěze obou tematických kategorií, skupin Dramatu a Opery pro nábřežní balustrádu (přišly 3 návrhy) a soch Lumíra a Záboje (8 došlých modelů) do fasádních nik na Ferdinandově (nynější Národní) třídě označili porotci českého sochaře, žijícího ve Vídni, Antonína Wagnera (jako druhý se v kategorii Dramatu a Opery umístil Josef Václav Myslbek). Během následujících let pak Wagner na díle pracoval, načež v roce 1880 byly jeho sochy přivezeny z Vídně a s pomocí jeřábů osazeny. 

Jan Vilímek: Portrét sochaře Antonína Wagnera - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Vilímek: Portrét sochaře Antonína WagneraFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Antonín Wagner sice žil a tvořil ve Vídni, ale narodil se ve Dvoře Králové nad Labem. Sochařské zakázky získal zcela jistě svému "novorenesančnímu vyznání." Svoje díla modeloval s robustností, elegancí a jistotou, ovšem nutno konstatovat, že ve srovnání s Myslbekem působí jeho rekové Záboj a Slavoj ve výklencích hlavního průčelí Národního divadla poněkud jako kostýmovaní herci. Stačí srovnat je s Myslbekovým pojetím týchž hrdinů na Vyšehradě, v tamním parku – původně byly ale vytvořeny pro Palackého most. Umělec z Vídně nebyl zrovna z laciného kraje – za svoje návrhy si řekl po dvou tisících zlatých, za realizace taky. Přitom "domácí" umělci pracovali laciněji. Wagnerovi však byla dána přednost před Myslbekem i v realizaci souběžných návrhů Zpěvohry a Činohry na nábřežní straně divadla. Wagnera tady u nás lidi chápali jako "bravurního pana sochaře až z Vídně," kterému se zakázky jenom hrnuly. Na rampě Národního muzea najdeme po boku sedící Čechie alegorické sochy Labe a Vltavy, Moravy a Slezska. Výjevy na středovém rizalitu a tympanonu muzea jsou také Wagnerovy. Před vstupem do Rudolfina nás vítá Wagnerova sedící alegorie Hudby. 

Bohuslava Schnircha – to máme další sochařské jméno v generaci tvůrců Národního divadla – toho přerůstal Myslbek silou svého talentu, jenomže Schnirchovi, příteli Zítkově i Tyršově, se v dobrém slova smyslu podařilo uplatnit výhodu "umetené cesty." Byl synem známého budovatele silnic a železnic v monarchii – jak otec, státní cestmistr Josef Schnirch, putoval za povinnostmi, jeho dorůstající syn Bohuslav poznával svět, pohyboval se v uhlazené společnosti a měl možnost studovat ve Štýrském Hradci, ve Vídni a v Mnichově, žil dlouho v Římě, kde poznal a nasál ducha renesance. I když byl pražským rodákem (přišel tu na svět vlastně shodou okolností, otec zrovna řídil stavbu železnice z Prahy do Drážďan), žil (až do roku 1875) většinou mimo Čechy.  

Bohuslav Schnirch - Foto: Jan Vilím, Wikipedia, public domain - volné dílo

Bohuslav SchnirchFoto: Jan Vilím, Wikipedia, public domain - volné dílo

Když se pak usadil v Praze, mohl si v Mikovcově ulici postavit překrásný dům, vlastně italskou vilu, a rozlehlý ateliér, kde pak vznikaly jeho múzy i trigy. Schnirch jako jediný obstál hned v první, jinak neúspěšné, protože takřka neobeslané soutěži na sochařskou výzdobu. Díky italskému pobytu měl totiž novorenesanční umění v krvi (podobně jako Zítek), a vyjadřování v tomto stylu se mu stalo celoživotním přesvědčením. Rychle taky pochopil, co se na něm žádá: aby svými bravurně modelovanými díly architekturu dotvořil a ozdobil, ovšem s patřičnou pokorou, to jest aby nenarušil její monumentalitu a klid. To se mu zcela podařilo Apollonem a devíti Múzami na balustrádě vstupní lodžie. Jako nejznámější z jeho soch však každý považuje na budově Národního divadla trigy. To měl být dvoukolový vůz s trojspřežím. Z historického hlediska trosku nesmysl.V antice jezdily jenom bigy (se dvěma koňmi), anebo pak quadrigy (se čtyřmi). Biga ale byla málo, quadriga zase moc, a tak Schnirch vynalezl trigu. S souznění s názory Zítkovými bylo třeba těžkou hmotu schodišťových pylonů, stojících při bocích hlavního vstupu, nahoře pojednat monumentálně, a přitom zároveň odlehčit, provzdušnit, zdynamizovat, plynule převést divákův zrak od nižších hmot ke křivce kopule. Tři koně poskytovali víc sochařské volnosti než spřežení čtyři či pouze dvou. 

Triga na Národním Divadle v Praze - Foto: Mirek Sochor,  volné dílo

Triga na Národním Divadle v PrazeFoto: Mirek Sochor, volné dílo

Schnirchův odvážný nápad s trigou zvítězil hned v první sochařské soutěži, jenomže pak nastaly potíže, tedy s těmi trigami. Dá se říct, že se staly jeho osudem. To bylo tak: Schnirch udělal řadu několikapalcových modelů. Na levý pylon (při pohled z Národní třídy) navrhl Viktorii (neboli antickou bohyni vítězství Níké), a to jako personifikaci umění – s hvězdou na čele a s vavřínovým věncem ve zdvižené ruce. Na pravý pylon zkomponoval variantu Viktorie jako jinotaj triumfu národa. Připravil pomocný model v konečném měřítku, dokonce ho pobronzoval, takže působil jako hotové dílo. Pak jeřábem trigy zvedl na místo. Ozvaly se sice kritické výhrady, ale nakonec si Pražané zvykli a začali sousoší obdivovat. Načež přišel požár Národního divadla (v roce 1881) a Schnirchovo letité úsilí přišlo vniveč. Začal tedy statečně znova, a to i proti vůli druhého stavitele Národního divadla Josefa Schulze, který trigy považoval za cizorodý prvek a deset roků ignoroval samu ideu. V pozdějších modelech prodělaly trigy kompoziční vývoj, ale umělec se už jejich usazení na křídla hlavního průčelí nedočkal. V přepracování sochařů Šalouna, Halmana a Rouse se trigy dočkaly definitivy a vyzvednutí na pylony až v roce 1911. 

Poznámka na okraj: po jednom století čekala trigy generálka. Nacházely se už totiž ve špatném stavu, v jedné z koňských nohou zela půlcentimetrová dlouhá prasklina, což zavinila rozpínavost betonové výplně zadních nohou koní. Ta byla do sousoší nalita v roce 1942, aby je zabezpečila při bombardování Prahy. Beton ale absorboval vodu, která v zimě zamrzla a ocelovou konstrukci narušila. Habent sua fata libeli. No… nejenom knihy, ale i sochy – jak patrno – mají svoje osudy. 

Autor:  Josef Veselý

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2014 Český rozhlas