892. schůzka: Jméno na počitadle

Svého času jsme stáli v plánickém památníku Františka Křižíka nad vrčící a prskající, leč vytrvale jasným světlem svítící obloukovkou, a živě jsme si představovali, v jakém vytržení museli ten technický zázrak sledovat návštěvníci pařížské elektrotechnické výstavy, kterou Křižík obeslal svým vynálezem. Na téže výstavě byly i žárovky Edisonovy, ovšem konstruované na docela jiném principu: nesvítil v nich světelný oblouk mezi dvěma uhlíky, ale žhnulo v nich tenké uhlíkové vlákno. Edisonova žárovka vydávala slabý doutnavý svit, který se úplně ztrácel v pronikavém světle Křižíkových obloukovek. Český vynálezce si musel připadat jako ve snu: čtyři jeho obloukovky osvětlovaly – společně se žárovkami velikého Edisona – hlavní schodiště výstavního palác, další čtyři pak rakouský pavilon. Křižík dobyl pro Vídeň jedinou zlatou medaili, kterou rakouská expozice na výstavě získala.

„Pařížská výstava znamenala pro Křižíka obrat v jeho životě,“ píše autor publikace František Křižík Eduard Maška. „Byl zahrnut nabídkami ze všech zemí. Nejpohotověji si počínali finančníci angličtí, kteří mu nabídli obrovské částky na využití vynálezu. Byla založena se anglická společnost, která nabídla Křižíkovi 310 000 zlatých za právo výroby a prodeje obloukových lamp v britském impériu a v Americe. František Křižík svolil.“ A to ještě postoupil patent i do Německa vděčnému Schuckertovi – toho zachránil před ostudou, když jeho vlastní konstrukce selhala. Jeho obloukovky se vyráběly i ve Francii, v Rakousku se o výrobu postarala jeho vlastní firma.

Z prvních výtěžků svého objevu si totiž pořídil malou dílnu, ve které sestrojoval nejenom obloukovky, ale pracoval i na konstrukci dynam, strojů, různých typů vypínačů a podobně. Po vídeňské elektrotechnické výstavě, na níž byla jeho oblouková lampa náležitě oceněna i u nás, se Křižík rozhodl, že si v Praze zařídí vlastní podnik. Vystoupil ze služby u dráhy a jako sedmatřicetiletý zřídil v budově zvané Stará Daňkovka v Karlíně malý závod, ve kterém zprvu zaměstnával sedm dělníků s jedním mistrem a třemi úředníky, ale už po šesti letech byl nucen najmout pro nedostatek místa novou tovární budovu zvanou Fišlovka (poblíž Staré Daňkovky). Počet jeho zaměstnanců vzrostl na 150 dělníků, 30 montérů, 4 mistry a 14 úředníků. Za další čtyři léta si zakoupil vlastní rozsáhlé budovy na Královské třídě (což je dnešní Sokolovská). Jeho podnikatelská činnost zaznamenala prudký vzestup, kráčel od úspěchu. Vyráběl dynama a obloukovky, jimiž zásoboval různé podniky v Čechách a na Moravě.

Sláva Křižíkovy lampy se šířila světem. Její světlo ozařovalo ulice Paříže i Londýna, Vídně, Mnichova, Norimberka, zazářilo i v Americe a v dalekých místech britských kolonií. V té době nebylo jediné výstavy na světě, aby se na ní neuplatnily Křižíkovy lampy. Jeho jméno se neslo světem jako jméno osoby, jež představovala technický pokrok nejenom v Rakousku, ale na celém světě.

Sláva byla jedna věc; ta druhá byl zisk, díky němuž se vynálezce už nemusel starat o denní chleba pro velkou rodinu a plně se věnoval své vášni, elektrotechnice. Křižíka velice lákala Praha, tam se přece odehrávalo všechno důležité. Dobře ji znal, poprvé tu s obloukovkou vystoupil v červnu 1881, když přijel korunní princ s chotí Štěpánkou. Na výslovné princovo přání sice musel upustit od velkolepého osvětlení Hradčan, ale za jediný den dokázal instalovat své lokomobily a dynama v Hybernské ulici a úspěch byl i tak ohromující. Zařídil tu i první trvalé osvětlení – ve Stýblově knihkupectví na Václavském náměstí. Jeho obloukové lampy osvětlovaly přestavbu Národního divadla v roce 1882 až 83. Přestavbu sice osvětlovaly, ale aby zazářily v Národním, to se Křižíkovi nepodařilo.

„Po požáru divadla, v průběhu následující rekonstrukce, bylo rozhodnuto, že obnovené Národní divadlo bude vybaveno nejmodernějším elektrickým osvětlením. Český vynálezce se oprávněně domníval, že provedení elektrických instalací ve Zlaté kapličce českého národa bude svěřeno české firmě – že opačné rozhodnutí vůbec nepřichází v úvahu. Navíc už tehdy nebyl žádným začátečníkem, měl v oboru divadelního osvětlení zkušenosti a dobré výsledky. Instaloval elektrické osvětlení moderně upraveného divadelního jeviště systému Asphalea, které bylo roku 1883 dokonce vystavováno na elektrotechnické výstavě ve Vídni. Proto předpokládal, že má velmi dobré vyhlídky, aby zakázku získal. Svou nabídkou však ve skutečnosti Sbor přivedl do značných rozpaků. Netrvalo dlouho a navštívili ho dva členové stavebního výboru – z jejich dlouhé úvodní řeč však Křižíkovi nebyl vůbec zřejmý smysl jejich návštěvy. Když je vyzval, aby se laskavě vyjádřili jasně, vylezlo z pánů, že si přejí, aby Křižík poskytl (přirozeně za provizi, neboť pánové kšeftu rozuměli) své jméno, ovšem samotnou elektroinstalaci by provedla německá firma Brückner, Ross a společníci. Křižík opáčil, že takové řešení je pro něj naprosto nepřijatelné, nedůstojné, ba pokořující, neboť je přesvědčen, že dokáže provést práci stejně kvalitně jako firma německá. Přestavitelé Sboru však o něčem takovém nechtěli ani slyšet a dále už s českým vynálezcem vůbec nejednali. Křižík se zachoval nesmírně velkoryse a svou nabídku stáhl. Ještě týž den zadal Sbor projekt elektrotechniky Národního divadla německé firmě.“

Křižíka celá záležitost nesmírně mrzela, ale dostalo se mu zadostiučinění (i když při svém charakteru z toho velkou radost neměl). Nedlouho po zahájení provozu začalo v Národním divadle docházet k poruchám na elektrickém osvětlení, které vyvrcholily kolapsem přímo při představení, když selhala dynama. (Národní divadlo mělo až do roku 1915 vlastní elektrárnu.) Křižíkova firma pak prováděla vlastní údržbu elektrických instalací a později celé zařízení rekonstruovala.

Do Prahy se Křižík přestěhoval z Plzně koncem roku 1883. Vyráběl zde nejenom svou obloukovku, ale brzy se pustil i do elektrických strojů, ačkoli s jejich konstrukcí neměl žádné předchozí zkušenosti. „První naše dodávky byla osvětlovací zařízení továren a obchodů, najmě cukrovarů, papíren, přádelen a podobně. Např. cukrovar v Nymburce, papírna ve Vraném nad Vltavou, továrna na sukna v Žirovnici… Nestačilo však dodávat jenom prostá svítidla, obloukovky nebo žárovky. Tehdejší doba žádala vkusných, ba parádních a složitých lustrů a svítidel, a proto jsem hned v prvních letech zavedl ve svém karlínském závodě výrobu lustrů, což byl první podnik tohoto druhu v Čechách."

Díky tomu získal zakázku na osvětlení Žofína. Jeho činnost se však zdaleka neomezovala pouze na Prahu. Významně se podílel na zavádění elektrického osvětlení v celých Čechách i na Moravě. Prvním městem, v jehož ulicích zazářilo pronikavé světlo obloukových lamp, se stal Písek, a to o první letní noci 21. června roku 1887. Čtyřiadvacet obloukovek a jedenašedesát žárovek bylo napájeno proudem ze mlýna, jehož vodní kolo pohánělo tři dynama. Tato technika však značně závisela na rozmarech počasí. Když nastala sucha, proud skomíral. Nějaký vtipálek složil popěvek:

Pozoruhodná myšlenka. Použitelná i v dnešní společnosti, že…
Křižík nadšeně pracoval v Písku, v Jindřichově Hradci i jinde, ale mrzelo ho, že se opožďuje právě Praha. Předhonilo ji tehdy ještě samostatné město Žižkov, které vynálezce osvětlil 1. prosince 1889. Praha dohnala zpoždění až o pět let později. Samozřejmě, že Křižík zde hrál hlavní roli. Na Václavském náměstí, prvním místě v Praze s veřejným osvětlením, slavnostně instaloval na ozdobných litinových kandelábrech čtyřicet obloukových lamp, k nimž se proud rozváděl podzemním kabelem. Kvůli tomu musel v Sokolské ulici postavit novou elektrárnu, vybavenou dvěma dynamy, poháněnými parními stroji.

Roku 1914 se u příležitosti 30. výročí založení Křižíkovy pražské firmy bilancovalo. Bylo sečteno, že za tři desetiletí vyrobila firma Křižík 4000 obloukovek, 1800 elektromotorů a 800 dynam. Postavila 112 elektráren, instalovala celou řadu veřejných osvětlení od Písku až po Vsetín (a také v zahraničí), elektrickým zařízením vybavila na 400 motorových vozů.
Kde vlastně uviděl Křižík vůbec poprvé elektriku… tedy elektrickou dráhu? Bylo to v Berlíně, na průmyslové výstavě, a nebyl by to on, kdyby ho vůz poháněná elektřinou okamžitě neokouzlil. Zalitoval, že Praha zná pouze pomalou koňskou tramvaj.

Městská rada měla pro Křižíkovy elektrické vize pramalé pochopení, a on sám zase neměl pro tak velkorysou akci dostatek peněz. Změnil však názor, když se definitivně rozhodlo, že Praha uspořádá Jubilejní průmyslovou výstavu (v roce 1891). Uvážil, že propagační dosah stojí za vynaložené prostředky. A tak první elektrická dráha na našem území vedla od Výstaviště (později od místodržitelského letohrádku v královské oboře) k horní stanici tehdejší letenské lanovky. „Lidičky, ono to nebylo ani kilometr, ale koncesi jsem měl jako na Severozápadní dráhu, šest ministrů se na to muselo podepsat a ještě císař pán, než mě dovolili s tím vagonkem vyjet,“ vzpomínal ještě po letech František Křižík, jak vyjela první pražská elektrika, 18. července 18791 to bylo, a první vůz řídil on sám. Původně zamýšlel vybudovat jinou trasu, ale podvolil se přání svého přítele, stavitele Josefa Víška, který skoupil na tehdy pusté, nezastavěné Letné stavební pozemky, a doufal, že s dráhou jejich cena podstatně stoupne.

Zkrátka spekulant. Takových máme dnes hromadu. Jednokolejná dráha měřila 1400 metrů, jezdily po ní dva vozy a tato krásná hračka přišla Křižíka (údajně) na 75 000 zlatých. Jeho naděje však nesplnila, dráha neustále prodělávala a vynálezce ji po několikaletém provozu zastavil. První pokus tedy selhal, zato následující se už vydařil se vším všudy. Druhá Křižíkova dráha už nebyla pouhá hračka ani propagační stavba, ale podnik úspěšný i po stránce obchodní. Vedla od nynějšího nádraží Masarykova Karlínem a větvila se do Libně a do Vysočan. Dráha byla dlouhá 7750 metrů a byla vybavena dvanácti motorovými, pěti vlečnými a třemi vozy nákladními. Jezdilo se od šesti do dvaadvaceti hodin v intervalech 10 minut. Měsíčně ji využívalo okolo osmdesáti tisíc cestujících a nejdražší jízdné činilo 20 haléřů. Byla zisková, ale vynálezce se při její stavbě zadlužil a nebyl schopen splácet půjčky a úroky bankám. Musel proto přistoupit na vytvoření akciové společnosti s názvem Elektrická drobná dráha Praha–Libeň–Vysočany.

Křižík však úspěšnost svých projektů neposuzoval podle zisku. V roce 1897 už jezdila druhá jeho tramvajová linka od Muzea k Olšanským hřbitovům. Když posléze přistoupilo město Praha ke zřizování dalších linek, zjistila zvláštní komise, že Křižíkovy motory jsou při stejném výkonu úspornější než motory soustavy americké. Křižíkovy závody zřizovaly pak i v jiných městech rakousko–uherského mocnářství elektrické dráhy, centrály, osvětlování vlaků, tunelů, továren. Pro vídeňskou městskou dráhu zkonstruoval Křižík lokomotivu o použitém náměstí tří tisíc voltů. Tato lokomotivy utáhla při zkušební jízdě čtrnáct normálních osobních vozů, což vzbudilo oprávněný údiv. I do Švýcarska pronikl jeho věhlas, ve svatogotthardském tunelu fungovalo po desítky let signalizační zařízení Křižíkova typu.

V Křižíkově hlavě se ale líhnul ještě mnohem ambicióznější projekt – elektrická železnice. Elektrický vůz začal zkoušet na kolejích nejprve z Nuslí do Modřan, později až do Zbraslavi a někdy i do Měchenic. Při zkouškách jezdila upravená libeňská tramvaj se dvěma stejnosměrnými motory o celkovém výkonu třiceti koní, poháněnými akumulátorem. (Jeho dobití na Zbraslavi trvalo 20 minut.) Tohle všechno však byla pouze předehra k dalšími triumfu. k úspěšné stavbě první elektrické železniční tratě v Rakousku–Uhersku, vedoucí z Tábora do Bechyně.

„Napjal jsem všechny síly a nešetřil jsem obětí, abych se na výstavě uvedl co nejlépe… Mezi nejproslulejší výstavní předměty patřila moje světelná fontána, kolem níž se večer soustřeďoval život celé výstavy a jež byla zdrojem a podněcovatelem nezapomenutelného vlasteneckého nadšení. Dno fontány bylo ze silného skla a pod ním byly ručně regulované obloukovky s parabolickými reflektory z hliníkového plechu. V horním bazénu fontány bylo kolem středního střiku čtrnáct menších střiků ve dvou soustředných kruzích a byly osvětleny celkem šestnácti lampami. Voda pak stékala třemi vodopády do spodního bazénu, každý vodopád byl osvětlen dvěma lampami. Ve spodním bazénu bylo šest střiků, každý osvětlen jednou lampou, fontána měla tudíž dvacet dvě obloukovky pod skleněným dnem. Zbarvení světla se dosáhlo různobarevnými skly, upevněnými ve čtyřech polích železného rámce, který se otáčel nad lampami. Lidé obsluhující fontánu vyměňovali v přiměřených intervalech rámy s barevnými skly nad jednotlivými lampami a tím vznikala ve vodních tryscích velmi pestrá hra přečetných barevných odstínů.“

Když se měla v Praze roku 1891 konat Jubilejní výstava, byl František Křižík zvolen předsedou výstavního výboru. Tato výstava zapadla zrovna do období vzedmutého českého vlastenectví a sama o sobě se stala vlasteneckou událostí.
K velkému úspěchu výstavy přispěl nemalou měrou František Křižík. Jubilejní výstavu osvětlovalo dvě stě jeho obloukovek. A nejen to. Po počest výstavy postavil Křižík velkolepou světelnou fontánu, kde tryskající proudy vody byly prozařovány elektrickým světlem, což za večera působila neobyčejně úchvatným dojmem. U fontány se scházelo pražské češství, tady se zpívaly vlastenecké písně, kdosi složil dokonce i píseň na fontánu, a tak technický vynález přispěl i k posílení národního uvědomění. U příležitosti zakončení výstavy popisují nádheru fontány Národní listy:

„Hlásný roh zaduněl, rychle všichni k fontáně! Už naposled pan Křižík její krásou a kouzlem nás vzruší!… Tisíce a tisíce světélkujících krůpějí se vznáší do výše v pěkných obloucích a my zase pod žhavým tryskem ozářené vody stojíme s týmž zápalem jako při prvním pokusu fontány a voláme. Sláva Křižíkovi! Srdce překypuje, mozek v nadšení se chvěje – jak by se mohlo nezpívat! A zpívá se … vřele a s bouřlivým ohlasem. Mezi jednotlivým výkřiky a při stálém prozpěvování slyšet je mezi jiným také opětné provolávání slávy českému Edisonovi inženýru Františku Křižíkovi.“