903. schůzka: Zuřivý Čech

V neděli 19. února 1888 se konal v Praze v Rudolfinu pozoruhodný koncert. Orchestr řídil sám Petr Iljič Čajkovskij a skládal se jenom z mistrových děl.

Úspěch byl obrovský, a jak tehdy bylo zvykem, musela po koncertě následovat hostina na počest umělců, které se účastnily i významné osobnosti v čele s primátorem. Banket v hotelu U Saského dvora byl vyvrcholením mimořádné události. Přípitek následoval přípitek, až se nakonec dostalo i na vzácného hosta.

Ferdinand Laub

„Za dobu mého mnohaletého hudebního působení, od samého počátku až do současnosti, bylo mi souzeno úzce se stýkat s hudebníky–Čechy, kteří věnovali svůj talent a umění službě umění v Rusku. Znamenitý a po mém soudu největší houslista našeho století Ferdinand Laub byl mým přítelem jako profesor moskevské konzervatoře. Poutalo nás nejněžnější a nejvroucnější přátelství a mnohým z vás je pravděpodobně známo, že jsem se snažil, seč mé síly stačily, uctít jeho památku dílem, které mnozí považují za mé vůbec nejlepší.“

Čajkovskij mluvil ještě dlouho. (Tím svým dílem měl na mysli třetí smyčcový kvartet Es dur.) Někteří přítomní pánové nevěděli, kam s očima. Trochu jim bylo proti srsti ocenění Laubova nesmrtelného umění z úst velkého skladatele. Někteří z nich si – snad – připomněli, jak se k proslulému českého virtuosovi zachovali. Na Laubův pohřeb Týnského chrámu se sice dostavili členové různých uměleckých spolků a houslistovi přátelé, ale z vůdců a představitelů – nikdo. Taktéž rekviem se nekonalo.

Nedosti však na tom – Laub nepříliš dbal na své hmotné statky a nemoc ho finančně vyčerpala a tak se jeho vdova měla co ohánět, aby uživila tři děti – Vášovi bylo osmnáct, Tekle šestnáct a Ludmile osm. Paní Laubová sama byla vynikající zpěvačkou, která si své nadání prohloubila na studiích v Berlíně a v Bologni – v Praze si proto otevřela soukromou školu. Moc se jí však nedařilo a tak se ucházela o místo profesorky na konzervatoři. Snad doufala, že jí jméno Laub otevře cestu… Neotevřelo. Byla odmítnuta. Nakonec odjela nakonec s rodinou do Moskvy, kde se stala profesorkou Filharmonické školy.

A zatímco sálem Saského dvora zněla na adresu Ferdinanda Lauba lichotivá Čajkovského slova, Laubův hrob na olšanských hřbitovech pustnul. Nikdo na něj nepoložil ani kytičku.

„Od časně zemřelého Josefa Slavíka nemohla se naše zem honosit takovým houslistou jako nyní Ferdinandem Laubem,“ napsal svého času časopis Lumír, jenže uplynulo pár let a o Laubovi už nechtěl nikdo vědět. Umělec, který svou mistrovskou hrou uchvacoval posluchače natolik, že se mu říkalo „král houslí“… tento virtuos, který se hrdě hlásil k českému národu, až to ve Výmaru vzbudilo podiv Bedřicha Smetany a v Moskvě obavy, míněné žertem, že on ten Laub nám tady počeští celou konzervatoř… tak ten byl svým národem zapomenut. Přitom zůstal za každých okolností Čechem a poctivým vlastencem. Ne nedarmo ho vídeňský kritik (a jinak německý šovinista) Eduard Hanslick nazýval: „Ein enratiger Czeche.“ Tedy: „Zuřivý Čech.“ První, kdo se ujal Laubovy památky, nebyli ani politikové ani představitelé hudebního života, ale malíř Alois Kalvoda. A došlo k tomu až ve dvacátém století.

Narodil se v Praze na Újezdě 19. ledna roku 1832. Byl od malička tím, čemu se říkalo „zázračné dítě“. V očích tehdejší společnosti to byla nemalá přednost – čím byl umělec mladší, tím byla jeho dovednost nápadnější a přitažlivější. Drobný chlapec, syn příležitostného hudebníka a opisovače not Erasma Lauba získával svou první slávu po hostincích a kavárnách, kam chodíval hrát s otcem. Jeho první koncertní vystoupení se konalo 26. listopadu 1838 (Ferdinandovi bylo tehdy necelých 7 let). Soukromou akademii v sále U Doušů na Václavském náměstí zakončil Bériotovými variacemi E dur, dílem, na které si netroufal ani zkušený houslista. Vzbudil velký ohlas, takže za nějaký čas si malého virtuosa povšiml i časopis Květy. A napsal o něm:

„Hojnou pochvalou uvítá snad letos veřejnost jistého Ferdinanda Lauba, pacholíka sedmiletého, výborného houslistu. Hrál před nedávnem variace s tak něžným výrazem, že posluchači v neobyčejný úžas vzplanuli.“ Ano, včas se je podařilo uhasit…
A co tedy Malého Ferdu Lauba čekalo? Lichotivá uznání, hraní po hostincích, a taky otcovy plány vydat se s dítětem na evropské turné, to vše pro jeho budoucnost představovalo vážné nebezpečí. Vždyť jenom kolik „zázračných dětí“ skončilo nakonec jako potulní šumaři v prachu silnic… Laub ale měl štěstí. Když mu byl deset let, odvážil se podnikavý otec představit nadějného syna na samostatném koncertu ve Stavovském divadle. Chlapec hrál pěkně, takže (jak praví pražský list Bohemia) „získal hlučný potlesk a svým zřejmým nadáním opravňuje ke krásným nadějím.“ Důležité však přitom bylo, že byl zrovna přítomen vynikající houslista Mořic Mildner, primárius orchestru Stavovského divadla a pozdější profesor pražské konzervatoře. Nabídl se totiž, že Ferdinanda bude bezplatně učit. Přivedl ho na konzervatoř, kterou Laub za čtyři léta absolvoval s nejlepšími známkami jako sólista, člen orchestru i skladatel (to všechno ve čtrnácti letech), a navíc se zápisem v pamětní knize konzervatoře, kde se prorocky sděluje, že „jeho jméno se stane evropským.“

Tak to byl tedy nastávající houslový virtuos Ferdinand Laub. Jak vlastně vypadal? Máme tu popis redaktora Květů: „Děcko bledé tváře, plavých vlasů a tmavých velkých očí.“ Už to tedy nebylo děcko, ale dospívající mládenec, který usilovně cvičil a rozšiřoval svůj repertoár, vypravil se na turné po českých lázních a vystoupil i na Moravě. Do Prahy se vrátil už coby hotový, zralý umělec, schopný soutěžit s většinou špičkových houslistů. A aby nad nimi mohl i vítězit, obdržel od arcivévody Štěpána Habsburského darem skvostné housle italského mistra Amatiho. Později je vyměnil za dílo o stupeň vyšší kategorie: za stradivárky.

Zatím byl tedy doma, ale chystal se vyrazit ven. Vyzbrojen doporučujícími dopisy odjel do Vídně. Zpočátku se tam probíjel dost těžce, nakonec ale přece jenom prorazil, takže po letním pobytu zahájil svá první koncertní vystoupení. Vítěznými zastávkami byla města od Lince až po Stuttgart, ale dojet přes Belgii až do Paříže však už nezvládl protože evropské země zachvacovala v roce 1847 revoluce. Takže se raději vrátil domů, rozumějte: do Vídně, kde vzal místo sólisty orchestru divadla Na Vídeňce. Což určitě nebylo tím, po čem Laub toužil. No a právě v té chvíli přišla nabídka z Londýna, oslňující nabídka. Sjeli se tam na světovou výstavu četní proslulí virtuosové. Laub se tam rozjel taky a ty chladné Angličany doslova uchvátil. Ve srovnání s ostatními mistry byl označen jako „nejlepší světový houslista,“ a jeho umění přišla svůj hold vzdát i britská královna Viktorie. Pověst o něm se šířila přes moře a oceány a přední panovnické dvory se snažily získat jej pro sebe. Podařilo se to až výmarskému velkovévodovi, když Laub předtím koncertoval v řadě evropských měst. Hned po svém první m vystoupení ve Výmaru byl Laub jmenován komorním virtuosem a trvale mu bylo uděleno sasko–výmarsko–eisenašské občanství. Jenomže on se nemínil někde vázat. Tedy aby to nebylo nadlouho. Smlouvu nepodepsal a za dva roky odešel do Berlína, tam se stal profesorem na konzervatoři (později i na akademii), a byl jmenován prvním královským koncertním mistrem dvorní opery. Na takovémto místě se už mohl usadit… Mohl, leč neučinil tak.

Pořád ho lákaly osvětlené sály, potlesk obecenstva, uznání kritiků, cesta za světovou slávou. Berlín ovšem dělal, co mohl, aby si českého mistra udržel. Tak například generální intendant opery souhlasit bez námitek s obnovením smlouvy o další dva roky, a schválil Laubovi i šestiměsíční placenou dovolenou.

Léta od roku 1860 do roku 1865 patřila k Laubově koncertní kariéře k vrcholným. Vzhledem ke svému věku – bylo mu kolem třiceti let – měl dostatek energie, aby zvládl koncerty v Čechách a na Moravě, v Rakousku, Německu, Dánsku Švédsku, Norsku, Nizozemí, Belgii, Francii, Anglii, Rusku.

A jak hrál? Inu, kritika psala o „zběsilém nadšení posluchačů,“ zdůrazňovala, jaký se ozýval „šťavnatý a mohutný tón, jehož není nikdo schopen,“ a ještě chválila Laubovu „nedostižitelně živelnou ohnivost přednesu.“ Vyzdvihuje ovšemže „hru krásnou, úchvatně povznášející,“ a popisuje rovněž, „jak zanítil obecenstvo k jásotu a nekonečnému Výborně! a Bravissimo!“

Jaký byl však Ferdinand Laub houslista? Co to bylo, co uchvacovalo obecenstvo i znalce? Zanechala nám o tom svědectví značka A. M., která psala do Neue Freie Presse: „Laub je dokonalý velký umělec. Prolétá na svých divukrásný stradivárkách celou škálu lidských citů s největší rychlostí. Hraje Haydnovy melodie právě tak prostě a zpěvně, jako hraje Mozartova Adagia úchvatně a s plným půvabem. Pod jeho smyčcem zní Schubert právě tak sladce a roztomile, jak zase Johann Sebastian Bach hluboce a grandiozně. A konečně bychom snad ani nedovedli říci, kdo dovede hrát Beethovena s větší ohnivostí, vznosem a patosem. Laub dokáže podle potřeba rozvinout právě tak něhu a půvab jako velikost a sílu. A nade všemi těmi jeho přednostmi září jako denní světlo suverénní ovládání veškeré houslové techniky, a tón, tento první výrazový prostředek, jaký nenajdeme u žádného jiného houslisty. Laubův tón má v sobě neobyčejně smyslnou krásu.“

„Pokud se týče vlastní hry, zdá se, jako by měl smyčce bez konce, který mu dovoluje nejklidnější a nejširší zpěv. Tam, kde jiní houslisté tahají smyčcem spíše neklidně čtyřikrát až pětkrát nahoru a dolů, slyšíme Laubův zpěv plynouti klidně, ušlechtile a s majestátní šíří. Připočteme–li k tomu všemu dobrého, velkého a mužného ducha, který se staví s uměleckou odhodlaností za pravé podání hraného díla, máme před sebou dokonalý obraz tohoto jedinečného houslisty.“

A dodejme ještě jednu historku. Stalo se, že když Laub kdesi dohrál Beethovenův koncert a sál se topil s bouři potlesku, vstal neznámý posluchač v první řadě a vykřikl: „Jděte, blázni, domů, a nelamte si ruce hloupým plácáním, abyste nezapomněli, co vám dnes pověděl velký umělec!“

Léta běžela, Ferdinand Laub byl stále výborný, ale… cítil se unavený po namáhavých koncertech. Hrál ve Vídni, mimo jiné císaři Ferdinandu Dobrotivému, dva roky působil jako sólista divadelního orchestru. Roku 1851 hrál na první Světové výstavě a poté byl oslavován jako virtuos. Ze zdravotních důvodů (pro dýchací obtíže) musel podstoupit léčení v Mariánských Lázních. Podnikl řadu koncertních turné – hrál v Praze, Dánsku, Vídni, Petrohradu, Německu, Belgii, Francii, Nizozemí, Norsku a Švédsku.

V Göteborgu se roku 1860 setkal s Bedřichem Smetanou a společně s ním uspořádal dva koncerty. Byl jmenován rakouským komorním virtuosem; poté získal místo profesora na moskevské konzervatoři. Petr Iljič Čajkovskij jej označil za největšího houslistu své doby a věnoval mu svůj třetí smyčcový kvartet č.2 F dur. Ze zdravotních důvodů však Laub musel svoje povinnosti v Moskvě opustit. Po neúspěšném léčení v Karlových Varech odcestoval do lázní v Meranu, zemřel však po cestě v Griesu ve věku čtyřiceti tří let. Jeho ostatky byly uloženy na Olšanských hřbitovech. Housle stradivárky přešly v pozůstalosti na jeho zetě Jana Hřímalého, od něhož je koupil za 10000 rublů ruský houslista Alexander Pečnikov.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související