16. června  2013 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

938. schůzka: Král skla Bedřich Egermann

Historická pohlednice Šluknova - Foto: Oficiální web města Šluknov

Historická pohlednice ŠluknovaFoto: Oficiální web města Šluknov

Na dlouhé cestě 19. stoletím potkáváme (a to prosím za pouhý jeden kalendářní rok) nesrovnatelně více lidiček, lidí, ba i osobností, než jsme jich měli tu čest míjet za celá desetiletí… kdoví, možná i za jedno století.

Ne všechny postavy, kolem nichž procházíme, jsou jednoznačně příkladné. Dnešní případ je ovšem opačného charakteru. Sklář, obchodník, technolog, vynálezce několika druhu unikátních skel, emailů a lazur, taktéž pro sklo. Ve svém životě zažil překážek víc, ale ta první ho čekala hned po narození – jeho původ. 

Když se dne 5. března roku 1777 narodil na zámku ve Šluknově na harrachovském panství vrchnostenskému úředníkovi Bedřichu alias Friedrichu Egermannovi syn, namísto nadšené radosti rodičů ho na světě přivítalo jen rozpačité krčení ramen. Neklamná známka toho, že s malým Bedřichem není cosi v pořádku. Mezi lidmi se šuškalo, že mladá paní zanesla svému stárnoucímu manželovi do hnízda kukaččí vejce. V panském úředníkovi se skutečně k synovi, nesoucímu jeho jméno nikdy otcovský cit neprobudil, a ani matka nechtěla kvůli synovi opustit svého bohatého manžela.Takže to je jasné. Ale úplně všecko nikoli. Zbývá doříct třeba to, že za pouhých šest neděl po porodu odnesla paní Anna Rosa Egermannová nemluvně z harrachovského zámečku k staré a zcela chudobné pratetě a nechala jí je na celé vychování. Sama se taky stěhovala… s manželem a s dceruškou… do nového mužova působiště v Krásném Poli u Chřibské.  

Friedrich Egermann - Foto: Licence Public Domain, volné dílo

Friedrich EgermannFoto: Licence Public Domain, volné dílo

Kluk… jak bylo řečeno „nemluvně“… se ocitnul uprostřed chudé chalupy a svou rodinu nepoznal… nebo snad ano? Jeho matka se na něj přišla podívat jednou. Ale jenom podívat. Když měl dva roky. Kromě toho se do Bedřichova života osudově zamotaly události ještě většího kalibru než jeho osobní peripetie. Do Čech nám zase jednou vpadli Němci, tedy Prusové, a začala válka, později známá jako „bramborová." My už jsme ji zmapovali, ale oživme si paměť: "Bramborová" se jí říkalo proto, že si Prušáci u nás z dlouhé chvíle u táborových ohňů opékali brambory (které naši předtím zkrmovali jako řepu na syrovo). A když se ti vojáci potom zase vraceli domů, vzali do Němec s sebou i dvouletého Bedřicha. On se tehdy jaksi připletl do cesty během jejich drancování v Čechách, a tak ho vzali s sebou – jako součást kořisti. Což se ani tenkrát nemohlo. Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby nezasáhla až nejvyšší rakouská místa, aby nám byl Bedřich z dalekého Königswaldu kdesi v Sasku vrácen zpět. Bohulibá rakouská starost o poddané. Hlavně o budoucí pracovní sílu, která byla monarchii ukradena. 

"Nakonec se nad tím klukem, všude trpěným jenom z milosti, slitoval matčin bratr, děkan v Polevsku, obci nacházející se mezi Novým Borem a Kamenickým Šenovem. Od strýce to byl jednak akt křesťanské lásky, jednak potřebovala jeho stará matka někoho k ruce do kuchyně, a taky podomka, a byl dobrý i jako ministrant při bohoslužbách. A jelikož to bylo z přízně, tak se klukovi nemuselo ničím platit. Ale koneckonců se tady po předchozích hubených letech aspoň dosyta najedl a díky tomu i trochu zesílil."  

Friedrich Egermann - práce z jeho dílny - Foto:  Sklářské muzeum Nový Bor

Friedrich Egermann - práce z jeho dílnyFoto:  Sklářské muzeum Nový Bor

A začal (aspoň občas) ve své klukovské hlavě spřádat fantastické plány. Že odjede do dalekého Španělska a bude tam pracovat v některém z obchodních domů, kam severočeští výrobci vyváželi sklo. Takové věci ho napadaly, proto, že právě Polevsko bylo místem, odkud se od staletí pochodovalo s Barcelonou, s Moskvou, s Rigou a také s Cařihradu, prostě se všemi dosažitelnými světovými metropolemi, a to s krosnou či s kolečkem, ve kterých byly v ječné slámě uloženy sklenice rejsované, řezané či zdobené emailem, nebo dokonce zlatem malované. Na Béďu (tedy… oni mu spíš říkali Fritzi, že ano…) čekalo řemeslo. U krejčího nepochodil, se svou drobnou postavou se sladovníkem ani řezníkem stát nemohl, takže "paní staré" nakonec nezbylo, než aby kluka přidržela při kuchyni, a přitom se vyučil číšnictví. Strýček farář si pak docela s úlevou oddechl, když si Bedřicha vzal pod ochranu druhý matčin bratr, a to byl – majitel sklářské huti v Chřibské. 

"Kdo dnes zná onen les, na jehož dolním okraji stávala před lety Chřibská huť, může si tak trochu představit, jaké to tu někdy bývalo. Proč zrovna tady – pod Jedlovou a v okrsku nedalekého lužického Tolštejna – dělali sklo od nepaměti. A v jednom z četných zářezů, širokém a loukou krytém, na spádovém pstruhovém potoce – tam, kde se dnes podél cesty vleče mnohokilometrová vesnice – tulila se tenkrát osamoceně k stráni došková, jen tak halabala podezděná skelná huť, rozcáplá a čudící, z níž kvůli Dolnímu lese nebylo ani vidět městys Chřibskou." 

Pohlednice městečka Chřibská z roku 1899 - Foto:  Fotohistorie

Pohlednice městečka Chřibská z roku 1899Foto:  Fotohistorie

A právě sem se tedy dostal Bedřich. Do učení. Po dvouletém pilném výcviku se stal malířem skla (oni sami si ale říkali "malíři erbů." Pro okolí to byli "flekaři.") Bedřich byl přijat do cechu řezačů, pozlacovačů a malířů skla v Chřibské, v nejstarší sklárně v Čechách. Neboli – ve sklářské němčině – byl frajšprechován. Zadarmo to nebylo – za každý obor musel dostat cech po deseti zlatých. Leč mladý Egermann potkal řemeslo nikoli prosperující. Skláři v těch dobách nemělo zrovna na růžích ustláno. Ve světě klesal zájem o kdysi tak proslavené české sklo. Čeští skláři si jenom pomalu zvykaly na nové stylové proměny, a taky ty časté války v době panování Marie Terezie, a obtížná doprava po rozbitých silnících, jakož - v neposlední řadě - stoupající ceny dříví, to vše snižovalo konkurenční schopnost vyhlášeného českého skla na světových trzích. (Namísto válek si můžeme dosadit finanční a hospodářskou krizi, a jsme u nás doma.)  

A když už jsme u těch válek, tak ty napoleonské znamenaly další ránu pro české skláře. Nešťastnou situaci viděl Bedřich Egermann kolem sebe na každém kroku. Práci nemohli sehnat ani ti zkušenější. Nebylo co malovat… ještě tak kameninu. A tak se Bedřich vydal na hranice na zkušenou. A povedl se mu přitom husarský kousek. Na své cestě se dostal až do samotné Míšně (což bylo město, proslavené široko daleko, ale o to víc spoutané příkazy, zákazy a nařízeními, kterými byla střežena celá míšeňská porcelánka i její řemeslníci). Žádné z tolik obdivovaných tajemství výroby a malby porcelánu se nesmělo dostat do rukou konkurence. Šťastnou náhodou to byl ale právě Bedřich, který tenkrát všem vypálil rybník, o čemž máme svědectví přímo od něj samého.  

Na svou průmyslovou špionáž vzpomínal sedmdesátiletý Bedřich Egermann: "Do míšeňské porcelánky, kam byl vstup pod nejpřísnějšími tresty zakázán, jsem se dostal s nabroušenými břitvami jako dráteník. Aby snad nepoznali, že z malířiny něčemu rozumím, musil jsem se stavět hloupým až běda. Říkal jsem, že u nás ve sklárně jsem pouhým pomahačem, a že jsem odtud utekl, protože skláři na mě byli hrubí. Ovšemže jsem si ze sebe často nechat dělat blázny. Překřtili mě na Českého Honzu a jinak mi neřekli, protože jejich vrchní malíř se jmenoval Bedřich, tak aby se to prý tolik nepletlo. Zaměstnancům v porcelánce jsem přinášel kořalku. A při téhle příležitosti jsem se ledacos dověděl, to, co jsem si toužebně přál." 

Friedrich Egermann - práce z jeho dílny - Foto:  Sklářské muzeum Nový Bor

Friedrich Egermann - práce z jeho dílnyFoto:  Sklářské muzeum Nový Bor

Dobré mimikry - takový nenápadný, drobet přihlouplý a ještě k tomu z Čech, na ja, Tschechische Hänschen, gut, gut. Přitom přecházel od malíře k malíři, oči na šťopkách, aby mu nic neuniklo z tajemství přípravy a míchání barev, a samozřejmě ani ze vzniku krásné malby i z jejího vypalování. Egermann na vlastní oči viděl, že severočeští malíři skla se jenom těžko mohli se svými výtvory rovnat míšeňským mistrům malířům porcelánu – a to na ně ještě dohlíželi samotní učitelé z drážďanské akademie! Svět tehdy zachvátila porcelánová horečka… no a čeští skláři se na ní přiživovali alespoň tím, že ve sklářských hutích vyráběli vedle skla řezaného i sklo mléčné, pestře zdobené barvami. I mnozí posluchači či čtenáři těchto stránek je znají… možná u babičky… anebo v muzeu… Říkalo se mu "porcelán chudých." Tím sklem byl nahrazován sice krásný, ale přece jenom cenově těžko dostupný porcelán. České výrobky nemohly se svými německými vzory soupeřit – ani v barevnosti, ani v jemnosti provedené malby. 

Byly sice velké objednávky do Španělska, jenomže ty nemohly být splněny, jelikož Británie blokovala všechny námořní cesty. Bedřich Egermann to vzal za správný konec. Konec... Spíš to byl začátek. "A teď, milý pane švagře," psal Bedřich v rozsáhlém dopise manželovi své sestry - "musím Vám přece jenom říci, jak jsem z míšeňské továrny do Čech přinesl tamější jemnou malbu." Egermann se pustil do i studia – pod odborným dohledem. Tím "dohledem" byl páter a profesor v jedné osobě Marcellino Fromm. Měl rozhodující podíl na zdokonalení Egermannova výtvarného projevu. Bedřich si rychle v praxi získal pověst zručného malíře skla. Zvlášť když jeho malby byly namísto těžkými a nemotornými štětci, které se doposud všeobecně používaly, vytvářeny za pomocí kuních štětců a svou jemnou propracovaností si v ničem nezadaly s tolik obdivovanou výzdobou porcelánu. 

Po návratu domů vzala toho šikovného, leč doposud chudého malíře skla na milost i bohatá rodina Schürerů. Právě z ní totiž pocházela Bedřichova láska – Alžběta. Budoucnost ukázala, že huťmistr Schürer udělal náramně dobře, když vsadil víc na fortel a talent, než na majetek svého nastávajícího zetě. Sňatkem s Alžbětou se Egermann finančně zabezpečil a ocitl se rázem uprostřed sklářské aristokracie. Pro něj se však sklo nestalo nikdy jenom prostředkem k hromadění peněz. Zůstal vždycky objevitelem, možná i kumštýřem, toužícím přijít na to, co všechno sklo pod zručnýma rukama dokáže. Mezi severočeskými malíři skla… a míšeňskými malíři porcelánu… byl přece jenom rozdíl, hlavně v tom, že naši byli sice svému starobylému řemeslu řádně po cechovním rozumu vyučeni, jenže nebyli vedeni opravdovými umělci jako míšeňští, na které úzkostlivě dohlíželi profesoři drážďanské akademie. Když čeští malíři ztratili s prací i živobytí ve sklárně, museli usedat za pracovní stoly malířů lidové keramiky. Kromě erbů podle starých předloh dovedli jenom s námahou okopírovat nějaké ty běžné rostlinné ornamenty… a tu a tam naivně viděné motivy figurální. S velkými obtížemi kopírovali rytiny z modlitebních knih nebo z rozmanitých soudobých zábavných knížek. Přitom všem bez rozdílu chyběly znalosti perspektivy a anatomie. Všecko se kopírovalo. Tak dlouho, dokud to někdo v cizině kupoval. 

Friedrich Egermann - práce z jeho dílny - Foto:  Sklářské muzeum Nový Bor

Friedrich Egermann - práce z jeho dílnyFoto:  Sklářské muzeum Nový Bor

Takovým dekorovým hitem byly až do 20. století pomněnky ve vysokém emailu. Současně s křišťálem (tedy skutečným křišťálem, nikoli olovnatým sklem, kterému v leckteré prodejně říkají dodnes český křišťál), tak tedy současně s opravdovým čistým draselnatým sklem (nikoli sodnodraselným, kterému se taky říká dodnes zmatečně české křišťálové sklo) - spolu s tímto pravým křišťálem se v českých hutích začalo v 19. století vyrábět kostní moučkou zakalené mléčné neboli kostěné sklo. Hutě i exportéři se jím snažili čelit "porcelánománii." Porcelán byl tehdy nejenom exkluzivní, ale také cenově nedostupný dokonce i měšťanské střední třídě, zatímco výroba mléčného skla (takového, jaké se dělalo u nás) byla naopak velmi levná. Byly s ní ovšem značné problémy. „Toto sklo se ve vypalovacích muflích spukávalo a kroutilo. (Mufle jsou formy ze žáruvzdorného materiálu.) Egermann se osobně věnoval strojení sklářského kmene, pokud chtěl získat dostatečné množství tabulového kostního skla, které by vydrželo jak výpal skelné černi (jíž maloval jako tuší na alabastru), tak i nezbytné pnutí. Jednoho druhu těch kostních tabulí užíval (když je pomaloval skelnou černí) jako stínítek v lustrech. Převážná většina lustrů putovala do Španělska, kde úspěšně konkurovala malovaným stínítkům porcelánovým.“ 

Egermannovi se dařilo přicházet stále s něčím novým. Napadlo ho kupříkladu malovat nejenom dózy a nádobíčko z kostěného skla, ale i čtvercové či oválné terčíky z kostěnky. Na těch malůvkách byly takové... módně chutnající elegie... či alegorie. A zase: ty destičky či terčíky se odesílaly jako stínítka s lustry, ale začínaly se i vsazovat do honosných rámů. Egermannovy výrobky šly na odbyt, a navzdory dlouhotrvající krizi vytvořil z ničeho nic malířskou dílnu – a to jedině svou houževnatostí a nenapodobitelnou pílí. V říjnu roku 1804 navštívil Haidu (my známe Haidu spíše jako Nový Bor) císař František I. s císařovnou, doprovázen hrabětem Chotkem. Podíval se i na výstavu skleněných výrobků. Vedle dílny v přízemí byl pro něho zřízen "oltář" s iniciálkami a sloganem – všecko ze zrcadel a perliček. Vedle toho oltáře s iniciálkami stál podstavec lampy ve výši stojícího člověka. Byl z kostěnky, a malůvkami ho vyzdobil Bedřich Egermann. Oltář – a hlavně ta lampa – se mocnáři velice zalíbily. Sedmadvacetiletému Egermannovi se dostalo "nejvyšší pochvaly." Měl něco přes třicet let, když přišel s "achátováním" neboli matováním povrchu nádob z mléčného skla, a posléze je začal zdobit jemnou emailovou barvou, čímž se vyrovnal výzdobě soudobého porcelánu.  

Návštěva císaře Františka I. v Egermannových sklárnách v Novém Boru - Foto:  Egermann

Návštěva císaře Františka I. v Egermannových sklárnách v Novém BoruFoto:  Egermann

Tím začala éra Egermannova vynalézání. Stejně jako u mnoha jiných objevů zasáhla i tady náhoda. Vlastně on to byl jeden pohár, takových kalich, starý ovšem před čtyři sta let, který se skláři dostal náhodou do rukou. Na zbytku uražené nohy udivený Egermann uviděl, že ji někdo uměle požlutil. Žlutá (tedy původně stříbrná) lazura byla už v 11. století součástí barevné výzdoby mozaikovitých oken kostelů, dokonce byla známa ještě v 17. století. U nás ji musel objevit ve století devatenáctém Bedřich Egermann. "Došlo ke zkouškám, ale podařit se to nechtělo; proto jsem začal myslit konečně na stříbro," zaznamenal si Egermann. "Jenomže mé experimenty byly spojeny s nebezpečím pro život. Nikdo dnes nezná sílu stříbra tak dokonale jako já." 

Jednou totiž stačila chvilka neopatrnosti a Egermanna to stálo málem život. Třaskavé stříbro mu v kotli po zahřátí explodovalo, tlak ho odhodil na dveře, kde omdlel. Když se probral z bezvědomí, uviděl kolem sebe kaluž krve. Na sobě měl popáleniny, jenom zázrakem si zachránil oči, vlasy měl docela sežehnuté. Nakonec však stříbro ukázalo objeviteli i svou vlídnější tvář, a prozradilo mu, že za určitých tepelných podmínek je schopno barvit povrch skla. Žlutá lazura tehdy překonala všechno, o co se snažili malíři skla skelnými poloprůsvitnými barvami. Díky této lazuře dosáhl Egermann světového úspěchu, když sklo nejprve pokryl lazurou a potom se mu pomocí rytiny po dařilo vyrobit dvojbarevné sklo žlutobílé. A než se sešel rok s rokem, má Bedřich Egermann v rukách další objev. Zdokonalil bílou emailovou barvu, čímž získal "perleťový"a "biskvitový" email.  

Dvoudílný flakón lithyalinový, broušený a zlacený. Dílna F. Egermanna kolem roku 1830 - Foto:  Historie sklářství v Lužických horách

Dvoudílný flakón lithyalinový, broušený a zlacený. Dílna F. Egermanna kolem roku 1830Foto:  Historie sklářství v Lužických horách

Poslední jeho skleněný objev se jmenuje "rubínování bílého skla." Předcházely mu roky pokusů, kdy se pokoušel rubínovat dukátovým zlatem. Těch pokusů bylo na 5000, Egermann v nich de facto utratil skoro všecko, co během let jeho ateliér vydělal. Desítky, stovky dukátů utopil v nových a nových pokusných tavbách. Nakonec vše vyřešilo to, co se mu (prý) zdálo ve snu: "Před očima se mi zjevil nápis »oxid mědi.« A byl dokonce vyvedený ve zlatě!" A takto si Bedřich Egermann napsal konečný recept na rubínové sklo: "Utřeme co nejjemněji modrou skalici, smísíme přibližně se stejným dílem páleného okru. Tato směs ve vodě rozetřená je pak štětcem nanesena na sklo a po zaschnutí se vypálí v malířské pícce. Po prvním výpalu získá sklo velmi nehezkou žlutozelenavou primární lazuru. Očištěna od okru (a od přebytku mědi) je dále vystavena redukčním účinkům kouře během jedné hodiny. Žlutozelená lazura zčerná. Teprve po třetím výpalu získáme lazuru rubínové barvy." 

Egermannovy famózní úspěchy vyvolávaly u konkurence stále větší závist. Jako obvykle. Kolikrát jsme se s tím na své pouti dějinami setkali. A koneckonců setkáváme až po dnešní dny... Když už se nepodařilo podplatit žádného ze spolupracovníků, ani se zmocnit výrobního tajemství, přišla na řadu poslední možnost – vloupat se do ateliéru a ukrást hned na místě, co se dá. Během pár chvil zmizely v rukou konkurentů výsledky všech pokusů, které si Egermann po léta podrobně zaznamenával na papír. Po roce 1840 se pak rubínované sklo (které si jeho objevitel nenechal ani patentovat) vyrábělo nejenom ve sklárnách v Čechách, ale i v Německu a dokonce i v Americe. Bedřich Egermann se dožil požehnaného věku osmdesáti sedmi let. Odešel z tohoto světa s čistým svědomím. Zanechal po sobě dílo, které kdysi zavrženého a odloženého vrchnostenského (zřejmě nemanželského) synka dokázalo navzdory osudu pozvednout z chudoby ubohých sklářských chalup až do blízkosti císařů. Bylo to dílo, které pozvedlo znovu vynikající pověst českého skla doma i daleko ve světě. Bylo to dobré dílo. A dobrý život. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas