945. schůzka: Dle Ottova slovníku naučného...

Právě tam Jan Otto spatřil 8. listopadu 1841 světlo světa. Kolébka ottovského rodu však pochází z importovaného materiálu, neboť nejstarší známý předek všech Ottů byl (údajně) švédského původu. Augustin Otto se v Čechách neobjevil kupodivu nikoli během třicetileté války, kdy nás jeho krajané systematicky drancovali, nýbrž až po jejím skončení. Nastoupil coby správce Sloupenského dvora u Nového Bydžova. Pradědečka Jana Otty, toho ovšem živila úplně jiná profese. Byl městským lékařem v Pardubicích. Dědeček Josef vykonával lékařskou službu na vojně, i v civilu se stal posilou našeho zdravotnictví, a úplně stejnou cestu si vybral jeho syn František, který nějakou dobu léčil vojáky v Polsku, usadil se v Přibyslavi, ale předtím vystřídal řadu působišť. Byl stále na cestách s malou příruční lékárničkou, která se v rodině dlouho uchovávala.

Ottové byli plodní: pradědeček Antonín, řezník, byl z jedenácti dětí, dědeček Josef ze sedmi, Jan Otto byl z pěti dětí a sám měl stejný počet potomků. Vraťme se ale od rodokmenu do rodiny, v níž vyrůstal Jan Otto. Rovněž tatínek měl boty z toulavého telete, putoval i po svatbě s Kateřinou, dcerou soukeníka z Plzně, a právě na jedné své štaci (v Přibyslavi, kde si založil hojnou, leč nepříliš výnosnou praxi) se mu narodil synek Jan. Za nějaký čas se rodina zase stěhovala, mimo jiné do Berouna, kde se u nich nějakou dobu schovával revolucionář a policií hledaná osoba Josef Václav Frič.

„V Berouně chodil Honzík do hlavní školy,“ píše ve knize o Janu Ottovi historik a spisovatel dr. Jaroslav Švehla. „Jeho žákovská dráha byla trochu komplikovaná… První třídu absolvoval, druhou na otcovo přání vynechal, třetí ročník musel ale opakovat. Otci se totiž zdálo, že na další postup (když Jan přeskočil 2. třídu) by byl přece jenom moc mladý. Poté otec zamýšlel dát synka na studia do Prahy. Protože by ho ale nestačil vydržovat, prosil příbuzné, rodinu svého bratra, bohatého řezníka, aby vzali Jana aspoň na byt a na stravu.“ A ti mu to odepřeli. „Snad nevěděli, jak moc mi odepřeli…“ poznamenal si Jan Otto po letech ve svých zápiscích.

Neměl zrovna šťastné dětství. Už ve třetí třídě musil učit dva mladší žáky, ještě před začátkem vyučování. Dostával měsíčně zlatku. Odevzdával ji rodičům. V neděli asistoval otci při tahání zubů pacientům, jakož i při pouštění žilou a při obvazování ran – byl přitom velmi obratný. Jediná zábava, kterou poznal, byly housle. V dětské kapele byl kapelníkem. A přišla další zkušenost – otec ho dal za praktikanta do lékárny, v níž Jan pečlivě připravoval léky – leč pořád to nebylo to pravé, alespoň tatínek si to myslel, a tak Jan putoval do učení k obchodníkovi. „Nezůstal jsem ušetřen žádné ze slastí, ale spíše strastí učedníka–mučedníka: spal jsem v komůrce, kde ráno voda v umyvadle zamrzla; tahal jsem vozíky se zbožím a vůbec jsem dělal veškerou práci. Odnesl jsem si památku – navždy zchromlý ukazovák na pravé ruce. Byly to doby pro mne nejsmutnější, jelikož se zdálo, že budu věčně odkázán na život tak obmezený.“

Když obdržel vysvědčení a odsloužil si v obchodě roční praxi, nastoupil v Praze do prostředí, které se pak stalo obsahem celého jeho života – do kanceláře, k potištěnému papíru, k časopisům a knihám. Byla to firma německá. Přestože Jan nosil do práce jako jediný zaměstnanec čamaru (čamara – to byl pánský slavnostní černý kabát se stojatým límcem a řadou knoflíků zapínaných na šňůrky; sloužil jako jakási uniforma vlastenců českých), tedy i když chodil do práce v čamaře, měl to u šéfa záhy dobré. Jmenoval ho knihvedoucím. V dalším podniku, který patřil bratřím Grégrům, to dotáhl na účetního pokladníka a disponenta. Záhy byl pravou rukou Eduarda Grégra. Když mu zemřel otec, postaral se Jan nejenom o matku, ale i o své bratry a sestry. V říjnu roku 1865 byl Jan Otto čtyřiadvacetiletý štíhlý, elegantní muž s hojnými vlasy a s knírkem, který se za několik let po svatbě změní v plnovous. Miladě Pospíšilové, pocházející ze slavné knihkupecké a nakladatelské rodiny, blondýnce se světlemodrýma očima, bylo sedmnáct. Seznámili se tehdy na jakési taneční zábavě. U Grégrů si vydělával dvanáct set zlatých ročně, a když padly poslední obavy, že ten hubený ženich by mohl trpět souchotinami, mohla se konat svatba.

Podle inventáře, který se zachoval, předal tchán Jaroslav Pospíšil 27. února 1871 svou tiskárnu. Podmínky převzetí byly stanoveny ústně. Tchánovu tiskárnu Jan Otto koupil – začínal s vlastními prostředky a bez cizí pomoci. Kupní cena se ovšem měla splácet. Pospíšil rozhodl, že se tak stane „způsobem snesitelným a nepochybně pouze dodáváním práce pro můj sklad.“ Částka činila sedm a půl tisíce zlatých. Za tři týdny ji Pospíšil snížil na 7000. Ulehčoval tak svému zeti po vídeňském krachu. Své dceři věnoval z té částky čtyři a půl tisíce.

Tiskárna nebyla kdovíjak velká. Vedoucí byl zároveň korektorem, a ještě dohlížel na práci pěti sazečů. Pracovalo se na pěti rychlolisech (pravda, staršího data), a na ručním lisu. (Ten pamatoval ještě starší dobu.) Otto nepřevzal tchánův sklad a založil vlastní nakladatelství, které však mělo v Praze, a vůbec v Čechách a na Moravě silnou konkurenci. V Čechách tehdy působilo 185 knihkupců, z toho v Praze 69; na Moravě jich bylo padesát. Jan musel vyvinout značné úsilí, aby si vybojoval čestné a cílevědomě vymezené místo. On ale podstoupil nutné podnikatelské riziko a rozšířil svůj závod, nejdříve do Jungmannovy třídy a o čtyři roky později do domu na Karlově náměstí, který zakoupil jak pro tento účel, tak pro svoji rodinu. Od této doby Jan Otto rozvinul podnikání ve velkém stylu. Svou promyšlenou a samozřejmě velkoryse pojatou nakladatelskou i tiskárenskou činností, orientovanou zejména na českou tematiku, se jeho závod brzy vyšvihl mezi přední domácí subjekty, které produkovaly rovněž největší díla umělecká a vědecká.

„On je takový mladý starý,“ říkával o Janu Ottovi mnohem starší vedoucí jeho závodu. Pro tiskárnu, nacházející se ve dvorním traktu na Václavském náměstí, objednal Otto novou mašinu a hladicí lis. Na začátku si vedl účetnictví a expedici sám. I v nakladatelství obstarával několik let všechny redakční práce. „Ach, rukama málokterého spisovatele prošlo tolik akceptů a tolik tisíc jako mýma,“ vzpomínal spisovatel Ignát Herrmann, který u Otty začínal a převzal faktury, balil zásilky pro knihkupce, obíhal pražské komisionáře, nosil směnky do bank a záložen, potřeba peněz na sobotní výplatu. To už Otto vydával edice Laciná knihovna národní a Salonní bibliotéka; také Slovanský (a ještě i jiné) kalendáře, sestavoval katalogy svých titulů. Jeho finanční poměry se rychle zlepšovaly. Za pár let od svého začátku už zaměstnával 50 lidí. Jeho aktiva představovala téměř 150 000 zlatých, pasiva 40 000, čisté jmění rovná se 100 000. Ve Vodičkově ulici zřídil knihkupectví s půjčovnou českých knih – to později přemístil na Václavské náměstí. Začal vydávat humoristický časopis Paleček. Otto otiskl na zadní straně výzvu „všem literátům s rozmarným perem a všem malířům s veselým štětcem! Pilně přispívejte a nenechte Palečka umřít hladem. Je to jedlík, který každého týdne vyžaduje osm talířů o dvou odděleních.“ Přispívala do něj taková jména jako Jan Neruda, Eliška Krásnohorská, Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer, Ladislav Stroupežnický a také Ignát Herrmann, který v něm začal zkoušet své pero, dával kreslířům nápady do tužky. Jeho humor se zalíbil Ottovi natolik, že mu nabídl redakci, čehož se Herrmann bál (nebyl ještě ani plnoletý, tedy neměl 24 léta), ale nakonec se stal jeho osudem. Do řad autorů byl získán i pan majitel. Když odevzdal svůj první literární plod (nazval jej Krásné zoubky), odcházel z redakce „přímo zoufalý, jako by spáchal bůhvíjak hřích.“

Později se však raději věnoval své roli, ve které se cítil daleko víc doma. A tak mohl v roce 1874 založit Zlatou Prahu, velký ilustrovaný časopis. Měl to být (podle Ottových vlastních slov) „týdeník, vynikající jak zevní elegancí, vkusem a úpravou, tak textem a částí obrázkovou, směle konkurující s nejpřednějšími toho druhu listy evropskými a druží se k oněm beletristickým časopisům vlasteneckým, které pěstování jazyka i ducha českého obraly sobě za hlavní cíl veškeré snahy a práce své.“

Spolupracovníky Zlaté Prahy se stali takřka všichni tehdejší představitele české literatury i výtvarného umění. Tento časopis podrobně a věrně odrážel úroveň české společnosti a vzdělanosti na sklonku 19. století. Doplňovaly jej přílohy jako Knihovna Zlaté Prahy, Hudební příloha Zlaté Prahy, takzvané umělecké podniky (což bylo Album Zlaté Prahy, nebo prémie, za kterými se skrývala možnost zakoupit si určité obrazy za výhodnější cenu). Vydávání Zlaté Prahy bylo zastaveno až třináct let po Ottově smrti, v roce 1929. Čímž však ani zdaleka výčet Ottových časopisů nekončí. Měl jich na svém kontě třiadvacet, dohromady vydal 280 ročníků.

Nikdy dosud žádná myšlenka českého nakladatele nemířily výše a nepokusila se o odpovědnější úkol. I kdyby Jan Otto nevydal nic jiného než Naučný slovník, stačilo by to, aby se nesmazatelně zapsal do dějin české kultury. Otto chtěl mít nejprve Konverzační lexikon, ale průběhem doby dospěl k Naučnému slovníku. Rovněž zvažovaní spolupracovníci se střídali. Pro redakci slovníku se zdál být Ottovi vhodným mužem Tomáš Garrigue Masaryk. Jako universitní profesor a redaktor časopisu Atheneum (vydávaného v Ottově vydavatelském domě) měl rozsáhlé styky se svými kolegy a i s vědeckým dorostem.

Nabídku převzít vrchní redakci Slovníku čtyřiatřicetiletý Masaryk přijal, sestavil rozvrh jednotlivých vědních oborů i s jejich redaktory a sám si vyhradil odbornou redakci filosofie, psychologie, sociologie, případně i spolupráci na protestantské problematice, a (kupodivu) i na statistice. Teorii a dějiny umění chtěl svěřit Tyršovi, pro beletrii počítal s Vrchlickým, pro jazykovědu s Geubauerem. Poté uzavřel s vrchním redaktorem (tedy šéfredaktorem) Slovníku smlouvu, v níž se profesor zavázal obstarávat všechny redakční práce, včas opatřovat rukopisy, prohlížet je, pečovat o jejich dobrý a přiměřený obsah, provádět jejich korekturu před tiskem, navrhovat mapy a ilustrace. Za to mu mělo být měsíčně vyplaceno sto zlatých. nakladatelovým úkolem bylo postarat se o příruční redakční knihovnu, o redakčního tajemníka a o nutné opisovače, dodat všechny potřebné tiskopisy a zřídit telefonické spojení vrchního redaktora s tiskárnou.

Masaryk nejprve zvažoval o vědeckém díle, jakým byla Encyclopaedia Britannica, ale brzy tuto myšlenku opustil a přiklonil s plánu prostšího abecedního slovníku. Poté vypracoval nový seznam spolupracovníků, vlastní redakční práce na heslech začala roku 1886, ale už v polovině března téhož roku měli shromážděn obrovský materiál, bylo to o 20 000 hesel víc než měly podobné německé slovníky. Masaryk vyslovil naději, že encyklopedie bude hotova do šesti, do osmi let, to ale netušil, že nastanou události, které ho od přípravných prací odvedou a on bude redakci encyklopedie stále víc zanedbávat.

Jeho pozornost totiž pohlcovaly boje o pravost Rukopisů. Proto nakonec svoji funkci složil a problém se spolupracovníky měl i Otakar Hostinský, estetik a rovněž profesor pražské university, a tak Jan Otto v nouzi nejvyšší (když už se pomalu smiřoval, že po jeho velkém plánu je veta) se rozhodl, redakce bude vícečlenná, že v ní budou zastoupena všechny fakulty university i technika. Po dalších peripetiích dokázal Slovník sjednotit všechny vynikající odborníky bez rozdílu politické a náboženské orientace.

Způsob práce na Slovníku byl popsán později v časopise Zlatá Praha: „Redakce nejprve rozdělila hesla z celého písmene, srovnaná podle abecedy, do lepenkových desek, řečených snopky nebo otýpky. Na ně se napsalo číslo a pod ním heslo, první a poslední, jak je čteme v záhlaví každé stránky Slovníku. Z těchto hesel pořizovala domácí redakce seznamy podle oborů, které pak odborní redaktoři přehlíželi a neustále kontrolovali podle cizích encyklopedií, časopisů a odborných děl – ty zaplňovaly všechny regály u stě n redakční místnosti. Z takto upravených seznamů se vypouštěla méně důležitá hesla a doplňovala hesla scházející. Hotové rukopisy, schválené odbornými redaktory, byly zařazovány do snopků místo lístků, které se odstraňovaly, a tak objem snopků rostl.“

Není jasné, jak to mohli všechno zvládnout bez počítače. Veškerá databáze a agenda kolem Slovníku, jakož i všechny jeho díly, by se dnes vlezly do jednoho desktopu, a možná i notebooku. Jenom nevíme, jestli by tehdejší autoři a redaktoři computeru rozuměli. Anebo by rozuměli. A možná bychom se všichni divili, jak…

První sešit Ottova slovníku naučného (tak se nakonec mělo toto dílo jmenovat) očekávala česká veřejnost s velkým napětím. Už měsíc předem si venkovští knihkupci zamlouvali různý počet výtisků. Zakázky se zdvojnásobovaly i ztrojnásobovaly. Když se po všech letech dlouhé a pohnuté historie konečně objevil (bylo to 25. ledna 1888), přijeli někteří odběratelé osobně do Prahy. Aby urychlili expedici, měli jedni připravené pásky s adresami a z výpravny u Ottů, zvláště zřízené pro tento případ, rozesílaly Slovníky poštou, jiní jeli s dodávkami hned domů.

V budovách Ottova nakladatelství, které teď sídlilo na Karlově náměstí, to podle reportáže v Národních listech vypadalo takto: „Rozsáhlý průjezd ctihodného Ottova domu podobal se o desáté hodině dopolední jarmarku. Tisíce sešitů Slovníku bylo nakupeno v balících po sto kusech vpravo vlevo, mezi toho se mísí řada sluhů knihkupeckých, úředníci závodu Ottova, vozíky a bedny, do plachet rovnají se zásilky velké i malé. Bije desátá, vrata se náhle otevřou a jako z arzenálu vyhrnou se voje knihkupecké s nákladem nového díla. A na dopravovatelský vůz nakládají se balíky pro přepravu poštovní.“

Počáteční zájem o Slovník, doložený třemi vydáními prvního sešitu, se neprojevil pouze materiálním úspěchem, ale i jiným způsobem:. Slovník se stal všenárodním dílem také proto, že se o něj kdekdo staral, a to jak příspěvky, tak nezištnými (i zištnými) radami, a hlavně kritikou. Během čtvrt století svého vycházení neměl Slovník jenom svých jedenáct set přispěvatelů, jak jsou uvedeni v abecedním pořádku na konci díla, další stovky sdílných lidí se chtěly nejrůznějšími způsoby účastnit jeho tvorby.

Zájem o to, jak v něm budou jejich obory zastoupeny, projevili nejenom těsnopisci, poštovní úředníci, hodináři a cukráři. I včelaři, rybáři, filatelisté a další dbali, aby jejich záliby a sporty došly náležitého uplatnění. Množství učitelů, profesorů, studentů a soukromníků mělo stále připraveno pero, aby mohli dopsat nakladatelství nebo přímo redakci Slovníku. Evangelíci se starali, aby o věcech jejich víry psali zase jen evangelíci; katolíci svoje zástupce v redakci měli. Přesto byl Slovník kromě uznání vystaven kritice. Ano, ta šla do takových podrobností, jako že by měl mít širší okraje kolem textů. Někteří vytýkali, že si Slovník všímá zastaralých nebo lokálních výrazů jako „bžunda“, jiní žárlivě střežili, aby se do něho nedostalo sousední městečko, jestliže jejich osada bude vynechána.

Slovník dělali jen lidé a v jeho pozadí se křížilo mnoho protichůdných zájmů. Nakladatel musel vynaložit velké diplomatické umění (ve kterém byl ovšem mistr), aby z jejich střetání vyšlo dílo šťastně. Odborní spolupracovníci byli zvlášť citliví na svou prestiž. Životopisná hesla Slovníku přitahovala četné skromné lidi. Když byl jednomu řádovému knězi udělen rytířský kříž, spěchal to oznámit redakci, aby jeho životopis včas doplnila (nepřišlo mu ani na mysl, že do Slovníku nebyl vůbec zařazen).

Na druhé straně jistý renomovaný slovutný literární historik prosil redakci, aby ho do Slovníku nezařazovala, že si toho nezasluhuje. Redakce mu nevyhověla a on jí zdvořile poděkoval. Jan Otto dal napsat svůj životopis podle vlastních poznámek a pak jej opravoval a brousil, že to byla vlastně jeho práce (velmi skromná, taková, jaký byl on sám).

Ottův slovník naučný nevycházel nejprve po celých dílech, tedy po svazcích, ale po sešitech, jak již bylo naznačeno. Sešitové vydání mělo 40 až 48 stran za cenu třiceti šesti krejcarů. První díl byl na světě v roce 1888, poslední (Dodatky) v roce 1909. Těchto 28 svazků vycházelo dvaadvacet let – v některých letech podařilo vydat dva díly. Slovník obsahuje 150 000 hesel na téměř dvaceti devíti tisíci stranách, ilustrací bylo skoro 5000, na 500 zvláštních příloh.

Pořízení celého Ottova slovníku naučného přišlo draze – v roce jeho ukončení stál 544 koruny. Pro srovnání: knihovnička z leštěné olše, vyrobená na míru pro tento Slovník, stála 35 korun, švýcarské kapesní hodinky 5 korun. Když císař František Josef I. přebíral z Ottových rukou poslední svazek Slovníku, vyjádřil překvapení, že je to největší encyklopedické dílo, vydané v Rakousku–Uhersku. A tak mu udělil zlatou medaili.

Na internetu lze dnes najít všechno. Když už si člověk neví rady, ještě rád si otevře některý ze svazků Ottova slovníku naučného. Třeba zrovna na tom internetu. On tam přece nemůže chybět.