23. prosince  2012 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

913. schůzka: Černá labuť

Johannes van Keulen: Vlaminghovy lodě a černé labutě u ústí Swan River (1796) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Johannes van Keulen: Vlaminghovy lodě a černé labutě u ústí Swan River (1796)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

"Jediné přání, které na světě mám, je vidět Čechy ještě před časem, než mne poslední maršrúta zastihne. Pro všechno jiné jsem již ztracen a otupen. Je to má jediná touha. Nesmím však stavět větrné zámky ve vzduchu a jenom doufat, že se to dobře skončí. All is well, what ends well."

Vše je dobré, co dobře skončí… těmito slovy končí poslední dopis Josefa Poláka. Prvního českého osadníka v Západní Austrálii.
Západní Austrálie. Největší část nejmenšího kontinentu, která – kdyby tvořila samostatný stát – umístila by se svými dvěma a půl milionem kilometrů čtverečních na 8. místě na světě. Kdoví, co vylákalo nejstaršíího z potomků krejčího (a později i školníka) z Nových Benátek nad Jizerou na cestu – a to doslova a do písmene – na druhý konec světa… 

Benátky nad Jizerou na pohledu z roku 1899 - Foto:  Fotohistorie

Benátky nad Jizerou na pohledu z roku 1899Foto:  Fotohistorie

Možná to byla chudoba rodičů – na výdělek z tatínkovy krejčoviny čekalo pět dětí. Rodinná nouze odvedla Pepíka ze studií na mladoboleslavském gymnásiu domů. Čekalo ho tam učení. U panského zahradníka. Kdo by však chtěl být zahradníkem a stříhat trávu, řezat růže, pěstovat fialky a mrkev v zámecké zahradě… když na druhé straně zeměkoule jsou stromy jako věže katedrál, opice v pralesích, a hlavně černé labutě na řekách… Černé labutě. Obrázek s nimi Josef obdivoval. Byl nalepen v zahradním altánu, kde hrávala za letních podvečerů zámecká hudba. Tenkrát nìkdy se Josef Polák rozhodl, že odejde. 

Nikoli ještě na druhý konec světa, zatím jenom – jak bývávalo zvykem – na vandr: do Haliče, do Uher, do alpských rakouských zemí. Přitom si pilně doplňuje vzdělání – ve Lvově navštěvuje večerní zeměměřičské kursy a taky studuje angličtinu. V tom vandrovním cestování pokračuje vzápětí ve Francii, a přistál i v Londýně, kde se spřátelil se dvěma Čechy, rovněž Josefy, Víkem a Ulrichem. Vík byl rolnický synek z Brda u Nové Paky, vyučený obchodník, který hledal štěstí v Americe a dvakrát i v Austrálii. Ulrich se vyučil zahradníkem a chtěl s Polákem i s Víkem odjet do Austrálie. Namísto toho se však nakonec vydal na západní polokouli a zemřel nejspíš v jižní Americe. Po jeho smrti kamarád Vík přijal jeho jméno a psal se Vík–Ulrich. V září roku 1877 odplouvá Polák s Víkem–Ulrichem plachetní lodí z Anglie do Austrálie. 

"Slyšel jsem, že bílí obyvatelé Austrálie jsou potomci trestanců, jichž bylo do těchto končin dovezeno na deset tisíc. Poté, co se od svého mateřského britského impéria odtrhly Spojené státy americké, vyprazdňoval se obsah anglických vězení právě na australských březích. Trest jim tu nebyl ulehčen za dobré chování, nýbrž za mimořádný pracovní výkon. Slabší klesali pod tíhou poražených stromů, a nikoli dobré vlastnosti a polepšení, nýbrž tělesná síla byla tím nejlepším doporučením." 

Guvernérský palác v Perthu - Foto: Greg O'Beirne, licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Guvernérský palác v PerthuFoto: Greg O'Beirne, licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

Ani Josefa Poláka nevítal Nový svět s otevřenou náručí. (Nový svět – tak se tehdy říkalo nejenom Americe, ale i Austrálii.) Čekalo ho tam těžké nádeničení na farmách, nikoli však slovanských, které měl v plánu vybudovat Vík–Ulrich. (Nebyl dostatek přistěhovalcù). Polák se však dočkal přece jen špetky štěstí. Stal se vrchním zahradníkem v guvernérově sídle v Perthu. (Perth je metropole Západní Austrálie.) Bylo to slušné živobytí. Josef sbíral australské rostliny pro perthské a londýnské muzeum a měl v úmyslu stát se vývozcem semen a rostlin pro květinářské trhy v Erfurtu, Vídni a v Paříži. I do Prahy expedoval zásilku semen různých palem pro tamní zahradníky.  

Po čtyřletém pobytu v Austrálii byl povolán jako botanik do výzkumné výpravy, která měla prozkoumat a změřit území kolem řeky Gascoyne. "Neočekávejte ode mne, že Vám budu vypravovati o zajímavých dobrodružstvím, neboť cestování v Austrálii je zcela jednotvárné," psal Josef Polák v dopise domů do Čech. "Je nás celkem sedmnáct Evropanů a tři domorodci z jihu. Na samém začátku se roznemohl kuchař, musel být poslán zpátky, a já se uvolil zastávat jak úřad měřičský, tak kuchařský. To bylo za veliké veselosti přijato. Rozumí se, že zásoby potravy jsme vzali s sebou, uvnitř země není nic k dostání, leda bychom přišli na nějakou ovčí farmu. Že zde nejsou žádné cesty, snadno uhodnete – jediným vodítkem jsou (jako na moři) kompas a slunce. Krajina je většinou nepřehledná rovina, porostlá nízkým křovím… jen tu a tam v dáli osamělý vrch, jako náš Bezděz. Stromy se vyskytují jenom podél řeky a na ostrovech v řece samé. Mezi nimi je nejvíc eukalyptů. Bělají se jako naěe bříza a jsou podobné co do vzrůstu smutečním vrbám." 

Ferdinand Müller, ředitel botanické zahrady v Melbourne - Foto:  Australian National Herbarium

Ferdinand Müller, ředitel botanické zahrady v MelbourneFoto:  Australian National Herbarium

Výprava putovala 300 mil do vnitrozemí. Polák jednak měřil, jednak sbíral rostliny, ty pak v Melbourne zpracovával ředitel tamní botanické zahrady Ferdinand Müller. V tom, co mu Polák posílal, objevil mnoho nových rostlinných druhů. Některé pojmenoval po něm – například Podospermus pollackii… a také Ptilothus polackii. Müller psal několikrát Polákovým rodičům do Nových Benátek, a poslal jim taky sto zlatých na přilepšenou, zatímco Polák se ve svých listech domů projevoval jako pozorný cestovatel. Jeho korespondenci začaly otiskovat Národní listy

"Domorodci zdejšího obojího pohlaví neznají žádný oděv. Několik pokusů přimět je k odění se nám nepodařilo. Nejprve se s velkou ochotou obléknou, brzy však ten nepohodlný šat zahazují. My však s nimi vycházíme velmi dobře, ačkoli nám bylo na cestu prorokováno, že nás snědí."
Když se cestovatelé vrátili zpátky do Perthu, nenastoupil Polák na svoje místo vrchního guvernérova zahradníka, jak se dalo očekávat. Byl totiž povahy poněkud nestálé. Toužil po změně. Stal se úředníkem v perlařské společnosti. (Tedy spíše perleťářské.) "Naši potápěči," psal Polák domů, "jsou kromě hrstky Číňanů většinou Australané, kteří se spouštějí do hlubin moře dvanáctkrát i vícekrát denně. Vynořují se se sítí plnou škeblí. Perly samy nejsou v tomto odvětví obchodu tak důležité jako perleť. Právě perletí se svítí misky škeblí modrobíle a růžově s opálovým leskem. Vyvážíme je do Evropy na výrobu knoflíků a různých ozdobných předětů." 

Perlařství… tedy, jak jsme si už řekli perleťářství, byla na australské poměry (i pro našince) zdá se výhodná profese. Jenomže Josef Polák, náš nestálý krajan, tuhle branži brzy opouští. Namířil si to na místo příručího v soudních službách. (To si tedy pomohl…) I tohle zaměstnání záhy opouští, aby si našel něco pořádného – stal se dozorcem při stavbě dráhy (ani to nebylo žádné terno). Zprvu to opravdu tak nevypadalo, leč postupně se domohl pěkného postavení – a neméně dobrých příjmů. Získal totiž místo stálého inspektora stavby australské Velké jižní dráhy.
"Byl bych Ti velmi povděčen, milý bratře, kdyby ses dozvědìl pokud možno co nejdřív cenu drezíny nejnovější konstrukce. Já si chci jednu koupit pro sebe (nebude–li příliš drahá). Potřeboval bych něco velmi lehkého, tak abych mohl jet sám. My tu v Austrálii nemáme žádné hlídače ani strážníky železničních tratí a vlaky tu jezdí velmi nepravidelně.“ 

Útok jízdní policie na australské domorodce (Slaughterhouse Creek, 1852) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Útok jízdní policie na australské domorodce (Slaughterhouse Creek, 1852)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Kterážto informace naznačuje, jako kdyby by si Polák začal žít docela blahobytně. Možná, že od této chvíle by už na jeho životě nebylo dočista nic zajímavého, kdyby do něj nezasáhla zlatá horečka. V té době totiž bylo v západní Austrálii objeveno zlato. Polák vyrazil z města právě v době, kdy se rozkřikla tisícihlavá pověst o novém vydatném nalezišti. Nadarmo se snažili nejvlivnější podnikatelé, aby zastavili proudy lidí, které prchaly od své denní práce za zlatým přeludem. Nadarmo žádali guvernéra, aby vyhlásil nad zemí stav obležení a aby zakázal kopání zlata. V koloně koňských potahů a těžkopádných kár, tažených voly, mezi nimi tu a tam vozík, ve kterém byli zapřaženi psi, a taky člověk s trakařem, na němž vezl svých pár švestek, tak v tom průvodu byl i "Joseph Pollack," který všechny svoje úspory vložil jako podílník do několika dolů na zlato a propadl zlaté horečce. A právě tehdy někdy se to stalo. Josef Polák, který ve svých dopisech popisoval domorodce z Austrálie jako milé, trochu podivínské a zcela neškodné děti, byl v zemi své vytoužené černé labutě jejími černými dětmi zajat. 

Australští domorodci (Bathurst Island, Severní teritorium) - Foto:  Lidé a země

Australští domorodci (Bathurst Island, Severní teritorium)Foto:  Lidé a země

"Probudili jsme se a byli jsme obklíčeni kruhem černých bojovníků, vysokých jako ebenové sloupy. Drželi oštěpy a jejich úzké podlouhlé štíty byly pomalovány čarami, nakreslenými žlutou hlinkou. Byli jsme sice ozbrojeni, ale nebyli jsme schopni své pušky zvednout k výstřelu. Bylo by to také zbytečné. Snesl by se na nás déšť šípů s ozubenými hroty. Zdálo se, že jsme ztraceni, neboť tento kmen asi dosud neodvykl tradičnímu lidojedství." 

Náčelník jim nastínil jejich budoucnost. Budou mu sloužit. Tak jako on musel sloužit bílému pánovi, který ho zajal a on musil nosit těžké pytle a hlídat ovce. Pak ale pánovi uřízl uši a snědl je jako fíky. A uprchl. Což uměl dobře, neboť prý skáče jako klokan. A vysvětlil Polákovi a jeho bílým kolegům, v čem bude spočívat jejich služba. Bílí mají zbraně, které houkají jako hrom, zatímco oni mají šípy. Sice s jedovatými hroty, ale jsou to jenom šípy. Naštěstí měli bílí víc štěstí než rozumu, podařilo se jim v nestřežené chvíli uprchnout. Vypadali jako uprchlí vězni ze zdejších trestaneckých táborů… otrhaní a s výrazem pronásledovaných, ale nikdo je kupodivu nestíhal, i když divoši museli vědět, kudy prchali, vždyť podle malého kamínku, kterým bylo na cestě pohnuto před několika hodinami, bezpečně rozpoznali stopu. Kdoví, co to vlastně bylo. Krutý žert jako taková malá pomsta domorodců nevítaným osadníkům? Nebo mínil náčelník svoje hrozby vážně? To už se nikdy nedozvíme. 

Aboriginalové - tanečníci dokonale napodobují chování ptáků - Foto:  Lidé a země

Aboriginalové - tanečníci dokonale napodobují chování ptákůFoto:  Lidé a země

"Snahou australských divochů je pojímati za ženy dívky jiných kmenů. Mladý muž si oblíbí děvče jiného kmene. Pokojnou cestou je ovšem nezíská, musí jít na čekanou. Když jde jeho vyvolená trhat kořínky či ovoce, vyrazí z úkrytu a udeří ji válečnou holí nila–nila, čímž se ta dívka dozví, že je jeho vyvolenou a že ji dotyčný má nejradši, ale že by se kvůli tomu stačila zaradovat, to ne, protože zpravidla omdlí. Ženich si ji odtáhne domů, tam ji ženy vzkřísí a ona je přijata do kmene. Když druhý kmen zpozoruje únos, vyhlásí válku. Vyjednavači stanoví den a místo boje, načež začnou válečné přípravy. Bojovníci se namažou hroznýším sádlem, přes to se natírají dřevěným uhlím, takže se zdaleka černě lesknou. Ozbrojí se kopími, bumerangy a nila–nilami a táhnou do boje. Během samotného boje se obyčejně nikomu nic nestane, stejně je brzy uzavřen mír, všichni jdou do tábora, kde už čeká nevěsta a tam se hoduje několik dní, všichni zpívají a tancují válečný tanec koro–bery." 

Takže Polák by nejenom botanik a zeměměřič a inspektor od železnice, ale taky etnograf. Tím vším byl, a asi tím byl rád, nicméně ze všeho nejvíc chtěl být – jak už to tu bylo naznačeno – zlatokopem. Což v Austrálii, nota nebe v Západní Austrálii, kde právě vypukla zlatá horeèka, nebylo nic složitého. 

"Naše nejhlavnější naděje je zlato. Nacházejí se stále nové a nové doly. Pět až šest tisíc zlatokopù se denně potlouká ve vnitrozemí a většina z nich najde hodně zlata, na povrchu, v kusech několikaliberních i jako drobný zlatý písek. Zlato patří tomu, kdo to najde. Jak se vyskytla zpráva o novém bohatém nálezu, tak horníci s prací praštili a šli na nové pole pracovat na svůj účet. Jsme tu dosti zaplaveni všelijakými dobrodruhy ze sousedních kolonií. Všechno se honí za zlatem, vývoz každým měsícem stoupá. Posledně bylo vyvezeno za měsíc 70 000 uncí zlata. Ale příliš velký blahobyt nám z toho všeho nepovstal. Mnoho věcí se zde velmi zdražilo. Má se stavět dráha, ještě dál do vnitrozemí, poněvadž skoro každodenně přicházejí zprávy o nových nálezech zlata. Kdyby sem přišlo zítra 20 000 horníků, našli by zaměstnání okamžitě. Škoda, že je to tak daleko a lidi od nás nemohou přijet, ti by si tu zaopatřili peněz…" 

Portrét Alexandera Forresta z roku 1875 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Portrét Alexandera Forresta z roku 1875Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Polák si taky něco zaopatřil. Aspoň zprvu to tak vypadalo. "Jeden důl, jehož akcie jsem si koupil, začal vyplácet dividendy. To mi značně pomůže. Proto jsem tak dlouho nepsal domů, moji milí, poněvadž bych rád matce něco poslal, což budu nyní moci učinit." Leč neučinil. Australanovi z českých Benátek nad Jizerou se ani ta nejmenší naděje na zbohatnutí nakonec vyplnit neměla. 

Když Polák investoval svoje peníze do několika dolů, na všechno jenom doplatil. Neměl štěstí. Na lidi neměl štěstí. Hlavně na jistého Alexandra Ferresta, jenž se z cestovatele, se kterým svého času putoval po řece Gascoyne, stal ředitelem dolů. Polák kvůli němu přišel skoro o všechny svoje finance. Doly byly zadluženy, takže byly zabaveny a soudně prodány v dražbě. A tak se ožebračený Polák vrátil zase zpátky na stavbu trati. Tentokrát to bylo na železnici, která měla vést z Northamu nedaleko Perthu do vnitrozemí, ke zlatým dolùm. Ale nikdy, ani v době zlaté horeèky, nepřestal sbírat rostliny pro svůj herbář, a také národopisné předměty. 

Nenapsal žádnou knihu… ani deník. Jenom několik článků pro české noviny po něm zbylo, a pár dopisů domů. Nashromáždil ovšem velkou sbírku, především etnografických předmětů. Tu poslal do Nových Benátek. Byla tam vystavena a nabídnuta městu ke koupi. Polák si představoval odměnu sto zlatých. Tolik činilo poštovné z Austrálie do Čech. Leč opatrní otcové novobenátečtí to "moudře" zamítli. "Prosím vás, co s takovými krámy?"
Štěstí – u protinožců stejně vrtkavé jako v Evropě – opustilo Poláka definitivně. Zdraví mu podlomila chřipka, kterou si dovezl ze zeměměřičské výpravy. Jedna vlna nemoci stíhala druhou. "Jediná naděje na uzdravení je jenom u nás. Ke všemu zlému mám velmi nebezpečný neduh, aneurisma, rozšíření tepny na krku. Vídeňská klinika by to hravě spravila, ale zde je to ortel nenadálé smrti, co visí neustále nade mnou." 

Výrobky australských domorodců zhotovené z trávy - Foto:  Fir0002, GNU General Public License, verze 1.2

Výrobky australských domorodců zhotovené z trávyFoto:  Fir0002, GNU General Public License, verze 1.2

Světýlko v té černočerné smůle, černější než nejčernější labuť, to byli přátelé. Když člověka opustí štěstí a zůstanou kamarádi, tak ho to štěstí zase tak úplně neopustilo. Polákovi přátelé (organizoval to především jeho kamarád Vík–Ulrich) vybrali mezi sebou značný obnos a koupili mu lístek na parník, který měl odplout do Evropy. Než však loď přistála u australských břehů, byl Polák v Perthu na večírku na rozloučenou se svými přáteli raněn mrtvicí a zemřel dva dny po převozu do nemocnice, 24. října 1899. V té době umírala v Čechách i jeho matka. Josef Polák byl pochován v Perthu na anglikánském hřbitově. Josef Vík–Ulrich mu tam postavil pomník. 

"Konzulát v Perthu, Západní Austrálie, dne 6. prosince 1900. Odpovídajíce na Vás dopis sdělujeme, že hotovost a pozůstalost po zemřelém Josefu Polákovi, majiteli zlatých dolů a inspektoru drah, činí dvě, slovy dvě libry šterlingů, jakož i tyto předměty: Jedny stříbrné hodinky, jeden mosazný řetízek se zlatou sponou, jeden pár knoflíků do manžet, dva knoflíky a jedny brýle, jež představují celou pozůstalost."
Podepsán konzul. Podpis nečitelný. 

"Jediné přání, které na světě mám, je vidět Čechy ještě před časem, než mě poslední maršrúta zastihne. Je to má jediná touha." 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: obnovená premiéra na Dvojce v pondělí–pátek 20:00; reprízy nejlepších dílů v neděli 08:04  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 28. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1218. schůzka: Republika rok 1

    Začátkem října 1918 už na tom byla monarchie tak zle, že požádala o mírová jednání – ovšem na základě starých lednových čtrnácti bodů presidenta Wilsona. Aby svým krokům dodal váhy, vydal císař o deset dnů později (18....

     
  • 21. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1217. schůzka: Poslední etapa na cestě ke svobodě

    Ještě v polovině roku 1918, čtyři měsíce před rozhodnutím, bylo Německo před výhrou. Okupovalo ohromný kus severní Francie a k tomu mnohonásobně větší území na východě Evropy, ukořistěné podepsáním brestlitevského ...

     
  • 14. října  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1216. schůzka: První bitva legií československých

    Československé legie si prošly v Rusku nejprve těžkým křtem bitvy u Zborova, aby posléze poté, co si vydobyly jméno, uvízly v zemi rozpolcené občanskou válkou, zmítající se v chaosu bolševické revoluce. Jejich cesta...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas