18. listopadu  2012 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

908. schůzka: Paměti babičky Kavalírové

Sklárny Kavalier, Sázava ( pohled z roku 1927) - Foto:  pacifikem.cz

Sklárny Kavalier, Sázava ( pohled z roku 1927)Foto:  pacifikem.cz

Na svých Toulkách se čas od času pozastavujeme u osobností, které sice nepatřily k hlavnímu proudu našich dějin, ale nemůžeme na ně zapomenout ani si je "odmyslit."

Jsou součástí naší historie, a kdyby jich nebylo, byla by její mozaika neúplná, děravá. Proto jsme pozvali do společnosti knížat, králů , císařů, generálů a všech možných politiků i babičku Antonii Kavalírovou, která vynikala uměním vyprávět tak, jak v dnešní televizní a internetové době už lidé neumí. Ostatně – měla deset dětí a nespočet vnoučat, které po ní nepochybně chtěly vyprávět pohádky. A druhou. A ještě jednu. A ona pak usedla k sešitu, a začala jeho stránky pokrývat textem sice česky psaným, ale písmem německým, kurentem."Moje dobrý děti, vy mně žádáte, abych vám napsala svůj životopis. Jsem již stará 56 roků. Je to velká obtíž od šestého roku se upamatovat, co se mi zlého a dobrého v tom mým už dlouhým věku přihodilo, a přece bych vám tu radost pro památku a pro příklady tuze ráda učinila. Při těch upomínkách člověka to někdy ovane a někdy zas až srdce se ulekne a zas dál pookřeje. A musíme všecko jedno s druhým mile a trpělivě snášet; a tak nám ty leta utečou, ani se člověk nenaděje. Přála bych každýmu, kdo bude to moje starodávné škrábání číst, aby ucítil, ale ne zkusil, co jsem já do svých padesáti šesti roků přežila. Moc zlého a trpkého a málo dobrého jsem v tom svým dlouhým věku okusila." 

Antonie Kavalírová - Foto: Oficiální stránky města Sázava

Antonie KavalírováFoto: Oficiální stránky města Sázava

První věty se objevily v sešitu Antonie Kavalírové (neboli jak ona mu říkala v Památníku) 7. května roku 1859. Byla to sobota a tak jí dozajista vybyla nějaká ta chvilka času, aby ji vyplnila vzpomínáním a zapisováním. Jak často nad svůj sešit zasedala, to můžeme stěží tušit; vypadá to však, že psala celkem pilně – celou svou minulost vypsala během jednoho roku. Každopádně jí paměť sloužila výtečně… Nejdříve vzpomínala a rozmýšlela se, co je z jejího života hodné zaznamenání. Pouze jednou se během vyprávění vrátila k události, která se stala dříve, protože na ni zapomněla. Jeden z těchto vnuků, Josef Jan Frič, nám o jejím stylu zanechal svědectví:  

Paměti babičky Kavalírové - Foto: Antikvariát Valentinská

Paměti babičky KavalírovéFoto: Antikvariát Valentinská

"Svůj památník sepisovala babička snad rok, snad dvě léta pilně den co den. Slýchal jsem o tom nejednou vyprávět. Sedávala v myšlenkách v besídce při řece u sázavského mlýna a psávala pak u stolku v hořejší ,seknici‘ s vyhlídkou na zámek a okolní kopce. Psala hned na ráz bez jedinké chyby." 

"Můj dobrej otec měl příjmení Adler a jméno Josef a matka Anna. Vostávali jsme při huti v ňáký Hraňboži, co se pracujou sklenice." Hraňbož – neboli Chraňbože – bylo pár domů, které dnes patří k Leštině u Světlé nad Sázavou. Skelnou huť tu založil už v roce 1770 hrabě Kolovrat. Zdejší zboží putovalo do Nizozemí a do Ameriky. "Můj dobrej otec právě to dělat uměl. Cítil ale, že mu velkej oheň do očí při tý tuze těžký práci škodí – větším dílem mají ty staří sklenáři, který dlouho při ohni pracujou, celý oči vypálený a dál nic, anebo tuze málo vidějí. A tak napadlo mým dobrým rodičům, aby ňákej obchod si zavedli, třebas s těma sklenicema, protože tomu nejlepší rozuměli.Mysleli v některým městě, ale kde, bylo těžko vědět. Poptávali se a radili a pak se dozvěděli, že v městě Příbrami u Svatý Hory by bylo tuze dobře pro takového obchodníka, kterej by měl na prodej všecky druhy sklenic. Kdo byl radši, jako můj otec." 

Expozice ve sklářské huti - Foto: Jiná Vesta

Expozice ve sklářské hutiFoto: Jiná Vesta

Ze sklenářství tedy otec Adler přesedlal na obchod. Rodině se tam zpočátku rodině dařilo, ale po státním bankrotu v roce 1811 a když vyrostly konkurenční prodejny, byl Josef Adler nucen vrátit se k původnímu povolání skláře. Nejdříve odešel do vzdálené hutě na rok sám, ale odloučení od rodiny bylo příliš kruté. Když bylo Toničce třináct let, museli se rodiče přestěhovat do huti Marieheim (neboli Mariin domov), v Otvovicích u Kralup nad Vltavou. Pro Toničku to znamenalo konec školní docházky; musela začít těžce pracovat. "Nastala ubohejm rodičům zas velká starost. Viděli, že nás ze škol a z učení musejí strhnout; to jim velká tíž na hlavě ležela. A druhý, že musejí všecko nářadí prodat a jen něco málo s sebou vzít. Otec řekl: Milá holka, taky ti musíme piáno prodat, anebo jen ho tady někde nechat. - To snad ne, tatínku! - To víš, že je velký, musel by bejt na ně velkej vůz a deset mil ho vízt, to není možná. - Proč, tatínku, tak vzdycháte, vždyť mi tam zas jiný koupíte?! - Milý drahý děti, srdce mě bolí, když vidím, že vás musím všeho učení zbavit. - A děti řekly, že jsme rádi, tatínku, že se nemusíme učit – byly ještě malý. Mně jako nejstarší to divně do hlavy lezlo. Však to moje psaní má špatnej štýl, ale jaká pomoc, můžete si pomyslit, do třinácti let co se dítě může naučit, a vod třinácti let mně museli moji rodiče strhnout ze školy, a potom jsem už školu ani neviděla. Chodila jsem do čtvrtý klasy, začala jsem se učit německy, a když mejm rodičům nepřálo štěstí v městě Příbrami, kde byly školy, museli nás nechat neučený. A co jsme uměli,. to jsme zapomněli a museli vostat jen hloupý a neučený. nebyl nám žádná pomoc. Naši rodiče v těch zlejch a drahejch letech moc zchudli, tak že otec byl rád, když zas mohl tu těžkou práci při tý huti dostat." 

Jenže pece bylo nutné kvůli obchodnímu neúspěchu nechat brzy vyhasnout, a aby Adlerovi přežili zimu, musela Tonička s matkou chodit pracovat k příbuzným na panství do Veltrus. Děti ale přesto děti plakaly často hlady, k jídlu dostávaly místo chleba brusinky s mlékem. Tonička jako nejstarší dcera vnímala trápení rodičů velmi intenzivně. "Vzaly jsme každý nůši na záda – to jsem teď měla místo školy. Bylo nás víc matek a všecky naše matky; šly jsme dolů k Otvovicům do havírny pro uhlí. Je pravda, dali nám ho, co jsme mohli unýst, ale zmáhalo nás to, když jsme do tohoto hrozného kopce s takovou tíží lezly jako po schodech nahoru. A uhlí nám dávali to nejšpatnější, bylo těžký, jako kamení." 

František Kavalír - Foto: Oficiální stránky města Sázava

František KavalírFoto: Oficiální stránky města Sázava

Pak byl Josef Adler přijat do nové huti, ta se nacházela v Těchobuzi. Tedy nastalo stěhování zase kousek na jihu. Těchobuz stála na poloviční cestě mezi Pacovem a Mladou Vožicí. Sklárna tam postavila už v 18. století rodina Adlerů. Rod Adlerů byl totiž ještě v poslední čtvrtině 18. století poměrně majetnou rodinou – matka Anny Adlerové pocházela z významného rodu Hoffmannů.  

Z těchobuzské skelné huti se vyváželo jemné i duté sklo, velká část do Dánska, Španělska, Turecka i do Ameriky. Adlerům se začalo po čase dařit líp a do rodiny začal docházet mladý sklář, František Kavalír. Toniččini rodiče ho rádi viděli, protože byl velmi pracovitý. On sám prý měl Toničku rád, už když o ní slyšel poprvé vyprávět, a to zatím ani jednou neviděl. Námluvy trvaly celá čtyři léta. Tonička toho Frantíka Kavalíra prostě nechtěla. "Já jsem mladý děvče a nevěděla jsem, proč k nám chodí, až potom mně řekly holky a hoši: Toničko, Frantík Kavalírů chodí za tebou. Já jsem se na to hrozně zlobila a od tý doby jsem nemohla Frantíka ani vidět. Když k nám přišel, já jsem vzala nůši na záda a šla jsem na trávu anebo na dříví do lesa. A když jsem přišla a byl u nás ještě, mívala jsem větším dílem hlas a zlost, ani jsem do seknice nešla, vzala jsem nůši a šla jsem zase k lesu. Přišla jsem domů a byla jsem od matky vaděná; někdy jsem ani nic nejedla.

Antonie Kavalírová - Foto: Oficiální stránky města Sázava

Antonie KavalírováFoto: Oficiální stránky města Sázava

"Nosívali jsme trávu na sušení, krávu jsme neměli. Nemohli jsme žádnou koupit, neměli jsme zač. Já byla tuze žádostivá, aby otec koupil ňákou krávu, někdy jsem až plakala, že všichni mají krávy, jen my ne. Říkávala jsem, že bych jí celou hlavu zlíbala, jen kdybychom ji měli. A dozvěděl se to Frantík Kavalírů, a řekl mému otci: Strejčku, já vám ty peníze na tu krávu přinesu. Mám je doma a nechci, abyste mi je voplatil. - Když je máš mít doma ležet, tak mi je přeci pujč, já ti je budu hledět co nejdřív voplatit, abych moh tu krávu koupit. Bez krávy bejt je zle. - Při huti je zvyk, že říká sklenář učedníkovi ty tak dlouho, až se ten učedník vyučí, tak taky říkal můj otec Francovi Kavalírovi ty, až se vyučil, a pořád dál, až se voženil. Ale ještě k nám další tři léta chodil, když už byl vyučenej, než se ženil." 

Po letech námluv a přemlouvání si Antonie na nátlak rodičů o osm let staršího Františka vzala. Rodiče si ji vzali na paškál a tlačili na ni, jenom aby jim slíbila, že si Frantíka vezme. Když už jsem byla vším tím celá unavená, řekla: "Já ani nevím, jak to je si jeden druhého vzít – budu–li moct u vás pořád bejt, tak vás poslechnu a vezmu si toho Frantu. Ale jen vám kvůli. A šla jsem a políbila jsem otci a matce ruku, otec mě vzal kolem krku a plakali jsme všichni. Já jsme řekla, ale tatínku, jak mi budou škaredě říkat – Kavalírka! Já vím, kavalíři jsou velký páni, ale Kavalírkou bejt, to se mi přece nelíbí. - Ty jsi blázínek. S tebou je komedie." 

Stará tzv. Svatoprokopská huť - Foto: Oficiální stránky města Sázava

Stará tzv. Svatoprokopská huťFoto: Oficiální stránky města Sázava

Nevěstě Toničce bylo sedmnáct let, ženichu Frantíkovi dvacet čtyři. Ani jeden neměl žádný majetek, ale k práci v huti si přibrali ještě výčep kořalky a řezání tabulek do oken. Brzy se jim dařilo lépe a rodina se rozrůstala. Hned po svatbě Antonie otěhotněla a od té doby byla těhotná (nebo kojící) nepřetržitě dalších dvacet šest let. Povila celkem dvanáct dětí, dospělosti se jich dožilo deset. Šest let po svatbě se mladá rodina, spolu s Adlerovými, znovu stěhovala. Šikanování těchobuzského správce je vyhnalo do Frauntálu. Frauntál, to je dnešní Pohled u Havlíčkova Brodu. Jeho jméno vychází z názvu bývalého pohledského ženského cisterciáckého kláštera Der lieben Frauen Tal, zkráceně Frauental – Údolí panen. Skelnou huť v něm vystavěl Vincenc Najmajer, švagr Toniččina otce Josefa Adlera (a tedy její strýc). Ve Frauntále zůstali Kavalírovi tři roky, ale huť prodělávala. František Kavalír se smluvil se dvěma společníky a pronajali si od židovského obchodníka Lazara Pika huť ve Vostředku (tedy v Ostředku u Benešova). Když se společníci nepohodli, huť připadla Kavalírovi. Odstupné, které jim měl vyplatit, bylo vysoké, a kromě toho musel odevzdávat vysoké podíly Lazaru Pikovi – přesto si tady Kavalírovi finančně značně pomohli. Mohli proto svým dětem po ostředecké škole dopřát vyšší vzdělání a kvalitní výchovu. Kavalírovi se vypracovali z venkovských bezzemků, kteří naložili svůj majetek na jeden vůz, na kapitalistické malovýrobce. Nebo (skoro) na členy průmyslové buržoazie. 

Bylo vypočítáno, že roční úspory Kavalírových (tedy nikoli výdělek) v době pronájmu sklárny v Ostředku byly asi sedm až deset tisíc zlatých. To bylo asi třicetkrát až čtyřicetkrát více než u sklářského tovaryše. Podmínkou velkého podnikatelského úspěchu Kavalírových bylo hlavně fyzické úsilí obou manželů, jejich dobré zdraví, kvalifikace, zajímavé nápady, organizace práce, spořivost a inteligence. Doba největšího rozkvětu kavalírovského podnikání však měla teprve přijít. 

"Jednou před svatým Josefem, bylo krásný počasí, byl v Benešově jarmark. Jeli okolo nás sázavský páni, stavili se u nás a řekli, až pojedou zpátky, že se u nás stavějí, že nám něco povědí. To byl direktor, důchodní a polesnej, ty tři. Druhej den na poledne při vobědě začali mému mužovi povídat, jestli by chtěl stavět huť na Sázavě, že tam mají moc dříví a nevědí kam s ním. Můj muž se ptal na všecko, co k tomu bylo potřeba. Pan direktor, řekl: Nic se nestaraj, pane Kavalír, všecko jim opatříme, jen co budou potřebovat. Přišlo na to, asi v kterým místě by mohla stát. Dlouho na to mysleli, až najednou si vzpomněli, že v ňákejch Důlích. Můj muž ta místa trochu znal; hned řekl: To by bylo špatný místo pro huť, snad nejhorší v Čechách. A direktor na to řek: Já jim povím, pane Kavalír, přijedou co nejdřív k nám a jistě místo najdem. A jeden den, když měli zrovna čas, vodebrali se do Sázavy můj otec a můj muž. Žádnýá místo však nenašli, kde by mohla důkladná huť stát. Pan direktor chce v těch Důlích, a to bychom byli, milá ženo, jako v hrobě a někdy by nás tam voda všecky zatopila. To je tuze smutný místo. Radši nechci nic, než tak v špatným místě strašným vostávat.
Rok o tom žádnej ani slovo neřek. Až pak jsme slyšeli, že chce prodat pan mlynář Bechyně mlejn. Direktor prý, ať muž ten mlejn koupí, že si bude moct na svým gruntě postavit huť, že bude mít všecko co jen bude potřebovat, vápno, vodu, kámen, dříví k huti – všecko z kopce vozit. To místo v Sázavě, pro huť vystavět, na světě nemohlo lepší bejt. Mlejn však tuze starý a zpustlý a shnilý. Co se týkalo polí, ty se nám líbily, ale stavení bylo všecko na dranc. Můj muž koukal na mě, já na něja byli jsme jako ve tmě." 

Možná by František Kavalír nakonec žádný mlýn v Sázavě nekoupil, nebýt přičinění jedné ženy. Byla to právě Antonie, která přemluvila svého muže (na radu svého otce), aby neváhal a mlýn v Sázavě koupil. Přitom ve svých pamětech tvrdí: "Já jsem si málo obchodu všímala, měla jsem vždycky ve svý domácnosti co dělat a můj muž si zas hleděl svého obchodu a měli jsme obá co dělat a tuze jsme přitom spořádaně žili." Uvnitř rodiny to však už fungovalo trošku jinak. Antonie měla stejné právo rozhodovat jako její manžel. František Kavalír byl neobvykle citlivý a milující muž, díky čemuž se Antonie mohla uplatnit při všech důležitých rozhodnutích. Ženy nebyly ani zdaleka tak bezmocné, jak se může z různých studií o emancipaci zdát. Byly to "krky," které otáčely "hlavou rodiny." Antonie se dokonce účastnila několika obchodních jednání, vyjednala konečnou cenu mlýna, zakázala svému muži prodloužit smlouvu s židovským obchodníkem, nebo když se dostal do rvačky, vzala ho za ruku a odvedla ho domů. O mužích si zřejmě myslela svoje. I o tom svém. "Když jsem naříkala, když mně ty děti stonaly, můj muž říkal – mlč, matko mlč, zas to všecko odejde a bude zas dobře – a když bylo nejhůř, větším dílem utek, jako každej muž, když je doma něco zlého, jen umí utýct." 

Sázava, pohled na sklárny Kavalier (1907) - Foto:  pacifikem.cz

Sázava, pohled na sklárny Kavalier (1907)Foto:  pacifikem.cz

V roce 1835 koupili Kavalírovi mlýn v Sázavě, dnes zvaný Na Kácku, a vedle něho vystavěli huť. Postupně od základů přestavěli i mlýn, pilu a všechny hospodářské budovy. Tři roky pracovali na dvou místech zároveň. Když jim vypršela smlouva v Ostředku, Pikovi nechtěli smlouvu rozvázat, a začaly dlouhé soudní tahanice, které však přece jen po deseti letech vyhráli Kavalírovi. "Mezitím bylo všecko vyjednáno, že se bude na našem gruntě huť stavět. V Sázavě byla komis z Prahy a ta uznala, že ze zdejších lesů čtyřicet roků se v huti může pracovat a že bude ještě pořád dost dřeva. Než začal můj muž přípravy k stavení dělat, byl celej pomatenej; nevěděl, kde tolik peněz nabrat. Tři tisíce sáhů dříví koupil hned první rok, když začal stavět. Tak musel hledět, aby ho mohl spálit, aby mu neshnilo. Musel nechat všecko dostavovat. Naposled nechat stavět pec v huti, na který mu nejvíc záleželo, aby dobře stále. Nejhůř se mému mužovi vedlo o lidi k práci do huti. Každej se bál na nový místo přijít, a koho dostal, ten byl každej moc dlužen. Musel, když chtěl lidí mít, dát jim, co kdo chtěl – až 700 dal jednomu sklenáři napřed na dílo, a těm druhým dělníkům, každému co kdo chtěl, peněz dal. Jen byl rád, když někoho k tý práci dostal. Na dvě hutě lidu mít, kdo to umí povážit, není to žádná maličkost." 

Značka sklárny Kavalier - Foto: Oficiální stránky města Sázava

Značka sklárny KavalierFoto: Oficiální stránky města Sázava

Na počátku 19. století nastala příhodná doba pro vznik a zlepšení postavení podnikatelských rodin. Pro získání moci už nebylo třeba "správně" se narodit, stačilo mít dostatečný majetek. Často docházelo k proměně pronajímatelů manufaktur na továrníky. Za příklad takovéhohle člověka lze uvést právě Františka Kavalíra. Ten se jen a jen svou pílí stal velkopodnikatelem. Kavalírovi nechtěli získat moc, a zřejmě jim byla lhostejná i společenská prestiž. Sice jim byly blízké vyšší kulturní vzory, jako třeba výuka hry na klavír, ježdění v kočáře, léčení v Praze, obrazy v bytě, slavnostech pro honorace a tak dále, tak se v první řadě snažili zřejmě "jenom" uživit obrovskou rodinu, získat takové finanční zabezpečení, aby nikdy nemuseli strádat tak jako v mládí. Obdiv jim patří za to, že alespoň podle Pamětí se pro svůj majetek skutečně nadřeli, sami ohýbali záda, snažili se být spravedliví a nezískat nic na úkor druhého člověka.  

Antonie v dětství mnohokrát plakala hlady, František od třinácti let pracoval. O to je víc ohromující, jak významný podnik založili. Za svého života František vystavěl huť a mlýn v Sázavě, jeho synové pak postavili další dvě hutě a vyvinuli speciální laboratorní sklo, které získalo čestné uznání na mezinárodní výstavě v Paříži v roce 1855, zlatou medaili v Londýně v roce 1861 a vyváželo se i do Ameriky. 

Druhý nejstarší syn František byl v červenci roku 1849 zatčen a odsouzen za velezradu na doživotí (nakonec byl vězněn jenom do amnestie v roce 1854). Byl odvezen do Komárna. Sestra Anna, která za ním jezdila, se stala pro komárenské vězně andělem strážným. Vozila jim oblečení i jiný proviant, za nějž údajně utratila své věno, a také se zde seznámila s Josefem Václavem Fričem, svým budoucím manželem. Otec rodiny, František Kavalír, onemocněl a v roce 1853 byla jeho nemoc natolik vážná, že ho nechali převést do Prahy. Na Sázavu už se nevrátil a ve velkých bolestech skonal. Bylo mu padesát sedm let. Starost nad hutí museli převzít dvaadvacetiletý Josef a dvacetiletý Eduard, kteří obchodu pramálo rozuměli. Navíc Eduarda málem odvedli na vojnu. Zachránila ho až těžká operace zubů a lícní kosti. 

Anna Kavalírová - Foto: Oficiální stránky města Sázava

Anna KavalírováFoto: Oficiální stránky města Sázava

V pouhých třech generacích se změnila situace od naprosté negramotnosti (Adlerovi neuměli ani psát, podepisovali se křížky) k hned dvěma studentům university. Zároveň je s vzestupem vzdělání u Kavalírů zřejmý jeho dopad na lepšící se ekonomickou situaci rodiny, a zpětně: vyšší výdělky umožňovaly dopřát dětem dobré školy. V dalších generacích se pak dokonce z členů rodiny stávaly významné postavy české kultury: Dcera Antonie Kavalírové–Veselé se stala primadonou Národního divadla, synové Anny Kavalírové–Fričové založili hvězdárnu v Ondřejově, jeden ze synů Karla Kavalíra se stal soudním lékařem, druhý advokátem, syn Josefy Kavalírové–Wenigové byl profesorem zoologie. Další vnučky Antonie Kavalírové se za výjimečné osobnosti provdaly (jedna z dcer Antonie Veselé se provdala za Bedřicha Frídu, překladatele, dramaturga a spisovatele, jinak bratra Jaroslava Vrchlického, druhá byla ženou básníka Josefa Václava Sládka

"Skoro rok jsem nic nepsala, a to proto, že už mám plnou knížku. Mezi tím časem nic znamenitého nebylo, co by mě přivedlo k psaní. Zatím s Bohem – až zas někdy dál."
Žádná další stránka však už babiččiných kurentem zaplněna nebyla. Na kopci památníku připsala dcera Marie jenom tyto dvě věty: "Dne 31. března 1879 nám naše dobrá, zlatá matička zemřela. Budiž nehynoucí čest a úcta památce její." 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas