929. schůzka: Je nutno pohlédnout myšlence na smrt beze strachu do očí

Tato slova pronesl korunní princ Rudolf v rozhovoru s anatomem Emil Zuckerkandlem. Tento židovský lékař s ním vedl rozhovory o smrti. Rudolfova slova zněla pevně, ale krčila se za nimi obava ze smrti.Dr. Zuckerkandl se snažil jeho depresi rozptýlit: „Smrt není žádným neštěstím, nýbrž nutným, obdivuhodným naplněním života.“ Na požádání mu doktor poslal vypreparovanou lebku, kterou pak měl princ spolu s revolverem na svém psacím stole. Onu lebku vzala jednoho dne zvědavě do svých rukou i sedmnáctiletá Mary Vetserová.

„Chudák žena, která si ho vezme,“ tato věta prý u dvora kolovala o korunním princi. Leč nevěsta pro Rudolfa se našla, a byla to podle tehdejšího mínění svatba století. Konala se ve Vídni 10. května roku 1881. Hledáček tehdejších Kecalů (chci říci císařských dohazovačů) zamířil do Belgie. Vysoko, přímo ke královskému dvoru,– a na něm ke druhé dceři belgického krále Leopolda II. Jmenovala Stéphanie Clotilde Louise Hermine Marie Charlotte de Belgique (my jí budeme nadále říkat Štěpánka). Budoucí korunní princezna. Ti dva se vzali až čtrnáct měsíců po zásnubách. Tak dlouho se čekalo oficiálně kvůli zdraví. Podle pravdy kvůli pomalému dospívání. Čekalo se, až dítě dozraje v ženu. V době svatby chybělo Štěpánce jedenáct dní do sedmnáctých narozenin. Rudolf měl tehdy 23 léta.

„Korunní pár oddával ve vídeňském chrámu augustiniánů kardinál Bedřich Schwarzenberg, kníže–arcibiskup pražský,“ praví se v Toulkách českou minulostí Petry Hory–Hořejše. „Jinak řečeno – slavnostní mši za pomoci dvou tuctů arcibiskupů a biskupů celebroval Rudolfův starý nepřítel. Sedmdesátiletý stařec ho až dosud neustále káral, tu za málo zbožnosti, tu pro nedělní hony, udával ho u dvora, že se stýká se zednáři, s Brehmem a jinými Židy. Přesto (či právě proto) ho za zásluhy pověřili, aby korunnímu páru do manželství požehnal.“

Svým zjevem Rudolf na svatbě imponoval. Zato princezna nikterak neoslnila. Máme na to svědectví očitého svědka na svatbě, jistou dvorní dámu císařovny Alžběty. Její totožnost: hraběnka Marie Festeticsová (později se provdala za monackého knížete). „Korunní princ nevypadal na své svatbě příliš šťastně, a jeho nevěsta byla… velmi mladá… velmi vysoká… samá ruka… samá noha. Její žluté vlasy začínaly až uprostřed hlavy (ty vpředu, co je dnes nosí, je příčesek, který tehdy neměla. Vypadala jako albín, její malé oči byly červeně orámované… a příjemná byla jenom její krásná bílá pokožka.“

Ovšem mnohé dámy z toho mohly mít a taky měly radost. Nemusely mít strach, že by se z Rudolfa vedle takové nevěsty stal vzorný manžel. Rudolf si vzal, protože mu byla vybrána. Předtím se vlastně ani neznali. Ani na procházce spolu nebyli. Ostatně – když se konaly zásnuby, tak si Rudolf přivezl do Bruselu i svoji přítelkyni. Jednu z mnoha. Přesto, překvapivě, se poté o Štěpánce vyjadřuje docela kladně: „Našel jsem, co jsem hledal. Štěpánka je hezká, dobrá, chytrá, velice ušlechtilá.“ Nepodplatitelná hraběnka Festeticsová si ale neodpustila poznámku: „Není vůbec plachá, je velice všední a tak podivně vychovaná… Rozhodně to není kráska, a oblečená je draze, ale bez vkusu.“ Po svatbě se ti dva, už jako manželé, odebrali do poněkud nevytopených místností Laxenburgu. Milé to místo. Tedy – bývávalo takové. Ten zámek už dávno nebyl obýván, a tak to z něho poněkud táhlo. „Zatuchlý, nedýchatelný, ledový sklepní vzduch,“ vyjádřila se Štěpánka. A do svého deníčku si ještě zapsala: „Sama s mužem, kterého jsem sotva znala… V přítmí nastávajícího večera mě přepadl pocit hrozné tesknoty. Neměli jsme si co říci, byli jsme si úplně cizí. V Laxenburgu od porodu císařovny Alžběty nic nezlepšili. Peřiny, matrace a záclony tady pocházejí podle všeho z té doby. Ke všemu mne ještě přijala stará, sprostě vyhlížející komorná, která mluvila děsivou, mně úplně nesrozumitelnou němčinou. Podobala se čarodějnici.“

Tady měla korunní princezna Štěpánka prožít svatební noc. Nejenom měla, ona ji taky prožila. „To byla noc! Jaká muka, jaký hnus! Já jsem nic nevěděla, dovedli mě k oltáři jako nic netušící děcko. Myslela jsem, že samým zklamáním zemřu!“

„Po týdnu žalostné líbánky skončily,“ píše v devátém díle své knihy Toulky českou minulostí Petr Hora–Hořejš. „Korunní pár se jel představit do Budapešti. Následovala cesta do Prahy, kde hekticky dostavovali Národní divadlo, aby se na počest novomanželů stihlo slavnostně otevřít. 11. června 1881 se kvůli nim v budově ještě ne zcela dokončené konala galapremiéra Smetanovy Libuše. (Této nepovedené slavnosti jsme v Toulkách již účastni, leč repetitio – mater studiorum, že ano; opakování je matka studia, potažmo moudrosti.) Uštvaní organizátoři se dočkali pohrdavé lekce: Rudolf zůstal jen na první jednání, a pak odešel. Štěpánka se vymluvila na nemoc a nepřišla vůbec. Češi, jimž celá akce byla předem proti mysli (nicméně udělali možné maximum), přijali nebetyčnou aroganci habsburského páru právem jako políček své vstřícnosti.“

Do Prahy se ovšem Rudolf brzy vrátil (i se Štěpánkou). Měl tu totiž svůj 36. pražský pěší pluk, jemuž velel. Obzory zájmů jeho a manželky byly poněkud odlišné. Nekryly se. Princ byl založení bohémského, velice rád navštěvoval výčepy a hospody nikoli nejlepší pověsti. Tam ho ovšem nikdo nepoznal a tak si mohl nerušeně povídat s obyčejnými lidmi, popíjet, zpívat a poslouchat šraml. Snažil se vzít s sebou manželku, což se mu nedařilo, až jednou nakonec přece jenom povolila. (A na ten zážitek nemohla dlouho zapomenout.) „Jen jednou jsem se propůjčila k tomu, abych ho doprovázela přestrojená za pěknou měšťanskou dívčinu. Napřed mi takový podnik nepřipadal bez půvabu. Ale návštěva různých šantánů a dalších lokálů uvnitř města i za městem mě silně zklamala. Vzduch byl k udušení. Otravoval mě zápach česneku, připáleného tuku, vína a tabáku. Až do svítání se sedělo u zlitých stolů bez ubrusů, vedle nás hráli fiakristé karty, hvízdali a zpívali. Tancovalo se, děvčata vyskakovala na stoly a židle a zpívala stále znovu tytéž sentimentálně obhroublé šlágry, které nepřetržitě doprovázel strašlivý orchestr. Byla bych se ráda pobavila, ale pobyt v zakouřené hospodě mi připadal odporný, nedůstojný a nudný. Nepochopila jsem, co na tom korunní princ vidí!“

My přesně nevíme, zdali se tato vzpomínka váže k Praze… či spíše k Vídni… ale velmi dobře ilustruje, jak měl Rudolf rád lidovou zábavu. Ostatně sám složil pár kupletů, dobře se mezi obyčejnými lidmi bavil, zatímco jeho manželka (o takové se obvykle říká mladá–stará) coby ztělesněná důstojnost už nikam nešla.

Navzdory tomu, co Štěpánka prožila o svatební noci, se však zklamání brzy vytratilo. „Rudi je opravdu vzorný manžel,“ psala korunní princezna za rok po svatbě sestře. Císař se ke své snaše choval se lhostejnou zdvořilostí, zatímco její tchyně jí nemohla přijít na jméno: „Ten belgický cumploch! Škaredý velbloud!“ Přitom manželé nešli příliš císařskému páru na oči. Žili v Praze, než se po dvou letech (před nastávajícím porodem svého potomka) přestěhovali do Vídně. Kdyby se měl narodil syn, tak se měl jmenoval Václav po patronu české země. Jenomže na svět přišla Alžběta Marie – po maďarsku Erzsi. „Jestliže si ve Štěpánce Rudolf bral nevinnost samu, belgická princezna překvapivě brzo dozrála z dítěte v ženu. To, že už po dvacítce začínala tloustnout, jí určitě v očích manžela, slyšícího na prvotřídní vídeňské krásky, nepřidalo. Je velice změněná, vypadá téměř sprostě,“ komentovala její vzhled manželka belgického velvyslance ve Vídni. „Strašně nabrala na rozměrech a přetéká tukem.“ A Rudolf: „Každým rokem jsem starší, méně svěží a méně výkonný, neboť nezbytná každodenní práce, věčné přípravy a neustálé očekávání velkých, změněných časů, otupují tvůrčí síly.“

Tedy, mezi námi: Rudolfa otupovalo ještě něco jiného. Někdy na jaře osmdesátého šestého roku (pět let po sňatku) korunní princ náhle a vážně onemocněl. Diagnóza se tajila skoro úzkostlivě. Leč podle všech známek šlo o pohlavní chorobu. Nebyla to syfilis, jak se někdy uvádí, ale kapavka. Hovorově tripl, slangově kapela, odborně gonorrhoea. Jak se Rudolf nakazil, o tom se nemuselo příliš spekulovat. Byl značně promiskuitní. Začal pít ještě víc než předtím, často i nalačno – buďto samotné šampaňské, nebo v kombinaci s koňakem. Podle jedné z posledních princových milenek Mizzi Casparové si tím pomáhal při ochabující potenci. „Mizzi říká, že k. p. R. (to je zkratka pro korunního prince Rudolfa) je impotent. Schopen soulože, jen když se napije šampaňského.“ Tyto a podobné informace kupoval policejní špicl dr. Florian Meissner od paní Wolfové, což byla jakási manažerka luxusních metres. Zprávy získávala přímo od Rudolfovy milenky Mizzi. Alkohol samotný však Rudolfovi nestačil. Začal brát morfium. Naučil se dávat si podkožní injekce. Jeho nemoc se projevovala nejrůznějšími příznaky: budila dojem, že je to bronchitida, pak zase revmatismus a třeba i zánět močového měchýře, Rudolf trpěl úpornými bolestmi hlavy a také kloubů. Když mu lékaři naordinovali rtuťové kúry, trpěl po nich astmatickými záchvaty kašle a křečemi žaludku. Morfium začal Rudolf doplňovat kokainem. Snažil se sice své závislosti zbavit, jenomže odvykací svízele ho znovu vrátily do bludného kruhu narkomanů.

„Nedlouho po propuknutí choroby se odehrála ještě jedna osudová věc,“ píše Petr Hora–Hořejš v Toulkách českou minulostí. „Na jaře roku 1886 si Rudolf naplánoval léčebný pobyt na dalmatském ostrově Lacromě (což je dnešní chorvatský Lokrum). Štěpánka se ho tam uvolila doprovodit. A právě tam ji Rudolf nakazil. Nelze zpětně zjistit, zda se tak stalo vědomě, z nezodpovědnosti prince, či bezděčně, aniž znal infekční povahu svého onemocnění.“

„Pouhých několik dnů jsem se mohla těšit z nádherného pobytu,“ uvedla Štěpánka ve svých memoárech. „Pak jsem i já těžce onemocněla. Po týdny jsem ležela s nepopsatelnými bolestmi na lůžku. Profesoři z Vídně a Terstu tvrdili, že je to zánět pobřišnice. Já sama jsem o důvodu svého utrpení nic netušila. Na příkaz shora se všechno ututlalo, lékaři museli skládat přísahu mlčenlivosti. Teprve později jsem se dozvěděla, že mou nemoc zavinil korunní princ. I jeho zachvátil ten strašný mor, který se nezastavil před nikým, pokud mu lehkomyslně otevřel bránu.“

Rudolf zůstal neustálým čekatelem na císařský titul. Neměl ani syna, ani naději na něj. Jeho manželce způsobil komplikovaný průběh onemocnění kapavkou, kterou ji Rudolf nakazil, neplodnost.

Princ, teď už nemocný princ, však stále sloužil v armádě, kde prošel ohromující kariérou. Ve dvaadvaceti byl jmenován generálmajorem, když mu bylo čtyřiadvacet, dostalo se mu hodnosti polního maršálka, hned nato mu byla svěřena (jako veliteli) 24. pěší divize. Ve třiceti ho však (víceméně elegantně) odstrčili do vrcholové funkce šéfa pěchotní inspekce. Bylo mu nařízeno, aby jezdil od jednoho útvaru ke druhému, aby křížem krážem takřka neustále cestoval zeměmi a provincie velké monarchie. Byl blízek fyzickému i psychickému vyčerpání, přitom cestování, tehdy značně namáhavé, ho vyčerpávalo o to víc, že po nocích psal… a samozřejmě pil. Chodil spát k ránu s přesvědčením, že mu čtyři hodiny spánku musejí bohatě stačit.

Jeden dvorský úředník vydal o způsobu života korunního prince toto svědectví: „Korunní princ chtěl pracovat a také mnoho pracoval a byl současně lačný požitků a zábavy. Proto každá minuta jeho dne byla vyplněna spěchem. Když přišel pozdě večer či v noci domů, věnoval se ještě dlouhé hodiny korespondenci či politickým spisům. Aby se udržel vzhůru, popíjel vychlazené šampaňské smíchané s koňakem a na lůžko se ukládal až o třetí hodině ráno.“

Při pobytu na jedné inspekci našel Rudolf čas, aby napsal i své ženě (ta měla v té době už milence– nutno podotknout, že slovo milence užíváme v množném čísle): „Poslední dny byly velmi namáhavé. Od rána do večera nepřetržité štvaní, prohlídky, obědy, nespočetné návštěvy, důležitá jednání. Včera jsem přišel domů až kolem půl jedenácté a v jednu hodinu ráno jsem ještě seděl u psacího stolu. Tak to jde pořád dokola. Nemohu se zbavit kašle – často na mnoho hodin přestane, pak zase přijdou přímo křeče, jež velmi obtěžují zvlášť při hostinách a podobně. Potírám to morfiem, což je samo o sobě škodlivé.“

Morfium, které bral od svých sedmadvaceti let, mu zpočátku pomáhalo. Vedlejším účinkům se však nevyhnul. Když mu je lékaři přestali dávat, opatřoval si je tajně. Oddaný komorník Johann Loschek uměl zařídit i nemožné. „Pak se u něj objevil oční zánět,“ čerpáme opět z knihy Petra Hory–Hořejše. „Jestli dosud princ unikal před vnitřními konflikty na toulky přírodou, šoulačky a lovy, musel teď odložit i pušku a s výlety přestat. Přidaly se bolesti kloubů, ztěžující pohyb a takřka znemožňující jízdu na koni. Pohyboval se při inspekčních execírkách jako panák. Zhubl a zestárl. Vzrůstala jeho nervozita a zejména agresivita. Občas nad sebou zcela ztrácel vládu. Antipatie ke komukoli už nedával najevo s dřívější elegantní, s přiměřeně sarkastickou pichlavostí, nýbrž neomaleně a zcela přímočaře. Veta bylo po příjemném, usměvavém, vtipném princi. Třicáté narozeniny oslavil v srpnu roku 1888 jako sklíčený, hluboce deprimovaný starý člověk. V trezoru šéfa jeho sekretariátu ležela jeho závěť.“

Kdy píše člověk závěť? Třicetiletý muž – tedy v tom nejlepším věku – na ni většinou nemá myšlenky. Ale možná se Rudolf něčeho bál. Také mu mohlo hrozit nějaké nebezpečí. A třeba si už jenom o své budoucnosti nedělal vůbec žádné iluze. Byl přece nevyléčitelně nemocný a duševně udolán. Svou poslední vůli připravil před cestou do Německa (to bylo na jaře roku 1887, dva roky před smrtí): „Tuto závěť jsem napsal vlastnoručně při plném vědomí a prosím poníženě Jeho císařské a královské apoštolské Veličenstvo, aby se stalo milostivě jejím vykonavatelem. Taktéž prosím, aby převzalo poručnictví nad mou dcerou Alžbětou. Své manželce Štěpánce určuji doživotní užívání veškerého majetku. V případě jejího opětovného sňatku užívacího práva pozbývá a toto právo přechází na moji dceru. 30 000 zlatých se rozdělí mezi mé komorníky, honce, stájovou obsluhu. Všechny své lovecké a přepychové psy odkazuji svým lovcům a honcům. Všechny své šaty, prádlo, boty odkazuji svým komorníkům. Své přírodovědecké sbírky věnuji vídeňským školským ústavům.“

Na začátku roku 1889 napsal Rudolf dopis Morici Szepsovi, majiteli novin a šéfredaktorovi, který mu otiskoval (pod pseudonymem) jeho články. „Vládne ohromné ticho. Ticho před bouří.“ Dostal tuto odpověď: „Úkolem, který si Vaše císařská Výsost dala, je nezmalátnět v dusnu, uchovat si silného ducha a silnou paži pro čas činu.“
Dobrá rada… A ještě lepší povzbuzení, jehož se dostalo vyčerpanému třicetiletému muži, který před sebou neviděl žádnou budoucnost a chtěl všechno skončit.