1. září  2013 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

949. schůzka: Na křídlech zpěvu prolétla celým světem

Klementina Kalašová - Foto: operasingers sweb.cz

Klementina KalašováFoto: operasingers sweb.cz

V těchto Toulkách setrváme v blízkosti člověka, o kterém se psalo s nejrůznějšími lichotivými titulky. Jeden z nich se nám zvlášť líbil, a tak jsme si jej vypůjčili pro dnešní Toulky Toulek českou minulostí: "Na křídlech zpěvu prolétla celým světem."


„Lékař na malém městě patřil obvykle k váženým osobnostem, a považovalo se za samozřejmé, že nesměl chybět při žádné místní významnější události, ať už se týkala společenského, kulturní nebo politického dění. Takovou osobností byl v Roudnici nad Labem doktor Martin Kalaš, člověk vzdělaný a horlivý vlastenec s rozsáhlými známostmi v pražské české společnosti. Byl osobním lékařem hrabat z rodu Desfours-Walderode na panství v Horních Beřkovicích.“  

Rodný dům operní pěvkyně Klementiny Kalašové se nachází v areálu bývalého pivovaru v Horních Beřkovicích - Foto:  Mikroregion Podřipsko

Rodný dům operní pěvkyně Klementiny Kalašové se nachází v areálu bývalého pivovaru v Horních BeřkovicíchFoto:  Mikroregion Podřipsko

Autor studie, z ní jsme právě citovali, Bohumil Plevka, byl muzikolog a spisovatel, který se zabýval především dobou Beethovenovou. Klementina Kalašová ho velice zaujala svým uměním i životními osudy. Klementina Kalašová se ale v Roudnici nenarodila. Na svět přišla v Horních Beřkovicích. Ty jsou dnes pozoruhodné, že jejich zastavěnou plochu přesně sleduje hranice… tedy Mezi dvěma kraji, Ústeckým a Středočeským. Stalo se 8. srpna roku 1850 tak v hornobeřkovickém bývalém barokním zámku (který spadl – anebo možná se povznesl na úroveň pivovaru). Tady také Klementina prožil své rané dětství, ale do školy chodil v Roudnici nad Labem, kam se dr. Kalaš se s celou svou početnou rodinou (měl pět dcer; jediný synek mu brzy zemřel), přestěhoval. Taťka měl svoje názory, komu poskytnout školy. Umožnil řádné, dobově ještě nevžité vzdělání svých pěti dcer. A brzy celá Roudnice znala jeho dcery, tedy Adolfinu, Amálii, Klementinu, Zdeňku a Marii. Všechny byly obdařeny smyslem pro umění. Zajímaly se o současnou českou literaturu, také o hudbu měly zájem, kreslily, recitovaly a čile se uplatňovaly v místním vlasteneckém spolku Říp. Marie se stala spisovatelkou, Zdeňka malířkou, ale nejpozoruhodnější z nich byla ta třetí, Klementina. „Ta byla ze všech dívek Kalašových nejhezčí, měla největší temperament, a často vybočovala z řady svými nápady. Pěstovala hru na klavír, zpívala a pokoušela s o psaní básniček. Ze všeho nejvíc ale prokazovala hudební nadání, které se neprojevovalo jenom hrou na klavír a zpěvem písní, ale také snahou (zatím jen snahou) interpretovat operní árie.“  

František Pivoda na snímku z roku 1898 - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

František Pivoda na snímku z roku 1898Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Její výjimečné sklony ocenil sám Bedřich Smetana (doktor Kalaš se s ním dobře znal), a přijal ji do svého hudebního ústavu. Smetana ale brzy pochopil, že toto neklidné, neposedné, někdy až neukázněné děvče by dlouho jenom u klavíru nevydrželo, a že jí bude daleko víc vyhovovat dráha pěvecká, kde lépe uplatní hlasové předpoklady, temperament a herecké nadání, které projevovala při každé příležitosti. Po několika týdnech trápení u klavíru (a bylo to utrpení Klementinino i Bedřichovo) ji Smetana doporučil do Pivodovy pěvecké školy. Takto elegantně se postrachu svého ústavu zbavil. Její učebnou se teď stalo i hlediště Prozatímního divadla, kde byla častou návštěvnicí. Do Pivodovy školy docházela dva roky a určitě si odtud odnesla cenné poznatky, techniku zpěvu a vůbec zkušenosti, ale co naplat, přišla chvíle, kdy jí škola už nemohla nic poskytnout. To si uvědomil i František Pivoda a doporučil jí další školení u profesora Francesca Lampertiho v Miláně.  

Henriette Nissen-Saloman - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Henriette Nissen-SalomanFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Lamperti – ano, tohle jméno už v Toulkách padlo. A protože to byl profesor zpěvu, a protože nedávno byla naším hostem Tereza Stolzová, tak to byla ona, koho Lamberti před Kalašovou učil. Lamperti si Klementinu poslechl a jenom lehce pokyvoval hlavou. Vertikálně, což znamenalo, že byl spokojen. Klementina u něho studovala rok a šest měsíců. Potom se vrátila se do Prahy, a ucházela se tam o angažmá v Prozatímním divadle. Jak dopadla? Ani si ji neposlechli. Bylo jí devatenáct a stále před rozhodnutím a stála před rozhodnutím, co dál. Vrátit se do Roudnice? Nebo do Itálie? Osud ji však na holičkách nenechal. Jako deus ex machina se zjevil v podobě zástupce carských divadel knížete Golicyna, který se právě zdržoval v Praze. Golicyn Kalašovou požádal, aby mu něco zazpívala,a když vyslechl árie z Verdiho oper Sicilské nešpory a Síla osudu, tak ji pozval do Petrohradu s příslibem angažmá v carské opeře. Tohle se nedalo odmítnout… Na jedné straně. Na straně druhé to byla devatenáctiletá dívka, a teď se má vydat do vzdálené ruské metropole? Vydala se. Nikoli však naslepo – její tamější učitelka, Švédka Henrietta Nissen−Salomonová, byla spřízněná s rodinou Smetanových přátel v Göteborgu. A Klementinu Petrohrad okouzlil.  

Mariinské divadlo slouží jako budova opery v ruském Petrohradu od roku 1860 - Foto:  Lite, GNU General Public License, verze 1.2

Mariinské divadlo slouží jako budova opery v ruském Petrohradu od roku 1860Foto:  Lite, GNU General Public License, verze 1.2

V ruském prostředí se cítila dobře. Začala se učit ruštinu a do Roudnice sděluje nadšeně svoje první dojmy. Těší se na chvíli, kdy se stane členkou velké operní scény a neopomene zaznamenat i to, jak silně na ni zapůsobil první pohled na moře. Všechno však pokračovalo pomaleji než očekávala. Zatím chodí jenom kolem divadla, a pokud do něj vstoupí, tak jenom jako divák. Občas dostane nabídku, že by mohla vystoupit na koncertě. Takže měla dostatek volného času… Trávila jej procházkami po městě (dost často). Na nějakou osamělost si sice nemohla stěžovat, a přece na ni doléhala touha po rodině a po vlasti. V jejích slovech (zachycených v dopisech a básních) je možné vysledovat jakousi neurčitou a dost temnou předtuchu, se kterou se později v jejích písemnostech lze zhusta setkat. Možná – zlá předtucha. Anebo to byla jenom nějaká hra se slovy. Ona o ní hovoří (tedy píše) často, velmi často a velmi vážně. Jaké k tomu ale měla ve své věku důvody? Leccos lze pochopit, když si promítneme celý její život. Teď je ale Klementina ještě pořád velice mladá. A jako taková zřejmě nemá šanci dostat nějakou pozvánku do opery. Mezitím studuje na Carské akademii hudbu a zpěv, a kromě toho se ještě zapisuje do baletu. Taková je její perspektiva na několik příštích let. Petrohrad sice oceňuje na koncertech její hlas, ale to je tak všechno. Trochu málo.  

Anton Rubinštejn - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Anton RubinštejnFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Až jednou přichází nabídka, která znamená něco víc, než jenom náhodné vystoupení na dobročinném koncertě. Ruku ke spolupráci jí nabízí skladatel a klavírista Anton Rubinštejn, který dal podnět k založení první ruské konzervatoře v Petrohradě. Klementině je dvacet let a společný koncert s Rubinštejnem v Moskvě jí přináší první opravdové veřejné uznání. Tak se jej přece jenom dočkala… A vlastně dost brzo, vzhledem k jejímu věku. Ale nabídka z carské opery stále nepřicházela. Klementina sice nemarní čas a studuje, ale už by chtěla vystoupit na velkém jevišti. Čekání jí připadá nekonečné a v důsledku různých řečí kolem divadla i podezřelé. Zmocňují se jí pochybnosti, myšlenky na návrat domů se vnucují stále neodbytněji. Je jí třiadvacet. Déle už nemůže a nebude čekat! No a pak se vedení carské opery konečně rozhoupalo a nabídlo Kalašové pohostinská vystoupení v opeře Ruslan a Ludmila Ivana Glinky – je to role Ratmira. Jenom mezi námi - ona divadelní správa zase tak úplně sama od sebe nerozhoupala. Být to jenom na ní, tak si Klementiny nebude všímat dál. Do té hry však někdo vstoupil, to je vlastně opět taková deus ex machina. Jeho jméno: dirigent českého původu Eduard Nápravník. Rusové ho znali jako Eduarda Franceviče Napravnika. Díky němu je Mariinské divadlo svědkem Klementinina operního debutu.  

Petrohradský deník Journal de Saint Peterbourg napsal (samozřejmě ve francouzštině, neboť každý vzdělaný a najmě postavený tam nahoře… prostě vysoce… nedal bez francouzštiny ani ráno. I v rodinách se tak mluvilo)... Takže ty francouzské noviny v ruském Petrohradu o Klementině napsaly (my jsme si to samozřejmě přeložili do češtiny): „Obecenstvo naše je povahy velmi neodvislé a k nováčkům často méně shovívavé; proto úspěch hned prvním debutem vydobytý padá nemálo na váhu a rozhoduje téměř o další umělcově budoucnosti. Hlas slečny Kalašové, jedné z nejlepších žaček paní Nissen–Salomonové, je ryzí kontraalt. Vyniká silou a plností zvláště v poloze nižší, avšak zní výtečně i ve druhé oktávě. Neznáme (mimo fenomenální Alboniové) jiné zpěvačky, která by se honosila s hlasem podobným tak vysloveným témbrem. Hlas slečny Kalašové je tak výborně vycvičen, že vyrovnanost rejstříku je prostě dokonalá.“ 

Tereza Stolzová - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Tereza StolzováFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Úspěch. Konečně se jej dočkala. Kapelník Nápravník ji odevzdal vavřínový věnec. Dveře do opery měla otevřené. Plánovala se další vystoupení, a vedení chystalo smlouvu, která by divadlu zajistila Kalašovou na tři roky. Zdálo se, že její pěvecké kariéře v Petrohradu nic nebrání, jenže ona smlouvu odmítla a odcestovala náhle do Londýna. Ani ne tak kvůli tomu Londýnu a tamní italské opeře, to ne; ji trápily spíš intriky a pomluvy v petrohradském divadle. V tomhle zpívat? Chtěla se jich zbavit, a tak utekla. Do Londýna odjížděla s nedočkavostí, ale jak ráda by ho kdykoli vyměnila za Prahu. Čekala z domova pozvání k pohostinským vystoupení, jenomže žádné nepřišlo. Ohlas anglického publika byl o poznání chladnější než v Rusku. A intriky samozřejmě bujely i tady. Klementina si však svoje postavení upevnila, situace se zklidnila, v divadle se uplatnila.  

Měla vynikající role – Carmen, Lohengrin, Trubadúr. Smlouva s divadlem zněla na tři roky. Ale nebylo jenom to italské divadlo nad Temží, triumfy v divadle Covent Garden způsobily, že Klementina dostala nabídku. která se v žádném případě nepodmítá – zpívat v milánské Scale. Tam se seznámila se krajankou Terezou Stolzovou (byla o šestnáct roků starší než Klementina, ale přežila ji o třináct let) a zpívaly spolu v Aidě – Klementina nakonec na trůnu vystřídá dosavadní nejlepší interpretku oper Guiseppe Verdiho.  

Giuseppe Verdi v roce 1875 - Foto: Ferdinand Mulnier

Giuseppe Verdi v roce 1875Foto: Ferdinand Mulnier

Na umělecké pouti po italských městech ji doprovází sám skladatel. „Klementina zpívá Carmen jako žádná jiná,“ těmito slovy se nadšením přímo rozplýval pan Verdi. Následují další pozvání do Německa a Španělska, úspěch byl (a to se už pomalu opakujeme) mimořádný. Netrvalo však dlouho a Kalašová musela svá vystoupení přerušit. Onemocněla, a hrozila jí navíc ztráta hlasu. Nakonec se uzdravila. Zpívala pak v italských, německých a francouzských operách po celé Itálii a zčásti také v dalších evropských zemích. První představení Klementiny Kalašové doma, v pražském Prozatímním divadle, se konalo 25. září 1879. Pěvkyně měla devětadvacet let. Jako zpěvačku ji čekala ta nejlepší léta. Noviny o ní psaly: „Zpívala velkým tónem i se znamenitým zacházíme s materiálem hlasovým i hrou nade vše pomyšlení výraznou. Uchvátila veškeré četné shromážděné obecenstvo, jež jí hojných podalo důkazů o svém obdivu a nadšení. Na další její výkony se srdečně těšíme.“  

Klementina Kalašová na civilní fotografii - Foto:  archiv Národního divadla

Klementina Kalašová na civilní fotografiiFoto:  archiv Národního divadla

Další výkony Klementiny Kalašové se však odehrály úplně jinde. Stačil jenom nepatrný podnět a v roce 1880 vystupuje z lodě na břeh Spojených států. Přitom (snad) ani neměla zajištěné smlouvy. Zpívala převážně na koncertech a pro krajany, zejména v Chicagu – tam bylo Čechů nejvíc. Své zážitky popsala v listech, které byly nedávno znovu objeveny. Na závěr pobytu se přidala k cestující operní společnosti. Po několika měsících se vrátila do Evropy a zamířila domů, do Prahy. Jenomže na té cestě lodí dostává Klementina nečekanou nabídku: angažmá v Brazílii. Neváhá ani minutu a nabídku a pozvání skladatele a divadelního ředitele Carlose Gomese přijímá. Do Brazílie vyplouvá v roce 1880 na palubě francouzské lodi Senegal. Jejím cílem je město Bahía, významné kulturní centrum kam se sjíždějí umělci z celé Evropy. Brazílie Klementinu okouzlí, a publikum je okouzleno Klementinou. Goméz sestavuje operní společnost, a jeho největší akvizicí je slečna Kalašová, kterou poznal v Itálii. Společnost má namířeno do velkých brazilských přístavních měst – do Bahíe Pernambuca, do Pará, do Ria de Janeira. Klementina vše dopodrobna popisuje v dopisech domů… jaký je temperament místního publika, jak se projevuje v hledištích divadel, jaké jsou tu pouliční slavnosti a jaké krásy nabízí exotická příroda, dělá si zápisky a kreslí. 

Carlos Gomes, brazilský hudební skladatel - Foto:  Verlangieri et Meyer, Wikipedia, public domain - volné dílo

Carlos Gomes, brazilský hudební skladatelFoto:  Verlangieri et Meyer, Wikipedia, public domain - volné dílo

Gomézův soubor si rozhodně na nezájem obecenstva nemůže stěžovat. Sály jsou plné, umělci jsou zahrnováni nejrůznějšími pozornostmi, květinami, dary, a to nejen v divadle – i mimo něj. Carmen Klementiny Kalašové sklízí bouřlivý aplaus, nejenom díky sugestivnímu altu, ale i hereckému podání. On u těch Brazilců musel zapůsobit i její zjev – Klementina je vysoká, štíhlá, má tmavé oči a bohaté vlasy. Brazilské turné však jednoho dne končí, a v Klementině se opět ozývá touha po vlasti. Míří domů, ale předtím si ještě odskočí do Itálie. Zpívá na těch nejlepších italských jevištích.  

„Na křídlech zpěvu prolétla celým světem,“ napsal o ní Jan Neruda. „Píše se rok 1883 – rok otevření (vlastně znovuotevření) Národního divadla“, uvádí ve své práci o Klementině Kalašové její autor Bohumil Plevka. „Ředitelství doplňuje soubor kvalitními silami. Vzpomněli si i na Kalašovou, a nabízejí angažmá. Pěvkyně přijímá , i když podmínky spíš odrazují – zejména jedna z nich. Kalašová má zpívat tři představení »na zkoušku.« Pražské obecenstvo se tehdy pro Kalašovou doslova nadchlo. Její výkony v Gluckově opeře Orfeus a Eurydika, nebo ve Wágnerově Lohengrinu byly (zdá se) naprosto jedinečné. Manželé Náprstkovi, Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek, Julius Zeyer a další představitelé českého uměleckého a národního života však nedokázali zabránit intrikám.“  

Kalašová se v Praze představila ještě v Aidě, ale atmosféra kolem ní houstne, její vztah k vedení divadla (a naopak) je napjatý. Zpívá stále méně a neshody nakonec vyvrcholily v roztržku. Úryvek z dopisu, který pěvkyně zaslala v červenci 1884 ředitelství divadla, mnohé osvětluje: „Nikdy jsem se nevyjádřila vůči panu řediteli, že nemíním zůstat, avšak stěžovala jsem si na svou malou činnost. Byla mně slíbena Carmen, Dimitrij, Norma. Byly již zkoušky, zjednala jsem si potřebné kostýmy – ale zatím se jenom slibovalo a slibovalo. Jak jsem se mohla ukázat spokojenou?“ K 1. srpnu 1884 Klementina zrušila smlouvu a pokračovala ve svém putování. Opět Evropa. A skoro celá. Zpívala na italských, německých. španělských, francouzských, anglických operních jevištích.  

Klementina Kalašová na civilní fotografii - Foto:  archiv Národního divadla

Klementina Kalašová na civilní fotografiiFoto:  archiv Národního divadla

A byl podzim roku 1888, když jí došel dopis od starého známého, Carlose Gomese. Tázal se v něm, zda by se nechtěla připojit k jeho společnosti, se kterou se znovu chystá na turné po Brazílii. Ta nabídka přišla Kalašové docela vhod. Její dopisy přicházely do domova stále vzácněji, v rodině se šířil neklid, objevovaly se temné obavy. Poslední dopis odeslala Klementina v dubnu 1889. Byla v něm zmínka o zimnici, která se rozšířila v Bahíi, ale jinak vyzněl docela optimisticky, že to nebude tak zlé. Po měsíci už byla situace v Bahíi tragická. Lidi umírali ve velkém počte na žlutou zimnici, a ulehla i Kalašová. Další dotazy a dopisy putují Prahy do Bahíe, opakovaně píše i Jaroslav Vrchlický. Jednoho dne mu pošta doručí jeho vlastní dopis. Poštovní úředník v Bahíi na obálku připsal: „È morta." 

Klementina Kalašová zemřela 13. června 1889. Na jejím hrobě, který se nachází v městě Salvador, chráněném před Atlantikem, protože bylo postaveno na březích zálivu, je deska s nápisem, vzbuzujícím pozornost několika nepřesnými údaji. Namísto Boemia je její rodná země uvedena uvedeny BOENINA. Pod portugalským textem je závěrečný český řádek. I v něm je chyba: NA SHLEDANON. Klementina Kalašová v posledních letech svého života psala velice rychle, takže její rukopis se dal někdy přečíst se značnými obtížemi. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 2. září  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1210. schůzka: Přelom 1917

    Na výpravách do našich dějin jsme se ocitli v přelomovém roce 1917. Na jeho začátku vyhlásilo Německo totální ponorkovou válku. Byl to z jeho strany hazardérský krok, založený na naprosto mylných kalkulech. V onom roce...

     
  • 26. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1209. schůzka: "Mírový" císař

    Ve třetím, přelomovém roce první světové války se události valily jako mořské vlny při pobřeží jedna přes druhou a navzájem se ovlivňovaly. Tu propojenost dějů roku 1917 nedovedeme synchronně zaznamenat. Naštěstí už...

     
  • 19. srpna  2018 v 08:04     Audio  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

    1208. schůzka: Poslední

    „Arcivévoda Karel si za svou družku v životě vyvolil Zitu z Parmy. Blahopřeji mu k této volbě jeho srdce a nejsrdečněji přijímám arcivévodkyni Zitu za člena mého Domu. Nechť se oběma dostane životního štěstí, které...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas