919. schůzka: Jan, synek posluhovačky, a vysloužilého vojáka a kantýnského v kasárnách

„Antonínu Nerudovi bylo šest let, když mu zemřel otec. V domečku na kulaté návsi v Zásmukách, městečku nedaleko Kouřimi ve středních Čechách, zůstala vdova Kateřina Nerudová a její tři děti. Projednávání pozůstalosti po zemřelém bylo jednoduché – členové rodiny se dohodli, že domek bude připsán nejmladšímu, nezletilému Antonínovi, který musí postupně vyplatit svou sestru i bratra, jakož i děti po další (už zemřelé) sestře, a také matku.“

To jsme se dozvěděli z knihy profesora Vladimíra Kováříka Daleká, širá pole. Antonín Neruda se ale musel napřed vyučit pořádnému řemeslu. Vybral si krejčovství. To slibovalo poměrně slušné živobytí, pokud byl řemeslník pilný a obratný. Když mu bylo čtyřiadvacet, byl domek v Zásmukách převeden na jeho jméno, a do tří dalších let vyplatil všechno, co byl povinen. Že by ale měl pěknou budoucnost před sebou, to tedy neměl. Vzpomněli si na něho vojenští páni. Byl odveden, narukoval do prvního pluku polní artilérie jako podkanonýr. Vojenská služba trvala tehdy deset let.

Jan Neruda

O takovéhle vyhlídce lze říct, že byla už mnohém míň radostnější, leč ve skutečnosti se Antonínovi veselý vojenský život zalíbil. Nemusil si lámat hlavu s ustavičnými starostmi o živobytí, nemusil se obávat, že nevydělá tolik, aby bez potíží uživil rodinu. Roky utíkaly a sedmadvacetiletý nově jmenovaný kanonýr začal uvažovat o tom, že by svůj svobodný stav změnil a oženil se. Pořád měl v Zásmukách domek, ten ale prodal, a nezapomněl ani na maminku. Vymínil si, že pro ni bude v domku zajištěn „teplý a pokojný byt až do její smrti a mimo toho jí též na čas jejího užívání tři švestky na dvoře k jejímu užívání popřáti chce.“ Antonín se mohl oženit.

Na svatbu však došlo až za dalších šest roků, když měl třiatřicetiletý kanonýr za sebou křest ohněm v bitvě u Lipska i tažení proti Napoleonovi až k francouzskému město Lyonu. Na na cestu životem si vybral Helenu Pelikánovou, pocházející z Krásné Hory. Nevěsta byla stejně stará jako ženich. Manželské štěstí však jim vydrželo jen třináct let. Helena zemřela. To už Nerudovi žili v kasárnách v Praze na Újezdě, kde otec vedl kantýnu. Vdovec byl nespokojený a mrzutý, když si musel poradit s ženskými pracemi. Přece jenom si už zvykl na rodinný život. Naštěstí se přes svého kamaráda vojáka seznámil s šestatřicetiletou Barborou, která byla provdaná za kloboučníka, ale ovdověla po pouhém jednom roce, a brzy se konala svatba. Újezdské kasárny, které stály na mírném petřínském svahu hned za Újezdskou branou, už dávno neexistují. Zachoval se však obrázek budovy z doby před rokem 1918 a dokonce i obrázek světničky, kde Nerudovi bydleli, a kde se jim po dvouletém manželství, v noci z 9. na 10. červenec roku 1834 narodil jejich jedináček, kterého hned nazítří pokřtil polní kaplan c. k. prvního pluku dělostřeleckého jako Jana Nepomuckého. Mamince se dovršil před pár dny devětatřicátý rok jejího života, tatínkovi bylo padesát let.

„Co říkal v tom okamžiku tatínek, nevím, snad radostí oněměl. Maminka, dobrá dušička, nejspíš mu v tom pomáhala. Jenom babička, paní Kačena, kladouc mě do vlažné vody, prý řekla: Je to cikán! Já sám prý křičel, ale kdybyste mě krájeli, nedovedu se dodnes připamatovati proč. Děj ten celý, pro nekonečně dosti důležitý, odehrál se v Újezdských kasárnách na Malé Straně, kde bylo tatínkovi svěřeno domovnictví čili markytánství v kasárnách, což ho, poctivce, živilo na znamenitě, že musila maminka leckde posluhovati, jen aby se uhájili.“ Tak o svém příchodu na svět vypráví pozdější básník, spisovatel, novinář a duše českého národního života Jan Neruda. „Sdostatek bylo postaráno o tělesný rozvoj můj: nebylo kanonýra, aby mě byl nepochoval, a když jsem křičel, strčili mě do dřevěné štoudve na vodu a nosili po dvoře. Podnes mi běží mráz po zádech.“

Jednou přišla do kasáren stará cikánka. Vojáci se k ní nechovateli zrovna přívětivě, ale paní Nerudová se jí ujala. Cikánka se jí z vděčnosti nabídla, že bude hádat chlapečkovi, kterého paní kantýnská chovala na ruce, jaký bude jeho osud. Dlouho zkoumala chlapcovu ručku, vrtěla hlavou a pak prohlásila: „Velkého stáří nedosáhne. Bude mít rozumu za sedm, ale také za sedm mu bude scházet peněz, tak bude štědrý.“ Maminka cikánku obdarovala a dobře si zapamatovala její slova. Hlavně jí utkvělo v paměti, že se synek nedožije vysokého věku, a proto po celý svůj život, i když se z Jeníčka stal dospělý muž, úzkostlivě sledovala jeho zdravotní stav a prosila opětovně jeho přátele, aby na něj dávali pozor.

„Neobyčejně pěkně jsem se vyvinoval co do stránky duševní. Ještě mi nebyly ani dva roky a už jsem jedl koblížky. Jednou maminka zanášela se právě smažením buclatých těch výtvorů a nosila je do vedlejšího pokojíčku, aby vychladly. Já jsem se tam nějak dostal, postavil se k prknu a pojídal a pojídal. Když mě maminka konečně našla, volal jsem zdaleka vstříc: Maminko, já us neci! Tu zajímavou událost vypravovala později maminka mně i jiným nesčíslněkrát a vždycky s patrnou mateřskou pýchou. A vypravovala ještě něco. Kdykoli se mně někdo ptal: Jak jsi stár? odpovídal jsem prý s neobyčejnou rychlostí Šedum, šedum, šedum!“ Koblížky, které v této příhodě figurují, bylo ovšem jídlo vzácné, sváteční. Obyčejná jídla byla mnohem jednodušší. Tatínkovy výdělky byla malé, a tak jeho manželka Barbora musela, i když nerada, nechávat synka doma a přivydělávat si posluhou. Už před jeho narození sloužila u vévody de Guiche, který byl v družině francouzského krále Karla X., toho času revolucí vyhnaného z Francie a dočasně ubytovaného na Pražském hradě. Tam ji také poznal francouzský inženýr a přírodovědec Joachim Barrande, vychovatel Karlova vnuka.

Jak už my dobře víme právě z Toulek českou minulostí, Barrande vyměřoval stavbu koňské dráhy z Prahy na Křivoklátsko, a při této práci objevil své první trilobity. Bydlel na Malé Straně, a paní Nerudové nabídl, aby mu posluhovala, a paní Babinka (nebo Babette, jak ji Barrande oslovoval) nabídku přijala a starala se pečlivě o Barrandovu domácnost celá léta. „Když jednou musila maminka z domu, tak abych se nebál o samotě, pustila ke mně do kuchyně živou husu, nalézající se takto stále venku na krmníku. Pocit samoty mě ale přece jen tížil, já přišoural se k huse a objal ji kolem krku. Husa řvala… ne, bečela… také ne: kejhala, ano, kejhala se říká – já řval a bečel. Tou s tou husou je zároveň událost moje nejstarší, na niž si pamatuju už sám. Vidím celý ten děj živě jako dnes.“

A pak odešel otec Neruda do penze. Bylo mu padesát a dostal nepatrný invalidní důchod nestačil ani na nejskromnější potřeby. Naštěstí tu byla Barbora, v níž bylo vedle snivosti a zbožnosti také energii venkovského děvčete. Odhodlala se k ráznému činu – sáhla k pracně nastřádaným zlatkám, ke kterým přibyl i podíl z otcovy chalupy, a koupila v Zásmukách (kde vyrůstala její nevlastní dcera Marie) domek, stojící hned vedle rodného domu jejího muže Antonína. Pak jej předala Marii, která se krátce nato provdala za řemenářského mistra. Novomanželé se zavázali manželům Nerudovým „ze zahrady při domě se vynacházející do smrti obou každoročně jeden korec syrových hrušek a jeden korec jablek odvésti a těm samým rodičům skrze dvě léta v tomto domě svobodné a bezplatné ostávání ponechati.“

Nerudovi se odstěhovali do Zásmuk, i s Jeníčkem. Ten změnu uvítal nejvíc. Z nudných kasárenských zdí a z těsné světničky, do které nepřicházelo slunce, se dostal jako dvouletý chlapec na venkov a mohl prožívat všechny radosti, o které byl v Praze ošizen a které vlastně vůbec neznal. Mohl pobíhat od rána do večera na čerstvém vzduchu, brouzdal se ve vodě, posedával i polehával v trávě. Poznával pole a obilí, louky s pestrými květinami, jehličnatý les s houbami a jahodami. Zažil krásu venkovské zimy s koulováním, klouzačkami, sáňkováním, stavěním sněhuláků, poznal řadu lidových zvyků, které se v Zásmukách uchovaly, a uslyšel první pohádky.

„Za zimní doby jsme sesedávali jsme se denně u sousedky truhlářky, která uměla krásně vypravovat. V kamnech se tvořily tmavorudé uhly a jizba byla osvětlena jen olejovou lampičkou, jejíž knůtek jsme musili povystrkovat drátkem. Bylo šero, jak se na pohádku patří. A jak jsme poslouchali! Jak jsme věřili! A poněvadž království bez krále nemohlo být, udělali Jiříka králem, no to se přece rozumí! Skoro v každičké pohádce lze dostat nějaké království – to jsme zas záviděli malému Janečkovi. Potom Janeček a ten dědeček byli spolu dodře živi… Janeček pásával kozy a dědoušek dělal doma syrečky, a pak je spolu jedli – kozí syrečky, taková věc chutná, vonná, veskrze dobrá! A jak jsme se chechtali, když šel Jirka s kozou do světa, a kdo se koze přiblížil, každý se chytl, a už jich byla taková řada dlouhá, mužští, ženské, vojáci, králové, šenkýři. A jak jsme se třásli, když ta čarodějnice řekla Haničce a Jeníčkovi: Dnes večer už vás zabiju a upeču! Ona měla takové dlouhé ruce suché – víte – a na nich takové nehty – jako motyky! A když se podívala, tak jí oči svítily jako kočce. A když přišel večír – a babička přišla – a oči jí svítily – a natáhla pravou ruku… Cvak! Vtom se dveře rozlítly, tmavá chodba se za nimi rozzívla, a ze tmy… No, a ze tmy vystoupila jenom paní Jedličková, aby se podívala, co tu dělá její ufrněná Mářa‘ Ale nám leknutí projelo celým tělem, až do patiček dolů. Ach, bože, bože – kéž bych se dovedl při pohádce ještě jednou – jedinkrát – takhle leknout!“

Kouzelný čas venkovského domova… Bohužel dočasný. Tatínek nebyl v rodném městečku spokojen. Dávno venkovu odvykl, mnoho let vojenského života trávil ve velkých městech, no a v té malé venkovské obci daleko od Prahy se mu stýskalo po pražských přátelích kanonýrech, se kterými si mohl tak pěkně popovídat o hrdinných taženích a vítězných bitvách. I mamince Nerudové se občas zastesklo po hodném panu Barrandovi, po besedách při praní panského prádla i po pražských kostelích. A taky jí přišlo na mysl, že Jeník rychle roste a zanedlouho půjde do školy. Je to bystrý chlapec, má dobrou paměť a jistě se bude dobře učit. Půjde na studia, do německých škol, aby se stal pánem a měl se líp než chudí rodiče. Pak půjde do latinských, bude ministrovat u svatého Víta a jednou se stane panem páterem. Dobře si to maminka vymyslela. Táta Neruda by ze syna chtěl mít spíš pána od péra – magistrátního nebo soudního úředníka… či dokonce jednou vrchního pana radu, ale maminka si ho raději představovala ve skvostném ornátě, před bohatě zdobeným oltářem, jak slouží mši a jak ona, jeho máma, sedí v lavici v chrámové lodi a s očima orosenýma štěstím hlasitě zpívá svoji oblíbenou mariánskou píseň.

Návrat do Prahy trval nějakou tu chvilku – otec musel běhat a shánět, až objevil jednu vdovu, která projevila ochotu odstěhovat se na venkov a vyměnit svou pražskou trafiku za tu, kterou měl pan Neruda v Zásmukách. Ještě si musel zařídit povolení, aby mohl na Malé Straně provozovat živnost trafikantskou v domě číslo popisné 233. Což byl dům U slunců v tehdejší ulici Ostruhové, která dnes nese jméno básníkovo. „Malostranský byt rodiny Nerudovy nemohl se porovnávat s pohodlím a půvaby zásmuckými: žádná zahrádka, jen malinký tmavý dvoreček společný pro všechny nájemníky, jen jediná nevelká místnost, rozdělená na tabáčnický krámek, kde se prodával tabák kuřlavý nebo šňupavý, a na ostatní byt, který byl zároveň kuchyní, ložnicí i obývacím pokojem. Tam hospodařili tatínek s Jeníkem, protože maminka nebyla větší část dne doma. Sotva se přistěhovali, už sháněla možnost vedlejšího výdělku posluhami v zámožnějších rodinách a znovu i u Joachima Barranda, protože výnos z trafiky zdaleka nestačil na živobytí“ (opět jsme se začetli do knihy profesora Vladimíra Kováříka Daleká, široká pole).

Léta ubíhala a z Jeníka se stával Jan a starý pan Neruda překročil sedmdesátku. Jeho vysoká postava se nachýlila, tělo zhublo, když v něm stále víc hlodala tuberkulóza. Jeho nemluvnost se stávala nepřestávající zlobou a soustředila se k dospívajícímu synovi, který zklamal jeho představy o tom, že s dobrým prospěchem dokončí práva a stane se „zajištěnou existencí.“ Nechápal a neuznával, že jeho syna láká společnost vrstevníků, že má rád tanec, že se ohlíží po děvčatech, že se rád s kamarády poveselí a že ho stále víc přitahuje volný život novináře a spisovatele. Nevrlé poznámky se proměnily v ostrou kritiku synova chování, v nespokojené výtky, v hořké výčitky. Ale nezměnil se jenom stárnoucí a stál víc zhoubné nemoci podléhající otec.

I Jana začala stále víc tížit chudoba. Opravdu kvůli ní trpěl a styděl se za ni. Chodil světem a přitom stíhal opovržením a nezájmem i ty, kteří mu upřímně nabízeli pomocnou ruku a srdce přátelsky otevřené. Zatvrdil se i k otci. Na jeho nepřestávající neléhání sice přijal bezplatné místo furýrského aspiranta ve vojenské účetní kanceláři, ale jen se vzdorem a s nechutí vysedával nad sloupci čísel. Na aršíky papíru, skryté v tlustých účetních knihách, psal své ironické poznámky o úřednické bídě, satirickým slovem kreslil portréty rakouských byrokratů, ale nejčastěji vytvářel verše z myšlenek mladého člověka, toužícího po volnosti a přikovaného k psacímu stolu. Nebylo snadné umluvit tatínka, aby směl odejít z vojenské služby a zároveň přejít z práv na filosofii.

Tatínek byl sice umluven, ale – nikdy mu neodpustil, že prosadil svou. A přitom mu bylo stále hůř. Už nemohl chodit, proležel dny i noci a Jan sdílel s těžce nemocným nejenom malou a dusnou světničku, ale i společné lůžko. A otec nepřestával hlasitě rozvíjet své stesky, že dospělý syn je stále ještě na krku starým rodičům a nedovede se postarat o kus pořádného živobytí. Jan otci odpovídal. Prudce a pobouřeně. Táty mu bylo líto, ale nedokázal usednout vedle něj, vzít jeho staré ruce do svých dlaní a vypovědět mu o svých plánech, o verších, které píše a do kterých vkládá i kusy otcova těžkého života a jeho trpkých zkušeností. Asi by mu rád naznačil, jak ho má rád, jak cítí, že je jeho synem, ale nikdy nepřišel k lůžku, na kterém umíral jeho otec, neposeděl, nepromluvil. Zamračeně poslouchal výtky, a pokud odpovídal, byla jeho slova tvrdá. Odcházel bez pozdravu do pražských ulic, toulal se do noci bez díle, nespokojen sám se sebou a plný smutku. Vracel se vyčerpán, s hlavou pustou, tiše uléhal vedle otce, a s úzkostí poslouchal jeho těžký dech.

Právě v té době dozrávala jeho první sbírka Hřbitovní kvítí. Časopis Lumír přinášel ukázky, které třiadvacetiletý básník podepisoval jménem Janko Hovora (opak Jana Nerudy – „neruda“ se tehdy používal jako výraz pro „nemluvu“). Jedna z jeho balad, báseň Rubáš, kterou napsal v duchu Erbenovy Kytice, pochmurná, plná podzimních mračen a truchlivě znějících hran, vyšla v Lumíru 10. září 1857. Téhož dne zemřel Janův třiasedmdesátiletý Antonín Neruda.

Ve vzpomínkách na zemřelého otce, ke kterému cítil vyčkávavé napětí, jako by si nebyli nejbližší na světě, vznikaly poslední verše Hřbitovního kvítí, které chystal k vydání, a brzy na to i verše z desetidílného cyklu Otci, kde konečně vypověděl ve verších, co nikdy nedokázal říct tváří v tvář:

Milovali jsme se, otče,
jak se milovat jen může,
ctili jsme se, drahý otče,
muž jak může ctíti muže.

A přec stála jakás síla
příkré pýchy mezi námi,
že jsme žili, jakou žijou
dobří, ale chladní známí.

Často o samotě náruč
toužebně jsme rozepjali,
a když jsme se sešli – chladně
proti sobě zas jsme stáli.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.