21. července  2013 v 08:30  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

943. schůzka: Pod tímto mramorem odpočívá, co smrtelného bylo na filosofie doktorovi Ferdinandu Stoličkovi, který narozen na Moravě zemřel v Murghí ve věku nedožitých 36 let

Autoři Geologického přehledu Indie z roku 1870. Ferdinad Stolička stojí první zleva - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Autoři Geologického přehledu Indie z roku 1870. Ferdinad Stolička stojí první zlevaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Snad se může zdát jaksi nenáležité začínat náhrobkem, když bychom se měli poohlížet po kolébce. Je to však záměrné. Jako všecko v tomto rozsáhlém seriálu.

Pomník Ferdinanda Stoličky v Léhu - Foto:  Suprabha Seshan, licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 2.5

Pomník Ferdinanda Stoličky v LéhuFoto:  Suprabha Seshan, licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 2.5

Ferdinandu Stoličkovi byl zbudován velice okázalý pomník v údolí řeky Indu ve městě Léhu. (Poznámka na okraj: Léh byl opatrován tamní misií Moravských bratří.) To město leží ve výšce tří tisíc pěti set pěti metrů nad mořem. Náhrobek, který má tvar obelisku a je zdoben s mramorovými deskami, byl zbudován na náklady indické koloniální vlády. A na tom náhrobku se praví stručně, že se Ferdinand Stolička narodil na Moravě. Už tam není, že se to stalo na Zámečku u Kroměříže (což nebyl skutečný zámeček, nýbrž název hájovny ležící nedaleko obce Bilany, kousek od Záhlinických rybníků). Tady se narodil 7. července roku 1838 arcibiskupskému nadlesnímu syn Ferdinand.  

Stoličkové byl starý lesnický rod, který se držel lesa přes dvě stě let. Kupodivu si však nepředávali příjmení jako Myslivec nebo Hajný, popřípadě Höger nebo Jágr. Byli to prostě Stoličkové a basta.
Jakmile Ferdinand trochu povyrostl, začal chodit do školy. (Kam jinam by taky v tomto věku chodil...) Po obecné navštěvoval gymnásium, a všechny ty školy byly německé. Maturoval s vyznamenáním, čímž svým rodičům udělal velkou radost; mnohem menší radost ovšem měli, když jim synek řekl, jakou budoucnost si pro sebe představuje. Chtěl studovat přírodní vědy, a prosadil si to. Odešel do Vídně (kam se tehdy z Moravy hojně jezdilo, a nejenom na studia, ale hlavně za prací), a přihlásil se na filosofickou fakultu. Jiná fakulta, zabývající se přírodními vědami, neexistovala, přírodní vědy se studovaly na filosofii. Na filosofii se Stolička věnoval nejvíc geologii – tu tehdy přednášel geolog světového formátu Eduard Suess, což byl autor velkého díla Tvář země, které shrnovalo veškeré tehdejší znalosti o geologické stavbě celého světa. 

Myslivna Zámeček u Kroměříže, rodiště F. Stoličky - Foto:  palickap, GNU General Public License, verze 1.2

Myslivna Zámeček u Kroměříže, rodiště F. StoličkyFoto:  palickap, GNU General Public License, verze 1.2

Suess byl opravdu výborný učitel, a vytvořil si svoji vědeckou školu, ke které patřil i Stolička, jeden z jeho nejlepších žáků. "Ve svých třiadvaceti letech dosáhl Ferdinand Stolička doktorátu filosofie, a to na universitě v Tübingen," píše se v obsažném díle Čeští cestovatelé od profesora Josefa Kunského. "Načež vstoupil do služeb říšského geologického ústavu ve Vídni jako mapující geolog. Pracoval zde dva roky, během nichž mapoval ve východních Alpách, v Uhrách, v Dalmácii. Kromě mapovacích prací se věnoval i výzkumu paleontologickému." 

Německá obecná škola, německé gymnásium, vídeňská universita, kde mluvilo také jenom německy... Doktor Ferdinand Stolička se však svému národu neodrodil, i když je pravda, že se jeho jméno vyskytovalo v podobě "Stoliczka," a možná, že se tak podepisoval i on sám; zůstal však Čechem nejenom rodem, ale i svým cítěním. Měl rád svůj rodný kraj a Kroměříž, o rakouskou příslušnost valně nestál, hlásil se jenom k Moravě jako ke své rodné zemi. Svému bratru Josefovi napsal jednou z Indie: "Jsem známější v Anglii než v Rakousku." Ovšem vídeňské a říšskoněmecké odborné časopisy z něho udělaly "rakouského učence." Stoličkovi však Vídeň nestačila. Nemohl tu uplatnit všechny své schopnosti, a proto přijal místo paleontologa ve Východoindickém státním geologickém ústavu, jehož byl zaměstnancem dvanáct let, tedy až do své smrti. Nezařídil si však v londýnské City pohodlnou kancelář, jeho pracovní adresa nyní zněla: Západní Himálaj. Nejvyšší horstvo světa...  

Ferdinand Stolička - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Ferdinand StoličkaFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Na jeho vrcholky se Stolička zrovna nevydal. Jeho první výzkumná cesta vedla z města Šimly, které se nachází pod dnešním Národním parkem Vysoké Himaláje. Výprava se vydala proti proudu řeky Spiti napříč okrajovými pásmy západního Himálaje. V průsmyku Parangla se výprava skoro udusila v silné sněhové vichřici. Ledva se trochu otřepali, vystoupali do pětitisícových výšek, kde se před nimi objevila velká ledovcová pole (což mělo za následek, že Stoličkovi část nosičů utekla – kromě vyhlídky, že budou pochodovat po ledovci, je netěšilo, že se museli brodit horskými bystřinami; samotný Stolička uvádí, že on z toho potěšení taky neměl). Těmi říčkami se museli brodit třeba až dvacetkrát za den. Stolička se přesto rozhodl stoupat po ledovcích stále výš a po cestách stále nebezpečnějších. A tak mu utekli i ostatní. Vlastní Stoličkova formulace v pozdější jeho zprávě ovšem zněla: "Rozloučil jsem se s nimi." Zůstal úplně sám, musel se vrátit. Během výpravy, která zabrala čtyři měsíce, Stolička geologicky zmapoval rozsáhlé části pohoří, a upřesnil, že jádro himálajského pohoří tvoří ruly, na které navazují mladoprvohorní a druhohorní usazeniny. Zvláště ho potěšily vápencové vrstvy (křídového stáří), ve kterých bylo mnoho zkamenělin. Zajímavé poznatky si přinesl i z dalších oborů, zejména z ornitologie a vůbec ze zoologie. Konal také pravidelná meteorologická pozorování. 

Geologický přehled Indie - Palaeontologia Indica (1871) - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Geologický přehled Indie - Palaeontologia Indica (1871)Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

V té době začínalo protestovat Stoličkovo srdce. Ne že by se nešťastně zamiloval, na to neměl v Himálaji čas a ani příležitost. Srdeční sval mu dělal problémy. Jeho srdce bylo nemocné, zřejmě vrozená srdeční vada, která se manifestovala v těžkých horských podmínkách kvůli vyčerpávající námaze. Stolička to však nijak neřešil, na léčení nebylo ani pomyšlení. Takže se nějakou dobu prostě vysokým horám vyhýbal. Vydal se na západní pobřeží, odtud odplul do Singapuru a pak opět cestoval po Indii, ovšem pečlivě si přitom hlídal nadmořskou výšku. S Himálajem však neskončil. Už rok nato byl v horách zpátky s další výpravou. Byla to velká přírodovědecká expedice a on v ní měl kreslit geologické mapy a sbírat zkameněliny a také starožitnosti. Prošel deseti průsmyky – ten nejvyšší přesahoval výšku 6000 metrů. Dorazil k řece Indu a zamířil si to opět k ledovcům na úpatí pohoří Karakoram. Zase mu utekla část nosičů, zbylí odmítli na ledovce vstoupit. Stoličkovi se zase ozvalo srdce, takže se raději vrátil. Nikoli s prázdnou, ale s bohatými geologickými i zoologickými sběry. Na zimu odjel do Kalkaty, aby se tam zotavil a své výzkumy zpracoval. Za svůj život publikoval celkem 79 článků, ale ani jediný v češtině. V Kalkatě se stýkal s německy mluvící komunitou. Byl nepolepšitelný, a tak když britská koloniální správa organizovala poselstvo (dnes bychom asi řekli „politicko–obchodní misi“) ke kášgharskému chánovi Jákubovi, tak v něm Stolička nemohl chybět. Expedice překročila hřeben Himálaje a sestoupila do města Léhu. Geolog Stolička přitom potvrdil, že právě tato část údolí Indu tvoří předěl mezi dvěma pohořími – mezi Himálajem a Karakoramem. 

Ferdinad Stolička (nalevo) and kapitán Biddulph (napravo) v Kašgaru (1873) - Foto:  T D Forsyth, Wikipedia, public domain - volné dílo

Ferdinad Stolička (nalevo) and kapitán Biddulph (napravo) v Kašgaru (1873)Foto:  T D Forsyth, Wikipedia, public domain - volné dílo

Stolička postupoval dál k severovýchodu s částí výpravy na okraj Tarimské pánve. Tady chtěl navštívit naleziště posvátného nerostu jadeitu u ujgurského města Hotan, který dnes patří Číně… ale podařilo se mu dostat jen na menší, opuštěná ložiska. Poté dorazila skupina do Yarkandu (i toto město se nachází dnes na území Číny), a konečně i do Kášgharu (nynější Kcha´š, jedno z hlavních center čínských muslimů). Ještě než se do něj však Stolička dostal, tak těžce onemocněl. Tentokrát to byl zánět míchy. Po odpočinku v chánově sídelním městě se však uzdravil natolik, že se mohl účastnit několika zimních exkurzí do okolí. Nejdelší z nich, dvacetidenní, vedla na „střechu světa,“ na horský uzel Pamíru, Ťan-šanu a Kuen–lunu – vzájemný vztah těchto tří horstev určil tehdy právě Stolička. Na jiné cestě z Kášgharu navázal moravský rodák na dosavadní výzkumy jezera Čatyr–kul (ležícího v dnešním Kyrgyzstánu), a potvrdil, že je bezodtoké. Na všech cestách prováděl i podrobná geologická mapování.  

Laudakia stoliczkana - Foto:  Bogomolov.PL, Wikipedia, public domain - volné dílo

Laudakia stoliczkanaFoto:  Bogomolov.PL, Wikipedia, public domain - volné dílo

Po cestě musel Stolička odpočívat. Byl vyčerpaný. Odjel na léčení do Kalkaty, kde zůstal přes zimu až do jara. Že by ale přitom lenošil, to ho ani nenapadlo – neúnavně zpracovával zkameněliny a horninové sběry ze svých cest, výsledky uveřejnil v indických a britských odborných časopisech.
"Svou čtvrtou indickou cestu podnikl Stolička na ostrovy Andamany a Nikobary," sděluje nám Josef Kunský v druhém dílu své knihy o českých cestovatelích. "Tentokrát se vydal sám, v rámci své tříměsíční dovolené. Ještě předtím, než se dostal na ostrovy, stihl navštívit město Rangún v dnešní Barmě. Odtud odplul do Singapuru, kde se věnoval zoologickým sběrům, zkamenělinám a korálům. Na Andamanách a Nikobarech zase lovil a sbíral přírodniny. Stolička byl moderním paleontologem. Studoval zkamenělé zbytky zvířeny a srovnával je s žijícími zvířaty, aby přesněji poznal všechny znaky tělesné živočišné soustavy a tím také mohl přesně určit stáří vrstev, ve kterých se zkameněliny nacházely." 

Stoliczkaia borneensis - Foto:  Nelly de Rooij, Wikipedia, public domain - volné dílo

Stoliczkaia borneensisFoto:  Nelly de Rooij, Wikipedia, public domain - volné dílo

Na jaře 1874 se Stolička zúčastnil velké zeměpisné a přírodovědecké výpravy do Himálaje. Což se dělo proto, že britská koloniální vláda chtěla uzavřít obchodní smlouvu s panovníkem východního Turkestánu, Jakúbem Begem, a to v jeho sídelním města Kášgharu. V poselstvu nebyli jenom diplomaté, součástí výpravy byla i zvláštní výzkumná expedice. Stolička v ní působil jako geolog. Nakreslil geologickou mapu celé cesty a nezapomněl ani na výzkumy geologické a paleontologické. "Když expedice splnila svůj hlavní úkol, vydala se z Kášgharu zpět k jihu do Indie," píše Jiří Martínek na webových stránkách Hedvábné stezky. "Původně byla cesta naplánována do Afghánistánu, do Kábulu, a odtud se mělo pokračovat zpět do Indie, jenomže cesta se ukázala jako neprůchodná. Všichni si tedy museli znovu užít cestu přes vysoké pohoří Karakoram. Na koních prošli Karakoramským průsmykem (pět a půl tisíce metrů). 18. června zkoumal Stolička brzy ráno na koni jakési skály. Po návratu k výpravě byl unavený, stěžoval si na silné bolesti hlavy. Těžce dýchal a kašlal celou noc. Pokračoval však v cestě ještě dva dny koňmo do města Murghí, které leží ve výšce přes čtyři a půl tisíce metrů nad mořem. Když tam dorazil, jeho nemoc se velmi zhoršila. Lékař zjistil akutní bronchitidu a zápal plic; léčil ho brandy, smíchanou se sirupem proti kašli. Pak se nemocný napil portského vína. Vrátil se mu opět zánět míchy, ke kterému se připojil zánět mozkových blan. Jeho dýchání bylo stále pomalejší a pomalejší, až upadl do milosrdného bezvědomí, a 19. června 1874 tiše zemřel – ani ne pětatřicetiletý. Pitevní nález hovoří o celkovém vyčerpání, ale existuje celá řada dalších tezí o jeho úmrtí, naposledy se lékaři přiklonili k diagnóze AMS – což je akutní horská nemoc, dobře známá právě z himálajského vysokohorského prostředí. Projevuje se otokem mozku a plic. Ve výšce nad 5000 metrů je fatální zhruba ve 40 procentech případů. Nástup nemoci přivolávají námaha, výstup do výšek a alkohol. Ve Stoličkově případu byly všechny tyto podmínky přítomny." 

Deska na pomníku Ferdinanda Stoličky v Léhu - Foto:  Suprabha Seshan, licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 2.5

Deska na pomníku Ferdinanda Stoličky v LéhuFoto:  Suprabha Seshan, licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 2.5

Kromě vědecké slávy se Ferdinand Stolička dočkal toho, že pronikl do vědecké nomenklatury. Jeden druh himálajského hlodavce nese jméno hraboš Stoličkův (Alticola Stoliczkanus). A ještě další dva savci: pavrápenec Stoličkův (což je netopýr), a bělozubka Stoličkova, toto jméno dostal nejmenší savec na světě, patřící do čeledi lejskovitých. Další jeho pomník v živočišné říši se týká pestře zbarveného ptáčka – pěnčíka Stoliczkana stoliczkana. Stolička popsal ještě jiný ptačí druh, a to bramborníčka pouštního (Saxicola macrorhynchus, Stoliczka), žijícího v indickém Rádžasthánu. Existuje i poddruh agamy, což je ještěr, jmenuje se latinsky Laudakia stoliczkana stoliczkana, jakož i několik druhů bezobratlých, pojmenovaných rovněž jménem tohoto badatele od Kroměříže. 

Tělo Ferdinanda Stoličky odnesli jeho přátelé do Léhu, ležícím v údolí řeky Indu. Indická vláda mu tam nechala zbudovat honosný hrob. Kromě věty, kterou jsme uvedli na začátku, pokračuje epitaf na náhrobním obelisku slovy, ze kterých lidé znalí jazyka latinského mohou přečíst kromě úvodní věty i další informace o zde pochovaném: "Přidělen britskému poselstvu do Yarkandu jako přírodozpytec, zemřel při návratu do Indie. Mladý věkem vynikal svými geologickými a přírodovědeckými výzkumy a zemřel při výkonu svého povolání. Tohoto muže, tak záhy smrtí uchváceného, želí věda i indická vláda. Na znamení smutku a obdivu byl zřízen tento pomník nad jeho tělesnou schránkou." 


Zvětšit mapu

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas