940. schůzka: Má Amerika

Na jedné straně nechceme přecenit jeho postavení mezi velkými postavami české literatury, na straně druhé však jméno Josefa Václava Sládka v této společnosti pominout nelze. Jako básníka a také velkého vlastence ho vrstevníci velmi respektovali. Byl ve svém patosu opravdový – on to skutečně tak cítil; ostatně ve své době nebyl sám. Slova, která užíval, měla v sobě pravdu. To nebyly pouhé fráze, i když se mluvilo o vlasti. Tenkrát opravdu ne.

„V mladistvé korespondenci s přáteli, zejména s Jaromírem Čelakovským (synem známého básníka) nabývá u Sládka vrchu touha po intelektuálním ruchu města, aby hned na to projevil rozčarování a lítost, že musí »od těch kvetoucích stromů, od těch šumivých lesů pryč… do té liduplné pouště.“

S rodiči (se kterými se rozešel ve zlém kvůli tomu, že nešel studovat na kněze) se brzy smiřuje. Horší bylo vyrovnání se sebou samým. Ke všemu ještě dost často postonával. Často i několik měsíců pobýval doma. „Je slabý na plíce, tak se to tenkrát říkávalo. V letech dospívání se přidaly i návaly depresí: „Ten můj hloupý nervózní cit!“ Ostatně záchvaty nemocí ho pronásledovaly celý život. „Kdybych toho dovedl, abych postavil se proti extrémům, vybíhajícím citům svým!…“ Takhle si postěžoval téhož roku, kdy na šibřinkách neboli sokolském plese, kterým byl završen masopust, potkal svoji první lásku a o šest let později nakrátko i ženu, Emilii Nedvídkovou. Pocházela z Počátek. Její otec Alois Nedvídek, sládek, posléze továrník a počátecký starosta, měl ty dcery čtyři, Emilie byla druhorozená. Studovala v Praze, vyšší dívčí školu, což byl vzácný případ, vyskytují se pouze u dívek z těch nejuvědomělejších rodin (vlastenecky uvědomělých, arci).

„Byla to kradmá láska, která mezi nimi vznikla,“ píše autor životopisného románu o Sládkovi – nesl název Mladé lásky a sepsal jej František D. Bulánek. „Emilii Nedvídkové bylo teprve patnáct let, a Sládek – tehdy dvaadvacetiletý – se s ní nesměl stýkat, jak by si byl přál. Zbývaly jen chvilky na zapřenou, při cestě do školy nebo ze školy domů. Rodiče v dopisech z Počátek nepřestávaly zapřísahat paní bytnou, aby byla na Eminku přísná, aby si jí bedlivě hleděla, aby jí nedovolila nic, co by odporovalo společenským zvyklostem; a paní bytná plnila jejich přání svědomitě. Eminka měla čas ke svým pochůzkám přesně vymezený – a pokud šla z domu mimo cestu do školy, činila tak vždy v doprovodu své bytné. Bylo těžké pomýšlet na delší schůzky.“

V jiných pramenech se ovšem tvrdí, právě paní Beranová, tedy paní bytná, byla prostředníkem lásky těch dvou. Předávala za milovaným dopisy a umožňovala jejich setkání. Kdoví, jak to ve skutečnosti bylo. Společné okamžiky však stejně musely připadat Josefovi jako veliký a krásný dar. Emilie (neboli Eminka) se ukázala býti hodna všech Josefových citů. Pro její černé, kovově lesklé vlasy jí říkal Havránek. Nacházel pro ni něžná slůvka a odcházel od ní vždy znovu víc okouzlen poznáním, že je nejenom krásná, ale také milá.

Když jsme prvně sami byli,
bylo to jako sen:
jaro snilo, nebe snilo
a já celý den.

V noci jsem si vzpomínala
na pěšinku jen,
tam, kde kvetly modré zvonky,
pomněnky a rmen.

Na pěšinku, kde jsi stanul,
čets v tom zraku mém,
kde jsi řekl: Budeš moje?
A já řekla: Jsem!

Kde jsi pravil: Bůh ti žehnej
na každé z tvých cest!
A já jen ty modré zvonky
viděla jsem kvést.

Kromě poezie, znějící milostnou notou, si Josef zapisuje verše proti tyranům; vzápětí si však přiznává nevíru v jakýkoli smysl života. Život doma ve Zbiroze ho náhle dráždí, připadá mu tak malicherný, a poměry v Praze, ty ho přímo odpuzují. Ono se v těch studentských spolcích jenom hodně mluví, ale málo se toho pak vykoná! Sládek se z toho všeho vnitřního chaosu vysvobozuje dvěma činy: Prvním z nich je vydání básnického almanachu Ruch (vyšel ke slavnosti položení základního kamene pro Národní divadlo); druhým činem pak byl jeho odjezd do Ameriky.

„Pro duševní rozvoj, který jest mi prvním, jest ta cesta nanejvýš nutna,“ tuto a ještě další podobné věty píše Josef Sládek své lásce Emilce Nedvídkové v dopise na vysvětlenou a na rozloučenou. Těsně před odjezdem na americkou cestu. „I co do materiálního naději se skvělejších výsledků.“ Vzhledem k tomu, že ho později živila důvěrná znalost angličtiny, tento svůj záměr vlastně splnil. Tehdy ale myslel (pravděpodobně) na něco úplně jiného – na americké university, na jméno, které si doma získá sbírkami pro Muzeum, i kontakty, které v zámoří naváže. „Má mysl je chorá poněkud, unavená, ani ne tak prací, ale tím, že nic takového, co více by ji poutalo, tu nenalézá. Utonul bych v pouhém těkání a nebylo by ze mne praničeho. To děsí mne. Odjedu na rok. Budu Ti psát a ty mně.“

Sliboval si, že tou velkou cestou urychlí vlastní dozrání v muže, zbaví se přecitlivělosti – „démonů“ ve své duši. Že pozná svět, kde se usazovaly proudy vystěhovalců, svět uskutečněných svobod (o které se doma vedl právě otevřený zápas). A také svět, kam „z potřeby duše“ už dříve putovali velcí evropští básníci, například de Chateaubriand. „Měřítko světa a světoobčanství,“ říká literární historička profesorka Jaroslava Janáčková, „měřítko, probojovávané už májovci a generací jejich pokračovatelů z Almanachu Ruch a později z časopisu Lumír – měřítko, pochopené jako program – to se muselo žít, naplňovat skutky, třeba i za cenu krajního vypětí.“ Sládkův odjezd do Ameriky ještě navíc uspíšil zatykač, který byl na něj vydán za jeden příliš plamenný vlastenecký projev, a usnadněn mu byl pozváním od chicagského obchodníka Cadishe, původem Čecha, se kterým se seznámil za jeho návštěvy v Praze.

14. září 1868 byl už Josef v centru amerických krajanů, v Chicagu; že by však tady zůstal natrvalo, to si nikdy nepřipustil. „Kdybych zde však ostat chtěl, nalezl bych každým krokem výhod, jež podávaly by se mi více, než u nás třicetileté čekání, neboť (mezi námi řečeno; neříkej to jinde) ti lidé, kdož přistěhují se sem, nejsou–li lenochy, mají dobré zaopatření.“

Což dozajista byla pravda. Leč nikoli úplná. Dobré zaopatření si v Americe Josef Václav Sládek hledal věru obtížně. Během dvou let, po která ve Spojených státech pobyl, stihl být učitelem, lovcem i kostelníkem. Sbíral přírodniny, redigoval krajanské noviny, pracoval však i jako nádeník, a byl rovněž tulákem se zcela prázdnými kapsami. Prvním Čechem, který navštívil Spojené státy, nebyl, ale určitě byl prvním českým básníkem, jenž to učinil. Viděl oceán, pralesy, mlhy nad Michiganským jezerem, břehy Mississippi, vlny Mexického zálivu. Viděl vystěhovalce na zaoceánských lodích, štvanice na indiány, chatrče černochů na jihu Ameriky, které mu připomínaly chlívky, a proti nim vily a paláce… těch druhých. Setkal se s tvrdým zápasem o život na osamocených farmách, a ocitl se u hrobu mladé ženy, kterou si její muž sám pochoval v pralese. O všech těchto svých zážitcích napsal celý seriál črt a fejetonů – Má Amerika.

„Hřbitov indiánský – pravil mi můj průvodce, chtěje se bráti dále. Ovšem mnoho vidět tu nebylo, několik vlnitých a vpadlých rovů, porostlých křovím a bejlím – hroby jako hroby všude stejny a není třeba velikého místa k pohřbení celého národa… Jak dlouho tomu, co poslední tu pochován? ptám se. Před pěti lety vyhnáni odsud byli indiáni; po roce vrátilo se ještě několik mužů se sešlým starcem. Zda umřel či nic, nevím: druhého dne nalezli jsme tu čerstvý hrob. Od těch dob neviděl jich nikdo, pochován tu poslední posledním. Či byli vám nepřáteli, že nebylo lze vedle sebe jich trpěti? Byli to mírní chlapíci, měli několik wigwamů nedaleko odtud a živili se honbou, ženy pak prodávali košíčky a střevíce pletené z lýčí.“

V Americe se Josef Václav Sládek potkával s mnoha krajany, a velice se zajímal o osudy českých vystěhovalců. „Jdeť z té české země vůbec málo těch, kterým zde bylo po večeři do zpěvu,“ píše ve svém fejetonu, otištěném v Národních listech. „V mnohém však okresu krajů těch jest české obyvatelstvo četnější Němců, Švédů i Amerikánů, takže i v politickém ohledu jest tu živlem rozhodujícím a veškerá správa spočívá namnoze v rukou českých.“ A s vtipem – a zároveň s láskou – líčí podmínky, ve kterých česká národnost v daleké zemi přetrvává; třeba obrázkem krajanské školy: „Uvnitř jest jen jediná síň, v jejímž průčelí visí obrazy otců vlasti Washingtona a Žižky, mezi oběma pak český lev s přeraženými na nohou okovy. Jsa výrobkem amerického českého umění, podobá se ten český lev ovšem spíše ovci; ty rozbité ale okovy činí jej přece milým každému českému srdci.“

Během Sládkova pobytu v Americe intenzita vzájemných citů jeho a Emilčiných jaksi ochladla. Inu… sejde z očí, sejde z mysli. Emilie odpovídala Josefovi stále řidčeji… a řidčeji… až nakonec mu přestala psát vůbec.

Mé drahé, drahé dítě,
ty píšeš, smutno že ti
a že ten čas tak zdlouha,
tak tuze zdlouha letí.

A že jsem návrat slíbil,
až vlaštovky se vrátí
a že tu ještě nejsem
a ony už se tratí.

A večerem co večer
že hledíš v hvězdy klamné
a jedna s výš’ kdy letí,
že modlíváš se za mne.

Mé drahé, drahé dítě,
o vím, co snese žele,
kdo miluje tak věrně,
kdo miluje tak vřele.

Mé drahé, drahé dítě,
mně též to srdce ouží,
že se to naše dáli
tak v nekonečno dlouží.

A zapláču si také,
když na tě vzpomenu si,
však v srdci cos mi bouří
a dál to jíti musí.

Domů přijel v létě roku 1870. Podařilo se mu obnovit známost se slečnou Nedvídkovou, která během dvou amerických let poněkud odumřela (tedy ta známost; Emilka naopak rozkvetla). Byl sice už zase doma, ale původní záměr dotáhnout studia přírodních věd až k doktorátu brzy vzdal. Místo toho učí angličtině na Polytechnickém ústavu Království českého. Dosáhl tak sice ročního příjmu tisíc zlatých, ale pro rodinu páně sládkovu, továrníkovu a starostovu, pro vašnostu Nedvídka byl stále „člověkem přenáhleným, jenž by nebyl v stavu ženu uživit.“ Zatímco jeho přátelé završovali akademickými tituly svá ničím mimořádná studia a poklidně vplouvali do rodinného života, Amerikán Josef Sládek (který je předčil nadáním, dosavadní prací i zkušenostmi) se s nimi nemohl rovnat. A jak si postěžoval, tak Emilku viděl za čtvrt roku sotva dvakrát… a to ještě spolu skoro nepromluvili. Při takové známosti mohla vydržet jen dívka přivyklá pomalému životu měšťanské rodiny, dosud ve věku, kdy mohl na ženicha čekat, a snílek Sládek, zamilovaný ani ne tak do dívky, jako do lásky vůbec. Stává se tím, čím nechtěl být: redaktorem v politickém deníku, v Národních listech.

„Prásknu–li sebou někde, je jedno. Dělám to kvůli věci. A nebude ze mě básník, čím jsem si nyní byl předsevzal.“ První úkol, který v redakci dostal – být válečným zpravodajem z prusko–francouzských bojů – nesplnil nijak slavně: po čtrnáctidenní cestě ho německá policie vrátila do Čech kvůli jeho provokativní slovanské čamaře.
V září roku 1873 se Josef žení. Emilie se stává jeho manželkou. Sládkovic rodinný život se však míjí s představou šťastného klidu. „Emilie zůstala hračkou v rukou svého domova.“ Což ještě zdaleka nebylo všechno. Sotva byla urovnána jejich manželská roztržka, porodí po jedenáctiměsíčním manželství Emilie mrtvé dítě. Sama pak umírá za další dva dny.

Nechte mne být, vy dobří přátelé;
čím jsem, tím jsem, a jsem-li bídným – ano;
váš úsměv neshladí mi vrásku na čele,
můj žal – jím zábavy vám chvilky neubráno.

Já nikomu jsem z vás nezkřivil vlásku,
mne nenávidět nemůž’ nikdo z vás,
jen vaši úsměvnou si nechte lásku,
mně bude snáz’.

Já jednu perlu měl, jíž můj byl život celý,
já sám ji pochoval a teď? — Jí tam je líp’
a vy jste na ni všichni zapomněli,
a o mne brousíte svůj všední, nízký vtip!

Nechte mne být — svou bolest neprodám,
mé perly chvit mi stačí v bledou skráň –
nechte mne být jak uštvanou tu laň,
já chci být sám.

Josef Sládek se skutečně uzavírá do samoty. Propadá výčitkám svědomí… želí slov, která si s Emilkou mohli říct – a neřekli. I jeho dopisy přátelům se stávají lakonickými: „Ústa má zamrzla a píšu nerad, nemaje (nechci–li mluvit o tom, co ve mně se děje) o čem psát. A to, co se ve mně děje, zůstává jen ve mně samém, protože každý musí mít síly dost k rozkousání té vykoralé, tvrdé, slzou porosené kůrky, kterou mu život dal. Jiný to cizí nejí.“ Bylo zřejmě moc těžké hledat cosi nového, k čemu bylo možné směřovat. „Byl jsem sám. Svět pro mne přestal být. Žil jsem v mrákotě rok. V rok druhý chopil jsem se trochu práce; lidé byli mi tak ledově cizí. V rok třetí viděl jsem pořád ještě ten hrob. V rok čtvrtý začal jsem mluvit s lidmi jen z nutnosti.“

Začal shromažďovat své starší verše a doplňoval je novými. Uvažoval o básnické sbírce. Konečně. Měl to být jeho debut. Poněkud pozdní (vzhledem k tomu, že už překročil třicítku). Ohlas na sbírku nazvanou prostě Básně byl však veskrze pozitivní. Přísnou sebekritičnost výběru ocenil ve svém pochvalném referátu i Jan Neruda: „Ticho! V kruh českých básníků vstupuje elegik! Pěje. A pěje krásně. On je povaha samotářská. Vodní hladina, reflektující vše po způsobu zcela svém. V jeho elegiích není nic strojeného, on nežaluje, aby byl slyšen, on pěje proto smutně, že je mu v srdci smutno.“ A ještě dodal: „Jeho básněmi byla do pestré mozaiky české poezie přidána nová barvička.“

Nedívej se, děvče, tak
hluboko mi v oči,
oči mé jak černý vír,
běda, kdo tam vkročí.

V oku mém tak hluboko
divný bol se skrývá
a nebude nikdy zdráv,
kdo se tam zadívá.

A já přec tam hledět chci,
vždyť už nejsem zdráva,
vždyť už moje hlavička
dávno postonává.

A já přec tam hledět chci,
vždyť jsem tomu chtěla,
aby se mi po tobě
duše rozbolela.

Potřetí za jeho život se ke Sládkovi vrátil beletristický časopis Lumír. Tentokrát v něm nefiguroval jako redaktor, nýbrž jako bezvýhradný vlastník. Což mělo ještě pokračování. Sládek dosud působil jako redaktor v Národních listech, které vydával dr. Eduard Grégr. Čímž byl nakousnut problém, když si teď chtěl dělat svůj časopis. Jakmile se ocitl v čele Lumíra, prohlásil, že nadále tento časopis nebude tisknout u Grégra, a raději si zvolil mladý nakladatelský podnik Jana Otty. A následovala jakási odveta. Eduard Grégr měl prohlásit, že Národní listy budou Lumíra bojkotovat. Sládek nečekal, až ho z redakce Národních listů vyprovodí. Odešel dřív a sám. Možná to bylo i z reakce na Emilčinu smrt, ale také to byla předzvěst opozice nové demokratické kultury vůči mladočeské politice. „Chci, aby byl Lumíru dán pokoj,“ napsal Josef Václav Sládek Eduardu Grégrovi. „V nejkrajnějším případě si ale dovedu Lumíra i stanovisko české pěkné literatury uhájit. Poznal jste, že jsem neústupný a že nedám zastrašit… i kdyby všechny české politické listy proti mně hřímaly.“