22. září  2013 v 08:00  rubrika: Vysílá ČRo Dvojka

952. schůzka: Globetrotter

Pozůstalost Josefa Kořenského v knihovně Náprstkova muzea - Yellowstone - Foto: Archiv Náprstkova muzea

Pozůstalost Josefa Kořenského v knihovně Náprstkova muzea - YellowstoneFoto: Archiv Náprstkova muzea

Učitel, sběratel, cestovatel, spisovatel Josef Kořenský, jemuž náleží čestný přídomek Učitel cestovatelů (těch našich, symozřejmě, českých a moravských) - taktedy pan Josef Kořenský se stal světoběžníkem. Neboli mezinárodně (podle angličtiny) globetrotterem. Tyhle globetrottery neboli světoběžníky lze roztřídit do pěti skupin.

Skupina první: globetrotter vědychtivý. Poznávací znamení: silné brýle, tucty číslovaných notesů, lahvičky s chemikáliemi, síťky na hmyz, plechové krabice, špendlíky. Postrach správců přírodovědných sbírek.
Skupina druhá: globetrotter elegantní. Výskyt pouze v sídlech konzulů, vyslanců a velvyslanců. Vyžívá se na lovech a recepcích.
Skupina třetí: globetrotter nezávislý. Vlastník přepychové jachty, v níž vozí celou rodinu. Hlavní účel cesty: audience u korunovaných hlav.
Skupina čtvrtá: globetrotter vlečný. Není svým pánem. Dává se vozit jako kufr, nechá za sebe přemýšlet cestovní kancelář a spokojuje se s tím, co mu řekne průvodce.
Skupina pátá: globetrotter líbezný. Je nadšen pro lidi, zvířata, lesy, řeky, hory. Hodně chodí, málo jezdí, méně mluví, víc pozoruje. Obdivuje cizinu, miluje domov. 

Augustin Heřman - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Augustin HeřmanFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Netřeba snad ani příliš dlouho přemýšlet, do které čeledi globetrotter Josef Kořenský patřil. Obdivoval cizinu, miloval domov. Možná právě proto pátral po celém světě po osudech českých vystěhovalců. Zjistil, že jsou prostě všude, ale snad nejvíc jich našel v Americe. „V Marylandu ve Spojených státech jsem objevil pomník českého vystěhovalce Augustina Heřmana, který odešel z vlasti po bitvě na Bílé hoře a dostal se až za velkou louži. V tom Marylandu založil osadu Little Bohemia Manor (neboli Panství Malé Čechy). Z dobových zpráv jsem zjistil, že vynikal nadáním inženýrským a skvěle zmapoval pustou oblast Marylandu a Virginie."
Pohnutý osud prožil i další Čech v Americe, tesař Bedřich Filip. „K jeho krásné dceři vzplál vášnivou, leč marnou láskou jistý plukovník. Jmenoval se George Washington. Později povýšil do funkce presidenta Spojených států amerických. Jako první v pořadí.“ 

Ještě podivnější příběh našel Kořenský v životě Matěje Stacha. „Uprchl po roce 1700 do Ameriky před jezuity. Odtud odešel šířit svou bratrskou víru do Grónska mezi Eskymáky. Vrátil se do Států teprve po čtyřiceti letech. V Satamu stojí jeho pomník a spousta grónských Eskymáků se hlásí k moravským bratřím.“ 

Josef Václav Sládek přeložil Píseň o Hiawatě Henryho W. Longfellowa (Mikoláš Aleš Živly - Voda, ilustrační foto) - Foto:  Pozitivní noviny

Josef Václav Sládek přeložil Píseň o Hiawatě Henryho W. Longfellowa (Mikoláš Aleš Živly - Voda, ilustrační foto)Foto:  Pozitivní noviny

Kdoví… u Niagarských vodopádů se dodnes nachází na nějakém čestném místě okovaný sud s nápisem – Ale… ne, tohle si přečtěte celé:
„Po čtyři dny jsme byli hosty slavných vodopádů Niagarských a s rozechvěním jsme naslouchali odvěké symfonii rozkaceného živlu, valícího se do propasti ze čtyř mohutných jezer. Jaký div, že rudoši, vyděšeni úchvatným zjevem té mocné síly dali vodopádům jméno Niagara – to jest: Bouře vodstva. V pokoře se blížíme k místu, odkud hukot bouře se šíří a mysl omamuje. Již jen pár kroků a my se budeme dívat poprvé v životě do Niagarských vodopádů. Úžasné je množství vody, která se z širokého koryta vrhá do hlubin zúženého žlebu, sevřeného vysokými břehy. Bylo vypočítáno, že za jedinou vteřinu vylévá se Niagarou přes 70 000 hektolitrů vody.
I do těchto míst záhuby a nebezpečenství odvažuje se člověk na lehkém parníku, vydává se proti vlnobití, překonává peřeje za sykotu a šumu pěnící se vody, blíží se zahalen jsa v nepromokavý oděv až k samým mrakům mlhovin a zdráv a šťasten vyvázne z ječivých vírů.
V dotěrnosti niagarských kramářů a jejich náhončích není město Niagara Falls překonáno žádným jiným. V bazarech s vycpanou zvěří zajímaly mě četné exempláře sněžných sov, losů, vapitů, jinak ovšem se tam kuriozity indiánské, ať již dýmky nebo falešné skalpy, lebky, tomahawky, mokasíny a jiné tretky prodávají ve všech možných krámech.“ 

Jan Vilímek: Portrét Josefa Kořenského - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Jan Vilímek: Portrét Josefa KořenskéhoFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Vzácnou kuriozitou však pro našeho cestovatele byl již zmíněný pevně okovaný sud, na němž byl upevněn tento nápis: „Jan Halík, cukrář z Chicaga, pustil se v tomto sudě roku 1891 do vodopádů Niagarských…“ Nebyl první. Ani poslední.
Cestovatel Kořenský objevoval české cestovatele – své předchůdce i současníky – na celém světě. Sledoval pouť herce Josefa Šmahy do Nového světa a pak do Sofie, vylíčil osudy Jana Viléma Helfera, oloupeného u Bagdádu bandity a v Bengálském zálivu ztroskotavšího, oživil památku přírodovědce Augusta Kordy, který utonul při orkánu u mexických břehů, přiblížil svým čtenářům c. k. námořníka Jana Vozába z Kojic u Přelouče, který s posádkou školní plachetnice obeplul zeměkouli a strávil řadu let v Austrálii. 

Považoval za nutné upozornit i na tragédii všech těch neznámých Smitků, Šourků, Navrátilů a Domobránků… a ještě mnohých dalších českých emigrantů, kteří nalezli své hromadné hroby v nenasytných močálech a pralesích na ostrově Madeiře. Jen o vlas unikl smrti Kořenského přítel Bohuslav Kroupa: jako ilustrátor amerických revuí totiž harcoval s kočovnými indiány po horách a prériích. V Mexiku se o něj pokoušeli loupežníci, na Kubě pro změnu žlutá zimnice. U jezera Erie měl Kořenský kamaráda z let svého mládí, jistého Václava Šnajdra, redaktora zdejšího krajanského listu se vzletným názvem Denice novověku. Kořenský mu zprostředkovával spojení s Josefem Václavem Sládkem. Ten byl svého času také „zahnán“ do Ameriky. 

Pozůstalost Josefa Kořenského v knihovně Náprstkova muzea - Tasmánci - Foto: Archiv Náprstkova muzea

Pozůstalost Josefa Kořenského v knihovně Náprstkova muzea - TasmánciFoto: Archiv Náprstkova muzea

V Austrálii lovil vačnatce a obchodoval kožešinami František Karásek, rodák z východočeského Borohrádku. Kořenského obdiv sklidila i Gabriela Roubalová. Ta šířila pod uměleckým jménem La Boëma slávu české hudby nejen jako zpěvačka, ale i jako profesorka melbournské konservatoře. Pivovarníka Josefa Ulricha-Víka z Brd u Nové Paky, který přivandroval do Austrálie přes Spojené státy, představil Kořenský české veřejnosti jako ctitele Husova i Shakespearova. Brusič kamenů Václav Jíra ze Sedmihorek (další Kořenského přítel) zasílal českým muzeím australské opály, což ho málem stálo život, neboť slunce a lopocení ho tak zmohlo, že dva místní horníci museli chudáka po dva měsíce křísit kozím mlékem. Po návratu do Sydney na něho prý vlastní pes štěkal jako na cizího. 

A ještě tu máme jednu perličku: na konci 19. století uspořádal siamský panovník Pra–Bad–Somdeč–Pra–Paramindr–Maha–Čulallongor–Pra–Čula–Čen–Ju–Hura (takto zkráceně znělo jeho jméno), tedy tento mocnář tedy uspořádal veliký zátah na chytré evropské mozky. Z moravského Jevíčka přitáhl do Bangkoku inženýra Becka. Inženýrovo jednoslabičné příjmení prý panu králi lámalo jazyk, ale železnice, kterou v dnešním Thajsku moravský inženýr postavil, tak ta se mu náramně zamlouvala. A byl to právě Josef Kořenský, kdo tento fakt vypátral. 

Cestování bylo Kořenského celoživotní zálibou

Cestování bylo Kořenského celoživotní zálibou

„Žaponské čajovny mají do sebe tolik půvabů, že těžko jim odolati. Kouzlu jejich poddává se host domácí i cizí a rozohněn obrazotvorností dává k nim říditi lehounký svůj vozík. Nenabažil se ještě zábavy divadelní a touží po rozkoších života ve volnější domácnosti útulné čajovny, osvěcované zvečera pestrobarevnými lampiony a vyšperkované něžnými drobnůstkami žaponského umění. Po nábytku cizinec marně se v čajovně rozhlíží. Tatami – rohože – jsou naším sedadlem i stolem, popřípadě i ložnicí. Líbezné bytosti, oděné v ladné roucho krepové nenuceně vítají hosty s dvorností pážecí, uklánějí se k samé zemi, snášejí pokrmy a lahůdky na úhledných talířcích lakových, usazují se nejpokorněji u nohou přibylého panstva, promlouvají k němu s usměvavou tváří, pohlížejí k němu vzhůru a s dětinskou oddaností činí mu všechno pomyšlení. A již se nese i čaj (žaponsky ča). Číšky jsou malé, sotva na jeden, na dva doušky. Vlažný odvar třeba však srkati do sebe pomalu a v nejmenších dávkách. Tak to káže žaponský mrav. Trpkosti čaje cizinec brzy zvykne." 

"V čajovně okoušíme poprvé také domácí pálenky připravované z ráže. Saké jest její jméno. Předkládá se v porcelánové láhvi. Pochybuji, že byste dali této lihovině přednost před vínem nebo pivem. Ke všemu pije se rýžová pálenka obyčejně horká. Následky po větším množství jsou prý mnohem mírnější než když se pije za studena. Ovšem Žaponec nemohl by se bez saké ani rozveseliti. O radost takovou dělí se i se svými bůžky a duchy a předkládá jim saké po dávném zvyku o národních svátcích i v samém chrámu.
Opičky po saké jsou prý mnohem mírnější povahy, nežli jaké dostavují se požitím našich lihovin. Majitelé jejich počínají si při všem rozjaření přece jenom vždycky zdvořile a způsobně. Tak zachovali se i k nám, když jsme na jedné z četných vycházek navštívili tábor opojenců v bambusovém lese. Radovali jsme se s radujícími a vyprazdňovali jsme proti své mysli pohárek za pohárkem, jen abychom neurazili úslužnost a pohostinnost pánů a něžného pohlaví. Samou zdvořilostí stávají se i opičky v Žaponsku způsobnými." 

Josef Kořenský: Nové cesty po světě - Foto:  Pozitivní noviny

Josef Kořenský: Nové cesty po světěFoto:  Pozitivní noviny

My dnes bereme Kořenského spíše jako cestopisce než cestovatele jako cestopisce. Byť se mu říká Učitel cestovatelů. Na konci 19. století (to už překročil šedesátku) vydal třísvazkový cestopis, který se jmenoval Cesta kolem světa. Bylo v ní celoroční putování z Brém do New Yorku, přes celé Spojené státy od východu k západu do San Franciska, Tichým oceánem dalším lodí do Japonska (neboli do Žaponska), a z toho Žaponska pak se zastávkami na Havaji a dále do Hongkongu a celou Čínou až do Malajska, odtud na Cejlon a do Indie, Arabským a Rudým mořem do Egypta a odtud přes Krétu a Terst domů. Když se pan učitel vrátil, dítka školou povinná se již na páně učitelovo vyprávění těšila. Respektive: dívky školou povinné, neboť pan učitel Kořenský vzdělával děvčata. Uměl opravdu zajímavě povídat (což žákyně bavilo, jednak tím pádem často odpadalo zkoušení, což bylo chovankám ústavu blízké neméně). Ve všech svých knihách, ale i na přednáškách a při výuce se zmiňoval o humorných situacích, které ho na cestě potkaly: 

„Dva naši cestovatelé navštívili švédskou restauraci. Měli hlad a ten druhý cestovatel říká: já to objednám. A objednával u servírky. Ta přišla, usmála se na ně a on volal: Frökken, Frökken. (To bylo slečno, slečno.) A Kořenský, kterému Frökken připomínalo v různých jazycích slovo žába, se smál a byl zvědavý, co mu přinesou. A ten druhý nonšalantně ukázal do jídelního lístku, a ejhle, objevil se dezert. Potom přišel na řadu salát a Kořenský říkal, to je na hlad málo. A tys říkal, že umíš švédsky! Takže cestovatel zavolal znovu servírku, vzal tužku, nakreslil pěkné české prasátko, s kulatým kudrnatým ocáskem, a ona konečně přinesla talíř šunky.“ 

Kookaburra, Ledňáček chechtavý (1901) - Foto: Josef Kořenský, Wikipedia, public domain - volné dílo

Kookaburra, Ledňáček chechtavý (1901)Foto: Josef Kořenský, Wikipedia, public domain - volné dílo

Jeho knížky se hemžily lidmi z cizích zemí, jejich uměním, bájemi, nechybělo zvířectvo a rostlinstvo, nerosty. Poprvé se v české knížce objevily zmínky o sopkách na Havaji a o japonské hudbě. Žaponské. (Kde na to Žaponsko Kořenský přišel? Preferoval francouzskou výslovnost.) A za pár let nato neměl pan učitel zase žádného stání, a tak si cestu kolem světa zopakoval. Tentokrát přibral i Austrálii. 

Kromě cesty kolem světa toho Josef Kořenský napsal mnohem víc. A byla to opravdu úctyhodná řádka knih. Především velké cestopisy, které posléze vydal ještě několikrát vydal v jiném zpracování na osm, dvanáct a více svazků. Vždycky pokud možno s dodatkem: „Pro naši školní mládež.“ Jeho vzorem byl Komenský – zůstával věrný představě, že výuka má být názorná, nenásilná a atraktivní. Používal nové učební metody a jako neustále veselý a optimistický učitel přírodopisu, fyziky, zpěvu, němčiny, kreslení a měřičství byl u žákyň velice oblíbený. Kromě let, kdy byl nucen nastoupit na několikanedělní vojenská cvičení do Mladé Boleslavi nebo do Brusky v Praze, navštívil během letních prázdnin postupně skandinávské země, Rusko, Srbské, Bulharské a Rumunské království, Turecko, Itálii, Francii, Monako, Korsiku a Švýcarsko. Dočkal se chvíle, kdy se stal občanem samostatného Československa. Byl jmenován doktorem honoris causa přírodních věd pražské University Karlovy. Řada jeho knih by zaplnila docela slušně velkou knihovničku. Napsal jich na padesát. Kolik uspořádal přednášek, to se nedá – přes jeho systematičnost – zjistit. Tak kupříkladu hned druhý rok po své cestě kolem světa zavítal na přednášku do Litomyšle. Tam ho pozval místní Sokol (litomyšlský Sokol byl v tomto ohledu velice aktivní; kromě Kořenského tu přednášel i Emil Holub, rodák z nedalekých Holic, a také Enrique Stanko Vráz). 

A my tu máme celé znění dopisu Kořenského z 28. ledna roku 1896 s upřesňujícími podrobnostmi plánované přednášky: 

„Za prvé: Z Prahy vyjedu dne 8. března v neděli ranním rychlíkem a jsem u vás o jedenácté ráno.
Za druhé: Fotografie půjdou o několik dní napřed.
Za třetí: Nakladatel Otto pošle Vám nějaké ilustrované prospekty a sešity k rozdání.
Za čtvrté: Přivezu též drobnůstky etnografické. Pro vyložení je třeba stolku. Dále potřebuji ukazovátko. Do čela upevníme mapu. Několik hřebíků (tři až čtyři) a kousek špagátu.
Za páté: Hned po přednášce odjedu večerním vlakem.
Za šesté: Na shledanou se těší Josef Kořenský.“ 

Tenhleten chlap se opravdu ve světě ani doma neztratil. Dožil se (jak už víme) vskutku úctyhodného věku jedenadevadesáti let, a zemřel týden poté, co jeho republika svoji dvacetiletou samostatnost v roce 1938 ztratila.
„Chodím po světě s kladívkem a štětcem v ruce, rozbíjím kameny, skály, ba i dláždění, sbírám broučky, maluji postavy…“
Chodit po světě s očima otevřenýma, s ušima, které umějí naslouchat, s rukama, které nelení… tak by se měl ten svět poznávat za všech časů – což platí o době naší, i o té, v níž žil Josef Kořenský, ten, který dostal na cestu do věčnosti jedinečný přívlastek: Učitel cestovatelů. A taky světoběžník. Globetrotter. 

Autor:  Josef Veselý
Pořad: Toulky českou minulostí  |  Stanice: ČRo Dvojka
Čas vysílání: neděle 08:04; repríza: čtvrtek 18:05 a pátek 4:00  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas