931. schůzka: Mým hlavním úkolem je chránit mé národy před jejich politiky

Pro titulek této 931. schůzky jsme použili vlastní slova našeho milého mocnáře. „Mým hlavním úkolem je chránit mé národy před jejich politiky,“ pravil František Josef I. A nám se v hlavě líhne neobytná myšlenka, že by to panovníci i presidenti měli mít v popisu práce.

„Poté, co císaře dostihla zpráva o smrti jeho jediného syna Rudolfa, vědělo jen několik lidí, že panovník v průběhu těch těžkých dní nevyřídil ani o den později žádné hlášení a raport a žádný podpis,“ hlásil do Berlína pruský vojenský přidělenec ve Vídni, jistý major Deines.

„Svým národům děkuji za účast,“ vzkázal svým národům František Josef. „A Všemohoucího prosím, aby mi propůjčil sílu k tomu, abych nepolevil ve svědomitém plnění vladařských povinností, nýbrž abych s odvahou a důvěrou vytrval v neustálém snažení o obecné blaho a o udržení požehnaného míru ve směru, jehož neměnné zachovávání stejně jako dříve zajistí budoucnost.“

František Josef I.

Tím „neměnným zachováváním“ lze charakterizovat nejlépe jeho vládu. Jeho pohled patřil do minulosti. Nikdy mu nešlo o víc než jak zastavit čas, nebo aspoň pozastavit stále neodbytnější přítomnost a dotírající budoucnost. Jakékoli změny neměl rád. Lpěl na starých zvycích, na rituálech a na známých dvorských kulisách, a protože jeho založení bylo perfekcionalistické, tak dobře promazaný stroj jeho monarchie musel dokonale fungovat.

„František Josef byl konzervativní i ve výběru svých spolupracovníků,“ píše Petr Hora–Hořejš v Toulkách českou minulostí. „Své lidi střídal nerad a jen z nezbytnosti. O tom svědčí, že celý dlouhý život, a to včetně let mládí, mu sloužilo jen pět hofmistrů. (Do jejich řídící pravomoci spadala finanční a hospodářská správa včetně péče o budovy a stavební činnost, také však otázky ochrany panovníka a členů arcidomu. Hofmistrovi byl podřízen i vrchní kuchmistr, nejvyšší lovčí, dvorní lékaři, duchovní pastýři, byl generálním intendantem dvorních divadel a orchestr a ještě mnohé jiné kompetence měl. Byl to nahlíženo dnešníma očima top–manažer, nebo také provozní ředitel.“

Daleko nejvíc práce ze všech c. k. úředníků však odvedl císař sám. Aby to zvládl, musel mít neobyčejný smysl pro řád a pořádek. Všechno se muselo nacházet v dokonalé pravidelnosti, soustavnosti, rovnoměrnosti. A pokud mu nastal v zaběhaných a odzkoušených stereotypech nějaký výpadek? Nikdy neimprovizoval, chraň Pánbůh, něco takového to vykolejilo a rozladilo. Okamžitě se to projevilo na jeho chování – začal být podmračený, protivný a taky zmatený.

Osobně byl velice skromný a nenáročný. Spal na železné posteli, a to věru nebylo žádné lůžko s nebesy. (Snad proto, že s ním kdysi kdesi v Uhrách takováto dřevěná postel spadla.) Když podnikal nějakou státní návštěvě, tak spal ve své staré železné posteli. Jezdila s ním.

„Kladu se k nohám Vašemu Veličenstvu a přeji dobré jitro!“ Tuhletu věru slýchával císař dvaadvacet let, den co den, od svého osobního komorníka Eugena Ketterla, a jistě další desítky let od dalších čtyř zástupců tohoto úřadu. Komorník musel vstát ve tři hodiny. Zaťukal na císaře (podle toho, jaká byla večerní dohoda) buďto o půl čtvrté nebo ve čtyři (v zimě o půl páté). Císař za probuzení poděkoval, načež se zeptal na počasí. Následovala koupel, nikoli však v koupelně, protože až do začátku 20. století císařpán žádnou neměl. Sám se nemyl. Myli ho lázeňský a masér. Byla přinesena kaučuková skládací vana (on to vlastně byl takový větší škopek), milý mocnář byl namydlen a opláchnut ze džberu teplou vodou, pak byl promasírován (za což se masérovi dostalo několika řádů a diplomů), poté byl císař „osvěžen“ studenou vodou, osušen byl ručníkem.

Ještě o jedné sanitární záležitosti bychom se měli zmínit. O záchodu. Císař neměl klozet, i když si císařovna Alžběta dala už v roce 1885 zařídit toaletu se splachovacím záchodem, ale císař v Hofburku i v Schönbrunnu musel projít třemi místnostmi, než se dostal nikoli ke svému klozetu, nýbrž ke své toaletní židli. Úplně přesně se jí říkalo „pot de chambre“. Pokojový hrnec. Nacházel se mezi dvojitými dveřmi ložnice, teprve mnohem později byla na tomto místě vestavěna splachovací toaleta. Vypadala jako (poněkud nóbl) latrína. Nebo nočník s poklopem. Vše vyvedeno ve dřevu. I s deklem. Už dlouho existující moderní sanitární technika neměla u dvora šanci. V té prudérní době byla samotná tato tématika společenským tabu. A kromě toho císaře podobné věci nezajímaly, navíc byl tak šetrný, že se hádal i o výměnu starého prasklého umývadla.

Prostor císařovy toalety byl nicméně velice důležitý. Tedy nejenom pro mocnáře. I obyčejný smrtelník může na ní prožít chvilky vskutku úlevné. Leč císařův záchod značně povýšil ve svém významu, protože na něm byl v roce 1900 instalován telefon. Jediný v komnatách Jeho Veličenstva. Komorní Ketterl, který se o to zasloužil, popsal tuto (charakteristickou) scénu: „Císař právě pobýval v odděleném prostoru, když zvonil telefon. Copak asi udělá, pomyslel jsem si přede dveřmi. Počkej! zvolalo Jeho veličenstvo. Telefon zvonil dál. Počkej! vykřikl císař, jako kdyby si myslel, že ho volající na druhém konci může slyšet. Ketterle, Ketterle, někdo chce se mnou mluvit, podívejte se, kdo to je! Byl to jenom kočí, který se chtěl zeptat, zda si císař přeje vyjet v otevřeném či uzavřeném kočáru, protože počasí je nejisté.“

Po ranní hygieně vystřídal lázeňského lazebník. Ten císaře oholil, což se mohlo toho dne opakovat ještě jednou, odpoledne, pakliže mocnáře čekala nějaká recepce, audience nebo jiná oficiální událost. Zásadně nesměl císaři barvit vlasy nebo lepidlemn ztužovat knír. Načež se dal komorníkem obléknout do „pracovní“ uniformy, což byl stejnokroj poručíka pěchoty neboli infanterie. V každodenním rituálu nesměla chybět modlitba. Snídaně byla jen docela skromná. Trocha kávy, později dával přednost čaji, rohlíky s máslem (a pokud nebyl zrovna postní den, kupříkladu pátek, tak se šunkou). Někdy mu však stačil suchý chléb, po vesnicku nalámaný do kávy. Když byl pátek, tak samozřejmě žádné maso. Po celý den.

Po oblékání a po snídani se vlídně otázal svého komorníka: „Mám ještě nějaké přání?“

Kolem páté hodiny ranní usedl císař ke stolu, na němž – zásadně jen po levé straně! – už ležela připravená akta. Na straně pravé se vršilo vše vyřízené. „Přímo před ním se nacházel krasopisně rozepsaný minutový scénář dne,“ dočítáme se opět v knize Petra Hory–Hořejše. „Nejméně dvě tři hodiny se soustředěně věnoval první vrstvě lejster. Vyrušen byl jen kolem sedmé krátký dialogem s osobním lékařem. Od osmi hodin jednal se stranami. Ze všech jako první se dostavil ordonanční důstojník s červenou aktovkou. Ta obsahovala spisy vojenské a kabinetní kanceláře. Pak přicházeli na řadu ministři, generálové, vysocí úředníci – podle potřeby.“

O státnických záležitostech vedl debaty nerad, a když, tak jen mezi čtyřma očima. Neuměl se rychle rozhodovat, všechno si potřeboval promyslet, v rozhovorech s politiky nebo vojáky (často chytřejšími nebo protřelými) pociťoval tíživě, jak je nepohotový a pomalý. Je známo, že k úplně každé malichernosti žádal lejstro. „Co je psáno, to je dáno!“ Anebo taky ještě: „Co není ve spisech, neexistuje!“ Na druhé straně však akta vyřizoval pokud možno bez zdržení, neměl rád „resty“, co mu přišlo během dne na stůl, muselo ještě téhož dne zase ze stolu. Jeho výkonnost musela být záviděníhodná. Jenom během dopoledne stačil vyřídit, opoznámkovat a podepsat hromadu spisů, příkazů a výnosů, vyřídit korespondenci, napsat gratulace. A taky přesný musel být, ten Franz Josef… Absolutně. A po celý život. Když pendloval mezi svými dvěma sídly, Hofburkem a Schönbrunnem, Vídeňané si podle něj prý řídili hodinky. A když jel kočárem někam na služební cestu mimo hlavní město, tak ten kočár musel předtím absolvoval zkušební jízdu, na jejímž základě byl stanoven start a časový rozpis přejezdu. Na ja… Ordnung muß sein… A tolik Ordungu snad musí škodit.

„Poté, co s chutí zkontroloval pohledem z balkonu střídání císařských stráží, naservírovali císaři druhou snídani, což byl v našem pojetí oběd. Jedl v pracovně z talíře na tácu na přineseném vedlejším stolku. Jídlo bylo standardní, dost skromné, k oblíbeným chodům patřil kus hovězího, přírodní řízek, taky třeba jenom guláš nebo ve spěchu párek, k tomu sklenička, výjimečně žejdlík bavorského piva.“

Při návštěvě měšťanského pivovaru v Plzni mu ale zachutnal tamní ležák. „Podivno, že žádnému pivovaru se dosud nepodařilo vařiti tak dobré pivo. Schwechatský a säntmarkský pivovar se přitom dost namáhaly.“ Od té doby si dával na zapití výhradně plzeňské. Po obědě si dopřál půlhodinku… nikoli „šlofíka“, nýbrž půlhodinovou zdravotní procházku. Na dobré vytrávení. Což platilo i o večeři. Ta se podobala běžné večeři v měšťanské domácnosti. Oblíbená jídla: hovězí špička, tedy maso z krku, uzené se zelím, někdy chřest, popřípadě raci… Veličenstvo jedlo v podstatě všechno. Kromě studených rybích pokrmů. Ty nerado.

Jakmile mocnář odložil vidličku, znamenalo to konec jídla, nejen pro něj, ale pro všecky spolustolovníky, kteří se předtím snažili sníst co nejvíc v nejkratším čase, protože pak už se nejedlo. Prý. Historička a kunsthistorička Katrin Unterreinerová (jinak ředitelka královských apartmánů ve vídeňském Hofburku a kurátorka Muzea císařovny Sissi), tak tedy tato vědecká kapacita tvrdí ve své knize Habsburkové – mýty a pravda, že „je to nesmysl. František Josef coby zdvořilý hostitel dbal vždy na to, aby jedl hodně pomalu a příbor odložil, až když jeho hosté dojedli. Pomluvu, že hosté u dvora nedostali najíst, protože císař jedl málo a rychle, takže se ze stolu sklízelo, sotva se jídlo předložilo, je třeba odsunout do říše legend.“

I když je pravda, že císař dost šetřil. Nejvíc na sobě. Před spaním si občas dopřál druhou večeři – trochu kyselého mléka s kouskem tmavého chleba, přičemž mléko jedl polévkovou lžící z hlubokého talíře. V devět večer už byl na svém tvrdém železném polním lůžku, aby byl brzy ráno náležitě čilý. Když se účastnil honů, tak to bylo s jeho režimem dne podobné. Společníci večer hodovali, hráli kulečník nebo karty, zatímco on spěchal na kutě, a když se probudil, tak ještě za kuropění, před dalším honem, stihl vyřídit svoje milovaná lejstra. „Odjakživa vstával se sedláky, s nimi i uléhal,“ konstatuje Petr Hora–Hořejš v devátém díle Toulek českou minulostí. „Kdo to dělal také tak, ten mu byl sympatický. A naopak.“

Připomeňme si ještě jednou to, co tu před chvilkou padlo. Že byl skromný, a že šetřil. Nejvíc na sobě. To se týkalo nejenom spaní, jídla, hygieny. Osobní komorník Ketterl, když nastoupil do služby u císaře, tak objevil sice skříně plné uniforem, darovaných vládci z celého světa (Franz Josef jich měl 58 – uniforem vlastních i cizích pozemních vojsk , ale žádná uniforma námořnictva). Starali se o ně tři zvláštní sloužící. A tento kostýmní poklad tedy Eugen Ketterl objevil v císařských skříních, jinak ale našel mocnářův šatník ve stavu tak ubohém, že si neodpustil poznámku: „Já sám mám mnohem více šatstva. A lepšího.“

Jakž takž dal pak pánovu garderobu do pořádku, ale v deníku císařovy dlouholeté milenky Josefy Anny Nahowské se objevil i tento zápis: „Kdykoli mu pomáhám při oblékání, říká: Jen se moc nedívají na šatstvo… všechno je obnošené a staré… věci nosím dvacet, i třicet let.… Jednou jsem ho upozornila, že má na vlněném nátělníčku vedle zapraného fleku díru. Nátělník nemůžu vyměnit, řekl mi. Druhý takový není v celém světě k dostání…“ Prostě všechno mělo svoji cenu, všechno bylo „ještě dobré“. Dostal nový svrchník, ale nenosil jej, dokud ho k tomu komorník nepřemluvil. „Ten starý byl ještě slušný! A seděl mi!“ Obnošené košile, ponožky, opotřebované kartáčky na zuby nekončily v koši nebo mezi odpadem. Opatřeny razítkem „A“ čili „Ausgemustert“, tedy „vyřazeno“ šly jednou za čas – většinou po Vánocích do dražby, o jejíž výnos se podělilo služebnictvo. Největší přivýdělek vznikal komorným při rozprodeji císařovniných bot. Až do příchodu Alžběty se razítkem „A“ štemplovaly páry jednou jedinkrát obuté – tak velela stará tradice. Sissi tento nesmyslný režim zrušila, nicméně bot k „černému obchodu“ pořád zůstávalo několik desítek párů do roka.

Většinu svého života psal František Josef brkem, později vzal (ovšem s nechutí) na milost ocelové pero s násadkou. S psacím strojem se nikdy nespřátelil, i když za jeho života od firmy Remigton odcházely na trh kvalitní výrobky. Prostě odmítal „datlovat“… a taky odmítal číst jakákoli akta psaná na stroji. Do ruky je vzal až v době první světové války. No s telefonem, s tím to bylo ještě horší. (Už jsme to několikrát zaznamenali.) Ve své pracovně telefonní přístroj nikdy neměl. (Trůnil pouze na záchodě.) S elektřinou však císař problém neměl. Brzy uznal její užitečnost. Rovněž tak se spřátelil s telegrafem. Ten používal často a velice rád. Dokonce i ve styku uvnitř Hofburku. Mnohé jiné novoty však odmítal vzít na vědomí. Například jako lovec odsuzoval přídavná dalekohled k ručnici. V jeho očích byl nimrod vybavený přibližovací optikou vůči zvěři zvýhodněn. To gentleman jeho formátu nemohl připustit. Také lifty mu byly podezřelé. Tedy výtahy. Navzdory svému věku dával přednost schodům. Klidně vyšel čtyři patra pěšky, než by použil liftu. Výtah mu zřídili v Hofburku. Nikdo jej nepoužil.

Nedá se však šmahem tvrdit, že ho žádná technická novinka nezaujala, že k ní měl a priori odpor. Třeba o takovém fonografu sám v dopise z listopadu 1889 napsal: „Pan Wagemann mi dnes předvedl slavný Edisonův fonograf, který je právě tak úžasný jako zajímavý. Slyšel jsem zcela zřetelně mluvit Bismarcka, slyšel jsem i hurá, které mi provolávali při návštěvě v Berlíně, a pak naši hymnu a Radeckého pochod.“

Snad nejvíc mu šly na nervy automobily. Prvně sedl do vozu až v roce 1907 (bylo mu 77 let). Tehdy ho navštívil v Ischlu anglický král Eduard VII. Císař považoval auta za „smrduté kočáry“, navíc nebezpečné. Bylo to sice poněkud nespravedlivé, leč statistika vídeňského registru uváděla, že v roce 1906 nabourala třetina všech registrovaných vozů. Děsivé číslo. Nutno uznat, že císařova averze byla přece jen oprávněná.

„Úřadoval takřka tři čtvrtě století,“ praví se v publikaci Petra Hory–Hořejše. „Přes jeho stůl procházela většina lejster dvorských úřadů, vojenské kanceláře, císařského kabinetu, tří ministerstev – rakouského, uherského a společného. Žádal k náhledu či na vědomí všechny pozvánky, zasedací pořádky, blahopřání, kondolence, žádosti arcivévodů, účty. K stáru bylo nekonečné sezení na císařské zadnici vidět: záda se ohnula. Svět, svoji říši a její problémy znal skrze akta, byť se tak stýkal se skutečností vypreparovanou, papírovou.

Kromě podpisů vepisoval tužkou do papírů poznámky: Oh! Neuvěřitelné! Nevyhovět! Opravoval hrubky, podtrhával. V komplikovanějších případech musel zajisté s příslušnými úředníky konzultovat osobně, ale zval si je nerad. Kratší rozmluvy se konaly vestoje, nikdo nesměl k císaři přistoupit příliš blízko, ruku podal panovník jen výjimečně. Neexistovalo, aby Františka Josefa někdo oslovil jako první, to mohli v civilním styku pouze jeho osobní komorníci. Musili ovšem předtím oznámit – Kladu se k nohám Jeho Veličenstva. Při přijetí každý čekal, až začne on. Čili se daly řešit jen takové otázky, na které zavedl řeč on. Nesouhlas či konec přijetí dával vladař najevo buď úklonou spojenou s odvrácením pohledu, nebo sražením podpatků a napřímením do krátkého pozoru. V tu ránu i ministr v hlubokém předklonu začal couvat k východu z pracovny. Panovníkovi se nesměla ukázat záda.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.