910. schůzka: Lituji, že nejsem básník

Sloupky k postelím, které vysoustružil, kuželky a koule, římsy ke skříním odnesla kamsi řeka času – či lépe řečeno sežral je červotoč. Jeho deníky a jeho obrázky však zůstaly. A s nimi příběh, který jsme nazvali podle věty, již Alois Beer utrousil kdesi ve svém textu: „Lituji, že nejsem básník.“

„Ano, lituji, že má dobrozdání, samopudné poznámky jsem skrýval; dílem z nerozumu, dílem z bázně, abych lapen nebyl a také hojného posmívání neužil, mohl jsem mnohou poznámku k památce zachovati, kterých postrádám. Jen chování uličnické, špatné činy nacházely (jakož i poodnes nacházejí) obliby a průchodu. Za náhledy pravé, za touhu po slušnostech, jež zákonité jsou, býval jsem vysmíván i týrán jak v cizině, tak v mém rodišti, zvláštní to Dobrušce. Pro ni jsem žil a v ní snad i pohřben budu.“

Narodil se 27. února v roce 1833 – jak sám poznamenal, bylo v Dobrušce. Jeho otec ovšem pocházel z Moravy, ze Znojma. Pracoval v různých pivovarech a jako takzvaný podstarší se dostal do Čech. Tam vařil pivo v Poličanech, na Dobříši, v Opočně a ještě jinde, než se stal správcem posádkového pivovaru v Josefově. Mezi Beerem a josefovskými oficíry docházelo často k Ostrým výstupům, až byl sládek Beer donucen hledat si zaměstnání mimo obvod města. Koupil si část statku ve Chvalině a zařídil si při něm hospodu. Ještě v Josefově se seznámil s dcerou posádkového zbrojíře a puškaře Filipa Ježka a oženil se s ní. Měl už skoro na čase – bylo mu tehdy 38 let. Ani jeden z manželů však hospodářství nerozuměl, a kromě toho byli prý ve vyšší kruzích uvyklí obcovati – zkrátka na statku se jim nedařilo a tak si raději koupili v Dobrušce domek. Proč zrovna v Dobrušce? Beerova žena tady měla strýce, Antonína Ježka. Jeho dcera se provdala za kupce Františka Vladislava Heka. (Neboli F. L. Věka. Ovšem v románu jí Jirásek dal příjmení Snížková… Básnická licence.)

Čím se otec Beer v Dobrušce živil? Ucházel se o pivovar, ale marně. Přikoupil proto k domku 12 korců a polí a živil se povoznictvím. „Přesto byli Beerovi pokládáni za městskou honoraci a těšili se obzvláštní vážnosti,“ konstatuje publicista a učitel Karel Michl, který se osobou Aloise Beera důkladně zabýval. „Děti František a Josefa byly zpočátku vyučovány soukromě, a teprve když přišel do Dobrušky učitel, který zavedl do vyučování nový způsob výuky, byly posílány do školy. Otec i děti pěstovali doma hudbu – Josefa hrála na libozně (takto vlastenecky se u Beerů říkalo pianu), na loutnu uměla a dokonce pískala flétnu; František a otec ovládali hru na několik nástrojů, na flétnu a na pikolu, na citeru, uměl zatroubit i na lesní roh a na trubku.“ A onoho 23. února v roce třiatřicátém století devatenáctého přibyl do rodiny synek Alois.

I on ve škole dobře prospíval, tedy ne hned, ale když trochu povyrostl z plínek. Doma se učil hrát na piano a zpívat, takže se dokonce mohl podrobit zkoušce na "dvorního zpěváka." Kromě toho se u něj projevoval už od malička výtvarný talent. Sestra Josefa se vdala za bohatého vdovce Dynteru, koželuha, který mimo řemeslo provozoval i hospodskou živnost. bratr František pracoval jako krejčovský tovaryš v Kroměříži, v Brně a nakonec ve Vídni, odkud se vrátil právě v roce, kdy Alois opouštěl školu. Doma se všecko podřizovalo autoritě mladého pána (jako Františka), který viděl na vlastní oči císaře pána a dokonce jel po železnici. Ačkoli starší bratr věděl o Lojzíkově malířském nadání, určil mu při rodinné poradě budoucí prozaické povolání a rodiče hned zaplatili u soustružnického mistra Adámka dvaadvacet zlatých zápisného. A tak Lojzík dostal do ruky místo štětce soustružnické nářadí.

Když se Alois vyučil, musel – jako každý tovaryš – do světa na vandr. Rodiče se domluvili s krajanem Hoňkem, soustružníkem ve Vídni, a Lojzík se tam vydal. Měl šestnáct let a loučení bylo – jaké jiné než smutné. „Toho dne jsem vstal, ustrojil se, ranní mši jsem šel vyslyšeti, posnídal jsem kávu s buchtou a tři buchty s tvarohem jsme si směstnal do vaku, který jsem si na ramena připjal, hůl jsem chopil a otce u kamen stojícího (který ještě toto ráno nepromluvil) jsem políbil, a když jsem při políbení řekl Tak pantáto, spánembohem, tehdy lítostí rozervaný otec slzel – a sotva ...sboh!… vyslovil, a pak: Já tě víc neuhlídám.“

Věru neuhlídal. Po příchodu do Vídně došla Lojzíkovi zpráva, že mu otec zemřel. Do Vídně jsme však s Aloisem ještě nedorazili, teprve vstoupil městskou branou do Brna a ubytoval se tam v hostinci U Černého medvěda, v rohovém domě u chrámu svatého Jakuba. „Tam jsem snědl kus buchty s tvarohem a vypil piva sklenici, holbu ze žízně a z radosti, že v Brně jsem. Pivo tak hořké jsem ještě nepil, a bylo tmavší než česká piva, na způsob rakouský v tom vinném kraji. Vstoupilo mi do hlavy. Vesel a směle jsem si vykračoval, jako bych dnes nikde ještě nebyl. Přál bych si kdekoli pracovati, na Vídeň jsem ani nevzpomněl. Navštívil jsem závody rozmanitého soustružnictví, od dřeva, pak od cínu, od kosti a rohu a závod železářský. A pak již večer všude rozsvěcovali, a tu jsem poprvé viděl plyn hořeti po ulicích i v domech, rozličnými plaménky. Večer jsem strávil ve sklepě, kde se všichni vesele chovali, protože bylo po týdenní práci a mnozí výplatu v kapse chovali a pivem hořkým se zavlažovali, načež jsem se ocitl v cechovně, kde již bylo mnoho noclehářů, a lehli jsme si řadem na slámu. Já byl mezi nimi tělem i zkušenostmi ten nejslabší.“

„Když nastala neděle a já probuzen byl, každý se chápal svých věcí, jež i já měl, vak i kabát, sáhnul jsem do kapsy pro tobolku, kterou jsem si tam uložil večer. Byla pryč! Leknutím jsem se rozehřál, později mne zase zima drtila. Chmatal jsem a plakal – nikde nic. Číšníkovi i služce jsem vše pověděl, kapsy jsme prohlíželi vedleležícím, slámu probírali, ale marné bylo, já bez peněz. Netušil jsem, co mě v tom městě Brně potká, a v Dobrušce starostliví rodiče a jiní známí dozajista vzpomínají: Kde je Alois, Lojzíček? Jak se vynachází?“

No, malér. Brnu ke cti nesloužící. Nicméně do Vídně se Lojzík přece jen dostal a ještě v ní zaznamenal stopy nedávné revoluce. Po třech letech se vrátil domů, ale jenom proto, aby se zanedlouho opět vydal na vandr – tentokrát si to namířil s vakem na zádech do slovinské Lublaně (tenkrát jí Rakušané říkali Laibach). Pracoval tam u mistra, u kterého se naučil zpracovávat materiál, s jakým se dosud v řemesle nesetkal, a cítil se v rodinném prostředí jako doma. Kdyby mu mistr nezemřel, a kdyby se jeho paní nevzdala živnosti rozsáhlé a krásné, známé nejenom v Rakousku, ale i Německu, tak by tam zůstal nadobro. Jenomže teď se musel vydal na další pouť. Zamířil do rakouských provincií v severní Itálii a mimo některá menší města navštívil i Benátky, Veronu a Milán. Cestoval po moři skrze Vlachy a skrze Německo do Čech. A tehdy také poprvé spatřil onu černou hmotu a dvé žhavých očí s jasnou tlamou. Lokomotivu. Byl to vlak z Prahy do Vídně. Po víc než šestiletém vandru se vrátil zdokonalen v řemesle a obohacen zkušenostmi k ovdovělé matce a žil v Dobrušce na Velkém náměstí v sousedství Šubertovy rodiny, z níž pocházel první ředitel Národního divadla v Praze.

„Zařídil jsem si samostatnou živnost a do dílny jsem si opatřil soustruh (u něhož předtím každý umřel na souchotiny). Po svatbě s Františkou Skrovnou jsem zakoupil v Opočenské ulici zděný domek, kde se nám v říjnu roku 1863 narodil syn Eduard. Moje matka, která u nás tehdy bydlela, stala se jeho kmotrou. Hned od počátku jsem synka vedl tělesně i duševně, začež mi lidi říkali, že chci mít z Edáčka advokáta nebo mudrce. Někteří ale říkali, že ho učiní buďto bláznem nebo mrzákem. Cokoli jsem věděl, tak jsem v největší šetrnosti chlapce cvičil: schopnosti, pilnosti, poslušnosti, mluvě, chůzi a tak dále. Nemálo se divili Prušáci za války roku 1866, když jsem jejich dvanáct mužů u sebe stravoval – slýchali, že Eduard, tři roky starý, modlíval se česky, německy a vlašsky. Mnohou otázku po německu pruským brancům odpovídaje slušně se choval, taky moc uherských slov znal.“

Ve válečném roce 1866 byla Dobruška průchozí stanicí obou armád. Beerův domek se stal útulnou. Když u něho ložírovali Rakušané, ostřil jim na brusu bajonety a ve dnech boje o Branku navštívil u České Skalice bojiště. Toho roku byla také Dobruška postižena zhoubným požárem, kterému padlo za oběť jednasedmdesát domů. Beerův však zůstal ušetřen. On sám se s bezpříkladnou obětavostí účastnil ve městě hasicích prací. Zakrátko nato zřídil při své dílně i prodárnu (tedy krám se svými výrobky – na malém městě něco nevídaného). Opatřil ji vlastnoručně malovanou první českou tabulí. „Byl to ale nešťastný rok. 9. března mi zemřela má žena Františka, a hned po ní i můj druhý syn Cyril.“ S ohledem na domácnost a děti se po třech měsících vdovství znovu oženil, ale druhá žena Julie mu nerozuměla, rozvracela rodinné soužití, odcizila otci děti a vyvolávala neustálé spory.

Nesnesitelné domácí prostředí… Nešťastného muže vyháněla z domu. Jezdil po jarmarcích a poutích se zbožím a bral s sebou syna Eduarda, aby ho zaučil, jenže mezi nimi přitom docházelo k prudkým hádkám a při jedné z nich div syna nezabil. „Narodila se mi dcera Hedvika, ale několik dní nato jsem pochoval svou milou a poslušnou dceru Ludmilu.“

Pro stálé sváry se ženou, která vyštvala klepy z domu i nájemníka, pomýšlel Beer na rozvod, zvlášť když pro ženinu nehospodárnost se dostavily i hmotné potíže. Dosud vzorně vedená dílna začala hynout, když se na trhu objevovaly fabrikáty, které vytlačily ruční výrobu, a Beerovi byla vzata radost z práce, místo výroby z vzácných dřev, jantaru, rohu a mořské pěny byl donucen soustružit sloupky k postelím, kuželky a koule, římsy ke skříním. Proto raději vzal papírovou krabici, naplnil ji kuřáckými proprietami, brejlemi, domácími potřebami a galanterií a „podomoval“ – tedy nabízel své zboží ke koupi s výdělkem, který sotva kryl náklady cesty. Rodina, ta musela žít ze skrovných úspor.

„Jednou jsem si vyšel za humny a uzřel jakoby poprvé krásné okolí Dobrušky. Tu padla na mne taková tíha ze zmařeného života, že bych byl hořce zaplakal. Netušeně – a nevím jak – začal jsem na škatuli, co mi přišla pod ruku, kreslit náš Velký dvůr. Stavení a zemědělské stroje, seřazené pěkně do řady jako vojáci. Panímámu s pantátou, jak vedou mezi sebou kloučka. A koně! Zapřažené do postroje vozu anebo jenom tak – svobodné, s dlouhými bělavými krky a stříbrošedou hřívou.“ Koníčky Alois miloval. Rozuměl si s nimi víc než s lidmi. „To kreslení – to mě vytrhlo ze zoufalství a chudoby. Prsa se mi znenadání uvolnila, vše se vyjasnilo, začal jsem zhluboka dýchat, a najednou“ – najednou před ním byla kresba. Věrná. Realistická. Odpovídající životu. Byl to opravdu Velký dvůr v Dobrušce. A každý ho poznal. Pak už se od kreslení nikdy neodtrhl. Nahrazovalo mu mnohé. Byla to pro něj potrava i nápoj. Byla to náplast na paní Mizérii, která ho zatím všude po tom světě provázela. A co všechno maloval?

Tetky sedící na zápraží… chlapeckou školu v Dobrušce… kostelíček i s farou… Velké náměstí s hostincem U Koruny… Na rohu stojícího starého vysloužilce, s úsměvem mávajícího na příchozího. A tři strejce – Štočka, Bendla a Matesa, vykračující si návsí. A vojáčka s puškou a bodle v ruce, kanón na hradbách, odkud se střílelo poledne.

Alois Beer naplnil nejenom svými kresbami, ale i psanými záznamy téměř sedmdesát sešitů. Obsahují na tři a půl tisíce stran záznamů a kreseb. Beer na nich dokumentárním způsobem zachytil dobu druhé poloviny 19. století, hlavně ve svém rodném městě. Jeho sešity měly svým způsobem štěstí. Podařilo se jim přežít až do doby, která pro ně měla pochopení. Byly vytaženy na světlo z bedny, uložené na půdě domu, který tehdy vlastnil věci znalý hodinář Roubal. Dostaly se do rukou místním znalcům, především učiteli Karlu Michlovi. Znamenaly pro něho počátek příležitosti, která se jako červená nit táhla celým jeho dalším dlouhým životem. Definitivní podobu dal Beer svým sešitům až ke konci svých dnů. Předtím na to neměl čas, pořád musel psát a malovat… Jeho paměti jsou dokumentem člověka při vší prostoduchosti inteligentního, poučeného bohatými zkušenostmi, vyznavače ctností a krásy, karatele prostřednosti a špatnosti, propagátora pokroku a především poctivce až do vlastního sebeobětování.

Všecko, co si Beerova obdivuhodná paměť při konečné verzi memoárových a cestopisných záznamů vybavovala a oživovala, mělo pro něj hluboký smysl. Nic, z čeho se skládá lidský život, nepokládal za tak nicotné, aby si nezasloužilo pozornosti a nestálo za záznam.

Tím jeho dílo nabývalo na vroucnosti, čistotě a líbeznosti, nehledanosti, srdečnosti a dojímavosti. „Tak v úzkostech, téměř v bídě sladím si v pokročilým stáří svůj pestrý život, jak skoro každý můj sepsaný sešit nasvědčuje. Duchamorná kresba mi jen málo zisku skýtá. Nedostatek peněz mne smělejšího nečiní, abych podnikl cestu, kudy kráčí svobodné umění. Již roku 1859 zaznamenal jsem: Hloupému jest vše hloupé. Závistí a hloupí se všemu posmívají. Svět nevděkem splácí.“

Josef Beer navštívil ještě jednou Vídeň – bylo to o světové výstavě roku 1873 – a po návratu dal v Dobrušce vybubnovat, že prodá pole, aby měl na splacení dluhů a na výplatu ženy, s níž se rozhodl natrvalo rozejít. Nikdo však neměl o nabídku zájem. Přesto se pustil do přestavby domku a prostavěl na čtyři sta zlatých. K tomu se ještě dostal se sousedem do sporu o studnu a byl v Hradci odsouzen ke značné náhradě soudních útrat.
Zkrátka pechfógl. Aloisovo chování se znelíbilo bratru Františkovi – jako purkmistr tím trpěl i společensky, a tak mezi nimi došlo k trvalému rozchodu.

Strastiplný život vehnal Beerovu matku až k pokus o sebevraždu. Příčinu toho všeho viděl Beer v chování své ženy a proto ji vyhnal z domu. Pak mu milovaná matka zemřela, a Alois, zoufalý nad její ztrátou, utekl z města nezúčastnil se ani jejího pohřbu. Rok na to zemřela jeho manželka. Péči o domácnost musel převzít sám a starost o řemeslo odevzdal synovi. Uchýlil se do komůrky mezi mouchy a pavouky a oddal se s vášní malování.
Prodával obrázky a dostal se pro to do sporu se synem, který v jeho počínání viděl dětinské poblouznění nedůstojné starce (tomu „starci“ bylo teprve šedesát let). Často prchal z domova a nakonec se stalo jeho soužití se synem tak nesnesitelné, že si dal opravit cestovní kufr a chystal se navždy opustit Dobrušku. Na jeho zdraví však už tehdy hlodaly zákeřné souchotě.

„Když v roce 1892 uspořádala Dobruška hospodářskou a průmyslovou výstavu,“ píše Beerův životopisec Karel Michl, „spatřilo město poprvé na rynku mlunní světlo (tedy uvidělo, jak dokáže elektřina svítit), a ve výstavní síni shlédlo i soubor Beerových kreseb, které způsobily všeobecný obdiv. Povšiml si jich i dvorní nastinitel (jako fotograf) pan Eckert z Prahy, a když se dověděl o trpném údělu jejich autora, poukázal mu jako dar 20 zlatých. Teprve po tomto uznání počali se dobrušští měšťané na toho posmívaného a odsuzovaného Beera dívat s respektem.“

U Aloise se však už stále neodbytněji hlásily příznaky pokročilé tuberkulózy. Trpěl nespavostí, dech se mu krátil, jedinou útěchou v neštěstí mu zůstalo malování a psaní. V domě se usadila bída. Ani pracovitý a dovedný syn Eduard už nebyl s to zabránit prodeji vlastní střechy nad hlavou.

Souchotiny postihly dceru Hedviku, a nakonec zahubily i Eduarda. Měsíc po svém synovi– 9. října 1897 – jej následoval na místní hřbitov otec Alois Beer, někdejší zhotovitel všech druhů soustružných, řezbář, brejlař, též pozlatitel, kronikář a malíř. Zemřel ve věku šedesáti čtyř let.

„Je to zázrak,“ napsal spisovatel Vladislav Vančura. „U nás, kde by se měla každá stopa tradice hrabat prstíčkem, budou (jak se zdá) překvapeni nejvíce umělečtí historikové, neboť Alois Beer – to je zjevení.“

A od básníka Františka Halase jsou zase tato slova: „Jeho zápisky? To je, panečku, čtivo. Však také Alois Beer je z velikého rodu prosťáčků, kteří jsou slávou a kvasem světa.“