946. schůzka: Julius Payer

Julius Payer, syn důstojníka na penzi, narozen v Šanově v domě U Jitřenky, arktický badatel, spisovatel a malíř polárních obrazů...V seriálu schůzek s Toulkami už jeho jméno jméno padlo. Bylo to v souvislosti s Otou Křížem, jehož rov v Zemi Františka Josefa je nejsevernějším českým hrobem.

Žádná fotografie tohoto prvního českého polárníka se nezachovala (nejspíš se nikdy fotografovat ani nedal, přestože v jeho době existovala fotografie už nějakých třicet let). Zachovala se pouze kresba Oty Kříže, kterou zhotovil Julius Payer, rodák ze severočeského Šanova u Teplic.

Nadporučík Payer – to byla osoba hned v několikerém oboru vynikající: jako horolezec, polárník, objevitel, kartograf a malíř. Během svého mládí absolvoval čtyřicet tři prvovýstupy na alpské štíty. Projevil se tam jeho kartografický talent – ten mu později otevřel dveře k účasti na německých a rakouských polárních výpravách.

Narodil se, jak už bylo řečeno, v Šanově, což je dnes součást Teplic. Tehdy, v tom roce 1842, byl mnohem poklidnější než sousední rušné lázeňské město. (A taky chudší.) Julius přišel na svět v domě číslo 53 zvaném Zum Morgenstern – neboli U Jitřenky. Táta byl kapitán–poručík na penzi. Při křtu byl novorozenec vybaven hned třemi jmény, kterak bylo tehdy zvykem: Julius Johannes Ludovicus, ale to všechno byla jenom jména papírová; pro rodiče a potom i pro svět byl jenom Juliem.

„V Teplicích prožil Julius svoje dětství, ale v deseti musel toto město opustit, aby nastoupil jako žák na kadetní ústav ve vzdáleném Lobzówě u Krakova. Bylo mu čtrnáct, když mu zemřel otec; tehdy odešel na tereziánskou vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. Všude tam se naučil ctít vojenské uniformy a ctnosti, sloužit císaři a vlasti (rozumí se monarchii), ale zároveň ve stejné době se v něm probudily zájmy hlubší, zájem o poznání a vědění.“

To vše zjistila a do své knihy o Julius Payerovi nazvané Z Čech až k severnímu pólu uložila socioložka a kulturní ekoložka dr. Jitka Ortová, přednášející na filosofické fakultě University Karlovy. Akademii opustil Julius jako podporučík druhé třídy. Učňovská důstojnická léta prožil u 36. pěšího pluku v tehdejší rakouské benátské provincii. Už na škole by oceňován jako zručný kreslíř a nadšenec pro zeměpis a dějepis. Projevil rovněž jazykové nadání – naučil se dánsky a zvládl i další severské jazyky. A nad Veronou… nad ní se zvedaly Alpy.

„Po tři roky jsem hledíval z veronské roviny pln touhy na řetěz Alp. Probádání velehorských skupin tyrolských Alp jsem považoval za cíl svého života,“ tato slova napsal Julius Payer o mnoho let později. Z Verony se dostal do rakouského Eisenstadtu. Na zdejším kadetním ústavu vyučoval dějepis a zeměpis. Tohoto místa byl však záhy zbaven (pro příliš samostatný úsudek), a putoval do Benátek. (I odtud bylo lze za dobrého počasí vidět Alpy.) V jedenadvaceti letech začal s alpskými výstupy. Dobyl vrchol nejvyšší rakouské hory (což je Grossglockner, nadmořská výška 3800 metrů).

Za rok nato strávil dovolenou namáhavými výstupy v italských Alpách. Jako vůbec první zlezl Adamellu, a k tomuto výkonu přibyly v následujících letech prvovýstupy hned několika alpských vrcholů. Nebyla to vždycky selanka. V Ortleských Alpách se zřítil z ledovcové stěny do 250metrové hloubky. Vyvázl bez vážnějšího zranění. Dlouhé túry a výstupy bez jídla a pití a pak hodiny práce na zlezených vrcholcích z něho udělaly horolezce, kterého měli v úctě i rození horalé.

Payerovy horolezecké výpravy byly už od začátku podnikem vpravdě průzkumným a vědeckým. Jako výsledek výstupů, pozorování a náčrtů vznikla mapa celého zkoumaného území v měřítku jedna ku padesáti šesti tisícům. Oproti dosavadním pokusům o zmapování celého tohoto území to byl obrovský pokrok a úspěch, i když byla pořízena bez patřičných přístrojů a přesných měření… tak říkajíc „à la vue“, jak se Payer sám vyjádřil. (Česky zní à la vue méně vznešeně – Od oka,tedy pouhým pozorováním v terénu.)

Díky svým výsledkům se Payer dostal na stránky listu Zeměpisného ústavu; on sám však zůstal stále rakouským důstojníkem, a jelikož byl posádkou v Itálii, tak ho neminula bitva u Custozzy. Silná a dobře vyzbrojená italská armáda zde byla rozprášena a obrácena na útěk daleko slabšími rakouskými jednotkami. Julius Payer se v ní vyznamenal, neboť dobyl se svými muži dvě italská děla, a vůbec prokázal „mimořádnou statečnost před nepřítelem.“ (Těmito slovy byl zdůvodněn vojenský záslužný kříž, který Payer dostal, a také jeho povýšení na nadporučíka.) Několik týdnů nato utrpělo i italské vojsko loďstvo zdrcující porážku u ostrova Vis (nedaleko chorvatského pobřeží). Rakouská válečná eskadra, které velel admirál Tegetthoff, je úplně zničila. Té bitvy se zúčastnili i námořní důstojníci, kteří pak byli Payerovými druhy na polární výpravě. Na lodi, nesoucí právě jméno Tegetthoff.

Do svých šestadvaceti let zlezl Julius Payer 26 vrcholků Adamellských Alp a 92 vrcholy Ortleských Alp. Mnohé z těch alpských velikánů dobyl jako vůbec první a podnikl tam podrobný výzkum. Jeho soukromá záliba a nadšení postupně přerostlo v novou kvalitu: Payer začal být ceněn jako vynikající typograf, znalec Alp a alpských ledovců, jako obratný a zkušený horolezec, čím dál častěji o něm psal i vídeňský tisk. To všechno rozhodlo o jeho dalším vývoji a zařazení.

Když byl převelen k pluku tyrolských císařských myslivců, mohl se konečně věnovat cele svému zájmu a zálibě (samozřejmě pro vojenské účely.) Získal odpovídající prostředky, přístroje, pomocníky i peníze, a tak mohl rozvinout svou práci v celé šíři a s profesionální dokonalostí. Nová perspektiva, o které se předtím mohlo Payerovi jen snít, však už neměla vydat alpské plody. Otážeme–li se okřídleným: Kam dál?, odpověď zní: Na moře. Payer sice nějakou speciální námořnickou kvalifikaci neměl, ale místo v chystané německé polární výpravě mu bylo nabídnuto jako zkušenému alpinistovi, znalci alpských ledovců a také obratnému a schopnému typografovi. Měl být typografem výpravy a vedoucím jejích saňových cest. (Dobře znějící funkce.)

„Výprava byla prvním startem německých lodí k velké polární cestě a k přezimování v Arktidě,“ píše ve své knize dr. Ortová. „Expedice vyrazila z brémského přístavu uprostřed června roku 1869 – tedy na začátku léta. Tvořily ji dvě lodi příznačných názvů – mateřský parník Germania a pomocná plachetnice Hansa, která vezla především zásobu uhlí. Osud výpravy se však nevyvíjel šťastně. Měsíc po vyplutí narazila Germania u pobřeží Grónska na neprostupný led a přes vyčerpávající zápas posádky s touto nezdolnou překážkou se jí podařilo v polovině srpna dosáhnout pouhých sedmdesáti pěti stupňů severní šířky.“

Polárníci nebyli na saňové cesty dokonale vybaveni. Hlavně neměli psy, saně museli tahat lidé. Přesto Payer na jedné ze svých cest dosáhl a překročil 77 stupňů severní šířky, přitom prozkoumal a zmapoval severovýchodní Grónsko a vyvrátil domněnku o existenci splavného polárního moře v oblasti pólu. Objevil Zemi krále Viléma, získal cenné geologické poznatky, a jako první zavedl horolezeckou disciplínu i do arktického výzkumu. Jedna z hor, na niž vystoupil, dostala po něm jméno: Payer Spitze – Payerův štít. Účastníci výpravy museli přezimovat za velmi těžkých podmínek. Ledové sevření se uvolnilo teprve v červenci příštího roku. Nové úsilí o proniknutí do severních vod zmařil opět neprostupný led. V polovině srpna, před novou arktickou zimou, nastoupila Germania zpáteční cestu domů. U německého břehu přistála v září 1870. Druhá loď, Hansa, byla tlakem ledu rozdrcena. Posádka se zachránila. Ve třech člunech přistála u pobřeží jižního Grónska a v těžkých podmínkách tam přezimovala. Odtud odplula domů do Brém.

Účastníci expedice se vylodili do rozjásaného Německa. Ten jásot však nevyvolal jejich šťastný návrat, ale zprávy o nevídaném úspěchu německých zbraní, o zdrcující porážce francouzských vojsk u Sedanu a o zajetí generálů a samotného císaře všech Francouzů, Napoleona Třetího. Německá výprava se s velkou slávou nevracela. Utrpěla v podstatě nezdar. Do ústřední polární oblasti se jí nepodařilo proniknout, neobjevila vytoužené volné moře za ledovou hradbou a neotevřela bránu ke stejně vytoužené severní cestě. Přesto se poté vedle starých nadšenců objevili jednak noví zájemci o cestu na sever, jednak mecenáši a protektoři. A našli se tentokrát i v Rakousku. Nejvýznamnějším z nich byl potomek starého polsko–slezského šlechtického rodu, hrabě Hans Wilczek, který se do polárních krajů podíval i sám. Rozhodl se zorganizovat novou polární expedici. A pozval Payera (a jeho přítele, zkušeného námořního poručíka a geofyzika Karla Weyprechta), aby si o ní promluvili. Oznámil jim, že právě oni jsou pro ni zkušenými, odvážnými a vzdělanými vůdci. A myšlenka se stala skutkem. Pravda, musela být podpořena. Hrabě Wilczek sáhl do své pokladny a věnoval expedici velkou sumu – 40 000 zlatých. Dokonce v rekordním čase, neboť už 13. června, dva roky po návratu Germanie, se vypravila do Severního ledového moře polární expedice „Österreich–Ungarische Nordpolexpedition.“

Vedení výpravy na lodi Isbjörn (přeloženo z norštiny Lední medvěd) měli ve svým rukou Julius Payer a Karel Weyprecht. Cílem expedice bylo pokoušet se nikoli o průnik na daleký sever kolem grónských břehů, ale namířit si to na severovýchod, což znamenalo plout Barentsovým mořem, mezi souostrovím Špicberky a Nová Země. Předpokládalo se, že tu proudí teplý Golfský proud a že na východ od Špicberků se nachází neznámá Gillisova země. Prý byla spatřena, ale nikdo o ní nic nevěděl. A nezahlédli ji ani polárníci z Ledového medvěda. Bylo sice možné plout lehkým ledem dál k severu, ale norský kapitán to odmítl.

Tato plavba byla jakousi generální zkouškou na výpravu, jež měla nalézt severovýchodní cestu do Ameriky. „Taková plavba by se velmi pravděpodobně podařila a byla by největším činem, jaký byl kdy v Arktidě pro vědu vykonán,“ to prohlásil Karel Weyprecht. Na moře se chystala druhá rakousko–uherská polární expedice pod osvědčeným vedením Weyprechta a Payera. Mezi jejími členy bylo i několik Čechů, kromě Oty Kříže také Josef Pospíšil, Eduard Orel a Gustav Brosch. Vyplula 13. června 1872 na parníku Viceadmiral Tegetthoff z přístavu Bremerhaven. Cílem byl průzkum pevniny v oblasti souostroví Nová Země, pokus o nalezení severovýchodního průplavu a hlavně objevení cesty k severnímu pólu – tedy ambice, kterou měly všechny polární expedice té doby.

„Bez překážky, hladce jako na vnitrozemské jezeře klouzala naše loď po lesklé vodní hladině. Avšak její břehy netvořily kvetoucí křoviny, nýbrž bledé, pohyblivé ledové výtvory, jež přivalivší se mlha brzy unesla do říše fantastických přízraků a rozpustila v pouhé nic. Naše bezprostřední okolí stalo se nehmotným a bezbarvým, jenom slabé stíny se ještě vznášely za mlžnou rouškou. Připadalo nám, jako bychom pluli bez účelu a cíle. A přece ještě před několika hodinami ležel na hornatých pustinách Nové země oheň poledního slunce, a její dlouhá pobřežní fronta se chvěla vysoko nad obzorem, nadnesena refrakcí. Modř oblohy, zjemnělá a sotva znatelná za prosluněnou vrstvou mlhových obláčků, shlížela nyní na nás zšedlá a smutná. Nikde taková náhlá proměna v přírodě nepůsobí na duši člověka bezprostředněji než zde, v polárním moři, kde slunce je zdrojem všeho půvabu a krásy.“ (Autor tohoto textu: Julius Payer.)

Cíl výpravy však brzy ztroskotal, loď s posádkou byla brzy po svém příjezdu do oblasti Nové Země uvězněna v neprostupném ledovém poli, se kterým volně driftovala směrem na severovýchod do dosud neprobádaných končin. Tak se také stalo, že v ledu uvězněná expedice byla první, která koncem srpna 1873 spatřila na obzoru horský hřeben dosud neznámé pevniny. Po třech měsících se masa ledu, ve které byla loď uvězněna, přiblížila k pevnině natolik, že na ni bylo možno vystoupit. Kromě toho, že Julius Payer s rakousko–uherskou vlajkou zabral nově objevenou zemi pro monarchii, a pojmenoval ji na počest vládnoucího panovníka Zemí Františka Josefa, tak tam mohl být pohřben člen posádky, Ota Kříž. Od té doby monarcha i jeho následník už dávno odešli do historie a z jejich říše jsou republiky, ale to jméno onomu souostroví už zůstalo.

Objevem pevniny potíže výpravy zdaleka nekončily. Posádka lodi strávila u Země Františka Josefa první zimu (tehdy netušili, že přijde i druhá). Na jaře byl zahájen průzkum pevniny. Pod přímým Payerovým vedením byla podniknuta řada saňových výprav, při nichž bylo také dosaženo nejsevernějšího bodu cesty, 82 stupně severní šířky. V té době již také bylo zřejmé, že loď nelze vysvobodit z ledového zajetí a jediná naděje celé posádky spočívá v jejím opuštění a cestě k jihu. Po strastiplné cestě, při které bylo nutné táhnout čluny, určené k záchraně po dosažení volné vodní hladiny, mohla posádka skutečně nastoupit do člunů, ve kterých pak dosáhla pobřeží Nové Země. Tady byla expedice zachráněna ruským rybářským škunerem Nikolaj. Teprve po osmi stech dvanácti dnech pak posádka Tegetthoffu stanula opět na evropské pevnině, v Norsku, odkud následoval triumfální návrat do Vídně.

Země Františka Josefa se nestala součástí habsburské říše, protože se jednalo o soukromou výpravu. Dnes se nazývá Zemlja Franca Josifa, neboť náleží Rusku. Je to vlastně souostroví, které tvoří 191 ostrov. Jeden z nich nese Payerovo jméno. On také na počest svého rodného města zde pojmenoval Teplický záliv a Šanovský ostrov.

Julius Payer se chystal na další výpravu, jenže… v žádné polární expedici pro něho nebylo místo. A tak se s přibývajícími léty se stále víc věnoval psaní. Po vydání velkého cestopisu se mu dostalo i oficiálního uznání – byl povýšen do rytířského stavu: Julius von Payer. Své polární zážitky zachytil i v rozsáhlém malířském díle. Ještě předtím ovšem stihl vystudovat malbu v Salcburku, Frankfurtu nad Mohanem, v Mnichově i v Paříži. Kupříkladu celou jednu zimu chodil malovat do anatomického ústavu, aby zvládl kresbu lidského těla. Potkaly ho i pohromy. Oženil se, měl dvě děti (což ještě žádná pohroma samozřejmě není), jenže manželka, milující společenský ruch, ho opustila. I s dvěma dětmi. A pak mu operovali hordelum. Ječné zrno. Zánět žlázky v očním víčku. O to oko při tom Payer přišel. Pro malíře tvrdá rána. Ale nesrazila ho na kolena. Po roční přestávce maloval dál.

Většinu svých obrazů, které vzbudily obdiv a získaly mu obdiv, namaloval jako jednooký: Tegetthoff v ledu, Severní měsíční krajina, Prám medúzy, Záliv smrti. S postupujícími léty se malířovo téma vyčerpávalo, vzpomínky stále víc bledly a hrozilo nebezpečí, že se do nich bude vkrádat jenom fantazie a papírová rutina. Proto chtěl nalézt cestu ven, a našel v sobě dost sil, aby vypracoval návrh na malou polární výpravu, tentokrát jinak objevitelskou a jinak přínosnou. Chtěl, aby to byla výprava malířská, která by se přímo seznámila s krásou a emotivní působivostí grónských fjordů a skal. Aby sehnal peníze, konal přednášky. (Za celý jeho život jich byla skoro půldruhá tisícovka.) Jeho úsilí se však nesetkávalo s pochopením, svět se měnil a zapomínal. A tak se ze života pomalu odsunul. Léto trávil u Bledského jezera na území dnešního Slovinska. Když dosáhl sedmdesátky, ranila ho mrtvice. Postihla řeč a ztížila mu pohyb. Za tři léta nato v městě Bledu zemřel. Bylo to v době, kdy smrt byla příliš všední záležitostí, kdy denně umíraly tisíce mladých lidí na bojištích první světové války, a kdy už ani habsburské monarchii moc času nezbývalo. Stařičký mocnář František Josef I., jehož jménem pojmenoval Payer severní souostroví, které objevil, ho přežil. Ale ne na dlouho.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.