15. září  2013 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

951. schůzka: Kolo života aneb Učitel cestovatelů

Mladý Josef Kořenský - Foto:  Lidé a země

Mladý Josef KořenskýFoto:  Lidé a země

Dneškem jsme načali již dvacátou padesátku. Nikoli láhev archivní slivovice o 50 procentech, nýbrž soudek s českou historií, která má ovšem rovněž často říz, srovnatelný s kdejakým věhlasným destilátem.

Dnes si začneme v tomto seriálu probírat (občas i propírat) život muže, jemuž jako jedinému náleží čestný epitheton „Učitel cestovatelů“ (rozumí se těch českých, neboť se nechceme srovnávat se jmény jako byl Stanley nebo Livingstone). Přitom však tento přívlastek sedí na místě mnohem případněji než u jiných jeho kolegů, neboť on svou občanskou profesí byl vskutku pedagog. Učitel zeměpisu a později i ředitel dívčí školy v Praze na Smíchově. Jeho jméno: Josef Kořenský

To jméno zasáhlo do života několika generací. A to proto, že učil nejenom děti, nýbrž i jejich rodiče, jakož i babičky a dědečky. Kdoví, možná i nějaká ta prababička by se k němu (samozřejmě jako k učiteli) mohla ještě za jeho života hlásit. Právě o něm dnes a ještě i za týden začneme vyprávět, přičemž obsáhneme dějinné pásmo od poloviny 19. století až ke dnům mnichovského diktátu, kam jsme věru prozatím v širších historických souvislostech ještě zdaleka nedospěli. Za to může kmetský věk devadesáti jednoho roku, kterého se pan Kořenský dožil. 

„To jsme ještě nechodili do školy a už jsme o panu učiteli Kořenském hodně slyšeli. Tatínek mi povídal, jak v hodinách přírodopisu maluje při výkladu svým posluchačkám na tabuli, aby veškeré jeho vyprávění bylo co nejnázornější. A tak jsem byl velice nedočkavý a do školy jsem se hrozně těšil. Jenomže – malér. Pan učitel Kořenský učil, ale na dívčí měšťanské škole. Ta pro kluky, jak už jméno napovídá, nebyla. A tak jsem si akorát nechával od sestry vyprávět, jak chutná čínský zázvor… a taky sobí delikatesy… šproty a jiné sleďovité ryby… a vůbec všechny ty pochoutky, které nosil do školy.“ 

Pozoruhodná škola. Taková docela chutná, a taky voňavá. Co ještě ani zdaleka není všechno. Pan učitel Josef Kořenský byl kantorem milovaným nejenom pro svou povahu a svoje znalosti, ale taky proto, že svým žákyním předváděl věci nevídané a vyprávěl zážitky neslýchané. A dlužno dodat (nikoli někde vzadu ve vysvětlivkách, nýbrž hnedle v popředí), že to byl první Čech, který podnikl cestu kolem světa. 

Josef Kořenský: Asie - Foto: Radio Praha

Josef Kořenský: AsieFoto: Radio Praha

„Narodil jsem se ve vesničce jménem Sušno (nachází se u Nových Benátek nad Jizerou). Na svět jsem přišel jako druhé z pěti dětí. Táta byl rolník, ale časem se stal mlynářem, nikoli ovšem na nějakém mohutném toku a v přiměřeně velkém městě, nýbrž opět v takové malé vísce – v Dolním Krnsku. Mlýn poháněla voda Jizery. Je případné, že se v jeho nejbližším okolí nalézaly nejenom osady s přímo poetickými názvy – Jizerní Vtelno, Písková Lhota či Nepřevázka, nýbrž i vesnice se jménem coby synonymem pro konec světa – Vystrkov.“ 

Pepík už jako kluk tenkrát hodně četl o cizích zemích a obdivoval české cestovatele – Holuba, Steckera, Vráze. Jeho sen chlapce z vesnice se mu zdál nedostižný – totiž dostat se do světa, poznávat jej. „Ale já pro to, milí zlatí, jsem taky něco udělal, já jenom nesnil s otevřenýma očima. Zajímalo mě všecičko v přírodě… sbíral jsem zkameněliny… zkoumal jsem i brouky… a vrhl jsem se na jazyky, abych se v tom světě domluvil, a přitom jsem pořád věděl, že to nestačí. Musel jsem znát národopis a historii a ekonomii a meteorologii a geologii a botaniku, zoologii. Já bych řekl, že svůj životní sen stát se cestovatelem uskutečňoval Jozífek Kořenských promyšleně. Přímo krok za krokem. Při svém studiu na učitelském ústavu si přivydělával překlady z němčiny pro Národní listy, zároveň navštěvoval přednášky na technice a na filosofii, byl pomocníkem zoologa a paleontologa profesora Antonína Friče v Národním muzeu, a to ještě musil tři roky podučitelovat." (Kouzelné sloveso – podučitelovat… On byl totiž opravdu zaměstnán jaksi na zkušenou coby podučitel, a to v Radnicích u Plzně). Potom tři další roky učil na chlapecké škole v Litomyšli (to znamená, že už povýšil na učitele), potom vykonal další zkoušky (aby se stal odborným učitelem) a tím pádem mohl získat místo na dívčí měšťanské škole v Praze na Smíchově v Přívozní ulici. Trvalo dlouhých sedmnáct let, než se na téže škole stal panem řídícím. On totiž tu školu vskutku řídil, v žádné případem její učební osnovy aniž pedagogický sbor žádným způsobem neředil, a tam pak řiditeloval až do svého důchodu. Což znamenalo do konce století devatenáctého. (Promiňte - toto češtinářské extempore jsem si nemohl odpustit.) 

Samojští pohlaváři s králem Mataafem (1901) - Foto: Josef Kořenský, Wikipedia, public domain - volné dílo

Samojští pohlaváři s králem Mataafem (1901)Foto: Josef Kořenský, Wikipedia, public domain - volné dílo

Josef Kořenský však nejenom pracoval, cestoval, psal, organizoval, přednášel, ale i zpíval. Což nebyl žádný vedlejší melouch – kantor (neboli přeloženo: zpěvák), pan učitel zpěvu vyučoval, na jeho návrh bylo obstaráno do školy harmonium. Za doprovodu tohoto nového hudebního nástroje Kořenský učil nejenom zpěv písní; on je dokonce i skládal. Jeho opusy byly dokonce byly vytištěny ve Výboru školních písní, vydaných nákladem dalšího smíchovského učitele Ferdinanda Drůbka, což byl skladatel, který Kořenského (ještě jako studenta) studenta učil na klavír během jeho pobytu v Mladé Boleslavi. Kořenský získal místo v pěveckém spolku Lukes a usedl i ve smíchovském smyčcovém kvartetu. Nástroje si půjčovali k pravidelným zkouškám v salóně pana okresního tajemníka. Díky svému hudebnímu působení na smíchovských zábavách získal Kořenský brzy mnoho známých a přátel. To ovšem ještě není všechno – účastnil se pravidelně výročních veřejných zkoušek na konzervatoři (což se stalo v pozdějších letech pravidlem). Často a rád navštěvoval Národní divadlo (pořídil si divadelní předplatné). Jak dobře známe z Toulek českou minulostí, Smíchov proslavil dávno před Kořenským Joachim Barrande, na jehož počest podal právě náš pan učitel návrh na pojmenování jedné smíchovské ulice jeho jménem. Ve svém dlouhém životě se dožil toho, že po slavném Francouzi nese (a to dodnes) jméno celá pražská čtvrť. 

V místech, kde Barrande prováděl své výzkumy, pořádal vycházky i Kořenský. Vydával se na časté, byť krátké přírodovědné výlety po Smíchovsku a Kladensku. Asi ho ve škole příliš nepřetěžovali, i když – mezi námi – mělo to docela jiný důvod, než jaký bychom se snad mohli domnívat. „Několik hodin vyprošoval si ode mne kolega Š., uváděje za důvod, že má hádavou ženu a že je proto jako velký dobrák raději ve škole nežli doma.“ (Máme tu další – dosud netušenou – funkci školy v moderní společnosti: azyl coby útočiště před manželkou.) Jízdu po železnici usnadňovali Kořenskému ředitelé Západní a Duchcovské dráhy volným lístkem pro druhou třídu, takže Kořenský mohl snadno rozšiřovat své soukromé a školní přírodovědné sbírky. Věnoval se systematicky entomologii, získával brouky ze zahraničí a za brouky se vydával i na cesty do východních Čech. Časté letní vycházky do okolí Prahy organizoval Přírodovědecký klub – ten pořádal pravidelné ranní nedělní schůzky a přednášky. Dlužno podotknout, že se to dělo v době archaické – dnes tuto roli převzaly rozhlasové Toulky. Ale to jsme nějak předběhli čas. A hlavně jsme jaksi pozapomněli, že pan učitel Kořenský začal cestovat i za hranice mocnářství. 

Josef Kořenský při čtení rozhlasové přednášky - Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Josef Kořenský při čtení rozhlasové přednáškyFoto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

„Poprvé jsem se dostal za hranice při návštěvě světové výstavy v Paříži. To mi bylo 27 let. Spojil jsem tu cestu s návštěvou Německa a Anglie. Víc jsem si dovolit nemohl… to víte, chudý učitelský plat…“
Chápeme. Ani dnes to není nijak slavné. Leč už na této první cestě zaznamenal chudý, ovšem zároveň bystrý pan učitel zajímavé postřehy, které zveřejnil v časopiseckých článcích a v přednáškách. „A pak jsem se vydal na Sibiř, na Kavkaz, na Ural,tedy do země, kam to Slovany už od začátků národního obrození mocně táhlo. Pořád jsme si od toho ruského dubiska cosi slibovali…" (Ostatně v archivu Českého rozhlasu se nám uchoval vzácný záznam přednášky pana učitele a cestovatele Kořenského o této prázdninové cestě do Ruska. Zvuková nahrávka jeho hlasu, kterou v Toulkách uslyšíte, pochází z roku 1932. Lehkým početním úkolem si lze odvodit, že Josef Kořenský měl tehdy 85 let. 

„Vyprávěl jsem svým žákyním, jak jsem po tom světě jezdil nejenom na lodích a vlakem, ale i na koni, na velbloudu a třeba i na slonu. Nejvíc jsem však chodil… doslova jsem zběhal celý svět. Žákyně dle mého výkladu kreslily velbloudy, africké oázy, pyramidy a datlové palmy. Z cizokrajného ovoce jsem nosil do školy ananasy, banány, datlím podobné kaki a japonské kdoule, pompel s citronádou a z Číny zavařený zázvor. Když byla v Praze postavena velrybí kostra (určená pro Národní muzeum) a přímo v ní se pořádala hostina, zbylo z hodů ještě tolik nasoleného masa, že jsem touto vzácnou pochoutkou z velryby hostil všechny své žákyně.“ 

Jan Vilímek: Vojta Náprstek - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Vilímek: Vojta NáprstekFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

„Kterak může být učitelem, když je pořád na cestách, v nějaké té Tramtárii?!“ ptali se současníci Josefa Kořenského. „To nebylo tak složité. Když jsem byl doma, tak jsem učil, přednášel, překládal a spisoval – a tak jsem si vydělával na další cestu. A navíc jsem měl štěstí. Školské úřady mi vycházely vstříc, rovněž tak smíchovská obec neměla námitek, aby její učitel cestoval, taktéž u vídeňského ministerstva jsem vždy nacházel vlídné porozumění…“ Inu, zlaté Rakousko! „Různé spolky, instituce i mnozí jednotlivci mi poskytovali podporu. Mezi nimi pak zejména přítel Vojta Náprstek.“ 

Vojta Náprstek – v Praze se mu říkalo „muž pokroku“. Když byl Kořenskému sotva rok, zúčastnil se Náprstek revoluce – to bylo v roce 1848. Po její porážce (jak si z Toulek dobře pamatujeme, a když ne, tak si to lze snadno na našich webových stránkách dohledat) – tak tedy Náprstek uprchl do Spojených států a žil tam 10 let. Když se vrátil domů, založil v pražském domě u Halánků muzeum cizokrajných předmětů – dnešní Náprstkovo muzeum. Od Náprstků na Betlémském náměstí si odnášeli budoucí cestovatelé podporu v rozhodnutí vydat se do světa. A právě tam posílali poté zprávy z cest, posbíraný materiál, ze všech míst světa putovaly do Čech balíky s nápisy: „Pozor! Opatrně! Cenná zásilka!“ A zásilky to byly opravdu cenné. Přitom pro Vojtu Náprstka levné. Mnohé z nich měly svou zvláštní historii. 

„Můj žaponský hostitel, soudce Kizuka, prožil několik let v Paříži, ale zůstal Žaponcem do morku kostí.“ (Všichni jste si dozajista v tomto okamžiku pomysleli, že Žaponec je Japonec. Jelikož však Josef Kořenský trvá na tom, že co je žaponské, žaponským i zůstane, tak jsme se mu raději podřídili.) „V Evropě si Kizuka oblíbil housle. Když slyšel, že jako Čech jsem také muzikant, přinesl housle a nepovolil. Tak jsem zahrál, co jsem mohl dělat. Celá rodina bez hnutí poslouchala a ve tvářích všech byl úžas a radostné rozechvění. Musel jsem hrát znova a znova. Za drobty svého muzikantského umění jsem byl pohádkově obdarován: dostal jsem žaponské hudební nástroje, porcelánové lakované mističky, vyšívané hedvábné šátečky. Ani jsem to nemohl všechno najednou odnést do vozíku…“ 

Pozůstalost Josefa Kořenského v knihovně Náprstkova muzea - Kořenský a Řezníček v japonském oděvu - Foto: Archiv Náprstkova muzea

Pozůstalost Josefa Kořenského v knihovně Náprstkova muzea - Kořenský a Řezníček v japonském oděvuFoto: Archiv Náprstkova muzea

Skoro každým rokem vyjížděl Josef Kořenský do světa. Jak potom vypadala jeho školní výuka, o tom anály taktně mlčí. Do Žaponska se vydal několikrát. Na vlastní pěst. A sám. Tážete se, co manželka? S tou to měl jednoduché – neoženil se. Což bylo praktické. Tím pádem měl volné obě ruce, jako starý mládenec neměl starost o rodinu, o finanční prostředky neměl taky nouzi a tak se rád vydával na cesty. Když mu bylo už tak nějak kolem šestačtyřicítky, vydal se přece jenom s jedním společníkem a přítelem, statkářem Karlem Řezníčkem z Jičínska, do Spojených států. Absolvoval cestu přes Spojené státy, navštívil například Chicago, Japonsko i východní Indii. Podruhé potom procestoval během dvou let opět Asii, pak Austrálii, Nový Zéland, ostrovy v Oceánii, nevynechal svoje milované Žaponsko, a napříč celou Sibiří si to namířil zpátky do Evropy. 

„Tento den, 23. květen 1893, bude v mém deníku zapsán zlatým písmem.“ A nejenom v deníku Josefa Kořenského, neboť to byl vskutku první Čech, který se kdy vydal na cestu kolem světa, „na rozdíl od Verneova pana Philease Fogga. Ten procestoval svět za 80 dní my tolik nespěchali. Nemuseli jsme. Hodlali jsme se vrátit až napřesrok. Všechno jsme si přece museli důkladně prohlédnout. A nejenom to. Taky dokázat, že i v nás, v příslušnících suchozemského národa uprostřed Evropy bijí srdce stejně statečná a ctižádostivá jako v prsou obyvatel námořních velmocí!“ 

Moc pěkně řečeno, moc pěkně. Jako by to byl projev. Anebo – snad úvod k další knize? V tomto případě – správně odhadnuto. A jakpak se kniha ta jmenovala? Jak jinak než – Cesta kolem světa

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas