918. schůzka: Můj čas přijde

Na svět přišel dva roky po sestřičce Veronice, po něm se narodila ještě další sestra, Tereza. Tehdy se tu živel český mísil s německým, mateřštinou Mendelových byla němčina, nicméně Johann měl asi z jedné čtvrtiny český původ. (Logika nám napovídá, že se o to zasloužil jeden z jeho dědečků. Anebo babiček). Tatík Mendel, veterán napoleonských válek, byl rolník, poddaný na oderském panství. Na vlastní kůži ještě zažil robotu, tři dny v týdnu musel pracovat pro vrchnost. Vedle tvrdé práce na poli si našel čas na včelaření. Postavil si malé hospodářské stavení, kolem kterého vybudoval ovocný sad. Synka brával často s sebou. Johann se učil, jak ošetřovat stromy. Časem se vyznal i v odborných sadařských pracích.

K zahradničení a k rostlinám vůbec měl blízko i díky matčině straně – paní Rosina Mendelová, rozená Schwirtlichová, byla dcerou hynčického zahradníka. Kromě chudoby dostal do vínku pracovitost a lásku k přírodě, a ještě měl štěstí na učitele Tomáše Makittu, který ho v hynčické jednotřídce vedl k zájmu o pěstování okrasných rostlin, štěpování ovocných dřevin a chovu včelstev. A další příznivá okolnost: do sousedního Dolního Vražného obce byl přeložen farář Jan Schreiber. (Údajně pro „luteránské názory.“) Schreiber založil v Hynčicích ovocnářskou školu. Nemohl si nevšimnout bystrosti toho chlapce od Mendelů. Johann měl evidentně nadání, ale že by šel studovat, na to nebylo ani pomyšlení, rodina neměla peníze. Farářovo přesvědčování trvalo dlouho, ale nakonec se podařilo, že Johann odešel na školu do Lipníku nad Bečvou a odtud na gymnásium do Opavy. Jenže opakovala se stejná historie – byl nejlepším, ale zároveň nejchudším žákem ve třídě.

Na živobytí si vydělával, jak to jenom šlo. Odnesl to svým zdravím. Nadto se jeho otec při robotě v lese vážně zranil. Nemohl už dál pracovat a podporovat syna na studiích. Johann – jako jediný syn – měl převzít rodinný statek – jenže se odvážně rozhodl, že bude pokračovat ve studiích. (Statek pak přebral jeho švagr Alois Sturm, manžel sestry Veroniky.) Kde ale vzít peníze na studia? Johann absolvoval v Opavě kurs pro soukromé učitele. Přivydělával si doučováním. Kvůli těžkému tělesnému a duševnímu vypětí se mu však opět vrátila nemoc. Studium musel přerušit – přesto postoupil do další třídy – a v srpnu roku 1840 skončil gymnásium s nejlepším prospěchem.

Kam vedly jeho další cesty? Se školou neskončil. Namířil si to do Olomouce. Nikoli kvůli obživě. Rozhodl se tam studovat filosofii, jenže ho zase sklátily materiální poměry, a později i nemoc… to všechno mu nedovolilo, aby dokončil aspoň první ročník. Studium filosofie nakonec trvalo dva roky – podaří se mu je absolvovat, ale jen díky sestře, tehdy třináctileté, která se zřekla části svého věna a peníze mu věnovala na studia.
Faráři Schreiberovi se podařilo přesvědčit augustiniánského opata Cyrila Nappa, aby toho nadějného mladíka přijal do brněnského kláštera. Ten byl tehdy centrem spirituality, vědy, umění a pedagogiky, známý i daleko za hranicemi, a zároveň i zárukou, že se Johannovi dostane vzdělání, které by mu jinak bylo zcela nedostupné. Bylo to zřejmě to nejlepší východisko, které se před ním objevilo…

Ve svém životopise Johann přiznává, že k tomu, aby oblékl mnišskou kutnu, ho dohnalo zoufalství z chudoby, a také nemožnost získat nějakým jiným způsobem vzdělání. „Neměl jsem jinou volbu, vstupem do kláštera jsem se zbavil starostí o to, co budu jíst.“ Neustálé hladovění a přepracování vykonalo své. K jeho rozhodnutí přispěla i nemoc. Celý rok strávil u rodičů, aby načerpal nových sil, a na podzim roku 1843 (to bylo Mendelovi jedenadvacet let) přijímá řeholní jméno Gregor a vstupuje do augustiniánského řádu. Absolvoval studia bohosloví, zvládl latinu, řečtinu, řečtinu, chaldejštinu, syrštinu a arabštinu, a ještě mu zbylo dost času na přednášky a knihy profesora Františka Diebla na brněnském filosofickém ústavu. Týkaly se zemědělství, ovocnářství, vinařství, šlechtění rostlin. Poté (za velkorysé podpory opata Nappa) absolvuje dvě léta studií přírodních věd na universitě ve Vídni. Má před sebou perspektivu duchovního, a také nastupuje v nemocnici u svaté Anny v Brně na Pekařské ulici, ale kvůli své přílišné přecitlivělosti ve styku s nemocnými se opět zhoršil jeho zdravotní stav a této povinnosti byl zproštěn.

Řeholník Gregor dal raději přednost místu prostého suplenta na gymnásiu ve Znojmě. Tak začala jeho kariéra učitele řečtiny, latiny, němčiny a matematiky. K diplomu gymnasijního učitele však potřeboval universitní zkoušku, a tu se rozhodl složit ve Vídni. Zvolil si biologii a fyziku. Písemnou část zdárně překonal, zato v ústní části dokonale pohořel. (Mendela asi víc zajímala fyzika, a zřejmě nestačil zvládnout široký rozsah přírodních věd.) Posudek examinátora byl zdrcující: „Má nedostatek filosofického myšlení a jasnosti v poznání.“ Opravdu nezáviděníhodná situace­. Domů na Moravu se vracel jako jedenatřicetiletý ztroskotanec, který nenacházel odvahu vrátit se mezi kolegy z gymnásia. Opat Napp ale důvěru v jeho schopnosti pro studium přírodních věd neztratil. I když ve Vídni neuspěl, mohl Mendel dva měsíce suplovat přednášky z přírodních věd na brněnském Technickém učilišti. Zaskočil za onemocnělého profesora Jana Helceleta. Jako učitel měl úspěch.

Opat Napp ho znovu poslal na vídeňskou universitu, tentokrát jako mimořádného posluchače. Po čtyři semestry tam navštěvoval přednášky ze zoologie, botaniky, chemie, mikroskopické botaniky, paleontologie, matematiky a fyziky. Při studiu se mimo jiné seznámil s kombinatorikou, kterou později využil pro plánování a vyhodnocení svých pokusů s křížením rostlin.

Po svém návratu do Brna pokračoval tento člen řádu svatého Augustina v úspěšné výuce přírodopisu a v dalším studiu. Měl štěstí v tom, že jeho představený opat Napp se k němu choval víc než velkoryse a jeho vědecké práci nebránil. Naopak podporoval ho ve studiu i ve výzkumech, které prováděl v klášterní zahradě. Vzdálen od každodenního shonu se mohl plně soustředit na svojí tvůrčí práci. A pak se přihlásil podruhé ke zkouškám na universitu. V tomto roce byl mimořádně pracovně přetížen – kromě učení a příprav na zkoušku začínal nejtěžší etapu svých pokusů na klášterní zahrádce s křížením hrachů. Na zdraví se věru nemohl spolehnout – nával práce a vědomí zodpovědnosti, a možná i tréma, zkrátka to vše ho zmohlo, a on opět těžce onemocněl. Postavil se však na nohy a pak jel do Vídně skládat zkoušky. Při jedné z nich se však dostal do sporu s profesorem botaniky Fenzlem (což se většinou nedoporučuje – totiž vést spory se zkoušejícím profesorem).

Zase neuspěl. Podstatou jejich neshody byl nejspíš rozdíl v názoru na oplozování u vyšších rostlin. Musel to být těžký myšlenkový střet… Mendel se nervově zhroutil a od zkoušky odstoupil. Do Brna se vrátil nemocný, a zřejmě byl jeho stav dost vážný, protože za ním přijel Mendelův otec se svým bratrem. Neúspěch u zkoušky ho však od dalšího studia a od výzkumné práce neodradil. Teď se soustředil hlavně na svoje pokusy. I po neúspěšné zkoušce ve Vídni pokračoval ve výuce na reálce v Brně. Zkoušku už se potom nepokoušel opakovat a zůstal zastupujícím učitelem až do roku 1868.

Dnes se brněnský klášter na Starém Brně nalézá v poněkud jiném prostředí, než v jakém ho bylo lze spatřit před víc než jedním a půl stoletím. (Dodejme: v horším.) Tehdy byl utopený v barevné vůni zahrad a ovocného sadu na svazích Žlutého kopce. Pro mladého mnicha Gregora však Staré Brno znamenalo něco víc než malebná scenérie. Byla tu rozsáhlá knihovna, botanické a mineralogické sbírky. Teprve v tomto prostředí a pod vlivem učených řádových bratří se začal skutečně formovat jeho zájem o přírodní vědy. Mendlova klášterní cela se stala místem, kam přicházeli jeho žáci, kteří se zajímali o přírodní vědy hlouběji. Sestavovali herbáře a ctihodný mnich s nimi prochodil každý kout ve svém okolí. Přicházeli sem však také ostatní brněnští přírodovědci a diskutovali s Mendelem o tehdejších problémech vzniku a vývoje nových forem rostlin. Těžko říct, kdy se v jeho hlavě zrodila myšlenka, že jednotlivé vlastnosti organismů se dědí podle pravidla – buď všechno, anebo nic. Všechno – nebo nic… Což se týká výskytu jednotlivých dědičných znaků a jejich přenášení z generace na generaci. Asi tři roky po návratu z Vídně začal s pokusy. K dispozici měl zahradu… spíš zahrádku… sedm metrů širokou a třicet pět metrů dlouhou… jednou svou stranu přiléhající k zadní zdi hlavní starobrněnské klášterní budovy. K pokusům si vybral hrách.

Obyčejný hrášek, hrách setý. Mendel si opatřil 34 druhy této rostliny. Čemu vlastně vděčil hrášek, že vstoupil do dějin? Náhoda to přímo nebyla, ale nějaké to štěstí musel Mendel mít, když zvolil hrách. Na samém začátku ale jenom těžko znal všechny doslova ideální vlastnosti této rostliny. Stanovil si sedm charakteristických znaků, a všechny je při svých pokusech sledoval. Kupříkladu tvar a barvu semen… postavení květů… a třeba i délku stonku. Mendel se při svých pokusech s křížením hrachu soustředil na hodnocení jednotlivých jednoduchých a dobře rozeznatelných párově se vyskytujících jevů.

Například plod: kulatý – hranatý; zelený – žlutý. Semena získaná v první úrodě znovu vysel (to byla druhá generace). Ze tří set padesáti pěti oplozených květů získal 12 980 semen kříženců. U všech popsal vybrané znaky a podrobil je statistickému hodnocení. Výsledky statistické analýzy křížení Mendelovi umožnily odvodit zákonitosti řídící štěpení, kombinování a vzájemné ovlivňování dědičných znaků. Zjistil, že v první generaci mají všichni kříženci stejný vzhled (tomu se říká uniformita 1. generace). Přitom je na nich možné rozeznat jeden z hodnocených znaků. Znak při křížení převládající označil jako „dominantní,“ znak ustupující jako „recesivní.“ Podle těchto znaků pečlivě počítal a registroval počty obou typů, a došel ke konstantnímu poměru blížícímu se poměru 3: 1. (Tedy ve prospěch dominantního znaku.)

Zjistil, že každý jednotlivý znak je nezávislý na jiných a může být samostatně děděn. Tajemství dědičnosti ho upoutávalo stále víc. Křížil prý i bílé myši se šedivými a pozoroval, jak dědí bílou nebo šedou barvu. V klášterní zahradě nechal postavit včelín a osadil ho postupně až padesáti včelstvy. Byl zvolen za prvního náměstka starosty Včelařského spolku moravského, zúčastňoval se spolkových jednání, kde několik let podával informace o svých včelařských výzkumech a pozorováních. Včely nechoval ani tak pro zisk, tedy kvůli medu; daleko víc ho zajímalo křížení z hlediska poznání zákonitostí dědičnosti.

Na středu 8. února roku 1865 se třiačtyřicetiletý Johann Gregor Mendel připravoval dlouho. Ten den totiž předstoupil před členy brněnského Přírodovědného spolku, aby je seznámil s první částí výsledků své práce s křížením rostlin. Tehdy – a také o měsíc později, když svoji přednášku dokončil – provázel jeho výklad ze strany publika jenom víceméně zdvořilý zájem.

Důvod: nikdo mu nerozuměl. Šlechtitelská praxe měla sice na Moravě hluboké kořeny a dlouhou tradici, ale Mendelova teorie nevzbudila žádnou reakci. Ani kladnou, ani zápornou, prostě nebyla žádná. (Nejenom doma, v Brně, ale i ve světě.) Mendel ji přitom nechal vytisknout a rozeslal ji sto dvaceti vědeckým institucím na celém světě. Práce, která se (mnohem později ovšem) ocitla v jedné řadě s největšími vědeckými objevy 19. století, se marně dovolávala uznání. Pomalu na ni sedal prach. Její autor se však nevzdal. Jeden z výtisků své přednášky poslal i tehdejšímu nejznámějšímu německému botanikovi Karlu Nägelimu, v jehož pochopení vkládal největší naděje. Odpověď adresovaná do kláštera na Starém Brně byla sice laskavá, ale neskrývala skepsi. Zřejmě se Nägeli (coby uznávaná kapacita) díval na toho augustiniánského mnicha ze Starého Brna jako na snaživého začátečníka a podceňoval jej.

Mendel však se svými pokusy pokračuje. Zkouší několik druhů fazolí, kukuřice a nocenky – chce na nich dokázat všeobecný charakter odhalených zákonů dědičnosti. Předpoklady se mu potvrzují, ale u jestřábníků naráží. Tady mu získané údaje nejenom nepotvrzují, ale naopak vyvracejí výsledky předchozích pokusů s hrachem. U jestřábníků totiž existuje tvorba semen nepohlavní cestou – to tehdy ještě nikdo z přírodovědců netušil.
Mendel se nadále věnoval několika přírodovědným oborům, nejenom botanice. Byl zaníceným meteorologem.

Jeho záznamy o teplotě, tlaku a vlhkosti vzduchu, síle větru, denně vedené a kaligraficky zapsané v 70. až 80. letech 19. století, uchovává dodnes Český hydrometeorologický ústav v Brně. Odbornou terminologii obohatil Mendel o výraz „kouřmo,“ které se používá dodnes. Zpracoval nástin klasifikace savců. Pracoval ve výboru Hospodářské společnosti. Měl prestiž jako uznávaný šlechtitel a průkopník nových metod včelařství. Při zpracování odborných posudků při výskytu škůdců zemědělských kultur už v 70. letech 19. století posuzoval výskyt mandelinky bramborové. Do kláštera za ním přijížděli František Palacký, Josef Dobrovský, Jan Evangelista Purkyně.

Měl za sebou neskutečnou práci – ta si ale vybrala daň na jeho už tak dost labilním zdraví. Práce s droboučkými květy některých rostlin se neobešla bez mikroskopu. Vleklá oční choroba, která ho na půl roku vyřadila z práce, byla jenom logickým důsledkem desítek hodin, strávených nad okulárem. Po smrti Cyrila Nappa byl Mendel zvolen (ve svých čtyřiceti pěti letech) opatem augustiniánského kláštera na Starém Brně. „Cítím se skutečně nešťasten, že musím své rostliny a včely tak dokonale zanedbávat,“ postěžoval si tehdy v jednom svém dopise. Ve funkci opata se přenesl do sféry, kde mu povinnosti odměřovaly čas na jemných vahách a které mu byly mnohdy cizí. Byl zvolen ředitelem Moravské hypoteční banky. Císařpán si na něj vzpomněl svým Řádem Františka Josefa. Po šedesátce opět onemocněl, tentokrát zánětem ledvin, a musel se veřejné činnosti vzdát. V létě se léčil v Rožnově pod Radhoštěm a velmi si valašský kraj oblíbil. Zdraví se mu však stále zhoršovalo.

6. ledna roku 1884 Johann Gregor Mendel zemřel.
Ať ke své radosti, nebo žalosti, Mendel příliš předběhl dobu. Základy svého učení vytvořil dvacet tři léta předtím, než se objevil termín chromozom, dvacet dvě léta předtím, než bylo objeveno redukční dělení, a třicet jeden rok před první zmínkou o chromozomové teorii dědičnosti. V době, kdy ho provázelo největší nepochopení, tak to okomentoval jenom jednou holou větou: „Můj čas přijde.“ A měl pravdu.